4 Tdo 1226/2010
Datum rozhodnutí: 29.12.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1226/2010-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2010 dovolání podané obviněným M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 62/2009 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. P.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2009 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), jehož se dopustil tím, že v období od měsíce září 2002 do měsíce února 2009 včetně v B. D., okres B., V. n. M., okres H. a jinde se vyhýbal plnění zákonné vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři M. P., vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky P. V., v souladu s ustanovením § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž výše výživného mu byla stanovena předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. částkou 500,- Kč měsíčně, ačkoliv si byl vyživovací povinnosti vědom a mohl si ji plnit, čímž za uvedené období na výživném vznikl dluh ve výši 45 000,- Kč.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobou dvou let.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom limitů dovolacího řízení, pokud jde o přezkum skutkového stavu věci. V projednávané věci ovšem uplatňované důvody, pro které obhajoba mimo jiné dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, spočívají v tom, že shromážděné důkazy neumožňují učinit závěr o vině obviněného.

Poukázal na to, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000 byl na majetek obviněného úpadce prohlášen konkurs, který trvá i v době dovolacího řízení. Usnesení o prohlášení konkursu nabylo právní moci dne 20. 9. 2000 a správkyní konkursní podstaty byla jmenována JUDr. M. H. O této skutečnosti byla matka nezletilé informována a poučena správkyní konkursní podstaty o tom, že musí veškeré rozhodné skutečnosti sdělovat správkyni konkursní podstaty. Správkyně přitom popsala vztah rodičů nezletilé jako harmonický a obviněného hodnotila jako pozorného otce. Za dva roky od prohlášení konkursu opustila matka nezletilé společnou domácnost a z dosavadního soužití s obviněným věděla, že on výživné platit nemůže, a že se musí se žádostí o výživné obracet na správkyni konkursní podstaty, což však matka nezletilé nikdy neučinila.

Matka nezletilé požádala soud o určení výše výživného, ale rozsudek v této věci doposud není pravomocný. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. P 95/2002 totiž napadla správkyně konkursní podstaty odvoláním, v němž argumentuje, že uvedené řízení bylo vedeno bez správce konkursní podstaty, který o uvedeném řízení nebyl vůbec informován, a proto nebyl ani vedlejším účastníkem tohoto řízení. Správkyně konkursní podstaty vychází z toho, že podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je výživné pohledávkou za podstatou, a proto úpadce M. P. nebyl ve věci pasivně legitimován. Předmětný rozsudek nebyl doručen správkyni konkursní podstaty, a tudíž nemohl nabýt právní moci doručením pouze rodičům nezletilé. (Dovolatel připojil kopii odvolání JUDr. M. H., správkyně konkursní podstaty ze dne 7. 7. 2009 proti rozsudku vydaného ve věci péče o jeho nezletilou dceru dne 31. 1. 2006 sp. zn. P 95/2002 k podanému dovolání v této jeho trestní věci. )

Dovolatel dále odkázal na ustanovení § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání, podle nějž je výživné pohledávkou za podstatou a výživné ve smyslu tohoto ustanovení není pohledávkou přednostní. Správce konkursní podstaty proto nemůže z vlastní iniciativy vyplácet nárok, o který nebylo požádáno. U hlavního líčení správkyně konkursní podstaty uvedla, že matka nezletilé byla od počátku informována, u jednání byla přítomna a celé poučení slyšela. Protože P. V. o výživné správkyni nepožádala, nemohlo jí být vypláceno. Za dané situace nelze dovodit údajnou trestnou činnost obviněného.

Zároveň dovolatel poukázal na skutečnost, že v předmětné věci nelze aplikovat nový insolvenční zákon, neboť ten v ustanovení § 432 stanoví, že pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona se použijí dosavadní právní předpisy. Z tohoto důvodu je pak argumentace odvolacího soudu odkazujícího na nový insolvenční zákon zcela nepřípadná. Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je povinností nepřenosnou na stát, když tato může přejít pouze na předky rodičů. V předmětném případě mělo být ovšem plnění této povinnosti prováděno z majetku úpadce prostřednictvím správkyně konkursní podstaty. Bylo proto na matce nezletilé, aby podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, požádala správkyni konkursní podstaty o vyplácení výživného z majetkové podstaty úpadce.

Prohlášením konkursu na majetek úpadce totiž dochází k tomu, že úpadce není oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty, neboť toto oprávnění přešlo ze zákona na správce. Úpadce za tohoto stavu nemůže volně uvážit výši výživného a tato otázka měla být vyřešena za účasti správkyně konkursní podstaty. Dovolatel je toho názoru, že pokud by úpadce majetek neměl, byl by konkurs soudem zrušen, a teprve pak by byly na místě úvahy o tom, zda se měl nechat zaměstnat v profesi, kterou se kdysi vyučil. Podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb. bylo totiž možné, aby bylo výživné vypláceno.

V této souvislosti dovolatel opakovaně zdůraznil, že na rozdíl od Krajského soudu v Brně zastává názor, že na případ úpadce nelze vztáhnout právní úpravu nového insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. Argumentace Krajského soudu v Brně o úmyslu zákonodárce spočívajícího v tom, že ten jistě neměl v úmyslu přenést vyživovací povinnost na stát, nemůže obstát. Obviněný respektuje trestní rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a plní výši výživného, která mu byla stanovena předběžnou otázkou.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu týkající se dokazování a možností jeho přezkumu v rámci dovolacího řízení sp. zn. II. ÚS 215/99, II. ÚS 1975/08, III. ÚS 2042/08, IV. ÚS 260/2005.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a aby věc podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

Pokud jde o relevantní námitku obviněného, podle které nemohl nakládat se svým majetkem a de facto plnit svou vyživovací povinnost, neboť ze zákona přešlo právo nakládat s majetkem na správce konkursní podstaty, k této státní zástupce uvedl, že pokud byl na majetek toho, kdo je povinen platit výživné, prohlášen konkurs, trvá i nadále jeho vyživovací povinnost, přestože za úpadce platí výživné zpravidla správce konkursní podstaty, a to z majetku, který je v konkursní podstatě (srov. R 7/2007). Vyživovací povinnosti se tedy obviněný účinkem prohlášení konkursu v žádném případě nezbavil. Je sice pravdou, že dílčí povinnost hradit předmětné pohledávky výživného byla zákonem přenesena z úpadce na správce konkursní podstaty, v konkrétním případě však správkyně konkursní podstaty o vyživovací povinnosti ani nevěděla. Z uvedeného důvodu tak nelze této námitce přisvědčit.

Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Úmyslným vyhýbáním se zde rozumí jednání pachatele, který nejenže svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní (§ 213 odst. 1 tr. zák.), ale úmyslně podniká též kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil, nebo aby zamezil či podstatně ztížil anebo oddálil vymáhání nároku na výživném.

V předmětném popisu skutkové věty výroku o vině u obviněného M. P. není uvedeno konkrétní záměrné jednání, kterým se obviněný měl vyhýbat plnění vyživovací povinnosti. Popis skutku obsahuje pouze obecnou formulaci, která je vlastní citací části znění právní věty skutkové podstaty uvedené v odstavci 2 § 213 tr. zák. Jednání, kterým měl obviněný tento znak skutkové podstaty naplnit, však ve skutkové větě chybí.

S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je třeba, aby popis skutkových okolností (skutková věta) ve výroku o vině odrážel všechny zákonné znaky trestného činu, je tak třeba přisvědčit námitce obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (poukázáno na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 349/2007 a sp. zn. 1566/2005).

S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009 a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba učinit jiné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., souhlasil státní zástupce s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 To 561/2009 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. (K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 ).

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Podstatou námitek obsažených v podaném dovolání je, že otázka placení výživného a plnění vyživovací povinnosti obviněného vůči jeho nezletilé dceři byla čistě problémem matky nezletilé a správkyně konkursní podstaty, a nikoliv problémem, resp. povinností obviněného, který nemohl se svým majetkem vzhledem k prohlášenému konkursu nikterak disponovat. Nemohl se tak ani dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy. Lze tudíž konstatovat, že obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn shora uvedenými námitkami, směřujícími proti nesprávné aplikaci trestního zákona, resp. zákona o konkursu a vyrovnání.

Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Hodoníně jako soudu nalézacího Nejvyšší soud zjistil, že správkyni konkursní podstaty nebyla známa skutečnost, že by byl úpadce zatížen vyživovací povinností, a že by se svou partnerkou nežil, a měl proto přispívat na výživu své dcery nějakou částkou. Matka nezletilé u správkyně konkursní podstaty žádnou pohledávku z titulu výživného neuplatnila, a ani se na správkyni konkursní podstaty v této souvislosti neobrátila. Obviněný měl správkyni konkursní podstaty o své vyživovací povinnosti informovat, nicméně není osobou, která žádá o pohledávku za podstatou. Matka nezletilé správkyni konkursní podstaty viděla pouze jednou, neměla na ni žádný kontakt, nevěděla, že konkurs na majetek obviněného stále trvá. Z výslechu svědkyň K. a V. vyplynulo, že obviněný je prokuristou společnosti E., která vyvíjí činnost podnikáním v oblasti ustájení koní, nicméně oficiálně obviněný z výkonu funkce prokuristy žádný příjem nepobírá. Z výslechu svědkyně K. bylo též zjištěno, že obviněný si vždy pohodlně žil, jeho bydliště je vybaveno starožitným nábytkem a v současné době má 10 koní oficiálně patřících jiným lidem. V řízení ve věci péče o nezletilou obviněný uvedl, že nemá nouzi o finanční prostředky, neboť když potřebuje částku 1000,- až 10 000,- Kč, tak tuto částku zajištěnou má. V trestním řízení se však obviněný hájil tím, že nemohl plnit vyživovací povinnost, neboť nemá žádný příjem a živí ho jeho rodiče částkou 3 500,- Kč měsíčně. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu není obviněný evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, je vyučen kuchařem, což je obor, ve kterém není podle Úřadu práce v B. problém sehnat práci s měsíčním výdělkem od 8 000,- Kč do 17 000,- Kč.


Na základě provedeného dokazování okresní soud uzavřel, že má za bezpečně prokázané, že obviněný si byl vědom toho, že má nezletilou dceru M., o jejíž výživu by měl pečovat. Svým postojem k plnění své povinnosti i ostatními důkazy ve věci provedenými má soud zato, že obviněný P. se úmyslně vyhýbal plnění vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři M. Mohl se totiž nechat zaměstnat a mít legální příjem, který by mu alespoň v minimální částce zůstal zachován a z něhož mohl přispívat na výživu své dcery. Pokud tak nečinil, měl trestní soud na základě svého posouzení předběžné otázky zato, že bylo v jeho silách, resp. možnostech a schopnostech uhradit měsíčně na výživu nezletilé částku 500,- Kč, když žil podle svého tvrzení z toho, co mu přispívali rodiče.

Z provedeného dokazování je podle nalézacího soudu též zcela evidentní, že obviněný je osobou, která činí vše proto, aby jakýkoli jeho příjem nebyl příjmem oficiálním a nebyl vykazován na jeho osobu. Obhajoba obviněného je v příkrém rozporu s tím, co uváděl v opatrovnickém řízení, kde tvrdil, že nemá problém si měsíčně zajistit pro své potřeby částku až do 10 000,- Kč. Obviněný se tak záměrně vyhýbal splnění své vyživovací povinnosti, když žádným způsobem nevyužil svých možností a schopností, které má, aby se alespoň částečně na výživě nezletilé M. podílel.

Odvolací soud se s názorem nalézacího soudu ztotožnil a uvedl, že ani nový insolvenční zákon obviněného vyživovací povinnosti nezbavil. Dále odvolací soud zdůraznil, že obviněnému nic nebránilo, aby finanční prostředky na úhradu výživného alespoň v minimální částce 500,- Kč měsíčně získával vlastní prací.

V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., podle nějž se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy.

K otázce zákonné vyživovací povinnosti rodičů k dětem Nejvyšší soud připomíná, že z ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, vyplývá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. dále platí, že prohlášení konkursu má následující účinek: Oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu.

Podle § 6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání platí, že se konkurs týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není.

Podle § 31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání pohledávky za podstatou lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Podle § 31 odst. 2 písm. g) tohoto zákona jsou pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, pohledávky výživného ze zákona.

Podle § 213 odst. 1 tr. zák. platí, že kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Podle § 213 odst. 2 tr. zák. kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 213 odst. 2 tr. zák. je právní naukou i soudní praxí spatřováno v tom, že povinný nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale činí kroky směřující k tomu, aby se své povinnosti zbavil, oddálil její plnění nebo její plnění zcela zmařil zejména tím, že často mění zaměstnání a pobyt, neoznamuje vyživovací povinnost při změně zaměstnavatele, soustavně se vyhýbá práci a úmyslně snižuje pracovní výkon soustavným vynecháváním pracovních směn s cílem dosáhnout nižšího výdělku a tím i omezení vyživovací povinnosti ( srov. rozhodnutí pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Takové jednání pak musí být zahrnuto úmyslem pachatele.

Z výše uvedených zákonných ustanovení lze předně dovodit, že vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti má osobní charakter (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 565/99, publ. pod č. 103, sv. č. 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rodič tuto povinnost nemůže smluvně převést na jiného a nemůže jí být zbaven např. ani tehdy, když je zbaven své rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 44 odst. 3 zákona o rodině (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 10/77 Sb. rozh. tr.). Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti tedy zásadně trvá až do okamžiku, kdy zákonem předpokládaným způsobem zanikne. Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti takto zanikne především okamžikem, kdy je dítě samo schopno se živit (§ 85 odst. 1 zákona o rodině). Mezi další důvody zániku vyživovací povinnosti lze příkladmo uvést situaci, kdy dítě uzavře manželství, neboť v takovém případě vznikne vyživovací povinnost mezi manžely (§ 91 zákona o rodině), popř. situaci, kdy dojde k úmrtí jednoho ze subjektů vyživovacího vztahu.

Z výše citovaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání lze též dovodit, že pokud je prohlášen konkurs na majetek rodiče, jenž má vyživovací povinnost vůči dítěti, přechází povinnost hradit částky výživného na správce konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb.]. Uvedená skutečnost však neznamená, že by samotná vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti přešla okamžikem prohlášení konkursu na správce konkursní podstaty, neboť rodič je k výživě dítěte povinen i nadále, přičemž správce konkursní podstaty je v zásadě pouze prostředníkem, jenž při splnění zákonných podmínek hradí výživné místo povinného rodiče. Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že zákonnou vyživovací povinnost lze plnit nejen placením výživného, ale i osobní péčí o dítě. Vyživovací povinnost má proto i v době trvání konkursu nadále rodič dítěte úpadce. Ústavní soud k právní úpravě konkursu záležící v tom, že podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání pohledávky výživného ze zákona spadají mezi pohledávky za konkursní podstatou, konkrétně uvádí v již uvedeném nálezu, .. tyto pohledávky sice jdou k tíži konkursní podstaty, ovšem úpadce sám zůstává nadále subjektem zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Tuto právní povinnost jako celek její subjekt obvykle realizuje právě uhrazováním příslušných pohledávek zákonného výživného. Pokud pak zákonodárce přesunul z určitých důvodů dílčí povinnost hradit předmětné pohledávky z úpadce na konkursní podstatu, neuhrazování těchto pohledávek po stanovenou dobu úpadcem, tedy neplnění oné zákonné povinnosti vyživovat jiného ze strany úpadce, by nemuselo být neplněním této povinnosti ve smyslu § 213 tr. zák . .

O takovou situaci se však podle Nejvyššího soudu v projednávaném případě nejedná, neboť podle skutkových zjištění obviněný (úpadce), ani matka nezletilé, k jejímž rukám mělo být výživné hrazeno, správkyni konkursní podstaty o úhradu zákonného výživného, na něž vznikl nárok po prohlášení konkursu, nepožádali. Obviněný se pak o problematiku úhrady výživného v souvislosti s nastalou situací nezajímal vůbec.

Z uvedených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. pak dále vyplývá, že součástí konkursní podstaty je i mzda nebo jiné podobné příjmy úpadce, které nabyl za trvání konkursu, mimo tu část mzdy, která nepodléhá exekuci srážkami ze mzdy podle § 278 o. s. ř., jejíž výše byla stanovena postupem podle nařízení vlády č. 63/1998 Sb. a od 1. 1. 2007 podle nařízení vlády č. 595/2006 Sb. Část mzdy podléhající exekuci tedy spadá do konkursní podstaty a úpadce ji musí v ideálním případě odvádět správci konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty pak v průběhu konkursu z konkursní podstaty průběžně hradí splatné zákonné výživné v pravidelných opětujících se částkách, a to v souladu s příslušným rozhodnutím soudu, jímž bylo výživné určeno, a nebo i bez tohoto určení, jak bylo vysloveno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2336/2004. Podle něj pohledávky výživného nezletilého dítěte vzniklé po prohlášení konkursu na majetek povinné osoby jsou ve smyslu § 31 odst. 2 písm. g) zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pohledávkami za podstatou bez zřetele k tomu, zda výše výživného byla určena pravomocným soudním rozhodnutím.

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání zásadně vázán skutkovými závěry soudů z předcházejícího řízení, je třeba poukázat na skutkové okolnosti zjištěné Okresním soudem v Hodoníně. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. P 95/2002 byla obviněnému stanovena povinnost hradit nezletilé M. výživné ve výši 1 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2005 a ve výši 1 600,- Kč měsíčně od 1. 9. 2005. Uvedený rozsudek určující výši výživného nabyl právní moci dne 22. 12. 2006. Jmenovaný soud dále zjistil, že výživné na nezletilou nebylo hrazeno správkyní konkursní podstaty, ani obviněným, přičemž obviněný se o otázku úhrady výživného správkyní konkursní podstaty nezajímal, ačkoliv musel vědět, že mu prohlášením konkursu povinnost živit svou nezletilou dceru nezanikla. Naopak se snažil, aby oficiálně neměl žádné příjmy, a cíleně se vyhýbal práci v pracovním poměru, z něhož by byly jeho příjmy spadaly do konkursní podstaty, až na ze zákona nepostižitelnou část, když ustanovení § 6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání stanoví, že do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí.

Rozsah takového nepostižitelného majetku přitom vymezuje jako nepostižitelnou část příjmů ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 63/1998 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení, (nařízení o nezabavitelných částkách). Základní částka, která pak nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy, činí 62 % částky životního minima jednotlivce na osobu povinného a po 25 % částky životního minima jednotlivce na každou osobu, které je povinen poskytovat výživné. Uvedené nařízení vlády bylo s účinností od 1. 1. 2007 nahrazeno nařízením vlády č. 595/2006 Sb., které v ustanovení § 1 odst. 1 stanoví, že základní částka, která nesmí být podle § 278 o. s. ř. sražena povinnému z měsíční mzdy, je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu podle zvláštního právního předpisu na osobu povinného, a jedné čtvrtiny nezabavitelné částky na každou osobu, které je povinen poskytovat výživné.

Na základě těchto shora uvedených ustanovení nařízení vlády o nezabavitelných částkách lze pak podle Nejvyššího soudu konstatovat, že pokud by obviněný po prohlášení konkursu pracoval, část jeho takto získaných příjmů by byla zahrnuta do konkursní podstaty a část příjmů, byť minimální, by mu zůstala zachována včetně určité částky na vyživované dítě, kterou mohl na nezletilou platit bez ohledu na další níže uvedené skutečnosti.

Obviněný ale podle skutkových zjištění soudů oficiálně nepracoval, ačkoliv by jako kuchař neměl mít problém najít práci, a na úhradu výživného nezletilé neuhradil ničeho a používá argumentaci, že úhrada výživného byla záležitostí matky nezletilé a správkyně konkursní podstaty. V řízení o určení výše výživného na nezletilou dceru přitom připustil, že pro něj není problém si opatřit měsíční příjem až do částky 10 000,- Kč, a že ho také živí jeho rodiče, o které ve stáří a nemoci pečuje.

Vzhledem k tomuto skutkovému závěru učiněnému soudy obou stupňů má Nejvyšší soud zato, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že obviněný činil aktivní, případně pasivní kroky k tomu, aby se své vyživovací povinnosti zbavil, tuto oddálil či ji zcela zmařil ve smyslu citovaných znaků ustanovení § 213 odst. 2 tr. zák. Už samotná skutečnost, že obviněný vykonával neplacenou čestnou funkci prokuristy společnosti, pro níž podle tvrzení svědků vyvíjel i jinou činnost, než pouze v otázkách jejího zastupování vůči 3. osobám, (když prokura není podle § 14 obchodního zákoníku nic jiného, než druh speciální plné moci, opravňující osobu ji vykonávající prokuristu k právním úkonům za obchodní společnost), a tak se cíleně vyhýbal tomu, aby měl oficiální příjem v situaci, kdy se nacházel pro svou finanční situaci v konkursu, dostatečně vypovídá o jeho úmyslu nemít nic, co by musel na základě příslušných ustanovení právních předpisů odevzdat, ať již do konkursní podstaty, či na úhradu výživného nezletilé.

V této souvislosti Nejvyšší soud prohlašuje, že obviněný (úpadce) je stále zákonným zástupcem své nezletilé dcery, neboť v opatrovnickém řízení bylo pouze stanoveno, že se nezletilá svěřuje do péče matky, a že otec, resp. obviněný, je povinen přispívat na její výživu. Obviněný tak nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti, jejímž obsahem je podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. souhrn práv a povinností a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, c) při správě jeho jmění. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte , řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.

Podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení jestliže jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleží rodičovská zodpovědnost druhému rodiči. Totéž platí, je-li jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven a nebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven.

Podle ustanovení § 27 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině. Podle ustanovení § 36 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.

Jak bylo již shora uvedeno, ustanovení § 85 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. stanoví, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Jde tedy o nárok dítěte, který je v případě, že spolu rodiče dítěte nežijí, splatný do rukou rodiče, který jej má v péči na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu. To proto, že ustanovení § 50 odst. 1 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. stanoví, že nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy, a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

Z výše uvedeného lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že obviněný byl osobou povinnou k výživě nezletilé, rozsah jeho rodičovské zodpovědnosti nebyl omezen a soudním rozhodnutím bylo stanoveno, že se nezletilá svěřuje do péče matky a obviněný je povinen přispívat na její výživu. Za této situace byl obviněný stále subjektem povinným důsledně chránit zájmy dítěte ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1, odst. 2 zákona o rodině. Proto se měl obviněný zajímat mimo jiné i o to, zda správkyně konkursní podstaty plní z konkursní podstaty výživné, jako pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání. Nelze totiž připustit situaci, kdy by v důsledku konkursního řízení nebylo toto výživné řádně hrazeno. Placení výživného totiž bezesporu představuje nezanedbatelný předpoklad pro saturaci odůvodněných potřeb dítěte a zajištění jeho řádného vývoje.

V případě, že se jménem dítěte jeho matka u správkyně konkursní podstaty o takovou pohledávku nepřihlásila, obviněný byl povinen tak učinit sám, jakožto zákonný zástupce nezletilého dítěte jeho jménem, neboť takový postup výslovně chrání zájmy jeho nezletilé dcery, které zahrnují především to, aby měla z čeho žít a uhrazovat své potřeby, byť takto činí prostřednictvím matky jako rodiče, který jej má ve své péči. Matka dítěte je pak subjektem, který se má v projednávaném případě o dítě osobně starat, a má právo na to, aby bylo k jejím rukám hrazeno výživné na nezletilé dítě jeho otcem. Skutečnost, že na majetek otce dítěte byl prohlášen konkurs, je totiž primárním problémem otce dítěte, v tomto případě obviněného, a nikoliv matky nezletilé.

Pokud se obviněný o úhradu výživného na nezletilou dceru správkyní konkursní podstaty vůbec nezajímal, jak to vyplývá z napadených rozhodnutí i dovolání obviněného, s tím, že tato věc je záležitostí matky nezletilé, a navíc vyvíjel v podstatě pracovní aktivitu pro společnost E., oficiálně zaštítěnou funkcí prokuristy, ovšem bez pobírání oficiálního příjmu, musel být minimálně srozuměn s tím, že fakticky činí vše proto, aby plnění své trvající vyživovací povinnosti oddálil a pokud možno její plnění fakticky zmařil.

Vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., a to pro shora popsaný skutek spáchaný v období od září 2002 do února 2009, podle § 256 tr. ř. zamítl. Dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud v tomto smyslu zjevně neopodstatněnými, protože jak již bylo výše naznačeno, i přes účinky prohlášení konkursu, zůstala vyživovací povinnost obviněného vůči oprávněné nezletilé dceři nedotčena, na konkursní podstatu z obviněného pouze dočasně přešla povinnost hradit příslušné pohledávky výživného (prostřednictvím konkursní správkyně). O hrazení výživného z konkursní podstaty se pak obviněný zcela zjevně nezajímal, jak nakonec doznává i prostřednictvím námitek uplatněných v podaném dovolání, s matkou dítěte o vzniklém problému zjevně nekomunikoval a naopak dělal vše proto, aby neměl oficiální příjem zahrnutelný do konkursní podstaty a výživné hradit nemusel, protože pokud by jako zákonný zástupce dítěte jeho jménem o úhradu výživného k rukám matky z konkursní podstaty požádal, měla by konkursní správkyně bezesporu podklad k tomu, aby v průběhu konkursního řízení ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. výživné, jako pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. g) tohoto zákona, uspokojila alespoň v minimální výši 500,- Kč měsíčně, pokud se jí zdála částka určená v řízení ve věci péče o nezletilou vzhledem ke konkursní podstatě příliš vysoká.

Nelze odhlédnout ani od zjištění, že obviněný minimálně v řízení ve věci péče o nezletilou dceru určitý příjem, který měl fakticky k dispozici bez ohledu na probíhající konkursní řízení na jeho majetek, bezesporu doznal, a proto z něj mohl alespoň minimální částkou ve výši 500,- Kč přispívat na úhradu potřeb nezletilé dcery (srov.též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 11 Tdo 659/2006, publ. pod č. 27/2007 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na skutečnost, že obviněný jiné námitky ve svém dovolání neuvedl, s poukazem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.

Jen pro úplnost k výhradě státního zástupce týkající se nedostatečné formulace skutkové věty ohledně obsahového vyjádření způsobu vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti Nejvyšší soud podotýká, že uvedený způsob vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti obviněným je dostatečně rozveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a obviněný ani námitku tohoto obsahu ve svém dovolání nevznesl.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. prosince 2010


Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c