4 Tdo 1202/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1202/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání obviněného K. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 5 To 42/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 1/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného K. K. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. 28 T 1/2015 byl obviněný K. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 7. 8. 2014 v přesně neustanovených odpoledních hodinách na verandě své zahradní chatky v k. ú. obce S. V., okres P., v silně podnapilém stavu, z nezjištěné pohnutky úmyslně bodl nožem s jednobřitou čepelí v části při rukojeti v délce 5,5 cm zubatou, maximální šířky 3 cm a délky 15 cm zužující se do špičky, s ním alkoholické nápoje požívajícího a rovněž v silně podnapilém stavu se nacházejícího poškozeného J. K., do přední stěny hrudní 6 cm vlevo od střední osy tělní a 138 cm nad ploskou nohy, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu velikosti 35x10 mm pokračující bodným kanálem hlouby 12 cm pronikajícím kůží a podkožím přední stěny hrudní, svalovinou levého prsu, pohrudnicí v témže místě a horním lalokem levé plíce a probíhajícím ve směru zepředu dozadu a shora dolů pod úhlem 70° a zleva doprava pod úhlem 60° a takto jednal, ačkoli s ohledem na charakter použitého nože a místo jeho zásahu na těle poškozeného J. K. musel vědět, že mu může způsobit smrtelné zranění a pro případ, že ho způsobí, musel být s tím srozuměn, přičemž poškozený J. K. do několika málo minut zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti bylo vykrvácení v důsledku bodnořezného poranění hrudníku s průbodem levé plíce.

Za to mu byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to nože s černou rukojetí s částečně pilovitou čepelí o celkové délce 27 cm s čepelí délky 15 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, IČ 41197518, se sídlem Sokolská tř. 1/267, Ostrava Moravská Ostrava, škodu ve výši 2.836,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 5 To 42/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti předmětnému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný poukázal v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména na absenci naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně jeho subjektivní stránky. Stejně jako v předchozím řízení zdůraznil svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení po celou dobu trestního řízení, své doznání, které spočívalo v tom, že byli s poškozeným J. K. na místě činu sami a že to byl on, kdo držel nůž, který poškozenému způsobil bodnořezné zranění. Jediným sporem podle obviněného zůstala pouze konkrétní okolnost vzniku zranění poškozeného s ohledem na otázku zavinění.

Obviněný následně ze svého pohledu zevrubně popisuje skutkový stav zcela shodně, jako v předchozím řízení. Poškozený J. K., který byl jeho velmi dobrý kamarád, ho inkriminovaný den v ranních hodinách navštívil v zahradní chatce, přičemž přinesl několik lahví vodky jako poděkování za předchozí pomoc obviněného. Oba poté popíjeli, povídali si, načež se řeč stočila na zbraně, které obviněný vlastnil. Obviněný v této návaznosti přinesl z chatky katanu, se kterou oba na zahradě cvičili a následně začali blbnout a hráli takové kamarádské hry , které spolu hráli již dříve, např. tzv. hlavičkovou (srážení navzájem hlavami s tím, kdo vydrží déle). Poté začali blbnout i s nožem, obviněný přejížděl zlehka hrotem nože po obnaženém hrudníku obviněného a způsobil mu menší škrábance. V rámci této hry obviněný na základě hecování poškozeného přitiskl nůž hrotem ke hrudníku a trochu přitlačil, přičemž poškozený se musel pohnout ve směru proti tomuto noži, načež mu nůž bleskově projel do hrudníku téměř celou čepelí. Obviněný se poté snažil zastavit krvácení a poskytnout poškozenému první pomoc, ale bohužel se mu to již nepodařilo.

Na základě výše zmíněného, jakož i skutečnosti, že z důvodu nepřítomnosti svědků mohl soud svá skutková zjištění založit toliko na výpovědi obviněného a znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, dovozuje obviněný nepřítomnost úmyslu, byť i nepřímého, ke spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a s tím související nesprávnou právní kvalifikaci skutku. K tomu jako další významnou okolnost obviněný připomněl, že mechanismus zranění poškozeného není podle předmětného znaleckého posudku zcela zřejmý a možností může být vícero. Velikost verandy u chatky totiž neumožňuje velký rozmach horní končetiny, proto nějaký větší výpad ze strany obviněného nemohl být brán za reálný. Rovněž nelze odhlédnout od silné opilosti obou přítomných, která mohla být příčinou některých zranění poškozeného, přičemž drobné škrábance a oděrky potvrzují výpověď obviněného ohledně hraní her .

Závěrem obviněný napadl též výrok o trestu, jehož výměru považuje s ohledem na výše zmíněné za nepřiměřenou.

Na základě shora uvedených důvodů pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i obsahově navazující rozhodnutí, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřila písemně. Po rekapitulaci obsahu předchozích soudních rozhodnutí i dovolání obviněného uvedla, že tento neguje zejména subjektivní stránku předmětného trestného činu, když namítá, že nejednal ani v úmyslu nepřímém, jak uzavřely soudy nižších stupňů. K tomu státní zástupkyně s poukazem na provedené důkazy a jejich hodnocení soudem prvního i druhého stupně uvádí, že obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud útočí nožem s částečně pilovitou čepelí o celkové délce 27 cm s čepelí délky 15 cm proti hrudníku poškozeného, může tím nejen způsobit újmu na zdraví, ale i smrt. Právní kvalifikace trestným činem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku tak odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Odvolacímu soudu nelze vytknout, jakým způsobem se vyrovnal s odvolacími námitkami obviněného. Uložený trest pak nelze z důvodu uplatněného v dovolání, ale ani podle jiného dovolacího důvodu napadat.

V závěru proto státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 5 To 42/2015, jinak řečeno brojil proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, kdy soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž řádný opravný prostředek jím byl zamítnut (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval opodstatněností podaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Na tomto místě je třeba prohlásit, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se sice ve velké většině týkají subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ale ve skutečnosti hmotně právní povahu nemají. Je tomu tak proto, že pokud obviněný tvrdí, že stručně řečeno, neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, neboť k jeho usmrcení došlo v důsledku hry s tím, že poškozený se nešťastně pohnul proti noži, který mu obviněný přitiskl hrotem k obnaženému hrudníku, tak z charakteru této námitky lze shledat, že obviněný závěr o absenci nepřímého úmyslu nedovozuje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně, nýbrž takový závěr opírá o svou verzi skutkového stavu, která se od verze zjištěné soudem prvého stupně ve významných bodech odlišuje. Takže takový charakter námitek obviněného směřuje výhradně k přehodnocení existujícího hodnocení důkazů učiněného soudy prvého a druhého stupně a tím i jimi zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit, že se v tomto případě jedná o námitky směřující vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Jakkoliv ale skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud se proto na základě výše zmíněné judikatury Ústavního soudu a tomu odpovídajících námitek obviněného v rámci tohoto dovolacího důvodu zabýval i tím, zda nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.

Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že nelze konstatovat existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (viz též argumentace uvedená níže). Tudíž i tato námitka, pokud byla formálně obviněným uplatněna pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v materiálním slova smyslu nebyla naplněna. K tomu je ohledně závěru soudů o nepřímém úmyslu obviněného spáchat zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku třeba uvést následující.

Prvně je nutné zdůraznit, že soudy obou stupňů se touto otázkou dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích (viz str. 6-7 rozsudku nalézacího soudu a str. 5-7 usnesení odvolacího soudu). Podle jejich zjištění jednání obviněného ve vztahu k úmrtí poškozeného bylo minimálně v nepřímém úmyslu podle 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ten je dán v případech, kdy obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. V takových případech je třeba dbát zvýšené pozornosti jak ohledně okolností samotného jednání (např. intenzita útoku, povaha nástroje použitého k útoku, místo útoku na těle poškozeného), dále ohledně chování obviněného po spáchání trestného činu, ale i ohledně subjektivních okolností, jakými jsou pohnutka a samotná osobnost obviněného.

Nepřímý úmysl obviněného soudy důvodně dovodily z povahy nástroje použitého k útoku, kterým byl nůž s čepelí délky 15 cm, přičemž obviněný měl v takových zbraních zálibu a uměl s nimi zacházet. Vzhledem k místu útoku na těle poškozeného musel být minimálně srozuměn s tím, že může dojít k usmrcení poškozeného.

Pokud obviněný rovněž namítá, že byl s poškozeným velmi dobrý kamarád a neměl nejmenší důvod ho zavraždit, tak z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že i když provedeným dokazováním nebylo přesvědčivě zjištěno, jakou pohnutkou byl veden pachatel trestného činu vraždy, nelze z toho usuzovat, že chybí jeho úmysl způsobit poškozenému smrtelný následek ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku, je-li takový úmysl přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svou povahou je způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, uveřejněné pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). Takové okolnosti zde byly jednoznačně dány.

Kromě toho též ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie je zřejmé, že obviněný má sklony k agresi a nejpravděpodobnějším motivem byla eskalace konfliktu, soupeření s tendencí kumulace a následně jednání pod vlivem vzteku jako specifické formy afektivního jednání (č. l. 350-351 spisu). Podle znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je verze obviněného o nějakém vlastním napadení poškozeného na nůž zcela nepřijatelná (č. l. 443 spisu). Jestliže pak byla na těle poškozeného zjištěna v oblasti hrudníku a hlavy zranění, vniklá před jeho smrtí, tak tato svědčí o eskalaci útoku ze strany obviněného. Rovněž není nepodstatné, že na těle obviněného nebyla identifikována zranění, která by odpovídala chlapským hrám , které měli s poškozeným údajně provozovat. V podrobnostech lze odkázat na obsáhlé odůvodnění usnesení odvolacího soudu (zejm. str. 4-6 jeho usnesení).

Konečný závěr soudů nižších stupňů o prokázání úmyslu (nepřímého) obviněného ke spáchání trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je proto třeba označit za správný a souladný se zákonem.

Další námitka obviněného směřující proti uloženému trestu, jelikož se mu jeví jako nepřiměřený, nespadá pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se neopírá o nesprávnost v právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný totiž např. nezmiňuje, že mu soud měl správně uložit úhrnný, souhrnný, či společný trest, což by byly okolnosti, které by výše zmíněný dovolací důvod byly schopny založit. Současně je třeba dodat, že Nejvyšší soud je v otázce trestu oprávněn pouze přezkoumávat, zda byl uložen druh trestu v souladu se zákonem, potažmo zda byl uložen trest ve výši, jaký dovoluje trestní sazba za spáchaný trestný čin, to vše za předpokladu deklarace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však dovolatelem uplatněn nebyl. Pokud by tomu tak bylo, stejně by zmíněný dovolací důvod námitkami obviněného naplněn nebyl.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který byl též obviněným deklarován, tak ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.

Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).

Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.

Z obsahu dovolání je zjevné, že obviněný uplatil tento dovolací důvod podle druhé varianty. Jelikož ale Nejvyšším soudem nebylo shledáno, že by byl použitou argumentací naplněn obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být zároveň naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je v tomto případě s existencí prvně jmenovaného dovolacího důvodu bezprostředně pojmově spjat.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve svém výsledku bylo podáno z jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v § 265b tr. ř. Toto své rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu