4 Tdo 1212/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 143 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1212/2013-24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného J. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 42 To 34/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 176/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 2 T 176/2011, byl obviněný J. A. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 1. 8. 2010 ve 12.30 hod. v k.ú. obce R., okr. T., jako řidič motorového vozidla tov. zn. VW Transporter, při jízdě po silnici, ve směru od obce T. na obec Š., v prostoru km 34,138 se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, kdy při projíždění levotočivé zatáčky vyjel s vozidlem do levé protisměrné části vozovky, kde se levou stranou vozidla střetl s protijedoucím cyklistou R. M., jedoucím na jízdním kole zn. Colnago Cristalo při středu vozovky, který při střetu utrpěl polytrauma, tj. kritická poranění životně důležitých orgánů, a to mozku, plic, srdce a sleziny, v důsledku čehož během resuscitace zdravotnickou záchrannou službou cca ve 14.40 hod. zemřel; způsobem své jízdy porušil obviněný ustanovení § 4 písm. a) a § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.

Za uvedené jednání byl obviněný J. A. odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. M., E. M., D. M., J. Z., M. Z., a poškození K. M., F. M., J. M., všichni zastoupeni zmocněncem JUDr. Antonínem Foukalem, a poškozená VZP ČR, Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, zastoupená Krajskou pobočkou pro kraj Vysočina, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 2 T 176/2011, podal obviněný J. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 42 To 34/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. A. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 1. 8. 2010 ve 12.30 hod. v k.ú. obce R., okr. T., jako řidič motorového vozidla tov. zn. VW Transporter, při jízdě po silnici, ve směru od obce T. na obec Š., v prostoru km 34,138 se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, tj. v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. a nerespektoval povinnost uvedenou v § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o jízdě na pozemní komunikaci vpravo při pravém okraji vozovky,
když při projíždění levotočivé zatáčky částečně vyjel s vozidlem do levé části vozovky, kde v této době ve svém jízdním pruhu při středu vozovky jel v protisměru cyklista R. M., v důsledku toho došlo ke střetu, při němž poškozený R. M. utrpěl polytrauma - poranění životně důležitých orgánů, a to mozku, plic, srdce a sleziny, v důsledku čehož během resuscitace zdravotnickou záchrannou službou cca ve 14.40 hod. téhož dne zemřel.

Za uvedené jednání byl obviněný J. A. odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. M., E. M., D. M., J. Z., M. Z., a poškození K. M., F. M., J. M., všichni zastoupeni zmocněncem JUDr. Antonínem Foukalem, a poškozená VZP ČR, Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, zastoupená Krajskou pobočkou pro kraj Vysočina, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 42 To 34/2013, podal následně obviněný J. A. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v dovolání chybně uvedeno o.s.ř.). Obviněný v dovolání namítl, že pro závěr o jeho zavinění neexistuje žádný objektivní a hodnověrný důkaz, takže hmotněprávní posouzení skutku ze strany obou soudů je vadné a dle jeho názoru nemá oporu v provedeném dokazování. V rozsáhle zpracovaných námitkách dále obviněný citoval části znaleckých posudků a výpovědí znalců Ing. M. Štěrby a Ing. Petra Kohoutka a rovněž uvedl, že znalecký posudek Ing. M. Štěrby byl zadán a vyhotoven před zahájením jeho trestního stíhání, nemůže tedy sloužit jako řádný znalecký posudek ve smyslu § 105 a násl. tr. ř. Dále vytknul, že soudy zamítly jeho návrh na doplnění dokazování a při rozhodování neuplatnily zásadu in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 10. 2013 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. A. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckých posudků a výpovědí znalců Ing. M. Štěrby a Ing. Petra Kohoutka a dále výpovědí svědků V. P., I. T. a M. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zamítnutí návrhu na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru biomechaniky-kinetiky, případně provedením vyšetřovacího pokusu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesního ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Třebíči, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud Brně, pobočka v Jihlavě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, mezi nimiž měly zásadní význam znalecké posudky z oboru doprava městská a silniční, dopravní nehody, výpovědi znalců Ing. M. Štěrby a Ing. Petra Kohoutka, výpovědi svědků V. P., I. T., M. V. a J. F. a také znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný uváděl, že na předmětné dopravní nehodě nenese zavinění, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto rámci soudy přiměřeně zdůvodnily i to, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů a proč považovaly navrhované důkazy za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal