4 Tdo 1225/2010
Datum rozhodnutí: 04.11.2010
Dotčené předpisy: § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.



4 Tdo 1225/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2010 o dovolání obviněného V. U. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 To 157/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 132/2009, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 92 T 132/2009, byl obviněný V. U. uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že v době nejméně od počátku roku 2001 do 8. 1. 2009 ve společně obývaných bytech, a to do konce roku 2003 v domě v obci P., okres B.-v., do poloviny roku 2004 v bytě v B. na ulici M., do počátku roku 2008 v B. v bytě na ulici Z. a do 8. 1. 2009 v B. v bytě na ulici B., psychicky a fyzicky týral svoji manželku V. U., a to tak, že ji s četností nejprve 1x za měsíc, poté 1x až 2x za 14 dní slovně a fyzicky napadal, kdy ji urážel vulgárními výrazy, uváděl, že ji zničí, že jí sebere děti, ponižoval ji, že je tlustá, že je neschopná, že bez něj nic nedokáže, toto slovní napadání doprovázel fyzickým násilím, kdy do ní žduchal, kopal, povalil ji na zem, škrtil ji a bil ji fackami, čímž jí způsoboval modřiny, zejména na nohách, v jednom případě na počátku roku 2001 v obci P. ji ve vysokém stupni těhotenství bez dostatečného oděvu ponechal téměř dvě hodiny na mrazu, v jednom případě v roce 2004, poté, co mu poškozená oznámila, že se s ním rozvede, vyhrožoval zabitím jí, zabitím jejich dcery i svým, přičemž v ruce držel nůž, v jednom případě ji v bytě v B., na ulici Z., škrtil a shodil do vany, v bytě v B. na ulici Z. nutil poškozenou po svých návratech z nočních služeb, aby chodila s dětmi po venku, aby se mohl v klidu vyspat, opakovaně se ve shora uvedeném období pokoušel o sebevraždu, kdy zanechával poškozené dopisy na rozloučenou, čímž způsoboval poškozené psychickou újmu, přičemž dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, se u poškozené projevují známky psychického týrání a trpí syndromem týrané ženy, který se u ní projevuje posttraumatickou stresovou poruchou, jako protrahovaná odezva na déletrvající stresovou událost.

Za uvedené jednání byl obviněný V. U. odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 92 T 132/2009, podal obviněný V. U. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 To 157/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný V. U. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 To 157/2010, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný dále uvedl, že v žádném případě nebyla prokázána skutečnost, že by se měl několikrát pokoušet o sebevraždu před zraky dětí a manželky, je pouze pravda, že se v říjnu roku 2008 omylem předávkoval léky, avšak to se událo v bytě jeho matky a manželka tomuto jednání přítomna nebyla. Obdobně pokus obviněného o sebevraždu dne 19. 11. 2008 se udál v lese na P., nikoli ve společně obývaném bytě a manželka u toho opět přítomna nebyla. S ohledem na uvedené skutečnosti je dle názoru obviněného zřejmé, že jeho jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není trestným činem podle ustanovení § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť chybí jak materiální znak daného trestného činu, tak subjektivní stránka skutkové podstaty, psychické týrání se nikdy neuskutečnilo ve společně obývaném bytě. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu i předmětný rozsudek nalézacího soudu zrušil a sám znovu rozhodl ve věci tak, že obviněného příslušné obžaloby zprostí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný V. U. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.

Obviněný V. U. se svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, soud prvního stupně správně hodnotil provedené důkazy i výpovědi svědků a učiněná skutková zjištění mají v provedeném dokazování oporu. Soudu prvního stupně nelze vytýkat ani to, že by některý významný důkaz nebo závažnou okolnost pominul.

Obviněný je ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčován nejen výpovědí poškozené V. U., ale řadou dalších důkazů, které její výpověď podporují - tj. výpověďmi svědkyň D. K., I. R., L. V., S. E., výpovědí nezletilé dcery, listinnými důkazy a zejména závěry znaleckých posudků (tj. znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na osobu obviněného V. U. a zdravotních posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, na poškozenou V. U. a na nezletilou N.. U.). Z výpovědi poškozené V. U. soud mimo jiné zjistil, že obviněný V. U. ji od počátku roku 2001 až do 8. 1. 2009, v době, kdy spolu žili ve společné domácnosti nejprve v P., později v B. na adresách M., Z. a B., postupně slovně i fyzicky napadal, a to tak, že ji soustavně slovně urážel vulgárními výrazy, ponižoval ji poznámkami na její neschopnost, dopouštěl se vůči ní fyzického násilí (žduchání, kopání, škrcení, bití fackami), ponechal ji na mrazu, vyhrožoval jí zabitím, způsoboval jí psychickou újmu svými sebevražednými pokusy, apod. Nezletilá svědkyně N. U. potvrdila, že obviněný maminku V. U. bil a nadával jí, což je doloženo i závěry znaleckého posudku na její osobu. V řízení bylo dále prokázáno, že poškozená V. U., na rozdíl od obviněného, řádně pečuje o domácnost i o obě děti.

Proti výpovědím v neprospěch obviněného stojí výpovědi v jeho prospěch, tj. zejména výpověď jeho matky M. P. a dále výpovědi svědků F. S., D. N. a J. H., kterým však nalézací soud ani odvolací soud neuvěřily, neboť v řízení vyšlo najevo, že uvedení svědci mají zcela nekritický náhled na obviněného, věří pouze jeho sdělení a s poškozenou nikdy nemluvili. Výpovědi uvedených svědků i obviněného byly navíc zcela vyvráceny závěry vypracovaných znaleckých posudků, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že poškozená V. U. je osobou trpící syndromem týrané osoby, a to v důsledku jednání obviněného, jinak se jedná o osobu rovnoměrně strukturovanou, která nevykazuje tendence k přetvářce, ke mstě, netrpí žádným typem lhavosti ani konfabulace. V průběhu řízení bylo rovněž prokázáno, že obviněný se opakovaně pokusil o sebevraždu, což je zřejmé i ze záznamů Policie České republiky i z výpovědi matky obviněného svědkyně M. P. a že uvedené sebevražedné pokusy obviněného měly negativní vliv na psychiku poškozené V. U.

Na základě shora specifikovaných skutečností se Nejvyšší soud České republiky ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný V. U. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Je tedy možno učinit závěr, že soud prvního stupně správně hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného V. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 4. listopadu 2010


Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal