4 Tdo 1209/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 1209/2015-123

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného M. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 4 To 55/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 8/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 56 T 8/2009, byl obviněný M. Š. uznán vinným:
- zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným dílem samostatně a dílem formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 1) - 7) a 9) 46) uvedeného rozsudku,

- šestnáctinásobným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen tr. zák.), spáchaným formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 8), 63), 64), 65), 68), 69), 70), 73), 75), 77), 85), 87), 104), 105), 106), 112) uvedeného rozsudku,

- zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst.1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 47) - 62), 66), 67), 69) - 84), 88) - 99) uvedeného rozsudku,

- dvojnásobným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák., spáchaným dílem samostatně a dílem formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 86), 107) uvedeného rozsudku,

- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 100) - 103) uvedeného rozsudku,

- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 108) uvedeného rozsudku,

- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 109) -111) uvedeného rozsudku,

- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 113) -115) uvedeného rozsudku.

Za výše uvedené trestné činy a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 24T142/2010, byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest, který byl v souladu s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku určen v počtu 100 denních sazeb po 400 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let.

Zároveň byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 24 T 142/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. Š. uložena povinnost nahradit poškozeným majetkovou škodu, a to:

- poškozené PROFIN, a.s., IČ 63079348, se sídlem Praha 4, Krčská 51/511,
ve výši 43 123 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 34 046 Kč za dobu od 23. 7. 2005 do zaplacení (útok č. 4 rozsudku),
ve výši 274 061 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 272 824 Kč za dobu od 3. 5. 2005 do zaplacení (útok č. 19 rozsudku);

- poškozené ZUQ Czech, s.r.o., IČ 24830801, se sídlem Praha 1, Olivova 948/6,
ve výši 132 222 Kč (útok č. 26 rozsudku),
ve výši 159 701 Kč (útok č. 30 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.,
ve výši 164 837 Kč (útok č. 32 rozsudku),
ve výši 114 858 Kč (útok č. 115 rozsudku);

- poškozené D.S. Leasing, a.s., IČ 48909238, se sídlem Brno, Londýnské nám. 2,
ve výši 187 327 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. od 28.1.2003 do zaplacení (útok č. 27 rozsudku),
ve výši 183 787 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. od 8.1.2004 do zaplacení (útok č. 28 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. Ž.,
ve výši 118 394 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. od 10.1.2004 do zaplacení (útok č. 29 rozsudku),
ve výši 169 085 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. od 14.2.2004 do zaplacení (útok č. 31 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.,
ve výši 136 719 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. od 31.1.2004 do zaplacení (útok č. 33 rozsudku);

- poškozené VB Leasing CZ, spol. s r.o., IČ 60751606, se sídlem Brno, Heršpická 813/5,
ve výši 88 254 Kč (útok č. 34 rozsudku);

- poškozené MIDESTA, s.r.o., IČ 27685098, se sídlem Brno, Čechyňská 419/14a,
ve výši 123 968 Kč (útok č. 36 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovanou J. Š.,
ve výši 84 066,77 Kč (útok č. 37 rozsudku),
ve výši 74 189 Kč (útok č. 39 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.,
ve výši 209 563 Kč (útok č. 40 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným M. Z.,
ve výši 106 897 Kč (útok č. 43 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným Z. B.,
ve výši 236 775 Kč (útok č. 44 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným M. B.,
ve výši 198 873 Kč (útok č. 45 rozsudku),
ve výši 368 821 Kč (útok č. 47 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovanou J. Š.,
ve výši 302 755,15 Kč (útok č. 48 rozsudku),
ve výši 317 343 Kč (útok č. 50 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným J. B.,
ve výši 280 062 Kč (útok č. 51 rozsudku),
ve výši 108 132 Kč (útok č. 52 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. B.,
ve výši 106 668 Kč (útok č. 53 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným L. V.,
ve výši 295 562 Kč (útok č. 54 rozsudku),
ve výši 195 546 Kč (útok č. 55 rozsudku),
ve výši 201 414 Kč (útok č. 56 rozsudku),
ve výši 129 956 Kč (útok č. 57 rozsudku),
ve výši 363 757 Kč (útok č. 58 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. B.,
ve výši 29 877 Kč (útok č. 59 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným L. V.,
ve výši 20 720 Kč (útok č. 60 rozsudku),
ve výši 301 770 Kč (útok č. 61 rozsudku),
ve výši 154 586 Kč (útok č. 71 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným M. B.,
ve výši 129 145 Kč (útok č. 72 rozsudku),
ve výši 310 794 Kč (útok č. 74 rozsudku),
ve výši 33 740 Kč (útok č. 76 rozsudku),
ve výši 192 386 Kč (útok č. 79 rozsudku),
ve výši 165 999 Kč (útok č. 80 rozsudku),
ve výši 206 614 Kč (útok č. 82 rozsudku),
ve výši 164 854 Kč (útok č. 83 rozsudku),
ve výši 206 578 Kč (útok č. 90 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. K.,
ve výši 148 088 Kč (útok č. 93 rozsudku),
ve výši 224 263 Kč (útok č. 97 rozsudku);

- poškozené Credium, a.s., IČ 25139886, se sídlem Praha 13, Office Park, Bucharova 2657/12,
ve výši 170 713 Kč (útok č. 62 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.,
ve výši 164 078 Kč (útok č. 67 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. Ž.;

- poškozené GMAC, s.r.o., IČ 25634208, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 9,
ve výši 157 302 Kč (útok č. 63 rozsudku),
ve výši 175 130 Kč (útok č. 64 rozsudku),
ve výši 272 360 Kč (útok č. 65 rozsudku),
ve výši 144 673 Kč (útok č. 68 rozsudku),
ve výši 286 346 Kč (útok č. 69 rozsudku),
ve výši 220 816 Kč (útok č. 70 rozsudku),
ve výši 116 558 Kč (útok č. 73 rozsudku),
ve výši 175 130 Kč (útok č. 75 rozsudku),
ve výši 186 845 Kč (útok č. 77 rozsudku),
ve výši 220 816 Kč (útok č. 85 rozsudku),
ve výši 116 430 Kč (útok č. 104 rozsudku),
ve výši 186 773 Kč (útok č. 105 rozsudku),
ve výši 193 564 Kč (útok č. 106 rozsudku);

- poškozené ŠkoFIN, s.r.o., IČ 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6,
ve výši 97 707 Kč (útok č. 88 rozsudku),
ve výši 136 500 Kč (útok č. 111 rozsudku);

- poškozené GE Money Auto, s.r.o., IČ 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a,
ve výši 164 453,60 Kč (útok č. 89 rozsudku),
ve výši 133 000 Kč (útok č. 92 rozsudku);

- poškozené ALD Automotive s.r.o., IČ 61063916, se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 527/1,
ve výši 217 624,10 Kč (útok č. 98 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. K.,
ve výši 165 405,30 Kč (útok č. 99 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným L. V.,
ve výši 139 783,20 Kč (útok č. 100 rozsudku),
ve výši 102 055,40 Kč (útok č. 101 rozsudku),
ve výši 131 475 Kč (útok č. 102 rozsudku),
ve výši 204 194,40 Kč (útok č. 103 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.;

- poškozené Česká pojišťovna, a.s., IČ 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16,
ve výši 365 300 Kč (útok č. 108 rozsudku);

- poškozené L. T.,
ve výši 255 000 Kč (útok č. 109 rozsudku);

- poškozené M. J.,
ve výši 57 500 Kč (útok č. 110 rozsudku); a

- poškozené O. K.,
ve výši 85 315 Kč (útok č. 111 rozsudku).

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození ZUQ Czech, s.r.o., D.S. Leasing, a.s., VB Leasing CZ, spol. s r.o., MIDESTA, s.r.o., Credium, a.s., GMAC, s.r.o., ŠkoFIN, s.r.o., ALD Automotive s.r.o., Česká pojišťovna, a.s., L. T., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. N. a J. K. odkázáni zcela se svými nároky na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 56 T 8/2009, podal obviněný M. Š. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 4 To 55/2014, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku popsaným pod body 1) - 7) a 9) 46) napadeného rozsudku, v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených PROFIN, a.s., ZUQ Czech, s.r.o., D.S. Leasing, a.s., VB Leasing CZ, spol. s r.o., MIDESTA, s.r.o., Credium, a.s., ŠkoFIN, s.r.o., ALD Automotive, s.r.o., Česká pojišťovna, a.s. a J. K. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. Š. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodech 1) - 46) uvedeného rozsudku. Za výše uvedený zločin a dále za šestnáct trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), spáchaných formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. [v bodech 8), 63), 64), 65), 68), 69), 70), 73), 75), 77), 85), 87), 104), 105), 106), 112)],

zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst.1 tr. zákoníku [v bodech 47) - 62), 66), 67), 71), 72), 74), 76), 78) 84), 88-99)],

dva pokusy trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. [v bodech 86), 107)], prvý spáchaný formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák.,

trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [v bodech 100) 103)],

trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [v bodě 108)],

trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [v bodech 109) -111)],

trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [v bodech 113) -115)],

ohledně kterých zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn,

a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 24 T 142/2010, byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest, který byl v souladu s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku určen v počtu 100 denních sazeb po 400 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let.

Zároveň byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 24 T 142/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. Š. uložena povinnost zaplatit na náhradu majetkové škody následujícím poškozeným:
- poškozené PROFIN, a.s., IČ 63079348, se sídlem Praha 4, Krčská 51/511,
částku 72.823 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 21. 4. 2012 do zaplacení (útok č. 19 rozsudku);

- poškozené ZUQ Czech, s.r.o., IČ 24830801, se sídlem Praha 1, Olivova 948/6,
částku 129.345 Kč (útok č. 26 rozsudku),
částku 147.628 Kč (útok č. 30 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.,
částku 123.746 Kč (útok č. 32 rozsudku),
částku 114.858 Kč (útok č. 115 rozsudku);

- poškozené D.S. Leasing, a.s., IČ 48909238, se sídlem Brno, Londýnské nám. 2,
částku 175.559 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 6. 11. 2013 do zaplacení (útok č. 27 rozsudku),
částku 167.811 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 6. 11. 2013 do zaplacení (útok č. 28 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. Ž.,
částku 113.228 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 6. 11. 2013 do zaplacení (útok č. 29 rozsudku),
částku 154.251 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 6. 11. 2013 do zaplacení (útok č. 31 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.,
částku 130.438 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 6. 11. 2013 do zaplacení (útok č. 33 rozsudku);

- poškozené VB Leasing CZ, spol. s r.o., IČ 60751606, se sídlem Brno, Heršpická 813/5,
částku 50.393 Kč (útok č. 34 rozsudku);

- poškozené ALD Automotive s.r.o., IČ 61063916, se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 527/1,
částku 191.054,10 Kč (útok č. 98 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným V. K.,
částku 164.405,30 Kč (útok č. 99 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným L. V.,
částku 133.087,60 Kč (útok č. 100 rozsudku),
částku 93.991,50 Kč (útok č. 101 rozsudku),
částku 121.511,40 Kč (útok č. 102 rozsudku),
částku 192.668,80 Kč (útok č. 103 rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným P. D.;

- poškozené Česká pojišťovna, a.s., IČ 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16,
částku 350.055 Kč (útok č. 108 rozsudku);

- poškozené GE Capital Leasing, a.s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1,
částku 111.150 Kč (útok č. 31a rozsudku) společně a nerozdílně s obžalovaným M. Z.;

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození PROFIN, a.s., ZUQ Czech, s.r.o., D.S. Leasing, a.s., VB Leasing CZ, spol. s r.o., ALD Automotive s.r.o. a GE Capital Leasing, a.s., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození MIDESTA, s.r.o., IČ 27685098, se sídlem Brno, Čechyňská 419/14a, Credium, a.s., IČ 25139886, se sídlem Praha 13, Office Park, Bucharova 2657/12, ŠkoFIN, s.r.o., IČ 45805369, se sídlem Praha 5, Pekařská 6, a J. K., odkázáni zcela se svými nároky na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 4 To 55/2014, podal následně obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že se nedopustil jednání, které mu bylo přičítáno podanou obžalobou, a že se na podkladě důkazů, předložených ze strany státního zástupce nepodařilo prokázat, že právě on byl tou osobou, která spáchala jemu přisouzené skutky. Dále se domnívá, že žádný ze soudů ve věci činných se nevypořádal s jeho obhajobou, která byla konstantní od samotného počátku předmětného trestního řízení, a proto dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Dále uvedl, že skutková zjištění nemohou být v rámci řízení o dovolání přezkoumávána, v této souvislosti uvedl, že právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda je popsaný skutek trestným činem ve smyslu zvláštní části trestního zákona s tím, že pro vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. se jedná o takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, resp. ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Dále připojil teoretický exkurz k výkladu pojmu skutková podstata soudně trestného činu s tím, že je tvořena čtyřmi skupinami znaků, a to objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou s tím, že v jeho případě absentuje jak objektivní, tak i subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Dovolatel rovněž vyjádřil názor, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že by se svým jednáním jakkoliv podílel na skutcích, popsaných v bodech 1) 115) výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že z obsahu dovolací argumentace uplatněné obviněným je zřejmé, že postupuje bez povinného respektu ke skutkovému stavu věci tak, jak byl zjištěn oběma soudy a stal se tak pro rozhodnutí o jeho vině určujícím. Uplatňuje pouze skutkové námitky o tom, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou v textu svého dovolání navíc nikterak blíže nekonkretizuje. Z dostupného spisového materiálu přitom vyplývá to podstatné, že byla založena na tom jeho postoji, že se přisouzených skutků nedopustil s tím, že nebylo prokázáno, že by spoluobviněné nutil k tomu, aby uzavírali leasingové smlouvy, ani že by předkládal zfalšované doklady nebo že by na uzavírání leasingových smluv participoval způsobem, o kterém vypovídali jeho spoluobvinění, když v neposlední řadě zpochybnil i výpovědi slyšených svědků. Pohybuje se tak evidentně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť soudům v podstatě vytýká, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena a že tak výsledky provedeného dokazování nemohou sloužit jako skutkový podklad výroku o jeho vině. Postupuje tedy nekvalifikovaným způsobem, který se nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu, a to i z toho důvodu, že z jeho dovolací argumentace ani nevyplývá, že by ve svém případě shledával judikované důvody výjimečného přehodnocení rozhodných skutkových zjištění. V takovém případě by totiž namítl takovou nesprávnost skutkového stavu věci, když je zatížen vadou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je přitom dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel vyjádřil svoje zásadní stanovisko, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že by se svým jednáním jakkoliv podílel na přisouzených skutcích tak, jak jsou popsány v pravomocných výrocích obou soudů o jeho vině. Na tomto skutkovém podkladě pak namítl, že v jeho případě absentuje jak objektivní, tak i subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Neuplatnil tedy žádnou námitku v tom smyslu, že by jemu přisouzenými skutky nebyly naplněny zákonné znaky majetkových trestných činů podvodné povahy, kterými byl uznán vinným. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl z jeho strany pouze formálně deklarován, neboť jím použitá námitka chybějícího naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzených trestných činů vychází výlučně z jeho popíravého postoje k těm skutkovým zjištěním, ze kterých soudy při právním posouzení jeho jednání vycházely. Jeho námitka tak nemůže s uplatněným dovolacím důvodem vůbec korespondovat.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný M. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů, vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a dále namítal, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou (přičemž však tato námitka zůstává pouze v obecné rovině a obviněný ji ve svém dovolání nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky výše uvedených majetkových trestných činů podvodné povahy. Dovolatel se pouze snaží prosadit svůj závěr, a to, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že by se svým jednáním jakkoliv podílel na přisouzených skutcích tak, jak jsou popsány v bodech 1) 115) výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a na základě těchto skutkových námitek pak (opět pouze v obecné rovině) dovozuje, že v jeho případě absentuje jak objektivní, tak i subjektivní stránka výše uvedených trestných činů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný M. Š. se výše uvedených trestných činů dopustil jednáním uvedeným ve skutkových větách výroků o vině rozsudků soudu prvního a druhého stupně tím, že (zkráceně) dílem sám a dílem s dalšími osobami si v uvedeném období od července 2002 do ledna 2007 opatřoval finanční prostředky podvodnými machinacemi s osobními motorovými vozidly, uváděl v omyl zejména leasingové a úvěrové obchodní společnosti, které na základě jeho zprostředkovatelské činnosti kupovaly tyto automobily z jeho majetku, popř. z majetku jiných osob, které vystupovaly v postavení prodávajících, popř. se za ně vydávaly jiné osoby, přičemž obchody proběhly pouze formálně na podkladě dokladů, deklarujících mj. i vyhovující technický stav vozidel, ačkoliv se některá objektivně nacházela ve stavu již nepojízdných vraků; kupní ceny za takto obchodovaná vozidla byly leasingovými a úvěrovými společnostmi zaplaceny obviněnému dílem v hotovosti a dílem na jeho bankovní účet či účty osob s ním spřízněných, následně bylo ze strany obviněného dojednáno buď uzavření leasingové smlouvy na tato vozidla nebo smlouvy o poskytnutí úvěru na uhrazení jejich kupní ceny s tím, že obviněný dojednal fiktivního leasingového nájemce nebo fiktivního žadatele o úvěr, popř. takové smlouvy uzavřel sám nebo prostřednictvím neustanovené osoby na cizí jméno a bez vědomí jeho skutečného nositele s tím, že prostřednictvím obdobné kombinace uvedených aktérů byly zaplaceny zálohy na kupní cenu, nezbytné poplatky, jakož i první splátky, a to pouze za účelem získání úvěrů, přičemž takto (poškozenými úvěrovými a leasingovými společnostmi) profinancovaná vozidla ve stavu pojízdném byla obviněným dále prodána nebo na ně byla uzavřena další podvodná leasingová smlouva, popř. s nimi naložil nezjištěným způsobem. Podvodné jednání, založené na uvedení poškozených pronajímatelů, jakož i úvěrových věřitelů v omyl, přitom spočívalo v prvotním záměru obviněného, že sjednané finanční podmínky úvěrových a leasingových obchodních společností nebudou z jeho strany, jakož ani ze strany jím nastrčených osob plněny, když v některých případech bylo při uzavírání těchto smluvních ujednání použito padělaných potvrzení o výši dosažených příjmů budoucího leasingového nájemce či žadatele o úvěr, jindy došlo dokonce i k padělání kupní smlouvy, přičemž se někdy obviněný při jednání s takto poškozenými smluvními partnery dokonce vydával za jinou osobu apod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je evidentní, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ nejen ve výpovědích poškozených a výpovědích svědků, ale vyplývají také z provedených a pečlivě hodnocených listinných důkazů. Na základě provedených důkazů pak byla vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v tom, že se přisouzených skutků nedopustil a že nebylo prokázáno, že by spoluobviněné nutil k tomu, aby uzavírali leasingové smlouvy, ani to, že předkládal zfalšované doklady nebo že na uzavírání leasingových smluv participoval způsobem, o kterém vypovídali jeho spoluobvinění, přičemž v této souvislosti zpochybnil i výpovědi slyšených svědků. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na pečlivé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. S ohledem na obsah trestního spisu a výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že citované námitky obviněného ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro závěr spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (resp. extrémně vybočily) při provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně v rámci hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, že hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu