4 Tdo 1228/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1228/2010-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12 . ledna 2011 dovolání podané obviněným T. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 11 To 502/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 263/2008 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. V.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 1 T 263/2008 uznán vinným trestnými činy zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. ( všechny trestné činy byly posouzeny podle zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák. ), jichž se dopustil tím, že

1. dne 30. 4. 2008 v době od 8.20 do 8.50 hod. v K. H. náměstí N. o. v budově Okresního soudu v Kutné Hoře v jednací síni č. 120 jako účastník ústního jednání ve věci sp. zn. P 133/2006 působil na samosoudkyni JUDr. S. M., aby porušila svou povinnost rozhodovat nestranně a spravedlivě tím, že po zahájení jednání, skončeném dokazování a výzvě samosoudkyně k závěrečné řeči uvedl, že si přinesl berle, aby se s ní mohl vyrovnat, pokud uslyší něco špatného a poté, po vyhlášení rozsudku a poučení o opravném prostředku začal na samosoudkyni křičet, že si odvolání podávat nebude a vyřeší to hned na místě, přičemž na ní požadoval, aby rozsudek změnila, jinak že se z jednací síně nehne a dále na její adresu uvedl, že si myslí, že může rozhodovat jak chce a že mají v rukou samopaly a myslí si, že mohou střílet, ale oni si lidi ty samopaly pořídí na ně taky.

2. Dne 6. 8. 2008 kolem 9. 25 hod. v budově Okresního soudu v Kutné Hoře bez vyzvání vstoupil do kanceláře ředitelky soudní správy J. K., kde v tu dobu probíhalo jednání ohledně rekonstrukce budovy soudu za účastni předsedy soudu JUDr. I. Z., na jehož adresu se vulgárně vyjádřil s tím, že ho nechává dlouho čekat, na což předseda soudu reagoval tak, že z kanceláře odešel, po jeho odchodu hodil obžalovaný otevřenými dveřmi na chodbu svou aktovku a vyšel za ní ven, načež ze dveří své kanceláře vyhlédla do chodby bývalá manželka obžalovaného M. V., protokolující úřednice Okresního soudu v Kutné Hoře, která jej začala napomínat, obžalovaný pak udělal několik kroků směrem k ní a ona se vrátila zpět do kanceláře, načež obžalovanému zastoupil cestu příslušník Justiční stráže M. V., s nímž se začal na chodbě strkat, na chodbu pak vyšla znovu M. V., za níž se obžalovaný rozběhl, M. V. jej přitom zachytil a obžalovaný se s ním opět strkal, až jej V. po nasazení páky dostal na zem, kde jej držel do příchodu soudního vykonavatele P. V., který mu nasadil páku na druhou ruku a oba pak obžalovaného vyvedli před budovu soudu, přičemž jim obžalovaný cestou vyhrožoval, že si je najde, že ví, kde bydlí a bude mít v ruce tyč. 3. Dne 21. 4. 2009 v době od 16. 00 hodin do 16. 18 hodin bez svolení přelezl oplocení o výšce 145 cm domu v ulici L. v U. J., okres K. H., vnikl na zahradu domu, kde slovně a fyzicky napadl bývalou manželku M. V., kterou minimálně dvakrát srazil rukama k zemi, čímž jí způsobil zhmoždění hlavy, poté slovně a fyzicky napadl jejího otce J. V., kterého srazil na zeď domu, roztrhl mu košili v hodnotě 200,- Kč a způsobil odřeniny po těle a tržnou ranku na lokti a dále fyzicky napadl úderem pěstí do obličejové části hlavy souseda V. N., který přišel napadeným pomoci před útokem T. V., a uvedenému způsobil zhmoždění nosu a hematom u oka, při incidentu vyhrožoval všem jeho svědkům, že je zabije.

Za skutky pod bodem 1) a 2) rozsudku byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let za současného vyslovení dohledu. Za skutek pod bodem 3) rozsudku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.

Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 11 To 502/2009 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o uložení úhrnného trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby z trestných činů útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit dne 6. 8. 2008 kolem 9. 25 hod. v budově Okresního soudu v Kutné Hoře, když bez vyzvání vstoupil do kanceláře ředitelky soudní správy J. K., kde v tu dobu probíhalo jednání ohledně rekonstrukce budovy soudu za účasti předsedy soudu JUDr. I. Z., na jehož adresu se vulgárně vyjádřil s tím, že ho nechává dlouho čekat, na což předseda soudu reagoval tak, že z kanceláře odešel, po jeho odchodu hodil obžalovaný otevřenými dveřmi na chodbu svou aktovku a vyšel za ní ven, načež ze dveří své kanceláře vyhlédla do chodby bývalá manželka obžalovaného M. V., protokolující úřednice Okresního soudu v Kutné Hoře, která jej začala napomínat, obžalovaný pak udělal několik kroků směrem k ní a ona se vrátila zpět do kanceláře, načež obžalovanému zastoupil cestu příslušník Justiční stráže M. V., s nímž se začal na chodbě strkat, na chodbu pak vyšla znovu M. V., za níž se obžalovaný rozběhl, M. V. jej přitom zachytil a obžalovaný se s ním opět strkal, až jej V. po nasazení páky dostal na zem, kde jej držel do příchodu soudního vykonavatele P. V., který mu nasadil páku na druhou ruku a oba pak obžalovaného vyvedli před budovu soudu, přičemž jím obžalovaný cestou vyhrožoval, že si je najde, že ví, kde bydlí, a bude mít v ruce tyč.

Za trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému T. V. uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 11 To 502/2009 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný blíže specifikoval, že namítá podjatost zaměstnanců a soudců Okresního soudu v Mladé Boleslavi i Okresního soudu v Kutné Hoře. Tato podjatost vyplývá i z provedeného dokazování před Okresním soudem v Mladé Boleslavi, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se obviněný velmi dobře znal se všemi zaměstnanci Okresního soudu v Kutné Hoře, neboť u tohoto soudu jeho bývalá manželka více než třináct let pracuje na trestním oddělení a pracovala mimo jiné i pro bývalého předsedu soudu JUDr. Z. Pokud se jedná o soudce a zaměstnance Okresního soudu v Mladé Boleslavi, tak tito se důvěrně znají osobně i profesně, protože spolu pravidelně navštěvují semináře a školení probíhající v Justiční akademii v Kroměříži a dále ve školícím zařízení v Praze na ul. H. Znalost obviněného a jeho manželky byla potvrzena i při jednání soudcem Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. T., který však námitku podjatosti neshledal. Krajský soud v Praze pak svým rozhodnutím také námitku podjatosti neshledal.

Důvod podjatosti spatřuje obviněný v okolnosti, že na počátku jeho rozvodového řízení se většina soudců civilního úseku vyjádřila, že s manželkou obviněného nepřicházejí do styku a že ji vůbec neznají. Obviněný se domnívá, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť snahou Okresního soudu v Kutné Hoře byla delegace předmětné věci na jiný soud, což však nadřízený Krajský soud v Praze zamítl. Okresní soud v Kutné Hoře ale následně uspěl, když obviněný údajně spáchal trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák. a věc byla následně delegována. Obviněný je však toho názoru, že tato delegace byla v prvopočátku zapříčiněna řízením o rozvodu manželství mezi obviněným a jeho manželkou a nikoliv údajně spáchaným shora uvedeným trestným činem. Pokud jde o samotnou delegaci věci, věc byla předána mnohem dříve a nikoli tedy z důvodu jeho údajného působení na soudkyni JUDr. M., jak je uvedeno v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze.

Vzhledem k výše uvedenému se obviněný domnívá, že byla porušena zásada práva na spravedlivý proces a zároveň zásada presumpce neviny. Proto se obviněný nemohl dopustit trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák.

Dne 30. 4. 2008 probíhalo ve věci snížení výživného na děti obviněného odročené jednání, u něhož byl přednesen důkaz zakládající se na nepravdivých skutečnostech, a sice zpráva firmy F. T. o tom, že obviněný je u této společnosti zaměstnán a jeho mzda činí 13 000,- Kč měsíčně. Hlavní podmínkou pro zaměstnání obviněného byla jeho trestní bezúhonnost, kterou nesplnil, a proto nebyl u jmenované firmy zaměstnán. Soudkyně JUDr. M. poté stanovila výživné ve výši 2 900,- Kč měsíčně. Tato částka je pro obviněného likvidační, neboť nedosahuje potřebného příjmu. Pokud by obviněný zaplatil uvedenou částku měsíčně na výživném, nic by mu nezůstalo na úhradu jeho vlastních životních potřeb.

Obviněný si je dobře vědom své nepatřičné reakce v souvislosti s vyhlášením rozsudku, když neunesl tíži situace a neovládl své emoce, které bohužel projevil.

Pokud se jedná o samotnou kvalifikaci trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle ustanovení § 169a odst. 1 tr. zák., jeho jediným prohřeškem bylo neúmyslné zkratkovité jednání vzhledem k probíhajícímu dokazování, kdy neunesl způsob, jakým byly prováděny důkazy a bezmyšlenkovitě pronesl větu o berlích. Obviněný v žádném případě nezamýšlel berle na soudkyni použít, pouze jednal zkratkovitě a prostořece v souvislosti se čtením zprávy společnosti F., v níž byla uvedena spousta nepravd. Obviněný neměl v žádném případě v úmyslu někoho napadnout či soudkyni vyhrožovat násilím. Že se jedná o prostou prostořekost dovozuje obviněný i z toho, že tato věc byla již více než dva roky projednávána před tímto soudem bez sebemenších komplikací ze strany obviněného. Jeho vyjádření a postoje proto nelze jednoznačně posuzovat jako jednání nebezpečné pro společnost, jehož intenzita překračuje stupeň vyšší než nepatrný.

Dále se soudům nepodařilo prokázat subjektivní stránku trestného činu, když u obviněného zcela absentuje úmysl. Podle názoru obviněného jeho prostořekost nemohla v žádném případě ovlivnit rozhodující soudkyni, protože nebyla v žádném případě záměrná. Pokud se pak soudkyně cítila ohrožena, mohla zavolat justiční stráž, což však neučinila.

Samotný způsob, jakým soudkyně o incidentu informovala JUDr. Z., vzbuzuje pochybnosti, neboť o jednání obviněného informovala předsedu soudu až po 5 dnech, kdy mu předala své písemné oznámení. Sám předseda soudu podal trestní oznámení až po dalších dvou dnech. Následně všichni soudci Okresního soudu v Kutné Hoře požádali ve věcech obviněného o odebrání věci, a to z důvodu obvinění T. V. z trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák. V tomto případě tudíž nebyl jednoznačně prokázán jeden z obligatorních znaků trestného činu, a to jeho objektivní stránka.

Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pro nějž byl obviněný zproštěn obžaloby, a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., je dovolatel toho názoru, že soudy neprokázaly, že se obviněný na pozemek rodiny V. v U. J. dostal přeskočením plotu. Jediný, kdo měl přeskočení plotu obviněným vidět, byla jeho bývalá manželka, jenž je svědkem naprosto nedůvěryhodným, protože s ní byl obviněný v kritickou dobu ve sporném rozvodovém řízení. Z ostatních svědeckých výpovědí pak není zřejmé, jak se obviněný na pozemek vlastně dostal. Tvrzení dělníků i souseda N. je liché, neboť tito celou událost zaregistrovali až při následném sporu, který se na pozemku odehrál. Obviněný pak jednoznačně tvrdil, že dveře na pozemek mu otevřely jeho děti.

Samotný výkon rodičovských práv byl ze strany rodiny manželky obviněného provázen celou řadou obstrukcí, když mu tito znemožňovali styk s dětmi i přes různé návrhy v rámci výkonu soudního rozhodnutí. Manželka obviněnému ve styku s dětmi bránila a nerespektovala tak ani soudní rozhodnutí upravující styk obviněného jako otce s jeho dětmi. Skutečnost, že obviněný docházel k domu rodičů jeho již bývalé manželky, aby navštívil své děti, vycházela z dohody všech zúčastněných. Obviněný se domnívá, že jeho pravidelné návštěvy dětí v domě jejich prarodičů se uskutečňovaly se souhlasem zúčastněných osob, a proto měl soud postupovat v intencích ustanovení § 30 tr. zákoníku.

Pokud se jedná o fyzické napadení souseda, co by 71 letého muže, ten do probíhajícího sporu mezi obviněným, tchánem a jeho dcerou zasáhl zcela neoprávněně a nešťastně. K jeho zraněním nutno podotknout, že jako osoba údajně napadená odmítl zdravotní ošetření a údajné odřeniny a tržnou ranku na lokti si mohl způsobit ještě před údajnou pomocí svým sousedům. Je tu proto reálná možnost, že jeho zranění mohou být staršího data. Pokud jde o poškozeného pana V., ten sice odmítl pomoc od rychlé záchranné zdravotnické služby, ale následně zajel společně se sousedem panem N. na chirurgické oddělení tamní nemocnice, kde neshledali jeho zranění za závažná. Teprve následně po návštěvě obvodního lékaře vstoupil jmenovaný svědek do pracovní neschopnosti na několik týdnů, ač na specializovaném oddělení chirurgie neshledali jeho poranění jako závažná. Je tudíž zjevné, že pan V. se snažil obviněnému přihoršit v probíhajícím trestním řízení, i když obviněný uvádí, že k tomuto by bylo třeba zpracovat odborné vyjádření či znalecký posudek. Obviněný se pak nechal ošetřit službou rychlé záchranné pomoci, následně bylo rozhodnuto o hospitalizaci obviněného, který ji však odmítl. V souvislosti s tímto incidentem podala manželka obviněného návrh na vydání zákazu styku obviněného s jeho dětmi.

Ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný uvedl, že tohoto trestného činu se rovněž nemohl dopustit, neboť v žádném případě nepřekonal nepovoleným způsobem plot pozemku, jak to popisuje výroková věta odsuzujícího rozsudku, protože ho na předmětný pozemek pustily jeho vlastní děti, které měl právo na uvedeném místě pravidelně navštěvovat, a tudíž je zde opomíjena objektivní stránka trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Z výše uvedených skutečností pak lze podle obviněného učinit závěr, že Krajský soud v Praze zjištěný skutkový stav nesprávně hmotněprávně posoudil a ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to Okresní soud v Mladé Boleslavi.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 11 To 502/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 1 T 263/2008 a aby dále věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že námitku podjatosti ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný vztahuje de facto ke všem pracovníkům dvou okresních soudů. Především je zřejmé, že výhrady týkající se údajné podjatosti soudců Okresního soudu v Kutné Hoře jsou zcela irelevantní, neboť tento soud v předmětné trestní věci nerozhodoval. Nepřijatelná je ovšem i argumentace týkající se podjatosti všech pracovníků mladoboleslavského soudu. Podle trestního řádu předmětný důvod dovolání spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán . Nemůže se tedy podle státního zástupce jednat o žádnou kolektivní podjatost, jak ji formuluje obviněný, nýbrž o případnou podjatost toho, kdo konkrétně rozhodl. V daném případě by mělo jít o samosoudce JUDr. V. T. Sám dovolatel uvádí, že vůči tomuto soudci rovněž vznesl námitku podjatosti, kterou však soudce neshledal důvodnou a jeho zjištění potvrdil i stížnostní soud.

Především však obviněný nijak nekonkretizuje důvody, pro něž by měl být JUDr. T. z rozhodování jeho trestní věci vyloučen. To, že soudce z běžného společenského styku zná osobu obviněného a jeho bývalé manželky, aniž by zde byla jakákoli hlubší vazba mezi nimi, naprosto nemůže být vykládáno jako důvod podjatosti. V tomto směru je tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Obviněnému pak podle státního zástupce nelze přisvědčit ani v námitce týkající se trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák., pokud tvrdí, že rozhodování soudkyně jím nebylo nijak ovlivněno a nebyla tedy prokázána objektivní stránka trestného činu. Zákon totiž za trestné označuje již samo jednání pachatele vůči soudci, jež je možné definovat jako působení na soudce, aby porušil své zákonné povinnosti, k němuž v daném případě bezpochyby došlo a jímž byla naplněna objektivní stránka tohoto deliktu. Žádný škodlivý následek se k trestnosti takového činu v zákoně nevyžaduje.

Ani výhrady dovolatele týkající se hodnocení důkazů okresním soudem a jím tvrzené alternativní skutkové okolnosti (např. že nepřelezl plot na cizí nemovitost, ale že ho tam pustily děti) nemohou podle státního zástupce odůvodnit druhý z deklarovaných dovolacích důvodů. Těmito námitkami totiž obviněný nebrojí proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti skutku samotnému. Námitky vztahující se k rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudem a z toho vyplynuvším skutkovým zjištěním nejenže nemohou být napadeny z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze je podřadit ani pod žádný ze zbývajících dovolacích důvodů.

Lze tedy podle státního zástupce uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž ze značné části jeho argumentace směřuje k jinému důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Dále státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 11 To 502/2009 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Ohledně vzneseného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést následující. Obsah uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze podle tohoto ustanovení trestního řádu použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Podle § 30 odst. 3 tr. ř. z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Podle § 30 odst. 4 tr. ř. z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.

Podle § 31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Podle odst. 2 téhož ustanovení je proti rozhodnutí podle odstavce 1 přípustná stížnost, přičemž o takové stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal ( § 31 odst. 3 tr. ř. ).

Důvody k vyloučení soudce z rozhodování podle § 30 odst. 2, 3 a 4 tr. ř. nebyly v projednávaném případě dovolatelem uplatněny. Za vyloučený orgán ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. se považuje soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činném v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Povinností orgánu, jehož se důvod vyloučení týká, je totiž rozhodnout podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. ř. o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.

Jak již bylo uvedeno dříve, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jinými slovy řečeno, musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci (samé) rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, které má být podaným dovoláním podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadeno. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepostačuje, označí-li dovolatel za podjatého v dané věci např. soudního zapisovatele, státního zástupce nebo policejní orgán. To znamená, že k úspěšnému uplatnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje, jestliže z úkonů v trestním řízení by byla vyloučena pouze kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce, atd. ).

Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být splněny současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. To jinými slovy znamená, že druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 263/2008 zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. Nt 321/2008 byla předmětná trestní věc týkající se incidentu obviněného v soudní síni dne 30. 4. 2008 a v soudní kanceláři dne 6. 8. 2008 odňata Okresnímu soudu v Kutné Hoře a přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Ve věci tedy z věcného hlediska vůbec Okresní soud v Kutné Hoře nerozhodoval, a proto nebylo namístě se zabývat námitkou podjatosti vznesenou proti jeho soudcům.

Dále z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že v hlavním líčení u Okresního soudu v Mladé Boleslavi před přednesením obžaloby obviněný vznesl námitku podjatosti celého soudu v Mladé Boleslavi, protože většina soudců mladoboleslavského soudu se zná se svědky JUDr. Z. a JUDr. M. Na tuto námitku podjatosti reagoval projednávající samosoudce JUDr. V. T. tak, že JUDr. Z. zná, neboť jsou soudci ve stejném kraji a JUDr. M. osobně nezná. Následně vyhlásil samosoudce usnesení, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není JUDr. V. T. vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení proti obviněnému v projednávané věci. Po poučení o opravném prostředku proti předmětnému usnesení obviněný uvedl, že vznáší námitku vhodnosti mladoboleslavského soudu a navrhuje delegaci vhodnou a aby byla věc poslána ke Krajskému soudu v Praze, neboť ten při svém rozhodnutí nepožádal JUDr. T. o vyjádření a nemusel tak předpokládat, že samosoudce T. zná někoho z přítomných svědků, a proto k tomu nemusel přihlédnout.

Následně ve věci proběhlo hlavní líčení, které skončilo dne 23. 2. 2009 vyhlášením odsuzujícího rozsudku za trestné činy zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž výrok o vině ohledně posledně uvedeného trestného činu byl v odvolacím řízení zrušen a to usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 11 To 155/2009 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí.

V mezidobí dne 5. 5. 2009 napadl na Okresní soud v Kutné Hoře návrh na potrestání obviněného v další trestní věci, jenž se týkal incidentu obviněného ze dne 21. 4. 2009, který se měl odehrát na ulici L. v U. J. s tím, že tato další trestní věc obviněného byla na Okresním soudě v Kutné Hoře nejprve vedena pod sp. zn. 6 T 83/2009. Krajským soudem v Praze bylo následně usnesením ze dne 18. 5. 2009 sp. zn. Nt 282/2009 rozhodnuto, že věc vedená u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 83/2009 se tomuto soudu odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Tam byla nejprve vedena pod sp. zn. 1 T 122/2009. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 1 T 122/2009 byly podle § 23 odst. 3 tr. ř. spojeny ke společnému projednání trestní věci vedené u tohoto soudu proti obviněnému T. V. pod sp. zn. 1 T 263/2008 a pod sp. zn. 1 T 122/20009.

Dne 2. 7. 2009 se konalo u Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve výše uvedených spojených trestních věcech hlavní líčení a to pod sp. zn. 1 T 263/2008. Hlavní líčení bylo zahájeno sdělením věci, která bude projednána. Státní zástupce poté přednesl návrh na potrestání. Samosoudce se následně dotázal obviněného, zda bude namítat podjatost a pokud ji bude namítat, aby to ihned sdělil. Na to obviněný reagoval tak, že podjatost neuplatňuje. V hlavním líčení konaném dne 3. 9. 2009 byl pak vyhlášen odsuzující rozsudek, který obviněný napadl odvoláním, o němž následně rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem, který je nyní napaden dovoláním obviněného.

Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný ve vztahu k jednání pod body 1) a 2) rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. 1 T 263/2008 námitku podjatosti při zahájení hlavního líčení uplatnil a bylo o ní soudem rozhodováno, kdežto ohledně jednání popsaného pod bodem 3) uvedeného rozsudku obviněný námitku podjatosti vůči projednávajícímu samosoudci u hlavního líčení nevznesl.

Obviněný tak podle názoru Nejvyššího soudu uplatnil v této části svého dovolání dovolací námitky, jimiž částečně byl a částečně nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale ani ty námitky, které uvedený dovolací důvod obsahově naplňují, nebyly shledány opodstatněnými. Důvody namítané podjatosti byly totiž obviněnému bezesporu známy již v průběhu hlavního líčení a nelze je tudíž uplatňovat z důvodu jejich neznalosti. Pokud pak obviněný uplatnil před vyhlášením druhostupňového rozhodnutí podjatost projednávajícího soudce pouze ohledně jednání popsaných pod body 1) a 2) rozsudku nalézacího soudu, přičemž u jednání pod bodem 2) uvedeného rozsudku byl obviněný rozsudkem odvolacího soudu obžaloby zproštěn, lze se v dovolacím řízení zabývat pouze námitkami podjatosti již v předchozím řízení uplatněnými, když po obsahové stránce byla vlastní námitka podjatosti naplněna tím, že bývalá manželka obviněného dlouhodobě pracuje jako úřednice u Okresního soudu v Kutné Hoře a že v rámci projednávané věci je posuzována i věc, v níž jako svědci vystupují soudci i další pracovníci Okresního soudu v Kutné Hoře, kteří se prostřednictvím školení pořádaných Justiční akademií v Kroměříži a v Praze vzájemně znají se soudci Okresního soudu v Mladé Boleslavi, popř. jsou v přátelském vztahu.

V obecné rovině lze podle Nejvyššího soudu konstatovat, že atributem soudcovského rozhodování je nepochybně nestrannost. Základním prostředkem k nabytí a udržení nestrannosti je nezávislost soudce v nejširším slova smyslu. Nestranným je jen takový soudce, který je podle svého vědomí a svědomí nezávislý, jak na projednávané věci samotné, tak i na jejích subjektech, tzn. v tomto případě na jiných orgánech činných v trestním řízení i na osobách, jichž se úkony trestního řízení přímo dotýkají, jakož i na jejich obhájcích. Soudce musí věc posuzovat nezaujatě, bez předsudků, sympatií či antipatií tak, aby jeho rozhodování bylo zcela svobodné a nezávislé. Jde přitom o hodnocení psychického vztahu soudce k projednávané věci, daného jednak svědomím, jednak jeho profesionálním vědomím a odpovědností za nestranný přístup k věci.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby, nebo více soudců jako konkrétních osob. Nikoli o vyloučení senátu či soudců určitého soudu an block ( srov. rozhodnutí pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.). Zároveň podle stávající judikatury kolegiální vztahy mezi soudci vyplývající z výkonu funkce soudce nemohou opodstatnit vyloučení soudce, byť by šlo o vztahy přátelské. Je totiž nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen nestranně rozhodovat i o věcech, v nichž vystupují osoby, ke kterým má soudce kolegiální či přátelský vztah ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 7 Tz 178/2001, soubor trest. rozh. NS ČR sv. 10/2001, T 267).

Podle Nejvyššího soudu lze tudíž uzavřít, že kolegiální či popř. přátelský vztah mezi rozhodujícím soudcem Okresního soudu v Mladé Boleslavi a soudci či zaměstnanci Okresního soudu v Kutné Hoře, mající základ v jejich setkávání na školeních Justiční akademie či jinak se znajících, není samo o sobě relevantním důvodem k vyloučení JUDr. V. T. z projednání a rozhodování věci obviněného V. Nejde tudíž o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o schopnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jen velice blízký osobní poměr (srov. rozhodnutí pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí publ.v souboru trest. rozh. NS ČR sv. 20/2003, T 474 ).

Nic takového jako velice blízký osobní poměr projednávajícího soudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi a osob činných u Okresního soudu v Kutné Hoře vystupujících v projednávaném případě v některém z procesních postavení však v řízení nevyšel najevo a ani nebyl obviněným tvrzen. Dovolací námitky obviněného V. vyjadřující podjatost rozhodujícího soudce okresního soudu a tím i tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, byly proto Nejvyšším soudem posouzeny, jako zcela zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o další uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. (K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006) .

Pod tento uplatněný dovolací důvod pak především spadá námitka obviněného spočívající v tom, že se nemohl dopustit trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák., když byla věc péče o nezletilé delegována k jinému soudu stejně jako ostatní věci obviněného projednávané u tohoto soudu. Dále je pod uvedený dovolací důvod podřaditelná námitka obviněného spočívající v tom, že u tohoto trestného činu absentuje jeden ze znaků trestného činu, a to úmysl v jakékoli formě a taktéž, že jednání obviněného nemůže být považováno za společensky nebezpečné a nebyla tudíž naplněna materiální stránka trestného činu, protože zkratkovitým jednáním obviněného nemohlo být rozhodnutí soudkyně v žádném případě ovlivněno, když soudkyně ani nezavolala na pomoc justiční stráž.

K tomu uvádí Nejvyšší soud následující. V obecné rovině trestný čin podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. v sobě zahrnuje formální znaky trestného činu, které jsou tvořeny objektivní a subjektivní stránkou trestného činu, a dále materiální znak trestného činu, který je představován nebezpečností jednání obviněného pro společnost. Subjektivní stránku trestného činu naplňuje zavinění, a to ve formě úmyslu, nebo nedbalosti. Objektivní stránku trestného činu pak tvoří jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Jednání, které je jinak trestné, se pak za trestné nepovažuje v případech, kdy bylo učiněno za podmínek okolností vylučujících protiprávnost, a to nutné obrany, krajní nouze, výkonu přípustného rizika, v případě plnění povinnosti či výkonu práva a v určitých případech při svolení poškozeného.

Trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem.

Pod pojmem působí na soudce je třeba rozumět širokou škálu různých forem neoprávněného ovlivňování soudce s výjimkou fyzického násilí. Může jít o přemlouvání, úplatnou intervenci, podplácení, výhrůžky, apod. Trestný čin je dokonán již působením na soudce bez ohledu na to, zda pachatel dosáhne toho, co zamýšlel, tedy svůj cíl. Úmysl pachatele pak musí směřovat k porušení povinností soudce. Pokud by bylo na soudce působeno, aby plnil své povinnosti, nepůjde o tento trestný čin.

Pokud tedy obviněný podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně po skončení dokazování před vyhlášením rozsudku v soudní síni vůči soudkyni uvedl, že si přinesl berle, aby se s ní mohl vyrovnat, pokud uslyší něco špatného, a po vyhlášení rozsudku vykřikoval na soudkyni, že se odvolávat nebude a vyřeší to hned na místě, a požadoval po ní, aby rozsudek změnila, jinak že neopustí soudní síň, když si ona myslí, že může rozhodovat, jak chce a že si lidi pořídí na ně ( myšleno soudce ) samopaly, směřovalo jeho jednání zcela zjevně k tomu, aby přiměl soudkyni rozhodnout v jeho prospěch. Když tak soudkyně neučinila podle představ obviněného, snažil se ji svým chováním přimět k tomu, aby jako soudkyně porušila v rámci občanskoprávního řízení své povinnosti a změnila již jednou vyhlášené rozhodnutí podle představ obviněného. K tomuto jednání se pak obviněný snažil soudkyni nutit pohrůžkou možného použití berlí proti ní a obstrukčním jednáním spočívajícím v dalším setrvání v soudní síni a zmínkou o samopalech pořízených na soudce. Tímto jednáním byla podle rozhodnutí soudů obou stupňů naplněna objektivní stránka trestného činu podle § 169a odst. 1 tr.zák. a Nejvyšší soud se s tímto právním názorem zcela ztotožnil.

Samotné výroky obviněného pronesené vůči soudkyni JUDr. M. vzhledem ke svému obsahu nenechávají Nejvyšší soud na pochybách o tom, že obviněný, pokud projevil nepřímou výhružku použitím berlí, věděl a byl minimálně srozuměn s tím, že působí na soudkyni, aby rozhodla v jeho prospěch a porušila tak své povinnosti v řízení před soudem, a proto podle názoru Nejvyššího soudu jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. U té části skutku, kde obviněný odmítal opustit soudní síň a vyhrožoval soudkyni, že si na soudce lidi pořídí samopaly, jednal obviněný podle Nejvyššího soudu zcela zjevně v úmyslu přímém podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., neboť svým jednáním chtěl jednoznačně soudkyni donutit k nezákonné změně již vyhlášeného rozhodnutí ve svůj prospěch. Je sice pravdou, že rozhodnutí soudů obou stupňů se otázkou zavinění obviněného výslovně nezabývají a toto pochybení je bezesporu vadou těchto rozhodnutí, nicméně z obsahu skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním nelze pochybovat o zavinění obviněného v tom smyslu, jak to výše uvedl Nejvyšší soud. Proto lze označit i tuto námitku obviněného za zcela zjevně neopodstatněnou.

Pokud pak obviněný namítá, že jeho jednání nemůže naplnit znaky výše uvedeného trestného činu, protože ve věci péče o nezletilé došlo později k delegaci věci na jiný soud, není tato skutečnost okolností vylučující protiprávnost. Navíc tato skutečnost ani nezpůsobuje zánik trestnosti formou zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle ustanovení § 65 tr. zák., neboť ve věci nedošlo ke změně a ani vzhledem k osobě pachatele nepominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Z tohoto důvodu nelze tuto uplatněnou námitku považovat za důvodnou.

Obviněný v podaném dovolání uplatnil rovněž námitku absence potřebné nebezpečnosti činu pro společnost. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podle stávající judikatury je pak při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy zda jeho čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v posuzovaném případě podle názoru Nejvyššího soudu dosáhl stupně odpovídajícího nejméně dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, a tedy zcela odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

Obviněný v podaném dovolání uplatnil rovněž námitky vztahující se ke skutku pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu kvalifikovanému jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. V zásadě totiž dovozoval, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno podle shora uvedeného ustanovení, protože ve skutečnosti ( zcela v rozporu s tvrzením skutkové věty rozsudku nalézacího soudu ) nepřekonal nedovoleným způsobem plot pozemku, protože jej na pozemek ve skutečnosti pustily jeho vlastní děti, přičemž soudy obou stupňů neprokázaly své tvrzení, že se obviněný dostal na předmětný pozemek přeskočením plotu, když z tohoto jednání obviněného usvědčuje pouze zcela nevěrohodná svědkyně, a to bývalá manželka obviněného.

S ohledem na toto konstatování je z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku zřejmé, že tyto dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku v tom ohledu, že vstoupil na předmětný pozemek právem aprobovaným způsobem, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, když zpochybňují hodnocení důkazů s tím, že tyto důkazy neprokazují, že přeskočil na pozemek přes plot. Dovolatel tedy těmito námitkami fakticky uplatňuje pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

V dovolání obviněný předkládá u tohoto skutku jedinou konkrétní námitku směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu obviněného, a to že soudy měly postupovat podle § 30 tr. zákoníku, tedy zákona č. 40/2009 Sb., protože zúčastněné osoby učinily souhlas s pravidelnými návštěvami obviněného u jeho dětí žijících u prarodičů. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněnou.

Především je třeba zdůraznit, že případ obviněného byl posuzován podle tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, což mimo jiné znamená, že bylo třeba trestní zákon z roku 1961 aplikovat komplexně, a to ve vztahu ke všem podmínkám a následkům trestně právní odpovědnosti obviněného. Svolení poškozeného sice bylo i za této právní úpravy za jistých podmínek okolností vylučující protiprávnost, nicméně ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nelze na svolení poškozeného v projednávaném případě usuzovat.

To proto, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na str. 12 rozsudku vyplývá, že nejprve probíhal styk obviněného s jeho dětmi v Centru krizové intervence P. v K. H., kde proběhlo 15 těchto setkání. Při skončení posledního setkání bylo jako kompromis domluveno, že další setkání obviněného s dětmi proběhnou na rozhraní pozemku v bydlišti prarodičů chlapců v U. J. na L. ulici. Dne 21. 4. 2009 tam obviněný přijel na kole. Oba chlapci vyšli z domu a přes oplocení se bavili s obviněným, který je přemlouval k výletu na kole, což odmítli. Obviněný jim začal nadávat, že jsou nevychovaní, a že je donutí k poslušnosti přes policajty a exekutory. Mladší z chlapců se rozplakal a matka chlapců proto chtěla schůzku dětí s obviněným ukončit. Obviněný přelezl plot a matku chlapců M. V. fyzicky napadl a poté napadl i další osoby.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že obsahem dohody o styku chlapců s jejich otcem bylo, že se setkají v U. J. na rozhranní pozemku v bydlišti prarodičů chlapců z matčiny strany. Taková dohoda rodičů dětí o jejich styku s otcem ovšem podle Nejvyššího soudu v žádném případě v sobě neobsahovala generální svolení osob oprávněných užívat nemovitosti na adrese L. v U. J. s tím, aby obviněný vstupoval bez jejich dalšího souhlasu na předmětný pozemek, kde matka s dětmi a prarodiči v domě bydleli. Osoba oprávněná předmětné nemovitosti užívat totiž může, ale nemusí při každé jednotlivé návštěvě obviněnému vstup umožnit, resp. obviněný může vstoupit s jejím souhlasem daným zvlášť ke každé konkrétní návštěvě, byť by se mělo jednat o souhlas vyjádřený konkludentně.

Ze shora uvedených skutkových zjištění pak podle Nejvyššího soudu vyplývá, že matka dětí a ani děti jako osoby oprávněné obviněnému vstup na pozemek neumožnily, naopak matka chlapců dala svým chováním zřetelně najevo, že si přeje přítomnost obviněného v blízkosti svého obydlí ukončit, a že tudíž nechce, aby obviněný vstupoval za plot na jí užívaný pozemek přilehlý k domu. Obviněný to však nerespektoval a plot přeskočil. Tím neoprávněně vnikl na bezprostředně k domu přilehlý pozemek, přičemž překonal u toho plot jako překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Domem jiného se totiž rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník či ohrazené přilehlé hospodářské budovy. ( Srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, II. díl., 6. doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 1398 ). Proto i tuto námitku obviněného Nejvyšší soud pokládá za zcela zjevně neopodstatněnou.

Taktéž poslední námitku obviněného, v jejímž rámci u skutku pod bodem 3) zpochybňoval naplnění znaku užití násilí, jehož se dopustil vůči přítomným osobám, je třeba rovněž jednoznačně odmítnout. Dovolatel i zde především napadá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, resp. nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Jak již ale bylo Nejvyšším soudem zdůrazněno výše, takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný z dovolacích důvodů obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. Zde je pak třeba též zmínit, že k naplnění zákonného znaku spočívajícího v užití násilí u trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. v žádném případě není třeba, aby osoby, vůči nimž se obviněný násilného jednání dopustil, utrpěly zranění, jak se zřejmě mylně dovolatel domnívá a tudíž argumentuje, že u napadených osob nemělo být žádné závažné zranění zjištěno. Ve výroku i v odůvodnění rozsudku okresního soudu je dostatečně a výstižně popsáno násilné vystupování obviněného vůči přítomným osobám poté, co nedovoleně po překonání oplocení vnikl na cizí pozemek přiléhající k domu zde bydlících osob. Je zcela nadbytečné zde násilné jednání obviněného znovu opakovat, neboť Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti užité právní kvalifikace na jednání obviněného i pokud jde o naplnění znaku spočívajícího v užití násilí.

Na základě všech shora uvedených důvodů pak Nejvyšší soud dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 12. ledna 2011

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c