4 Tdo 1230/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1230/2015-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 6 To 176/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 8/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. S. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 13 T 8/2015 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
1) dne 18. 7. 2014 v době kolem 08.00 hodin v obci M., okr. U. H., Z. kraj, na veřejně přístupné účelové komunikaci v katastrálním území obce M., místní části J., v rozporu s § 25 odst. 1 a § 29 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v prostorách točny a zastávky autobusů úmyslně umístil pneumatiky a čtyři osobní motorová vozidla, ačkoli mu bylo rozhodnutím o předběžném opatření Obecního úřadu M. ze dne 7. 7. 2014 zakázáno v těchto prostorách umísťovat pevné nebo dočasné překážky, 2) dne 15. 10. 2014 v době od 12.00 hodin do 19.30 hodin v obci M., okr. U. H., Z. kraj, na veřejně přístupné účelové komunikaci v katastrálním území obce M., místní části J., v rozporu s § 25 odst. 1 a § 29 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v prostorách točny a zastávky autobusů úmyslně umístil cihly, lavičky a popelnici, ačkoliv mu bylo rozhodnutím o předběžném opatření Obecního úřadu M. ze dne 7. 7. 2014 zakázáno v těchto prostorách umísťovat pevné nebo dočasné překážky, 3) dne 30. 10. 2014 v průběhu celého dne v obci M., okr. U. H., Z. kraj, na veřejně přístupné účelové komunikaci v katastrálním území obce M., místní části J., v rozporu s § 25 odst. 1 a § 29 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v prostorách točny a zastávky autobusů úmyslně umístil pneumatiky a osobní motorové vozidlo, ačkoli mu bylo rozhodnutím o předběžném opatření Obecního úřadu M. ze dne 7. 7. 2014 zakázáno v těchto prostorách umísťovat pevné nebo dočasné překážky.
Za to mu byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, § 63 odst. 1 tr. zákoníku, § 64 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin.

Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně se obviněný odvolal v celém rozsahu. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 6 To 176/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti předmětnému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil námitky ve dvou rovinách. První z nich se týká skutečnosti, že podle něj soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, neboť v době jeho jednání neexistovalo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pozemky obviněného jsou veřejně přístupnou komunikací, či nikoliv. Taková absence pravomocného rozhodnutí vylučuje trestní odpovědnost za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Rozhodnutí o předběžném opatření Obecního úřadu M. ze dne 7. 7. 2014, kterým bylo společnosti Mini Mini s. r. o., IČ 27600971, se sídlem Tatarkova 729/10, Praha 4, obviněnému jako jejímu jednateli a také všem ostatním fyzickým a právnickým osobám zakázáno umísťovat na veřejně přístupné účelové komunikaci v k. ú. J., pevné nebo dočasné překážky v rozporu s ustanovením § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdejším znění a současně jím bylo zakázáno poškozovat tuto komunikaci, a to do doby konečného rozhodnutí ve věci, totiž není podle obviněného rozhodnutím ve věci samé. Skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, může podle obviněného, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 Tdo 503/2005, naplnit toliko maření či podstatné ztěžování výkonu pravomocného konstitutivního rozhodnutí soudu nebo státního orgánu ve správním řízení, která s konečnou platností ukládají práva a povinnosti účastníkům řízení, přičemž zakázat výkon určité činnosti lze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti, nebo rozhodnutím státního orgánu ve správním řízení.

Nalézací ani odvolací soud se výše uvedenými skutečnostmi nezabývaly, stejně jako nezkoumaly podstatu vydání předmětného předběžného opatření. Rovněž nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že výše jmenované pozemky bez jakéhokoliv souhlasu užívá společnost ČSAD Uherské Hradiště a. s., IČ 49445910, se sídlem Uherské Hradiště, třída Maršála Malinovského 874, jako točnu linkových autobusů i přes to, že v obci je zhruba o 150 metrů dále speciálně k těmto účelům vybudována autobusová točna, kterou však uvedená společnost ČSAD Uherské Hradiště a. s., neužívá, neboť pro ni znamená zajížďku. Jelikož tato společnost obviněnému na jeho výzvu k ukončení užívání jeho pozemků nereagovala, rozhodl se obviněný upravit svůj pozemek tak, že odstraní zídku, která jej lemuje. Tím se dostal do sporu s představiteli obce, načež vydání předmětného předběžného opatření bylo účelovým jednáním starosty pramenícím z dlouhodobých osobních sporů mezi ním a obviněným.

Soudy obou stupňů tak podle dovolatele porušily zásadu materiální pravdy podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., když nedostatečně zjistily skutkový stav a své rozhodnutí tak založily na nedostatečných skutkových zjištěních.

Druhá rovina námitek obviněného se týká nesprávného hodnocení materiální stránky trestného činu. Jednání obviněného podle něj nedosahuje takového stupně společenské škodlivosti a nebezpečnosti, které by zakládalo jeho trestní odpovědnost. Uvedené jednání je ve své podstatě sousedský spor, který by měl být řešen občanskoprávní cestou, popř. v přestupkovém řízení. S ohledem na skutečnost, že podle konstantní judikatury není předběžné opatření vydané ve správním řízení rozhodnutím, jehož porušení zakládá trestněprávní odpovědnost, je řešení věci v trestní rovině nepřiměřeně tvrdé a zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 tr. zákoníku.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265 l odst. 1 tr. ř. tak, že usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvého stupně zruší a věc přikáže soudu prvého stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se do doby konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 6 To 176/2015, tedy proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, přičemž tímto rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Dovoláním uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Pod deklarovaný dovolací důvod každopádně spadá námitka obviněného pokud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 Tdo 503/2005 tvrdí, že naplnit skutkovou podstatu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku může jen ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon pravomocného konstitutivního rozhodnutí soudu nebo státního orgánu ve správním řízení, která s konečnou platností (nikoliv zatímně) ukládají práva a povinnosti účastníkům řízení. S touto námitkou se však Nejvyšší soud neztotožňuje.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.

Z právní věty a následného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zjevné, že obviněný se výše zmíněného přečinu dopustil tím, že mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci (konkrétně rozhodnutí Obecního úřadu M., jako silničního správního úřadu, o předběžném opatření ze dne 7. 7. 2014) tím, že vykonával činnost (konkrétně úmyslně umísťoval překážky rozličného charakteru na veřejně přístupnou účelovou komunikaci), která mu byla takovým rozhodnutím zakázána (konkrétně zákaz umísťování pevných nebo dočasných překážek na předmětné veřejně přístupné účelové komunikaci, jakož i zákaz poškozovat tuto komunikaci, a to do doby konečného rozhodnutí ve věci) .

Klíčovými jsou v projednávaném případě otázky, zda lze předmětné rozhodnutí Obecního úřadu M. o předběžném opatření ze dne 7. 7. 2014 považovat za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zda lze dané jednání obviněného považovat za výkon zakázané činnosti podle výše zmíněného ustanovení.

Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku je obecně zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná (např. rozhodnutí o předběžném opatření vydané v občanskoprávním řízení, které je vykonatelné, jakmile je doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci) srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník : Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186.

Rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci (v tomto případě silničního správního úřadu) je třeba chápat jakýkoli individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 1 Afs 147/2005). Obecně se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí jimi vydaná ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob (tedy včetně předběžného opatření), přičemž není důležité, jak je akt správního orgánu označen.

Předběžné opatření lze podle § 61 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), nařídit z moci úřední nebo na požádání účastníka před skončením řízení rozhodnutím, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by bylo ohroženo provedení exekuce. Předběžným opatřením lze účastníkovi (nebo jiné osobě) přikázat, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl, anebo zajistit věc, která může sloužit jako důkazní prostředek, nebo věc, která může být předmětem exekuce.

V projednávaném případě šlo o rozhodnutí Obecního úřadu M. jako silničního správního úřadu ze dne 7. 7. 2014 o předběžném opatření (č. l. 27-29 spisu), které společnosti Mini Mini s. r. o., IČ 27600971, se sídlem Tatarkova 729/10, Praha 4, ve které byl obviněný jediným jednatelem, jakož i všem právnickým a fyzickým osobám, zakázalo umísťovat na předmětných pozemcích, jako veřejně přístupné účelové komunikaci, pevné nebo dočasné překážky v rozporu s § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdejším znění, a rovněž těmto adresátům zakázalo tuto komunikaci poškozovat, vše do doby vydání konečného rozhodnutí ve věci.

Předmětné rozhodnutí splňuje všechny náležitosti požadované správním řádem (zejm. § 68 a § 69 správního řádu) s tím, že účastníci byli řádně poučeni o tom, že odvolání nemá odkladný účinek, a toto předběžné opatření jim bylo řádně doručeno dne 8. 7. 2014 (č. l. 30 spisu), což obviněný ani nerozporoval.

Je tak zjevné, obviněný se dílčích útoků (ve dnech 18. 7. 2014, 15. 10. 2014 a konečně 30. 10. 2014) dopustil přesto, že existovalo vykonatelné rozhodnutí o předběžném opatření, které mu takové jednání zakazovalo (forma omittere zdržet se nějakého jednání). Zároveň bylo předmětné rozhodnutí konstitutivní (jak plyne ze samotné zákonné definice předběžného opatření), neboť zakládalo (byť zatímně) určité povinnosti obviněnému a dalším fyzickým a právnickým osobám, přičemž deklaratorním rozhodnutím bylo až rozhodnutí, které na předběžné opatření navazovalo (rozhodnutí o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace).

Konstantní judikatura se již ustálila v názoru, že i takovým rozhodnutím soudů nebo jiných orgánů veřejné moci, která jsou svou povahou nepravomocná, avšak vykonatelná, přičemž mají toliko zatímní povahu, náleží ochrana ve smyslu § 337 tr. zákoníku, jinými slovy jsou rozhodnutími, za jejichž maření či podstatné ztěžování jejich výkonu je pachatel trestně odpovědným za tento trestný čin. Jde především o usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 1994 sp. zn. 7 To 365/94, uveřejněné pod č. 13/1996 Sb. rozh. tr., které stanovilo, že ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, poskytuje ochranu nejen řádnému výkonu pravomocného rozhodnutí, ale také výkonu rozhodnutí, které v době činu pachatele sice nebylo pravomocné, ale bylo vykonatelné např. rozhodnutí o předběžném opatření vydané v občanskoprávním řízení, které je vykonatelné, jakmile bylo doručeno povinnému bez ohledu na to, kdy nabude právní moci. Je třeba zdůraznit, že koncepce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byla v době rozhodnutí Krajského soudu v Plzni odlišná (konkrétně šlo o maření předběžného opatření podle § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdejším znění, o zákazu fyzického i právního nakládání s motorovým vozidlem), na meritu věci však nic nemění.

Stejně hovoří i navazující současná judikatura Nejvyššího soudu, příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011, uveřejněné pod č. 39/2012 Sb. rozh. tr., které se zaobírá mimo jiné předpoklady existence skutkové podstaty trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění do novely zákonem č. 330/2011 Sb., přičemž s odkazem na výše zmíněné usnesení Krajského soudu v Plzni dochází ke stejným závěrům.

Ve stejném duchu rozhodl Nejvyšší soud i usnesením ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1466/2009, uveřejněném pod č. 1258 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týkalo otázky vykonatelnosti předběžného opatření podle § 76b odst. 1, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdejším znění, a s tím spojené otázky naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, jakož i usnesením ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1187/2011, na které odkázal odvolací soud, byť toto rozhodnutí danou problematiku řeší toliko okrajově.

Rovněž komentářová literatura hovoří shodně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník : Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186), přičemž okolnost, že se v daném případě jednalo o předběžné opatření vydané orgánem veřejné moci (silničním správním úřadem) na základě § 61 správního řádu, na podstatě věci nic nemění, protože objektem projednávaného přečinu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci (i nepravomocných, přesto vykonatelných), tedy nikoliv jen předběžných opatřeních vydaných soudy v občanskoprávních věcech, ale i jiných orgánů veřejné moci např. ve správním řízení či jiných rozhodnutí, která zakládají, mění či ruší práva a povinnosti účastníků řízení.

V návaznosti na obviněným poukázané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 8 Tdo 503/2005, které stručně řečeno říká, že nerespektování předběžného opatření týkající se nepokračovaní ve stavebních pracích není výkonem zakázané činnosti ve smyslu § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, je třeba zodpovědět i otázku patrně ještě podstatnější, konkrétně zda jednání obviněného bylo výkonem zakázané činnosti ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

K úplnosti lze dodat, že výše zmíněné rozhodnutí nepřináší v tomto směru novou argumentaci, ale vychází z usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 6. 1975 sp. zn. 5 Tz 44/75, uveřejněného pod č. 15/1976 Sb. rozh. tr., přičemž jádro argumentace tohoto rozhodnutí spočívalo v tom, že za výkon zakázané činnosti je třeba považovat toliko výkon činnosti, která má povahu výkonu zaměstnání, povolání anebo funkce anebo takové činnosti, na kterou je třeba zvláštní povolení a která byla úředním rozhodnutím zakázaná. Toto Nejvyšší soud SSR odvodil ze systematického zařazení přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. b) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdejším znění, vedle ustanovení § 7 písm. a) a c) předmětného zákona (maření trestu zákazu pobytu uloženého soudem, nebo nedodržení omezení, která byla soudem uložena v souvislosti s výkonem tohoto trestu, jakož i odmítání se podrobit ochrannému dohledu, ochrannému léčení nebo ochranné výchově, které byly uloženy soudem, nebo jinak, a to zejména útěkem z ústavu, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje), když výkon zakázané činnosti má tak mít v podstatě stejnou povahu jako tato ustanovení a jeho porušení stejnou společenskou nebezpečnost, jako maření rozhodnutí, které se týkají výkonu některých trestů a ochranných opatření uložených soudem.

Pro úplnost je třeba dodat, že komentářová literatura k výkonu zakázané činnosti ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvádí, že zakázat výkon určité činnosti lze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku, nebo rozhodnutím státního orgánu ve správním řízení, např. sankcí zákazu činnosti v přestupkovém řízení nejdéle na dva roky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník : Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3189).

Nejvyšší soud po zohlednění všech výše uvedených názorů, na základě předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo výkonem zakázané činnosti ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Systematika ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku totiž evidentně připouští možnost, aby pod pojem výkon zakázané činnosti byla zahrnuta i činnost zakázaná nejenom soudem v podobě trestu zákazu činnosti či správním orgánem ve správním řízení jako sankce zákazu činnosti, ale i jako činnost zakázaná jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci, které účastníkovi řízení uloží povinnost něčeho se zdržet, jako je v daném případě zákaz umísťování pevných či dočasných překážek na předmětné pozemky obviněného. Pokud by chtěl zákonodárce vyjádřit závěr opačný, odkázal by stejně jako v ustanoveních § 337 odst. 1 písm. b) - e) tr. zákoníku na konkrétní sankci uloženou soudem či jiným orgánem veřejné moci (příkladmo trest vyhoštění, trest zákazu pobytu, trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce aj.). Stejný logický postup (tedy systematický výklad) použil i Nejvyšší soud SSR při své výše zmíněné argumentaci o činnostech, které lze zahrnout pod výkon zakázané činnosti ve smyslu § 7 písm. b) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdejším znění. Tato argumentace je však nepřiléhavá na projednávaný případ z toho důvodu, že trestní zákoník se, co se týče přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, výrazně odlišuje od zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, v tehdejším znění, přičemž již navíc nepracuje s koncepcí společenské nebezpečnosti v rámci tzv. materiálně-formálního pojetí trestného činu, což byl druhý z bodů argumentace Nejvyššího soudu SSR.

Z hlediska objektu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku, kterým je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, nelze podle názoru Nejvyššího soudu připustit, aby výkon zakázané činnosti podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl limitován toliko na rozhodnutí orgánů veřejné moci sankční povahy (tzn. sankce zákazu činnosti), ale aby se do předmětu ochrany tohoto ustanovení dostala i jiná rozhodnutí, která účastníkům řízení ukládají povinnost ve formě zdržení se nějakého jednání.

Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného v tom směru, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav, když více nehodnotily podstatu vydání předmětného předběžného opatření, jsou irelevantní, neboť na podstatě věci nemohou nic změnit. Především se však v takovém případě jedná o námitky procesního charakteru, které nespadají pod deklarovaný dovolací důvod (srov. poučení k tomuto dovolacímu důvodu).

Ani námitce obviněného stran nesprávného hodnocení materiální stránky trestného činu nelze přisvědčit. Obviněný tvrdí, že okolnosti v jeho věci svědčí tomu, že jeho jednání s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o sousedský spor, jakož i k tomu, že podle konstantní judikatury není předběžné opatření vydané ve správním řízení rozhodnutím, jehož porušení zakládá trestněprávní odpovědnost, nedosahovalo spodní hranice trestnosti běžné u trestné činnosti tohoto typu.

Z ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku plyne, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (tzv. formální pojetí trestného činu), přičemž jako k zábraně excesům z důvodu přílišné tvrdosti trestní represe zákonodárce přistoupil k zakotvení tzv. materiálního korektivu v podobě § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Takové pojetí je výrazem teorie, že stát má uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo třeba považovat za ultima ratio , tzn. za krajní prostředek, který má význam především z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.

Konkrétní otázkou na základě výše zmíněného zůstává, zda za jednání obviněného nepostačovalo nést odpovědnost v rámci přestupkového, popř. občanskoprávního řízení. V tomto směru se lze ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, konkrétně že obviněný se z hlediska hodnocení povahy a závažnosti trestného činu (přiměřeně srov. kritéria podle § 39 tr. zákoníku) dopustil předmětného jednání opakovaně, přičemž již byl na své protiprávní jednání více prostředky autoritativně upozorněn, omezil jím provoz autobusového otočiště a tím celou dopravní obslužnost obce M., tedy ohrozil nikoliv jen zájem individuální, ale zájem celé obce na dopravní obslužnosti. Předmětné jednání tak nelze označit za takové, které by neodpovídalo ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům této právní kvalifikace.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu