4 Tdo 124/2017
Datum rozhodnutí: 02.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 124/2017-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 78/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. 34 T 5/2016 uznal obviněného J. Š. vinným zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad skutek popsaný pod bodem 1 výroku o vině) a vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (ad skutek popsaný pod bodem 2 výroku o vině), jichž se dopustil tím, že:

1)
dne 5. 1. 2015 v době mezi 14.30 a 15.00 hodin pod smyšlenou záminkou vylákal poškozenou J. B., před vstupní dveře jím užívaného bytu umístěného v prvním nadzemním podlaží v domě v obci B., okres S., zde poškozenou poté, co odmítla vstoupit dovnitř, uchopil za ruku a do uvedeného bytu ji proti její vůli vtáhl, uvnitř bytu jí dal najevo, že s ní hodlá vykonat pohlavní styk, což poškozená odmítla, načež uzamkl vstupní dveře bytu a poškozené tak znemožnil z bytu odejít, v obývacím pokoji jí sdělil, že když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém , a poškozenou, která plakala, dávala výslovně najevo svůj nesouhlas a odstrkávala jej od sebe, postupně vysvlékl, v průběhu tohoto vysvlékání ve snaze přimět poškozenou podrobit se jeho vůli proti ní napřáhl ruku sevřenou v pěst, dále před ní prováděl tzv. prokřupávání kloubů u svých prstů a upozorňoval ji, aby jej nenervovala, také ji uchopil za krk a vyzval, aby přestala plakat, následně poškozenou i přes její opakovaně projevovaný verbální nesouhlas přiměl, aby mu jeho penis nejprve třela rukou a poté vzala do úst, dále ji strkal své prsty do pochvy a ústy ji dráždil přirození a nakonec na poškozené vykonal soulož, přičemž poškozená se všem uvedeným sexuálním praktikám podvolila jen ze strachu z obviněného, v důsledku popsaného jednání obviněného u poškozené nastala posttraumatická stresová porucha, která se projevovala od uvedeného činu nejméně po dobu dvou měsíců výraznými problémy se spánkem, kdy poškozená nebyla schopna usínat o samotě, měla úzkostné sny s tématikou traumatického zážitku a budila se následkem nočních můr, nejméně po dobu tří měsíců problémy v sexuálním životě s jejím partnerem a nejméně do konce října 2015 přetrvávajícími, byť již mírnějšími problémy se spánkem, dále traumatickými reminiscencemi (flashbacky), zvýšenou nervozitou, napětím, fobiemi ze tmy, anxiozitou a střídáním nálad, 2)
dne 5. 1. 2015 v době mezi 15.00 a 15.15 hodin v jím užívaném bytě umístěném v prvním nadzemním podlaží v domě v obci B., okres S., po ukončení jednání popsaného v bodě 1) tohoto rozsudku a v přímé souvislosti s ním vyhrožoval poškozené J. B., že pokud toto jeho jednání někomu oznámí, pak ji zabije, dále poté, co na dveře uvedeného bytu klepala babička poškozené N. Š., které další osoba sdělila, že obviněný poškozenou násilím zatáhl do daného bytu a zde ji zadržuje, poškozenou ve snaze, aby ji její babička nespatřila, zavřel do skříně v obývacím pokoji, kde poškozená ze strachu z obviněného setrvala, a babičce poškozené tvrdil, že poškozená se v bytě nenachází, přičemž poškozenou vytáhl ze skříně a umožnil jí z bytu odejít teprve poté, co zjistil, že její babička telefonicky začala přivolávat Policii ČR .

Za toto jednání byl obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 2.517 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně v jeho neprospěch. Obě odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 78/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný následně napadl citované usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

Podle dovolatele posuzovaný případ není běžným případem znásilnění, neboť se neodehrál mezi neznámými aktéry, ale došlo k němu v bytě obviněného (kam se poškozená dostavila víceméně dobrovolně) nacházejícím se v domě s nízkou akustickou izolací v době kolem 15. hodiny, kdy bylo na ulici hodně lidí. Oba se znali a poškozená věděla, že v bytě nikdo není, jelikož družka obviněného byla u lékaře v Sokolově. Poškozená nevolala o pomoc, nekladla fyzický odpor a na těle poškozené, ani obviněného nebyla zjištěna přítomnost zranění či poškození jejich oblečení svědčící o obraně poškozené, tudíž poškozená se musela sama svléknout. Oznámení o znásilnění pak učinila s velkou časovou prodlevou. Jedná se o klasický případ přistižení in flagranti. Když se za dveřmi bytu obviněného ozvala babička poškozené, poškozená se schovala ve skříni, kde setrvala až do doby, kdy byla její přítomnost v bytě prozrazena. Soud se nevypořádal s významnou okolností spočívající v tom, že když utajení selhává, přistižená žena ve snaze morálně ospravedlnit svoje postavení přistoupí k obětování partnera a dochází tak ke křivému obvinění ze znásilnění.

Z dokazování nevyplynulo, že by obviněný byt uzamkl. Byl uznán vinným na základě jediného přímého důkazu, tj. výpovědi poškozené. Nepřímé důkazy v podobě výpovědí svědkyň P., S. a C. rovněž neprokazují, že se skutek stal, neboť svědkyně P. uvedla, že z chodby slyšela pláč poškozené a její prosby, aby jí obviněný umožnil opustit byt a vrátil jí telefon, avšak z výpovědi obviněného a poškozené vyplynulo, že poškozená telefonovala svědkyni S. a byt nebyl uzamčen. Svědkyně S. a C. uvedly, že se z bytu nikdo neozýval, a až po sdělení, že vědí, že se poškozená nachází uvnitř, byt opustila a měla být rozrušená a plakat. Soud tak měl k dispozici velice omezený soubor důkazů a výsledek řízení závisel jen na posouzení věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi opřené o závěry znaleckého posudku. Obviněný se domnívá, že znalec není a nemůže být detektorem lži, jež určí, zda je konkrétní výpověď pravdivá či nikoli.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 78/2016 zrušil a přikázal vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a o ní rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci stručného obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněného státní zástupkyně konstatovala, že se jedná o argumentaci známou z dosavadní obhajoby obviněného i z jeho předchozího odvolání. V této souvislosti poukázala na usvědčující důkazy a rovněž na specifický charakter dovolání, coby mimořádného opravného prostředku. Podle jejího názoru jsou závěry nižších soudů logické a plně vycházejí z provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak nemá důvod ani povinnost opětovně přezkoumávat důvodnost stále se opakujících námitek. Tyto mají navíc výhradně skutkový charakter a nevyhovují uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému ze zákonných důvodů dovolání. Ve věci není dána vada, kterou by bylo nutné napravit cestou dovolání, a proto v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí nechť je učiněno v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 2 To 78/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Ze shora uvedených skutečností je zjevné, že obviněný pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadil pouze a jedině námitky, jejichž povaha je skutková, procesní. Soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, zpochybňuje věrohodnost poškozené, tvrdí, že se skutku nedopustil, neboť poškozená s ním souložila dobrovolně a znásilnění si vymyslela z důvodu přistižení in flagranti svou babičkou. Znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, když popírá spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, ačkoli se již nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku způsobem plně vyhovujícím podmínkám plynoucím z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. pečlivě vypořádal se všemi jeho namítanými výhradami. Vysvětlil, že poškozená se nedobrovolně podvolila sexuálním praktikám s obviněným zejména ze strachu z něj umocňovaného pohrůžkami násilím (prohlášení obviněného, že když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém, prokřupávání prstů a upozorňování, aby jej nenervovala, napřahování ruky sevřené v pěst proti poškozené) doplněné skutečným násilím v podobě zatažení do bytu za ruku poškozené a uchopení za její krk. Tento soud rovněž obsáhle a logicky zdůvodnil, proč uvěřil poškozené J. B., jejíž výpověď potvrzuje i svědkyně K. P., která viděla, že ji obviněný do svého bytu zatáhl a taktéž slyšela pláč poškozené, a jak jej opakovaně prosila a žádala, aby jí umožnil byt opustit a vrátil jí mobilní telefon, že z něj má strach, kdy jí sám obviněný řekl, aby se ho nebála, že jí nic neudělá. Proto upozornila babičku poškozené N. Š., kterou k bytu obviněného doprovázela svědkyně L. C. Dále zdůvodnil, proč se poškozená svěřila své babičce o znásilnění až doma a nikoli vystrašená a plačící ihned po opuštění bytu obviněného.

Je proto třeba konstatovat, že nalézací soud v odůvodnění svého obsáhlého a logicky strukturovaného odsuzujícího rozsudku vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzal za prokázané a rovněž náležitě vyvrátil obhajobu obviněného, že poškozená jej ze znásilnění křivě nařkla. Stejně tak přihlédl (zejména ve vztahu k uloženému trestu) k tomu, že obviněný se dopustil trestného činu znásilnění již potřetí, když již jako mladistvý byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 5. 2004 sp. zn. 4 TM 23/2004 uznán vinným mimo jiné proviněním znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.), jehož se dopustil tím, že cizí ženě vulgárně oznámil, že s ní chce mít pohlavní styk, poté ji strhl za bundu do příkopu, sundal jí kalhoty, otočil na břicho a zasouval jí prsty do přirození; a taktéž rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 2 T 5/2006 byl odsouzen pro pokračující trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) spočívající v tom, že přes nesouhlas tehdy osmiletého syna své družky, o něhož se v době její nepřítomnosti staral, na něm vykonal v přesně nezjištěném počtu případů anální a orální pohlavní styk.

Ke stejným důkazním a skutkovým závěrům, jako soud prvního stupně, pak dospěl i soud odvolací, jenž ve svém rozhodnutí reagoval na obdobné námitky obviněného, přičemž je posoudil jako nedůvodné.

Dovolací soud tak uzavírá, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).

Jelikož se obviněný J. Š. svým pojetím dovolání, pokud jde o namítané nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jím tvrzený extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy nebyl shledán, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak z výše stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 3. 2017


JUDr. František Hrabec předseda senátu