4 Tdo 121/2009
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 121/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. I. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To 238/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 178/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. Ch. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 3 T 178/2006, byl obviněný Ing. I. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tak, že dne 5. 5. 2006 kolem 09.10 hodin na křižovatce silnice II. tř. ze směru od S. a silnice I. tř. na okrese Ž. n. S., řídil osobní automobil tovární značky Škoda Octavia, a v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 361/2000 Sb.), při vjíždění z vedlejší silnice na hlavní nedal přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu osobnímu automobilu zn. Renault Laguna, řízenému M. M., přičemž došlo ke střetu obou vozidel, v důsledku kterého spolujezdkyně obviněného Z. M., utrpěla otřes mozku, kompletní přetržení tenkého střeva s pohmožděním břišní krajiny, poranění nitrobřišní blány na tenkém a tlustém střevě, kompresní zlomeninu 2. bederního obratle, podpouzdrový hematom na obou ledvinách, zlomeninu 8. žebra vlevo a další poranění, což si vyžádalo opakovanou hospitalizaci v nemocnici s operačními zákroky a podstatným omezením obvyklého způsobu života do nejméně 30. 10. 2006, poškozený M. M. utrpěl kompresivní zlomeninu 5. bederního obratle s podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů. Za to byl obviněný Ing. I. Ch. odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný dne 10. 4. 2008 (soudu doručeno dne 11. 4. 2008) odvolání (č. l. 308). Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To 238//2008, k odvolání obviněného Ing. I. Ch. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To 238/2008, podal obviněný Ing. I. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v jeho případě přichází v úvahu druhá varianta tohoto dovolacího důvodu, tj. že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, v jeho případě existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V úvodu odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, který se týká výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, když je zcela zřejmé, že za předmětnou dopravní nehodu je odpovědný řidič druhého vozidla Renault Laguna pan M. M., a to stoprocentně, a nikoli pouze z 60 %, jak dovodil okresní soud a jak akceptoval Krajský soud v Brně. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004. Dále uvedl, že žádný jím vyvolaný protiprávní stav nebyl důkazy prokázán a za zásadní pro zhodnocení zavinění považuje otázku, zda došlo nebo nedošlo k porušení povinnosti dát přednost v jízdě . Rozhodnutí Krajského soudu v Brně (a tedy i rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou) tak není správné především proto, že si krajský soud náležitě neujasnil, co znamená dát přednost v jízdě. Přitom tato povinnost je v zákoně naprosto jednoznačně definována a z technických údajů dopravní nehody jednoznačně vyplývá, že obviněný přednost v jízdě vozidlu poškozeného dal, resp. ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně vyplývá, že z technického hlediska nevytvořil řidiči druhého vozidla náhlou ani neočekávanou překážku a v konkrétní situaci proto nemusel poškozený vyhýbat do protisměru. Dále uvedl, že na hlavní silnici najížděl s dostatečnou rezervou a zdůrazňuje, že rychlost vozidla poškozeného byla vyšší než je povolená rychlost, kdyby poškozený tuto rychlost dodržel a pokračoval ve své jízdě v přímém směru bez toho, aby zpomaloval, k nehodě by nedošlo. Z žádných důkazů dle obviněného pak nevyplývá, že by zavinil jakoukoli nestandardní situaci, která by vyžadovala, aby poškozený musel reagovat vyhýbáním do protisměru. Uzavírá, že příčinu nehody nutno spatřovat výlučně v nepozornosti poškozeného a rychlosti jeho jízdy, jelikož opačný závěr je výrazem extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.

Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 To 238/2008, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že podstatu dovolání tvoří toliko tvrzení obviněného, podle něhož je za vznik nehody plně (a nikoli částečně) odpovědný poškozený. Uvedl, že soudy dříve činné ve věci své závěry o posouzení celého děje opřely především o znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dle názoru státního zástupce je třeba tyto závěry akceptovat. Podotkl, že je třeba také zohlednit reálné vnímání dopravního děje jeho účastníky, když příčinou jednání poškozeného bylo jednání obviněného, který se při vjíždění na hlavní silnici ze silnice vedlejší rozhodl pro zcela zbytečně riskantní manévr, kterým nedal přednost vozidlu poškozeného, byť by jím za hraničních a zjevně nikoli bezpečných podmínek křižovatku bez střetu projel. Státní zástupce uvedl, že ačkoliv lze reakci poškozeného hodnotit jako nikoli zcela správnou a přičítat mu jisté spoluzavinění, prvotním momentem pro genezi celého děje bylo jednání obviněného, jež bylo v rozporu s ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) dále jen zákon č. 361/2000 Sb. . Dále státní zástupce podotkl, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, na které odkazoval obviněný, dopadá na jinou skutkovou situaci a pro účely této věci odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, podle kterého při dopravních nehodách, k nimž dochází při střetu vozidla jedoucího po hlavní silnici s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice platí, že je zásadně vinen řidič nerespektující přednost v jízdě. Přispěje-li k dopravní nehodě i řidič jedoucí po hlavní silnici, jde z jeho strany nanejvýš o spoluzavinění.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. I. Ch. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. I. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Dovolání tedy nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

V odůvodnění svého dovolání obviněný Ing. I. Ch. zejména namítá, že za vznik předmětné dopravní nehody je plně (nikoli částečně) odpovědný poškozený.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.

Při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o vině tímto trestným činem zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem, spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby, je příčinná souvislost.

Je též vhodné zdůraznit, že s ohledem na povahu skutku, který obviněný spáchal v souvislosti s řízením motorového vozidla, je při zjišťování zavinění nutno vycházet z dopravních předpisů a zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné souvislosti s havárií (viz rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).

V daném případě je zákonná povinnost obviněného určena zák. č. 361/2000 Sb. Podle § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Dle § 22 odst. 1 citovaného zák. řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.

Podle § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. platí, že řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h; na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/h. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km/h. Podle ustanovení § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb. je povinnost dání přednosti v jízdě vymezena tak, že dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy

Nejvyšší soud, který při posuzování správnosti použité právní kvalifikace vychází ze skutkových zjištění, jak byla zjištěna soudy nižších stupňů, jimiž je vázán, považuje za nutné zdůraznit, že podle popisu skutku, jak jej vymezil v napadeném rozhodnutí soud prvního stupně a akceptoval odvolací soud, se podává, že obviněný při nehodě řídil na křižovatce silnic II. tř. a I. tř. na okrese Ž. n. S. své vozidlo Škoda Octavia a v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) a § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. při vjíždění z vedlejší silnice na hlavní nedal přednost v jízdě vozidlu Renault Laguna řízenému M. M. přijíždějícímu po hlavní silnici rychlostí 98 km/h až 106 km/h. Došlo ke střetu těchto vozidel a následně ke zranění spolujezdkyně obviněného Z. M. s dobou léčení více jak 5 měsíců a poškozeného M. M., u něhož léčení trvalo více jak 6 týdnů. Uvedené skutkové skutečnosti tak nepochybně svědčí o tom, že poškozeným způsobená zranění, jsou v příčinné souvislosti se vzniklou dopravní nehodou.

Soudy obou stupňů své závěry o posouzení skutkového děje opřely především o znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dle kterého obviněný vjížděl se svým vozidlem z vedlejší silnice na silnici hlavní, přičemž tento děj, vycházeje z předpokladu, že obviněný na hranici křižovatky zastavil, trval do střetu s vozidlem poškozeného 3,7 sekundy. Na počátku tohoto děje se vozidlo poškozeného nacházelo přibližně 101 metrů před místem střetu vozidel a jeho rychlost se pohybovala v rozmezí mezi 98 a 106 km/h. V daném případě však poškozený po uplynutí reakční doby reagoval na manévr obviněného 2,7 sekundy před střetem obou vozidel, kdy již vozidlo obviněného svou přední částí zasahovalo do poloviny jízdního pruhu poškozeného tak, že začal své vozidlo přemisťovat do protisměru. Obviněný následně reagoval v čase 1,6 sekundy před střetem tím způsobem, že z původního odbočování vlevo na hlavní silnici, stočil své vozidlo vpravo s následným brzděním. K možnostem zabránění dopravní nehodě znalci uvedli, že ke střetu by nedošlo, pokud by obviněný nechal vozidlo poškozeného projet a teprve poté by vjel na hlavní silnici. Také pokud by se poškozený ve svém jízdním pruhu pohyboval stejnou rychlostí, ke střetu by nedošlo. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že i pokud by poškozený začal intenzivně brzdit ihned po uplynutí reakční doby, před místem střetu by stejně zastavit nestačil.

Bylo nepochybně prokázáno, že obviněný přijel ke křižovatce po vedlejší silnici a byl povinen dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po silnici hlavní. Tuto povinnost měl tak i vůči vozidlu řízenému poškozeným. V okamžiku, kdy se obviněný začal rozjíždět do křižovatky, se poškozený s vozidlem nacházel ve vzdálenosti 101 m od křižovatky. Obviněný vzniklou situaci vyhodnotil nesprávně, když vjel do křižovatky, přičemž svým manévrem přinutil poškozeného na vzniklou dopravní situaci reagovat. Jak bylo uvedeno shora, neměl obviněný možnost své vozidlo před křižovatkou ubrzdit. Poškozený 73 m před místem střetu (na počátku reakční doby 2.7 s ) v důsledku aktuální polohy vozidla řízeného obviněným, které bylo teprve na počátku celého manévru a zasahovalo svou přední částí do poloviny jízdního pruhu, ve kterém se pohybovalo vozidlo poškozeného, se rozhodl vozidlu obviněného vyhnout přejetím do protisměru. Vyhýbání vlevo poškozený zahájil 52 m a 1.9 s před střetem, kdy se vozidlo obviněného nacházelo napříč jízdního pruhu, ve kterém se pohybovalo vozidlo poškozeného. Následně se vozidla střetla.

Pokud obviněný poukazoval na závěry znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dle něhož v případě, že by poškozený pokračoval v jízdě svým jízdním pruhem konstantní rychlostí, ke střetu by nedošlo, a neshledává tedy na své straně vznik porušení povinnosti dát přednosti v jízdě ve smyslu § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb., lze k tomu uvést, že toto ustanovení nelze vykládat a aplikovat jen s ohledem na technické závěry o pohybu vozidel, tedy v projednávaném případě o znalci dovozovaný bezestřetový průběh celé situace v případě konstantní jízdy poškozeného, ale je třeba také zohlednit reálné vnímání dopravního děje účastníky silničního provozu. V dané situaci se obviněný rozjížděl do křižovatky a velmi pomalou rychlostí přejížděl jízdní pruh poškozeného, resp. přejížděl jízdní pruh rychle jedoucího vozidla poškozeného, které mělo právo přednosti v jízdě. V okamžiku manévru obviněného se rychle jedoucí vozidlo poškozeného nacházelo již jen 70 m od křižovatky a poškozený tak za situace, kdy nebyl schopen své vozidlo před křižovatkou ubrzdit, mohl jen velmi obtížně odhadnout, jaký bude následný manévr obviněného, tedy nebyl sto odhadnou, zda se vozidla při konstantním průběhu jeho další jízdy minou či zda může dojít ke střetu. Za situace, kdy by se vozidlo řidiče jedoucího po hlavní silnici v okamžiku manévru řidiče vjíždějícího z vedlejší silnice nacházelo ve větší vzdálenosti od křižovatky, resp. v takové vzdálenosti, která by při vyhodnocení všech možných údajů, vedla k závěru, že vozidla se vyhnou a není tedy třeba na z vedlejší silnice vjíždějící vozidlo reagovat, obdobný rozhodovací proces by nebyl nutný. Poškozený se však v dané situaci musel rozhodnout a reagovat na jednání obviněného, který se rozhodl k riskantnímu manévru přejížděním jízdního pruhu poškozeného, čímž nedal přednost v jízdě vozidlu poškozeného. Na věci nemohou ničeho změnit ani již zmíněné závěry znaleckého posudku, t.j. že v daném případě by za hraničních a nikoli bezpečných podmínek křižovatku poškozený projel beze střetu s vozidlem obviněného.

Vyhodnocení situace poškozeným a jeho reakci lze hodnotit jako nikoli zcela správnou, avšak prvotním momentem pro počátek nehodového děje bylo právě chování obviněného, který jak rovněž vyplynulo ze závěru znaleckého posudku mohl nehodě zabránit, pokud by nechal vozilo řízené poškozeným projet, ale v rozporu s ustanoveními § 4 písm. a) a § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. zák. č. 361/2000 Sb. tak neučinil.

Pokud obviněný ve svém dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, lze uvést, že v tehdy projednávané věci se jednalo o zcela jinou dopravní situaci a z ní vyplývající právní názor stran jednání řidiče vjíždějícího do křižovatky z vedlejší silnice v případě, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici se pohybuje téměř dvojnásobnou rychlostí oproti rychlosti zde maximálně povolené. V nyní projednávané trestní věci však vozidlo poškozeného v žádném případě výrazně nepřekročilo nejvyšší povolenou rychlost jízdy vyplývající u ustanovení § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. (řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h), přičemž překročení poškozeným nejvyšší povolené rychlosti o 8 až 16 km/h nebylo primárním důvodem posuzované dopravní nehody a způsobeného následku, jak již bylo uvedeno shora.

Na základě shora uvedených skutečností lze konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud postupovaly správně a v souladu se zákonem jestliže dospěly k závěru, že na vzniku dopravní nehody a jejích následcích se spolupodílel také řidič druhého vozidla, který porušil své povinnosti, a daly tomuto zjištění přiměřený průchod v právním posouzení zjištěného skutkového stavu, když jednání obviněného Ing. I. Ch. nekvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví též podle § 224 odst. 2 tr. zák., to znamená, že jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nepřihlížely k tomu, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona tím, že v rozporu s ustanovením § 2 písm. q) zák. č. 361/2000 Sb. nedal přednost v jízdě.

S ohledem na uvedené právní závěry je pak požadavek obviněného, na to, aby jeho jednání nebylo posouzeno ani jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., zcela nepřípadný.

Na podkladě všech shora popsaných skutečností neshledal Nejvyšší soud v právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. žádné nedostatky. Obviněný v rámci podaného dovolání pouze opakoval výhrady, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly, a své správné právní závěry v potřebné míře vysvětlily. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) dovolání obviněného Ing. I. Ch. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vypracoval:

JUDr. P. Š.