4 Tdo 1227/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 265 k odst. 1,2 tr. ř., § 265k odst. 1 tr. ř., § 261h tr. ř.



4 Tdo 1227/2010-28

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2010 o dovolání obviněné R. A. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 160/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 58/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 s použitím § 261 tr. řádu se z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 160/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 1 T 58/2009, v celém rozsahu ve vztahu k obviněné R. A. a obviněnému J. G.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 1 T 58/2009 byla obviněná R. A. uznána vinnou trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zákona) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustila tím, že společně s obviněným J. G.
1) v období od 31. 8. do 25. 9. 2008, od 16. 10. 2008 do 17. 10. 2008, v P., B., v místě současného bydliště, svěřili jejich dceři, nezl. M. G., péči o její mladší sourozence, a to přesto, že věděli, že je nezletilá na útěku z ústavního zařízení, kam byla umístěna na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. P 350/95, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2008, přičemž dále věděli, že nezletilá má plnit povinnou školní docházku a v důsledku výše uvedené skutečnosti nezletilá zameškala nejméně 36 vyučovacích hodin,

2) v době od 1. 9. 2008 do ledna 2009, na výše uvedeném místě, vědomě ponechávali v místě jejich bydliště nezletilého R. A., nezl. P. A., nezl. A. A., a to bez závažného důvodu, přesto, že si byli vědomi toho, že nezletilí mají povinnost docházet do základní školy, přičemž s orgánem sociálně právní ochrany dětí ÚMČ Prahy 8 nespolupracovali, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. P 45/2002, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2003, stanoven dohled nad výchovou těchto nezletilých, přičemž v důsledku tohoto jednání mají nezletilý R. nejméně 57 neomluvených hodin, nezletilý P. nejméně 57 hodin, nezletilá A. nejméně 55 neomluvených hodin,

3) v době od 22. 11. 2007 do 29. 7. 2008, dále od 30. 8. 2008 do února 2009, na výše uvedeném místě, ponechali doma nezletilého syna P. G., přestože věděli, že nezletilý je na útěku z ústavního zařízení, do kterého byl umístěn na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. P 350/95, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2007, přičemž věděli, že v ústavním zařízení se nezletilý připravoval na své budoucí povolání, což v místě bydliště obviněných nedělal,

a tohoto jednání se dopustili přesto, že byli trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 32 T 93/2007, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2007, odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zákona.

Oba obvinění byli tímto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 odsouzeni podle § 217 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazeni do věznice s ostrahou.

V zákonné osmidenní lhůtě podali oba obvinění proti tomuto rozsudku odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 5 To 160/2010 podle § 258 odst. 1 e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnou R. A. odsoudil podle § 217 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem.

Obviněný J. G. byl podle § 217 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.

Obviněná R. A. podala prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uvedla, že tento rozsudek napadá v celém rozsahu, přičemž se výslovně odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.

Dovolatelka namítla nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákona s tím, že část ve výroku popsaného jednání není vůbec trestná a část popsaného jednání nedosáhla intenzity trestného činu.

Nedostatek své trestní odpovědnosti dovolatelka namítla zejména vzhledem k jejímu jednání vůči nezletilým M. G. a P. G., kteří byli na útěku z ústavního zařízení, s tím, že jednání vůči těmto nezletilým bylo možné posuzovat pouze jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zákona, přičemž ovšem předpokladem trestní odpovědnosti v takovém případě je předchozí bezvýsledné opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí, avšak žádné takové rozhodnutí proti ní použito nebylo.

Dovolatelka rovněž vyjádřila nesouhlas s posouzením jejího jednání jako celistvého dlouhotrvajícího skutku, jehož se měla dopouštět vůči všem dětem uvedeným ve výroku o vině. Namítla také, že k naplnění znaků trestného činu by muselo být prokázáno vůči každému dítěti zvlášť a jestliže jednání vůči některému dítěti samo o sobě nedosáhlo intenzity trestného činu, nebylo možné toto jednání jako celek trestně postihnout. Dovolatelka rovněž vznesla námitku, že soudy obou stupňů považovaly za naplnění znaku skutkové podstaty umožnění vedení zahálčivého života tím, že u nezletilých R. a P. A. připustila zameškání neomluvených pouhých 57 vyučovacích hodin, u nezletilé A. A. 55 vyučovacích hodin a u nezletilé M. G. připustila zameškání neomluvených pouhých 36 vyučovacích hodin, což dle jejího názoru neumožňuje závěr o trestní odpovědnosti ve vztahu k trestnému činu ohrožování mravní výchovy mládeže. Ve vztahu k nezletilému P. G. dovolatelka namítla, že nebylo v jejích silách působit na něj tak, aby se vrátil do výchovného ústavu a učiliště, a že navíc tento nezletilý již neplnil povinnou školní docházku a jestliže neexistuje právní povinnost absolvovat střední vzdělání, nemůže být skutečnost, že nezletilý toto vzdělávání zanedbával, považována za umožnění zahálčivého života.

V petitu svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ve vyjádření uvedla, že námitky dovolatelky vůči právnímu posouzení jejího jednání jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákona jsou v rámci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Státní zástupkyně vyslovila názor, že pokud byl takto právně kvalifikován skutek tak, jak je popsáno ve výroku o vině, pak se jedná o nesprávné právní posouzení tohoto skutku.

Především konstatovala, že ve vztahu k nezletilým P. a M. G. neměla být v rámci přisouzeného trestného činu posuzována skutečnost, že obviněná, ačkoli věděla, že oba jsou na útěku z ústavního zařízení, neučinila potřebná opatření k jejich návratu, neboť takové jednání mělo být posuzováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona. Dále státní zástupkyně uvedla, že o obdobnou situaci se jednalo i u nezletilých R. A., P. A. a A. A., nad jejichž výchovou byl stanoven dohled. Jestliže obviněná neposílala tyto nezletilé děti do školy a zajišťovala pro ně zpětně falešné omluvenky u lékaře pak dle názoru státní zástupkyně mařila výkon rozhodnutí soudu o stanoveném dohledu a toto její jednání mělo být rovněž kvalifikováno podle § 171 odst. 3 alinea druhého tr. zákona

Státní zástupkyně současně upozornila, že takové jednání obviněné není popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde je obviněné kladeno za vinu pouze to, že neposílala děti po dobu přibližně jednoho týdne do školy, neboť u každého ze tří nezletilých dětí šlo úhrnem o 55 nebo 57 zanedbaných neomluvených hodin. V takovém případě však nejde o déletrvající záškoláctví závažnější povahy, které by mohlo být posuzováno jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže, neboť svojí intenzitou nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Státní zástupkyně s ohledem na svoje stanovisko navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ohledně obou obviněných v souladu s ustanovením § 261 tr. řádu, tedy s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis, a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V posuzovaném případě je z obsahu dovolání R. A. zjevné, že charakter námitek v tomto dovolání vznesených je s oběma uplatněnými dovolacími důvody v souladu, neboť tyto námitky nikterak nezpochybňují samotná skutková zjištění soudu, ale směřují výhradně k jejich hmotně právnímu posouzení. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale v návaznosti na to i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, bez ohledu na to, že dovolatelka s odkazem na tento dovolací důvod nepřesně uvedla, že rozsudkem odvolacího soudu bylo de facto zamítnuto její odvolání do výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud shledal námitky obviněné opodstatněnými.

Podle § 217 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákona se trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožní vést zahálčivý nebo nemravný život, závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let, pokračuje v páchání takového činu po delší dobu a spáchá takový čin opětovně.

Pro posouzení opodstatněnosti námitek obviněné proti této právní kvalifikaci skutku Nejvyšší soud hodnotil, zda skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nezměněn, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, kterého se měla dovolatelka ve spolupachatelství s obviněným J. G. dopustit.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku neodpovídá jeho popisu uvedenému v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a že rozhodnutí soudů obou stupňů tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V prvé řadě ve vztahu k nezletilým P. a M. G. nelze opomenout, že u těchto nezletilých byla nařízena ústavní výchova. Jedním z důsledků této skutečnosti je určité faktické omezení práv a povinností rodičů k těmto nezletilým dětem, jejichž řádná výchova je svěřena školským zařízením určeným pro výkon ústavní výchovy. Rozsah rodičovských povinností po nařízení ústavní výchovy, tedy poté, kdy bylo přikročeno k tomuto opatření v občanskoprávním řízení z důvodu narušení výchovy dětí v rodině a v důsledku bezvýslednosti jiných opatření, je výrazně užší, než pokud dítě žije v rodinném prostředí.

V případě, že dítě uteklo z ústavního zařízení, je nepochybně povinností rodičů učinit opatření k vrácení dítěte do tohoto zařízení. Pokud tak rodiče nečiní, pak je tímto jejich jednáním (resp. nejednáním) založena jejich trestní odpovědnost, nikoli však z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, nýbrž trestného činu maření výroku úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona.

O obdobnou situaci jde v případě nezletilých R. A., P. A. a A. A., nad nimiž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. P 45/2002, stanoven dohled nad výchovou. I toto opatření v občanskoprávním řízení má mimo jiné za následek zúžení rozsahu rodičovských práv a povinností. Jestliže rodič těchto nezletilých tyto děti neposílá do školy a zpětně pro ně dokonce zajišťuje falešné omluvenky u lékaře, pak i v tomto případě lze dovodit trestní odpovědnost, ale i v tomto případě z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 alinea druhá tr. zákona.

Pokud se jedná o skutečnost, že v důsledku jednání obou obviněných popsaných ve výroku o vině došlo u jejich zde vyjmenovaných dětí k zanedbání školní docházky formou neomluvených vyučovacích hodin, pak Nejvyšší soud se přiklání k názoru dovolatelky i k názoru státní zástupkyně v jejím stanovisku, že rozsah takto zameškaných vyučovacích hodin v posuzovaném případě nedosáhl takové intenzity, aby z něj bylo možno usuzovat na natolik vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, že by bylo nezbytné z něj vyvozovat odpovědnost za trestný čin a nikoli přestupku na úseku školství a výchovy mládeže podle § 31 zák. č. 200/1990 Sb.

Nejvyšší soud tedy po přezkoumání dovolání obviněné R. A. podle § 265i odst. 3 tr. ř. s ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal, že napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, pro které nemůže obstát.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 160/2010. Jelikož nesprávné právní posouzení skutku bylo založeno již rozsudkem soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 1 T 58/2009, a to v celém rozsahu, neboť důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, prospívají i obviněnému J. G. (§ 261 tr. řádu).

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 8, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2010


Předsedkyně senátu JUDr. Danuše N o v o t n á