4 Tdo 122/2009
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 122/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 o dovolání obviněného I. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 80/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 67/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 5 T 67/2007, byl obviněný I. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným v organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dále trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že spoluobviněnému V. J. opatřil padělaný občanský průkaz, řidičský průkaz a listinné materiály společnosti C. I., s.r.o., za jejichž užití spoluobviněný V. J. pod identitou Ing. E. H. podle instrukcí a v doprovodu obviněného I. G. uzavřel se společnostmi ČP L., a.s. a S A., a.s., leasingové smlouvy, na jejichž základě získal nebo se pokusil získat motorová vozidla s úmyslem je převzít a nehradit sjednané leasingové splátky.

Za uvedené jednání byl obviněný I. G. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla navíc obviněném uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným V. J. na náhradu škody poškozené společnosti ČP L., a.s., částku 709.483,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 5 T 67/2007, podal obviněný I. G. odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 80/2008, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 80/2008, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že dle jeho názoru se soudy prvního i druhého stupně nedostatečně vypořádaly s námitkami obhajoby a svá tvrzení opřely o důkazy, které jsou v trestním řízení nepoužitelné pro procesní pochybení při jejich obstarávání a také proto, že nesvědčí o vině obviněného. O vině obviněného dospěl rozhodující soud na základě výpovědí svědků, výpovědi spoluobviněného V. J., rekognic prováděných jako neodkladný úkon a kupní smlouvy nepodepsané obviněným. Obviněný se domnívá, že rekognice byly provedeny jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání, přestože k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, proto mělo dojít nejprve k zahájení trestního stíhání a následně k provedení rekognice. Podle mínění obviněného navíc nelze ani z provedených rekognic jakkoli dovozovat jeho vinu, neboť rekognice nepřinesly žádné rozluštění, pokud se týká jeho osoby. Svědky slyšenými ve věci obviněný údajně nebyl označen jako osoba, která se trestné činnosti dopouštěla, ve vztahu ke spoluobviněnému měly, dle názoru obviněného, soudy zvažovat jeho motiv a rozpory jeho výpovědi s výpověďmi svědků. Dále obviněný předkládá své vlastní hodnocení předložené kupní smlouvy i svědeckých výpovědí a dovozuje, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného předmětné obžaloby zprostí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného I. G. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v dovolání uplatněná argumentace obviněného se opírá v celém rozsahu o tvrzení údajně nesprávného hodnocení důkazů ze strany soudů a z toho vyplývajících nesprávných skutkových závěrů. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však poukázal na skutečnost, že tato argumentace se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).



K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný I. G. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti je nutno považovat jak výhrady obviněného proti hodnocení svědeckých výpovědí, tak i jeho výtky ohledně provedení rekognice. Jak již bylo konstatováno výše, obviněný poukazuje na to, že neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že spáchal trestný čin a soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o důkazy, jež jsou, dle jeho názoru, v trestním řízení pro procesní pochybení nepoužitelné tj. rekognice byly provedeny jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání, přestože k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, svědky slyšenými ve věci údajně nebyl označen jako osoba, která se trestné činnosti dopouštěla a ve vztahu ke spoluobviněnému měly soudy zvažovat jeho motiv a rozpory jeho výpovědi s výpověďmi svědků.

Obviněný I. G. se tedy svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud České republiky považuje rovněž za nutné zmínit, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v předmětné věci a s těmito se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal již Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení.

Jak již bylo uvedeno výše, námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní. Současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. K námitce rekognice jako neodkladného úkonu Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že rekognice byly provedeny jako neodkladné úkony, jelikož je nebylo možno odložit do doby zahájení trestního stíhání, když obvinění I. G. a V. J. byli pouze podezřelí a provedenou rekognicí bylo možno získat důkaz, na základě kterého by bylo možno tyto osoby trestně stíhat. Provedené rekognice byly ze strany soudů obou stupňů považovány za podpůrné důkazy, které byly v průběhu řízení řádně vyhodnoceny spolu s dalšími důkazy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Je tedy možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Totéž platí i o přiznaném nároku na náhradu škody.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. J. P.