4 Tdo 1237/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 1237/2015-98

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání obviněných R. K. a F. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 33/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 53 T 9/2013, byli obvinění R. K. a F. V. uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

R. K. jako bývalý společník a jednatel společnosti IRON ONE s.r.o., se sídlem Holíč, Kopčianska 35, Slovenská republika, IČ 44 281 285 (dále též jen jako Iron One ) a F. V. jako jednatel společníka společnosti Iron One, tedy společnosti REALSTEEL, s.r.o., se sídlem Praha 1, Benediktská 722/11, IČ 276 48 338, v době od dubna do září 2009 po společné dohodě, v úmyslu ke škodě jednotlivých dopravců obohatit sebe, případně společnost Iron One,

do funkce jednatele a společníka společnosti Iron One dosadili R. C., trvale bytem S., který se stal jednatelem na dobu od 15. 4. 2009 do 10. 8. 2009, a následně J. P., který se stal jednatelem na dobu od 10. 8. 2009, kteří jménem společnosti fakticky žádnou činnost nevyvíjeli a plnili pouze jejich pokyny,

a poté v úmyslu předstírat řádnou podnikatelskou činnost na území České republiky zřídili pobočku společnosti Iron One se sídlem v Brně, na ulici Šumavská č. 31/33, když k tomuto účelu na základě jejich pokynu R. C. podepsal dne 15. 5. 2009 smlouvu o nájmu nebytových prostor se společností AGRIE akciová společnost, a dále prostřednictvím R. C. a zčásti též prostřednictvím svědků J. Š. a T. N., objednali službu k faxovému číslu, zakoupili program R. a sjednali smlouvu o poskytování dopravních informací s firmou R. Ž. R., uzavřeli se společností Vodafone Czech Republic, a.s., smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb k telefonnímu číslu a zřídili emailovou adresu a internetové stránky, z nichž vyplývalo, že pobočka společnosti se zabývá vnitrostátní a mezinárodní silniční dopravou, a v nichž uvedli kontaktní telefon a email, přičemž chod této pobočky měla údajně řídit fiktivní osoba K. B.,

následně pak sami nebo prostřednictvím dalších osob uzavřeli se společnostmi NEUFRA Speditionsgesellschaft mit beschränkter Haftung, se sídlem Mnichov, Kistlerhofstrasse 168, Spolková republika Německo (dále též jen jako Neufra Speditions ) Trans World Cargo Internationale Spedition Gesellschaft m. b. H., se sídlem Vídeň, Seitenhafenstrasse 11-13, Rakousko (dále též jen jako Trans World Cargo ) a Fracht FWO Czech s.r.o., se sídlem Mirošovice, Hrusická 345, IČ 285 72 602 (dále též jen jako Fracht FWO ), dohody, na základě nichž se zavázali provést pro tyto společnosti konkrétní přepravy nákladu, přičemž prostřednictvím pobočky v Brně zadávali tyto přepravy, s úmyslem, že je nikdy neuhradí, do systému Raaltrans a nabízeli je k realizaci dalším přepravcům z České republiky a Slovenské republiky, a to v řadě případů za vyšší částky, než jaké měli za provedené přepravy obdržet od společností Neufra Speditions, Trans World Cargo a Fracht FWO, přičemž k uzavírání přepravních smluv docházelo na základě akceptace nabídky společnosti Iron One uvedené v systému R., konkrétní objednávky byly činěny prostřednictvím faxového čísla a podrobnosti přeprav dojednával na základě dohody s obviněnými muži vystupující pod fiktivním jménem K. B. zejména prostřednictvím telefonního čísla,

a přestože sjednané přepravní služby řádně poskytli, neuhradili jim dohodnutou cenu ani částečně a finanční prostředky, které byly za provedené přepravy poukázány společnostmi Neufra Speditions, Trans World Cargo a Fracht FWO ve prospěch bankovního účtu společnosti Iron One, především prostřednictvím R. C. a J. P. v hotovosti vybírali a používali pro svoji potřebu, případně pro potřebu společnosti Iron One, čímž způsobili 32 přepravcům z České republiky a 12 přepravcům ze Slovenské republiky celkovou škodu ve výši 7 687 033 Kč.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 6. 2010, č. j. 26 T 66/2010 190, zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 6. 3. 2013, č. j. 61 T 21/2012-1386, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č. j. 41 T 10/2013-61 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 To 132/2013, byl obviněný R. K. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 9 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let a spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 6. 2010, č. j. 26 T 66/2010-190, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6. 3. 2013, č. j. 61 T 21/2012-1386, Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č. j. 41 T 10/2013-61 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 To 132/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin podílnictví z nedbalosti podle § 252 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 18 T 30/2012-1016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 6 To 251/2014, byl obviněný F. V. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 3 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 18 T 30/2012-1016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 6 To 251/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným blíže specifikovaným na str. 17-21 rozsudku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 53 T 9/2013, podali obvinění R. K. a F. V. i státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 33/2015, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celých výrocích o trestech uložených obviněným R. K. a F. V. Vrchní soud v Olomouci podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. K. byl odsouzen za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 6. 2010, č. j. 26 T 66/2010-190, zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 6. 3. 2013, č. j. 61 T 21/2012-1386, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č. j. 41 T 10/2013-61 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 To 132/2013, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let a spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 6. 2010, č. j. 26 T 66/2010-190, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 67 T 1/2011, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6. 3. 2013, č. j. 61 T 21/2012-1386, Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č. j. 41 T 10/2013-61 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 3 To 132/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný F. V. byl odsouzen za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin podílnictví z nedbalosti podle § 252 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 18 T 30/2012-1016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 6 To 251/2014, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 3 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 18 T 30/2012-1016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 6 To 251/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněných R. K. a F. V. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 33/2015, podal následně obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, jež byly následně odvolacím soudem potvrzeny jako správné, absolutně neodpovídají reálnému stavu věcí, neboť o vině obviněného nehovoří jediný přímý důkaz, a obviněný skutek nespáchal. Podle obviněného je již samotné konstatování viny po právní stránce nesprávným konstatováním, odporujícím objektivní důkazní situaci. I v případě, že by byly skutkové závěry uvedené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí správné, odvolací soud nerespektoval zásady pro ukládání trestů uvedené v § 39 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Dále uvedl, že nesprávné uvážení odvolacího soudu v podobě porušení zákonných zásad ukládání trestů je pak rovněž nesprávným posouzením věci, dovolací důvody jsou tedy naplněny i v tomto ohledu. Obviněný rovněž uvedl, že na str. 71 rozsudku soud prvního stupně správně uzavírá, že žádná ze svědeckých výpovědí sama o sobě jednoznačně jako přímý důkaz ani jednoho z obviněných ze spáchání trestné činnosti neusvědčuje. Za této situace je dle názoru obviněného zcela zřejmé, že soud prvního stupně musel pracovat s určitou mírou důkazní nouze, velice obezřetně přistupovat k hodnocení důkazů a respektovat základní zásadu ovládající trestní řízení - in dubio pro reo. Tomuto však soud prvního stupně nedostál. Obviněný vyjádřil názor, že řetězec údajných nepřímých důkazů nevede k jedinému možnému závěru, kterým je vina obviněného prokázána beze vší pochybnosti. Naopak v řízení bylo provedeno mnoho důkazů, není z nich však možno řetězec popsaný soudem prvního stupně absolutně postavit, přestože se soud odvolací domnívá opaku. Závěrem svého dovolání obviněný poukázal na nepřiměřenou výši uloženého trestu.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, která se týká obviněného, zrušil, a aby sám ve věci rozhodl tak, že by obviněného obžaloby zprostil, příp. aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný F. V. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že řádně a včas požádal o odročení jednání, avšak i přes uvedenou Žádost o odročení jednání podanou obviněným a navazující komunikaci s předsedou senátu se dne 23. 6. 2015 uskutečnilo veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného, a to v jeho nepřítomnosti. Tento postup soudu obviněný považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dále v této souvislosti namítl zásadní rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nebyla dostatečně a přesvědčivě odůvodněna a takový postup dle jeho názoru představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces a je v zásadě nepřezkoumatelné. Rovněž vyjádřil názor, že myšlenkové operace, na jejichž základě soud dospěl k závěru o jeho vině, nenaplňují požadavek na zjištění skutkového stavu tak, aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti. Dále obviněný citoval části odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. Další námitky se týkaly nedostatečně zjištěných skutkových okolností, když v této souvislosti uvedl, že se soudy nevypořádaly se zjištěním míry jeho údajné účasti na trestném jednání, neboť nedostatečně zkoumaly jeho podíl na zajištění osob jednatelů a rovněž se nepodařilo prokázat společný úmysl pachatelů. Žádný z provedených důkazů také neprokazuje skutečnost, že obviněný s uvedenými peněžními prostředky disponoval. Z uvedeného pak dovozuje porušení zásady in dubio pro reo, vnitrostátní judikatury i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (příp. zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 53 T 9/2013), a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci (příp. Krajskému soudu v Brně) k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl následující:

Dovolatel K. neuvedl k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně viny žádnou hmotně právní argumentaci. Namísto toho zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Obviněný neuvedl u jednotlivých důkazů na str. 3 svého dovolání, v čem bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený extrémní rozpor . Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014. Rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného nesmí ani státní zástupce - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003. Pokud dovolatel dále namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, poukazuji na skutečnost, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní
a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Pokud se tedy dovolatel K. dovolává pouze porušení zásady in dubio pro reo, aniž by řádně namítl nesprávnou realizaci důkazního řízení pro opominuté, nezákonné nebo extrémně rozporné důkazy, nemůže se jednat o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného odstavce či písmene uvedeného ustanovení. Pokud dovolatel K. namítá nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen, poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolatelem K. uplatněné důvody proto neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Rovněž dovolatel V. namítl porušení zásady in dubio pro reo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto zcela odkázal na vyjádření uvedené shora. Pokud dovolatel V. namítá nedostatky odůvodnění rozsudku nalézacího či odvolacího soudu, připomínám, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozsudku bylo jistě možno formulovat i jinak, avšak dovolateli nelze dát za pravdu, že by z odůvodnění nebylo možno zjistit, jakým způsobem dospěl soud ke svému skutkovému závěru. Již úvahy nalézacího soudu jsou zcela logické. Pokud tento dovolatel uvádí, že škoda nebyla řádně zjištěna , nedodává k tomu nic bližšího a nelze tak zjistit v jakých směrech a z jakých důvodů nesouhlasí s vyčíslením způsobené škody. Co se týče nesprávně provedené rekognice, již odvolací soud na str. 29 napadeného rozsudku přiléhavě konstatoval, že se jedná o důkaz zcela okrajový. Ani dovolatelem V. uplatněný důvod proto neodpovídá důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nakonec tak zbývá důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spatřuje dovolatel V. v podstatě v tom, že předseda senátu odvolacího soudu konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, aniž by si od jeho ošetřujícího lékaře opatřil lékařskou zprávu se stanoviskem lékaře, zda je dovolatel schopen zúčastnit se soudního jednání. K tomu obviněný uvádí, že se jednání nemohl zúčastnit s ohledem na medikaci otupující jeho smysly, na své bolesti a vzdálenost soudu ležícího 100 km od místa dovolatelova bydliště. Dále uvedl, že existují souběžně dva důvody, proč mohlo být veřejné zasedání konáno bez účasti dovolatele V.
1) Jednak sám dovolatel na str. 5 svého dovolání tvrdí, že byl soudem vyzván, aby předložil podrobnou zprávu ošetřujícího lékaře s jeho výslovným konstatováním, že odsouzený není schopen se účastnit nařízeného veřejného zasedání . Soud tedy jasně a konkrétně obviněnému sdělil, jaké vyjádření lékaře by bylo akceptovatelnou omluvou. Dovolatel podle svých vlastních slov takové vyjádření svého ošetřujícího lékaře neopatřil (pro údajnou neochotu lékaře) a další ponechal na jednání mezi soudem a uvedeným lékařem. K tomu poznamenal, že vztah pacienta a lékaře je podobným vztahem důvěry, jakým je například vztah klienta s advokátem. Člověk k žádnému lékaři nepatří a tak jako si obviněný svobodně volí svého obhájce, jako pacient si svobodně volí i svého lékaře (poskytovatele zdravotních služeb) - viz § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Tak jako je způsob vedení obhajoby pouze věcí advokáta a jeho klienta, je i komunikace mezi pacientem a jeho lékařem pouze jejich věcí. Jestliže lékař odmítne předat obviněnému potvrzení o jeho neschopnosti účastnit se soudního jednání ve věci, v níž soud přítomnost obviněného za nezbytnou nepovažuje, za vyjasnění tohoto konfliktu s lékařem odpovídá především obviněný a nikoliv soud. Stejně tak soud zásadně nezasahuje ani do konfliktů mezi obviněným a jeho obhájcem. Soudy se nezabývají tím,
zda je obhájce ochoten učinit úkon požadovaný obviněným jakožto jeho klientem.
Pouze pacient (zde obviněný - dovolatel) také může rozhodnut o změně svého lékaře. Odvolací soud proto nemůže být činěn odpovědným za to, že obviněný neměl stanovisko lékaře, zda mu zdravotní stav umožňoval zúčastnit se dne 23. 6. 2015 veřejného zasedání. Takové stanovisko lékaře nemá patrně dovolatel ani dnes, tedy 3 měsíce od počátku své pracovní neschopnosti.
2) Dále je pak z dovolatelem předloženého potvrzení o pracovní neschopnosti patrno, že tento měl od samotného počátku pracovní neschopnosti povoleny vycházky od 13.00 až do 19.00 hod., tedy v trvání 6 hodin. Doba 6 hodin je nejdelší možnou dobou trvání vycházek podle § 56 odst. 6 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. A samotná existence vycházek je Nejvyšším soudem i Ústavním soudem považována za skutečnost, že obviněný je schopen účastnit se jednání před soudem. Nakonec poznamenal, že obviněného věcí je i to, jakým způsobem se dopraví k veřejnému zasedání zda tak učiní hromadnou dopravou, vozidlem svých přátel, společně se svým obhájcem nebo vozidlem taxislužby. Z uvedených důvodů má za to, že žádné z ustanovení o přítomnosti dovolatele V. u veřejného zasedání porušeno nebylo a jeho dovolání je proto v této části zjevně neopodstatněné.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odsouzeného R. K. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odsouzeného F. V. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Námitky obviněného F. V. se týkaly toho, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o jeho odvolání ve veřejném zasedání konaném v jeho nepřítomnosti. Za situace, kdy vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému doručeno dne 1. 6. 2015 (což obviněný nijak nezpochybňoval), žádné ustanovení trestního řádu nebránilo Vrchnímu soudu v Olomouci provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem se týká pouze ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Kolize s tímto ustanovením však v posuzované věci nepřicházela v úvahu, protože obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.

Obviněný ve svém dovolání namítl, že k nepřítomnosti při veřejném zasedání měl zdravotní důvody. Z hlediska trestního řádu však není pro posouzení postupu Vrchního soudu v Olomouci spočívajícího v konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného rozhodné, z jakého důvodu nebyl obviněný přítomen. Uvedeným postupem Vrchního soudu v Olomouci nebylo porušeno žádné ustanovení trestního řádu.

Nejvyšší soud konstatuje, že v této souvislosti je třeba přezkoumat, zda postup Vrchního soudu v Olomouci nebyl porušením ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto právo je porušeno typicky tehdy, jestliže obviněný má k nepřítomnosti při soudním jednání přijatelný objektivní důvod, jestliže tento důvod řádně a pokud možno včas doloží a jestliže dá výslovně najevo, že chce být soudnímu jednání přítomen.

Veřejné zasedání se konalo dne 23. 6. 2015. Obviněný požádal o odročení dne 22. 6. 2015 z důvodu, že mu jeho zdravotní stav neumožňuje zúčastnit se veřejného zasedání, a k žádosti připojil kopii dokladu označeného jako Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti . Na základě telefonického hovoru s předsedou senátu pak tentýž den zaslal doklad ve formě lékařské zprávy o zdravotním stavu, resp. medikaci. Nejvyšší soud zjistil, že z předložených dokladů vyplývá pouze to, že obviněný byl od 22. 6. 2015 ve stavu pracovní neschopnosti. Obsah uvedených dokladů nijak nenasvědčuje tomu, že by se obviněný nacházel ve stavu fakticky vylučujícím jeho účast při jednání soudu. Samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že by zdravotní stav skutečně bránil obviněnému v účasti při jednání soudu. Z dokladu označeného jako Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti navíc vyplývá, že obviněný měl povolené vycházky denně od 13,00 hodin do 19,00 hodin, z čehož lze usoudit, že za této situace nebyl zdravotní stav obviněného natolik vážný, aby se nemohl veřejného zasedání zúčastnit. K tomu lze dodat, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je dokladem prokazujícím relevantní skutečnosti v oboru pracovního práva a sociálního zabezpečení. Samo o sobě ale neprokazuje, že zdravotní stav skutečně brání obviněnému dostavit se k soudnímu jednání a být mu přítomen. Lze tedy uzavřít, že pokud obviněný odůvodnil žádost o odročení veřejného zasedání pouhou pracovní neschopností, nejde o dostatečný důvod, který by stavěl postup Vrchního soudu v Olomouci do rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavně garantované základní právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti neznamená, že obviněnému musí být v jeho žádostech vyhověno, tak aby se mohl zúčastnit všech úkonů spadajících do rámce trestního řízení. V posuzovaném případě byl obviněný přítomen v hlavním líčení, v němž měl reálnou možnost které ostatně využil prezentovat svou obhajobu, vyjádřit se k podstatě obvinění co do skutkové i právní stránky, vyjádřit se k důkazům, přednést závěrečnou řeč a uplatnit poslední slovo. Ve veřejném zasedání před Vrchním soudem v Olomouci nebyly žádné důkazy prováděny, takže konáním veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného zejména nebyla dotčena kontradiktornost dokazování. Nejednalo se tudíž o to, že by nějakou svévolí soudu byla obviněnému odňata možnost vystupovat před soudem.

Postup Vrchního soudu v Olomouci tedy nebyl v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolání obviněného, který výše uvedené namítal v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Obvinění R. K. a F. V. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obvinění R. K. a F. V. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného R. K., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí J. P., R. C., J. Š., R. Č., V. F., E. H.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Rovněž obviněný F. V. v rámci svého dovolání s odkazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí J. P., R. C., M. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, přičemž tyto námitky je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Další námitky obviněného F. V. týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak zůstávají pouze v obecné rovině a obviněný je ve svém dovolání nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obvinění pojali dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily zjištění, že obvinění svým jednáním v úmyslu předstírat řádnou podnikatelskou činnost na území České republiky, zřídili pobočku společnosti Iron One, zřídili emailovou adresu a internetové stránky, z nichž vyplývalo, že pobočka společnosti se zabývá vnitrostátní a mezinárodní silniční dopravou, a v nichž uvedli kontaktní telefon a email, přičemž chod této pobočky měla údajně řídit fiktivní osoba K. B., následně pak sami nebo prostřednictvím dalších osob uzavřeli s různými společnostmi dohody, na základě nichž se zavázali provést pro tyto společnosti konkrétní přepravy nákladu, přičemž prostřednictvím pobočky v B. zadávali tyto přepravy, s úmyslem, že je nikdy neuhradí, do systému R. a nabízeli je k realizaci dalším přepravcům, a to v řadě případů za vyšší částky, než jaké měli za provedené přepravy obdržet od poškozených společností, přičemž k uzavírání přepravních smluv docházelo na základě akceptace nabídky společnosti Iron One uvedené v systému R., a přestože sjednané přepravní služby řádně poskytli, neuhradili jim dohodnutou cenu ani částečně a finanční prostředky, které byly za provedené přepravy poukázány společnostmi ve prospěch bankovního účtu společnosti Iron One, v hotovosti vybírali a používali pro svoji potřebu, případně pro potřebu společnosti Iron One, čímž způsobili škodu. Obvinění se snažili svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že nezřizovali pobočku společnosti Iron One, neorganizovali přepravy nákladů, že nepoužili pro svoji potřebu finanční prostředky získané tím, že úmyslně nehradili řádně poskytnuté služby (přepravu) poškozeným společnostem. Touto koncepcí dovolání se však obvinění ocitli mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obvinění se svými dovoláními pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněných R. K. a F. V. jako spolupachatelů, mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především svědectví poškozených, výpovědi svědků J. P., R. C., E. H., M. K., a další, byť nepřímé důkazy, jimiž byla ověřena pravdivost tvrzení poškozených a svědků. Pokud obvinění namítají, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud podotýká, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny pouze nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V posuzovaném případě se dle názoru Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná. Proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněných. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, v tomto rámci zaznamenaly také odlišnosti mezi některými důkazy vztahujícími se k týmž skutkovým okolnostem a překlenuly tyto rozpory přijatelným vysvětlením, proč považují ten či onen důkaz za věrohodný. Oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění, kteří podali dovolání, nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ve vztahu k námitce obviněného R. K. ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/03 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí v dovolání vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného F. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu