4 Tdo 1245/2013
Datum rozhodnutí: 25.11.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1245/2013-38

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2013 dovolání obviněných J. K. a Mgr. P. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 4 To 144/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 140/2010, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 30 T 140/2010, byli obvinění J. K. a Mgr. P. N. (vedle spoluobviněného Z. B.) uznáni vinnými ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že

v době minimálně od 1. 8. 2009 do 5. 11. 2009 na různých místech České republiky, především ve věznici K., okr. B.-v., po předchozí společné dohodě s cílem přesvědčit A. K., tehdy ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici K., jednoho ze stěžejních svědků ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2008 pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, který byl spáchán v souvislosti s obchodováním s nezdaněným alkoholem, a kterým byla způsobena škoda převyšující 100.000.000,- Kč,

aby za slíbenou finanční odměnu nejprve jako obviněný v trestní věci vedené u Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 4 KZV 16/2009 pro zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst.1, 3 trestního zákoníku a následně jako svědek v uvedené trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2008 uvedl nepravdivé skutečnosti týkající se jednání obžalovaných Z. B., J. R. a R. N., a jejich zapojení do obchodů s alkoholem, přiznal se k tomu, že stíhanou trestnou činnost spáchal on sám společně se svědkem J. P., a aby v rozporu se skutečností uvedl, že peněžní prostředky, které přebíral od Z. B., J. R. a R. N., nebyly určeny na obchodování s alkoholem, ale na jeho obchody se železem, a aby podepsal antidatované listiny, které budou tento účel poskytnutí finančních prostředků dokládat,

a se společným záměrem ovlivnit trestní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě tak, aby soud rozhodl o zproštění obžalovaných Z. B., J. R. a R. N. podané obžaloby, Mgr. P. N. jednajíce ve prospěch Z. B., J. R. a R. N. a J. K. a Z. B. jednajíce takto ve prospěch J. R. a R. N.,

Z. B. opakovaně kontaktoval J. K. a dával mu instrukce, jakým způsobem jednat s A. K., připravil podrobný písemný návod, jak by měl A. K. nepravdivě vypovídat, a opatřil směnky a dohody o směnečných závazcích, které měly dokládat, že si A. K. půjčil v roce 2000 od Z. B., J. R. a R. N. finanční prostředky na obchody se železem, přičemž prostřednictvím J. K. a Mgr. P. N. A. K. předával tyto listinné materiály a další vzkazy směřující k nepravdivé výpovědi i k podpisu směnek a dohod o směnečných závazcích a dále zajistil společně s J. K. finanční prostředky ve výši 4.000.000,- Kč, které opět prostřednictvím J. K. a Mgr. P. N. nabídl A. K. jako odměnu za nepravdivou výpověď, přičemž následně dal J. K. a Mgr. P. N. pokyn, aby tyto peníze byly složeny na bankovní účet Mgr. P. N. a následně část z nich ve výši 1.000.000,- Kč byla poukázána na bankovní účet, k němuž měl A. K. dispoziční práva,

J. K. dne 1. 8. 2009 na základě dohody se Z. B. navštívil A. K. ve věznici K. a přesvědčoval ho, aby změnil svou původní svědeckou výpověď tak, aby prospěla obžalovaným Z. B., J. R. a R. N., a dále mu sdělil, že podrobně s ním celou věc bude řešit Mgr. P. N., kterému následně udělil plnou moc k zastupování A. K., a dále mu sám i prostřednictvím Mgr. P. N. předával vzkazy a listinné materiály od Z. B., směřující k nepravdivé svědecké výpovědi a k podpisu antidatovaných směnek a dohod o směnečných závazcích, a následně zajistil společně se Z. B. hotovost ve výši 4.000.000,- Kč, kterou na základě pokynu Z. B. složil dne 22. 10. 2009 společně s Mgr. P. N. na účet vedený ČSOB, a. s., jehož majitelem je Mgr. P. N., s vědomím, že tato částka je odměnou pro A. K. za jeho nepravdivou výpověď, a poté po dohodě se Z. B. dal dne 30. 10. 2009 Mgr. P. N. pokyn k převodu částky ve výši 1.000.000,- Kč jako první splátky slíbené odměny na bankovní účet, k němuž měl A. K. dispoziční práva,

a Mgr. P. N. po dohodě s J. K. pod záminkou právního zastoupení opakovaně od měsíce srpna 2009 do 5. 11. 2009 navštěvoval A. K. ve věznici K., přebíral od J. K. vzkazy a listinné doklady od Z. B. včetně konkrétního návodu ke svědecké výpovědi, které předával A. K. a kterému se snažil vysvětlit obsah listin a jejich význam a to pod příslibem odměny ve výši 4.000.000,- Kč, podrobně s ním způsob změny výpovědi projednával a opakovaně mu předkládal k podpisu antidatované směnky a dohody o směnečných závazcích, přičemž následně společně s J. K. vložil na svůj bankovní účet částku 4.000.000,- Kč s vědomím, že bude sloužit jako odměna pro A. K. za nepravdivou výpověď, a na základě pokynu J. K. dne 30. 10. 2009 ze svého účtu převedl částku ve výši 1.000.000,- Kč jako první splátku slíbené odměny na bankovní účet vedený u ČSOB, a. s., pro společnost OPEN INVESTMENT COMPANY LIMITED, IČ: 009 99 997, k němuž měl A. K. dispoziční práva.

Za to byli odsouzeni:

- obviněný J. K. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, - obviněný Mgr. P. N. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Dále byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst.1 tr. zákoníku obviněnému J. K. (vedle spoluobviněného Z. B.) uložen úhrnný trest propadnutí věci finanční částky 4.000.000,- Kč uložené na účtu advokátní úschovy Mgr. P. N. a na účtu společnosti OPEN INVESTMENT COMPANY LIMITED.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 30 T 140/2010, podali odvolání obvinění J. K., Mgr. P. N. a Z. B. i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 4 To 144/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné J. K. a Mgr. P. N. (vedle spoluobviněného Z. B.) na totožném skutkovém základě uznal vinným přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, za což byli odsouzeni:

- obviněný J. K. podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, - obviněný Mgr. P. N. podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Dále byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému J. K. uložen trest propadnutí věci finanční částky 4.000.000,- Kč uložené na účtu advokátní úschovy Mgr. P. N. a na účtu společnosti OPEN INVESTMENT COMPANY LIMITED.

Obviněnému Mgr. P. N. byl současně podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie, a to na dobu čtyř let, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 1.000,- Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 200.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 4 To 144/2013, podali obvinění J. K. a Mgr. P. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obviněný J. K. v rámci své dovolací argumentace namítl, že je přesvědčen o tom, že předmětný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, že rozhodující soudy nesprávně a nelogicky vyhodnotily důkazní situaci a jejich rozhodnutí nesplňují kritéria na řádné rozhodnutí ve věci. Zdůraznil, že jím složené finanční prostředky do advokátní úschovy advokáta Mgr. P. N. byly pouze finanční pomocí jeho bratrovi, což příslušné soudy dle jeho názoru nesprávně vyhodnotily, stejně tak jako zajištění právní pomoci jeho bratrovi přes advokáta Mgr. P. N. Dále dovolatel uvedl, že policie v dané věci překročila své kompetence, proto se její jednání jeví jako provokace, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 710/01. Zcela nesprávně pak dle obviněného soudy vyhodnotily použitelnost důkazů -telefonických odposlechů - mezi ním a obviněným Mgr. P. N. s tím, že se jedná o důkazy zcela nepoužitelné, neboť byl klientem obviněného Mgr. P. N. a stejně tak je tomu se záznamy schůzek jeho bratra A. K. s obviněným Mgr. P. N., protože i mezi nimi existoval vztah klienta a advokáta.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně učinil návrh podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

Obviněný Mgr. P. N. ve svém dovolání rovněž poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku, neboť nesouhlasí se závěrem soudu, že užití zákona účinného v době činu by bylo pro něho méně příznivé. Má za to, že jeho jednáním nedošlo k naplnění formálních a materiálních znaků souzeného přečinu. Zabývá se právním posouzením skutku v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a dospívá k závěru, že mělo-li být nadržováno přípravou křivé výpovědi, kterýžto úkon není trestný, pak není možno tímto způsobem spáchat ani přečin nadržování. Dále namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu nadržování, protože by musel být obeznámen s trestním stíháním spoluobviněného Z. B. tak, aby mohl předvídat následek svého činu. O této věci však obviněný nic nevěděl, protože zastupoval A. K. v jiné trestní věci. Absenci subjektivní stránky dovozuje rovněž z nepřípustného jednání policie, která řídila jednání A. K., k čemuž cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01.

Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Dále uvedl, že námitka policejní provokace vychází z jiného skutkového základu než na jakém je budováno rozhodnutí odvolacího soudu, je tedy ve svém důsledku námitkou nikoli právní, nýbrž skutkové povahy a není tak podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. řádu. Podobně je tomu s námitkami obviněného J. K., že soudy nesprávně stanovily povahu ve věci figurujících finančních prostředků, neboť ty byly určeny jeho bratrovi A. K. k vyřešení jeho finančních potíží, nebo že soudy chybně vyhodnotily zajištění právní pomoci advokátem Mgr. N. Obviněnému J. K. nelze dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přisvědčit ani v námitce, že odposlechy a záznamy komunikace mezi obviněným Mgr. N. a oběma bratry K. nejsou použitelné jako důkaz v tomto řízení, protože oba bratři byli klienty advokáta N., neboť se jednalo o osoby podezřelé z trestného činu, kdy trestná činnost měla spočívat především právě v obsahu jejich vzájemné komunikace. Argumentaci dovolatele Mgr. N., jíž se pokouší zpochybnit správnost užité právní normy s tím, že užití zákona účinného v době činu by bylo pro něho příznivější, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal právně relevantní a naopak se plně ztotožnil s názorem soudu druhého stupně, který pokládá za správný. Aplikovanou právní normu je nutné použít komplexně, v celém jejím rozsahu a není možné právní posouzení skutku podle pozdějšího zákona podmiňovat či vylučovat podmínkami trestnosti daného jednání podle právní úpravy platné dříve. Toto konstatování platí i pro námitku dovolatele, že jeho jednání nenaplnilo formální a materiální znaky přečinu. Formální znaky očividně naplněny byly a pokud se týká materiálních znaků, obviněný neuvádí, jaké má konkrétně na mysli.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že většina námitek se odvíjí od jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel soud. V tomto smyslu dovolání obviněných primárně směřují nikoli proti aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav, nýbrž proti samotnému skutkovému základu. Takové námitky ovšem nemohou naplnit zvolený důvod dovolání a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou definovány v ustanovení § 265b tr. řádu. Ze zmíněných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil také ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postup orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek deklarovaných v dovoláních obvinění uplatnili již ve svých odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Oba obvinění vznesli v podaných dovoláních námitku policejní provokace, tj. že policie v průběhu vyšetřování údajně překročila své pravomoci a nepřípustným způsobem zasahovala do skutkového děje. Tuto námitku by obecně bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud dospěl po prostudování předloženého trestního spisu k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

Na tomto místě je nutno podotknout, že právní řád České republiky, konkrétně trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) zajišťuje, aby v trestním řízení před zahájením trestního stíhání byly využity postupy orgánů činných v trestním řízení směřující k zajištění účelu trestního řádu, a to k náležitému zjištění trestných činů a potrestání pachatelů. Orgány činné v trestním řízení jsou pak povinny provádět úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Podle judikatury Ústavního soudu (která vychází i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) nesmí být pomocí operativních pátracích prostředků podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin. Jinak řečeno nepřípustné je, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech. Nepřípustný je tedy takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012).

Z uvedeného je třeba dovodit, že obecně nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Rozhodující při zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli a specificky toho, zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je skutečnost, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie. Při předstíraném jednání státu (policie) nesmí být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát - a jeho jménem jednající policie - nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012).

O nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin, tj. že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů.

V projednávané trestní věci provedeným dokazováním vyšlo najevo, že iniciátorem jednání obviněných byl spoluobviněný Z. B. a u všech obviněných byl prokázán úmysl přesvědčit A. K. ke křivé výpovědi s cílem pomoci osobám specifikovaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu uniknout trestnímu stíhání, a to prokazatelně ještě před tím, než do věci zasáhla policie. Je tak zřejmé, že v předmětné věci k žádné policejní provokaci nedošlo.

Jako neopodstatněnou vyhodnotil Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, i námitku obviněného Mgr. P. N., jíž zpochybňuje správnost užité právní normy, neboť nesouhlasí se závěrem soudu, že použití zákona účinného v době spáchání činu by bylo pro něj méně příznivé. Již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil (a na jehož rozhodnutí je zde možno plně odkázat), z jakých důvodů byla pro obviněného příznivější aplikace příslušných ustanovení trestního zákoníku (nikoliv trestního zákona č. 40/2009 Sb., účinného do 31. 12. 2009). Skutek byl posouzen podle nyní účinného trestního zákoníku, neboť ten za dané jednání stanoví mírnější trest, než tomu bylo u úpravy předešlé. K tomu Nejvyšší soud dodává, že aplikovanou právní normu je vždy třeba použít komplexně a není možné zaměňovat či propojovat právní posouzení skutku podle předchozí a současné právní úpravy. Pokud obviněný namítá, že jeho jednáním nedošlo k naplnění formálních a materiálních znaků příslušného přečinu, je na místě připomenout, že trestní zákoník vychází čistě z formálního pojetí trestného činu. V řízení bylo prokázáno, že obviněný Mgr. P. N. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové postaty přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný ani ve svém dovolání neuvádí, nedodržení jakých materiálních znaků má konkrétně na mysli. Ani tuto námitku obviněného Mgr. P. N. tak nelze v rámci rozhodování o dovolání akceptovat.

Námitky obviněného J. K., že soudy chybně stanovily povahu finančních prostředků, které byly určeny jeho bratrovi A. K. k vyřešení jeho finančních potíží a že chybně vyhodnotily zajištění právní pomoci jeho bratrovi A. K. přes advokáta Mgr. P. N., je třeba považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela irelevantní. Obviněný těmito námitkami de facto rozhodujícím soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Je tak zřejmé, že v tomto směru se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Stejně tak, tj. jako námitky čistě skutkové, které nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, je nutno posoudit jak námitku obviněného Mgr. P. N., že nevěděl o podstatě trestního stíhání spoluobviněného Z. B. (když navíc toto jeho tvrzení bylo v řízení provedenými důkazy bezpečně vyvráceno), tak i procesní námitku obviněného J. K., že odposlechy a záznamy komunikace mezi ním a obviněným P. N. a mezi jeho bratrem A. K. a obviněným Mgr. P. N. nejsou v řízení použitelné jako důkaz, protože on i jeho bratr byli klienty obviněného advokáta Mgr. P. N. Procesní použitelností tohoto důkazu se podrobně zabývaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je i v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Není pochyb o tom, že sledování osob a věcí bylo povoleno v souladu s trestním řádem jak ve vztahu k osobě A. K., tak i obviněného Mgr. P. N., a to jako osob podezřelých ze spáchání trestného činu, kdy trestná činnost měla spočívat především právě v obsahu jejich vzájemné komunikace. V této souvislosti tak nebyl podstatný vztah mezi obviněnými jako klientem - advokátem, nýbrž se jednalo o vztah spolupachatelů trestné činnosti, z čehož plyne, že se obviněný nemůže dovolávat ochrany tajemství vzájemně sdělených informací.

Na základě všech shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud plně přisvědčil závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. V průběhu řízení bylo prokázáno, že obvinění J. K. a Mgr. P. N. svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Závěr o vině obou obviněných byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných J. K. a Mgr. P. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. listopadu 2013

Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná