4 Tdo 1199/2013
Datum rozhodnutí: 25.11.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1199/2013-52

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2013 o dovolání obviněného L. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 10 To 43/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 10/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného L. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 47 T 10/2011 byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že krátce po půlnoci na počátku dne 30. 8. 2004 v H. K., R. n., v prostorách hlavního vlakového nádraží, v baru E. v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a šperků pošk. J. B., tak, že ho nejprve uvedl do stavu bezbrannosti tím, že ho pobízel ke konzumaci alkoholických nápojů a v nestřežené chvíli mu dal do pití lék na spaní Rohypnol, který obsahuje účinnou látku flunitrazepam, a následně ho v bezvládném stavu převezl jeho automobilem tov. zn. Citroen Berlingo, do P., kde téhož dne v přesně nezjištěné době tento automobil odstavil v P., V. ulici, před domem, přičemž se zmocnil hotovosti, kterou měl poškozený u sebe, ve výši nejméně 300.000,- Kč a dále šperků, které měl poškozený u sebe, a to zlatého přívěšku v ceně 4.000,- Kč, tří zlatých mincí v ceně 6.032,- Kč, zlatých náušnic v ceně 560,- Kč, zlatého přívěsku v ceně 2.000,- Kč, zlatého přívěsku v ceně 1.400,- Kč, čtyř zlatých náramků v ceně 8.000,- Kč, zlomkového zlata v ceně 654,- Kč, páru zlatých snubních prstenů v ceně 2.450,- Kč, čtyř zlatých prstenů v ceně 5.620,- Kč, zlatého zubního můstku v ceně 2.500,- Kč, zlatého řetězu v ceně 14.000,- Kč, dvou zlatých řetízků v ceně 1.400,- Kč, zlatého prstenu v ceně 800,- Kč, tedy věcí v celkové hodnotě 349.416,- Kč, a bezvládného poškozeného zanechal v jeho automobilu, kde byl následně téhož dne v odpoledních hodinách nalezen mrtev, když příčinou smrti poškozeného J. B. byl otok mozku s vdechnutím žaludečního obsahu do průdušek při těžké opilosti a průkazu benzodiazepinů v moči a krvi, smrt poškozeného nastala v důsledku těžké opilosti při spolupůsobení flunitrazepamu s vdechnutím žaludečního obsahu do průdušek, přičemž flunitrazepam, jehož metabolit byl nalezen v moči poškozeného, je účinnou složkou přípravku Rohypnol, věci, které měl poškozený J. B. u sebe, pak pocházely z dědictví po jeho otci A. B., který zemřel.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl učiněn výrok podle § 229 odst. 1 tr. ř. vůči všem poškozeným osobám, které vznesli své nároky na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 10 To 43/2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám rozhodl při nezměněném výroku o vině a obviněnému za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání 11 let, k jehož výkonu jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou.

Následně podal obviněný proti cit. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále pak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

Dovolatel v prvé řadě uvádí, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., když na místě bylo vynést zprošťující rozsudek. To dokládá námitkami vůči prokázání podání rohypnolu obviněným, dále vůči specifikaci předmětů, které měly být odcizeny, místu kde se měly nacházet, ohledně čehož existují dvě verze, atd. Obviněnému nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizích věcí, ani použití násilí a dokonce ani smrti poškozeného. Skutková zjištění soudů označuje za v extrémním rozporu s provedenými důkazy a část důkazů za nezákonnou, tedy nepoužitelnou. Soudy pak též hodnotily důkazy nezákonným způsobem (braly v úvahu pouze důkazy svědčící v neprospěch obviněného). Pokud by soudy dospěly zákonným způsobem hodnocením důkazů k tomu, že obviněný spáchal trestný čin, tak by se mohlo jednat pouze o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a nikoli podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Podle znalců by totiž pravděpodobně ke smrti poškozeného došlo i bez použití rohypnolu (jeho podání ale prokázáno nebylo) a to v důsledku opilosti poškozeného, kterou si sám způsobil. Soudy též nesprávně posoudily skutek ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě a to vůči naplnění předpokladu podle § 88 odst. 1 tr. zák., protože nebyl splněn požadavek podstatného zvýšení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

V další části dovolání pod bodem II. a) dovolatel podrobně rozebírá obsah odposlechu rozhovoru mezi obviněným a svědkyní H. a zpochybňuje, že by tento důkaz usvědčoval obviněného. Rovněž namítá, že předmětný záznam odposlechu nebyl v hlavním líčení jako důkaz přehrán, a pokud to soud učinil mimo hlavní líčení a na základě toho jím v rozsudku argumentuje, jedná se o nezákonně provedený důkaz, k němuž se obviněný nemohl vyjádřit. V bodě II. b) hodnotí výpověď svědka J. B., bratra poškozeného a dospívá k závěru, že zmocnit se peněz a šperků mohly i jiné osoby, které měly do přístřešku přístup, což by svědek ani nezaregistroval. Obviněnému tak nebyl bezpochybně prokázán znak zmocnění se cizích věcí (popř. úmysl tak učinit), což je znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže. Soudy se s těmito námitkami nevypořádaly, což je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pod bodem II. c) se vyjadřuje k výpovědi svědkyně B. B., sestry poškozeného. Zpochybňuje věrohodnost její výpovědi ohledně zlatého prstenu, který měla spatřit na ruce u svědkyně H. K tomu pak dodává vlastní hodnocení opírající se o tvrzení obviněného a zpochybňuje hodnotící činnost soudu prvního stupně v této souvislosti. V bodě II. d) se vyjadřuje k výpovědi utajeného svědka P. N., a označuje jej za nezákonný. Podle něj nebyly splněny podmínky pro výslech tohoto svědka, jako utajeného. Předsedkyně senátu totožnost tohoto svědka při výslechu obviněného zjevně prozradila, čili důvod jej vyslýchat jako svědka utajeného nebyl dán. Dále pak vznáší námitku ohledně nepřipuštění otázky na svědka a zároveň zpochybňuje věrohodnost a dobrovolnost jeho výpovědi. Činí pak závěr, že soud i zde vycházel z procesně nepoužitelného důkazu. Pod bodem II. e) dovolatel zpochybňuje výpověď svědkyně H., neboť nemusela být učiněna svobodně a bez nátlaku. V této souvislosti poukazuje na to, že policie svědkyni vozila k výslechu přímo, aby se nedostala do styku s obhájcem. Dále pak komentuje výpověď svědkyně a činí z toho závěry, že výpověď je nepřesvědčivá a nedůvěryhodná. V bodě II. f) dovolatel zpochybňuje znalecký posudek z oboru soudního lékařství. Poukazuje, že nelze zjistit, kdy poškozený rohypnol užil, přičemž k němu měl sám přístup, neboť jeho matka jej užívala. Činí úvahu, že jej poškozený mohl sám užít, neboť nějakou dobu nespal. Nebylo rozhodně prokázáno, že by jej dal do pití poškozenému obviněný. Též nebylo prokázáno, že smrt poškozeného nastala v důsledku užití rohypnolu. Poškozený z vlastní vůle užil větší množství alkoholu a znalci uvedli, že i při menším množství dochází k udušení zvratky. Navíc poškozený i v takovém stavu komunikoval, což je v rozporu s tvrzením znalců, kteří uvedli, že po kombinaci alkoholu s rohypnolem osoba usíná hlubokým spánkem a není schopna komunikovat. S touto skutečností se soudy též nevypořádaly. V bodě II. g) pak dovolatel poukazuje na nezákonný postup soudu, který podle něho spočívá v nevedení dokazování nestranným způsobem a v pokládání kapciózních otázek. Celé řízení podle něho bylo vedeno zaujatě v neprospěch obviněného. Soudy také zamítly návrh obviněného na provedení dalších důkazů, které vyjmenovává pod písm. a) až e), s čímž dovolatel nesouhlasí.

Vrchní soud pak dostatečně nezohlednil, že od skutku uplynulo téměř 9 let a nepromítl uvedenou skutečnost do výměry trestu.

V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu i předchozí rozsudek městského soudu zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby rozhodl ve věci sám.

Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného písemně vyjádřil. Kromě rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí a podaného dovolání bylo poukázáno zejména na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který nenabízí možnost přezkumu vyhrazenému řádnému opravnému prostředku ani dosažení posouzení věci ve třetím stupni. Navíc námitkami obviněného se dostatečně zabýval již soud druhého stupně a jeho závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. V dovolání se obviněný zabývá výlučně otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob hodnocení důkazů. Podle státní zástupkyně ale jsou skutkové závěry soudu podepřeny výsledky provedeného dokazování a správné jsou i jeho závěry hmotně právní. Stejné stanovisko vyjádřil i soud odvolací. Uplatněné námitky dovolatele ve svém celku označuje za nesměřující proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové proto nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Napadené rozhodnutí pokládá za správné, nezatížené jakoukoli vadou, která by odůvodňovala jeho nápravu cestou dovolání.

V závěru navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. V této formě řízení pak nechť je rozhodnuto i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Jestliže dovolatel v dovolání označil i dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Zde je třeba uvést, že citovaný dovolací důvod byl obviněným uplatněn zjevně neopodstatněně, jelikož odvolací soud podané odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, nýbrž je věcně projednal ve veřejném zasedání a z jeho podnětu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a sám pak obviněnému uložil trest mírnější. V takovém případě tvrzení, že odvolání obviněného bylo zamítnuto, jak to dovolatel uvádí v podaném dovolání, je zjevně mimo realitu.

Pokud jde o druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. K uvedenému je vhodné též uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a uplatněného dovolání shledal, že obviněný L. D. sice podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti výhradně zpochybňuje hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění, jak je provedly soudy nižších stupňů v předchozím řízení. Pokud pak namítá nesprávnost právního posouzení skutku, činí tak na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastních skutkových závěrů, které jsou ale v příkrém rozporu se závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu, z nichž je dovolací soud povinen vycházet, a teprve tyto jeho vlastní učiněné závěry jsou prostředkem ke zpochybňování naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Zde je zároveň třeba podotknout, že i v tomto je dovolatel nedůsledný, když na jedné straně odmítá, že by se čehokoli dopustil a požaduje zprošťující rozsudek, vzápětí ale připouští, že jeho jednání by mohlo být posouzeno jako loupež podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Zároveň je třeba uvést, že v podstatě veškeré stěžejní výhrady skutkové i procesní povahy, jež obviněný učinil obsahem svého dovolání, již uplatnil v předchozím řízení u odvolacího soudu, který je označil ve svém celku za nedůvodné a nezpůsobilé zvrátit správné a zákonné meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud pouze pokládá za nutné podrobněji reagovat na některé konkrétní námitky dovolatele, které v důsledku již dřívější judikatorní činnosti Ústavního soudu jsou za určitých okolností podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je povinen se jimi zabývat. Je tomu tak v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů, nebo nezákonných důkazů a dále případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Mezi takové patří výhrada dovolatele zmíněná v dovolání pod bodem II. a), kdy označil obsah odposlechu rozhovoru mezi obviněným a svědkyní H. za nezákonný důkaz, jelikož v hlavním líčení nebyl přehrán a pokud tak soud učinil mimo hlavní líčení, nelze k tomu přihlížet a nelze jím v rozsudku argumentovat.

Dovolací soud zjistil, že předmětný zvukový záznam rozhovoru obviněného a svědkyně H. byl realizován v přípravném řízení ve smyslu a v souladu s ustanoveními § 158b a § 158d tr. ř. v rámci použití operativně pátracích prostředků, konkrétně sledování osob (viz č. l. 79 a násl. spisu). Je pravdou, že pořízený zvukový záznam zmíněného rozhovoru byl z objektivních důvodů technicky málo kvalitní a proto byla provedena jeho digitální úprava a následně byl pořízen přepis zachycující použitelný obsah hovoru obviněného a svědkyně H. Pokud zvukový záznam nebyl pro svou kvalitu v hlavním líčení přehrán, a strany řízení to ani nepožadovaly, což soud prvního stupně opakovaně zmiňuje ve svém rozsudku na str. 18 a 22, mělo být v hlavním líčení přečteno alespoň odborné vyjádření ohledně pořízeného přepisu uskutečněného hovoru (č. l. 92 až 113), což se ale podle obsahu protokolu o hlavním líčení zjevně nestalo. V takovém případě je pak problematickým argumentovat tímto zvukovým záznamem a poznatky z něj v rámci konečného hodnocení důkazů a vyvozovat i z něj konkrétní skutkové závěry ( viz § 220 odst. 2 tr. ř.). Na straně druhé je ale třeba současně uvést, že nalézací soud a po něm i soud odvolací neopíraly své skutkové závěry ohledně toho, že se obviněný žalovaného činu dopustil, výhradně na základě předmětného zvukového záznamu. Uvedené soudy vycházely též z množiny všech dalších důkazů, které v hlavním líčení byly řádně provedeny, a které umožňovaly dospět k závěrům vysloveným v jejich rozhodnutích. Proto lze konstatovat (stejně jako to ve svém výsledku učinil odvolací soud), že výše zmíněný důkazně procesní nedostatek, nemůže zvrátit jinak přesvědčivé skutkové závěry v rozhodnutí soudu prvního stupně.

Další námitkou dovolatele, spočívající v tvrzení, že jde o nezákonný důkaz, je pod bodem II. d) dovolání nesouhlas s tím, že dotyčnému svědkovi bylo umožněno vypovídat v postavení utajeného svědka pod jménem P. N. S důvodností této námitky se však ztotožnit nelze. Jmenovaný svědek dostatečně zdůvodnil, proč ve věci hodlá vypovídat pouze pod změněnou identitou a způsobem, který obviněnému neumožní zjistit jeho pravou totožnost, tedy ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř. (viz č. l. 547 a 548 spisu). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně pak v souladu s ustanovením § 209 odst. 1 tr. ř. neumožnila obviněnému klást tomuto svědkovi otázky, které by mohly vést k prozrazení jeho pravé totožnosti. Jestliže dovolatel uvádí, že totožnost utajeného svědka byla v průběhu hlavního líčení předsedkyní senátu prozrazena a jeho další utajování se tak stalo bezpředmětným, neodpovídá toto jeho tvrzení obsahu protokolu ani zvukovému záznamu hlavního líčení. Věrohodnost uvedeného svědka nebyla ničím podstatným zpochybněna. O procesně nepoužitelný důkaz se tudíž v daném případě nejedná.

Pod bodem II. g) dovolání obviněný namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů soudem, což označuje za zaujaté a nikoli nestranné dokazování. K tomu je třeba uvést, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud, a nikoli strany řízení. Pokud soud důvodně, jako v tomto případě, dospěl k závěru, že další důkazy již potřeba provádět není, zamítl jako nadbytečné obhajobou vznesené návrhy na doplnění dokazování, neboť jsou pro rozhodnutí soudu nepotřebné. Taktéž konečné vyhodnocení důkazů a závěrečná skutková zjištění soudu nelze označovat za zaujatá a neobjektivní pouze proto, že soudem nebyla akceptována tvrzení, jakož i varianta skutkového stavu favorizovaná a prosazovaná obviněným.

Taktéž není pravdou, že by nebylo zohledněno, že od spáchání skutku uplynula delší doba. Odvolací soud ve svém rozhodnutí právě mj. i běh času označil za důvod, proč v konečném výsledku obviněnému uložený trest odnětí svobody snížil o dva roky, oproti výměře stanovené soudem nalézacím. Tato poznámka je ale učiněna nad rámec vlastního dovolacího rozhodnutí, jelikož takováto námitka a v této podobě není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dále lze opakovaně uvést, že dovolatel, pokud jde o ostatní námitky, tyto fakticky též podřadil pod výše uvedený dovolací důvod, ale pouze formálně. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se v minulosti vyjádřil i Ústavní soud a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05. V něm mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný se tak ostatním obsahem uplatněného dovolání domáhá, aby dovolací soud sám přehodnotil provedené důkazy způsobem, který je konformní s jeho udávanou verzí, tudíž aby jiným způsobem posoudil skutek, pro který byl stíhán a odsouzen. Takový postup dovolacího soudu ale není souladný a neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo již výše v tomto rozhodnutí konstatováno, námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou námitkami skutkovými, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích. Pokud pak částečně jde o výhrady k právnímu posouzení spáchaného skutku, tak tyto se opírají o jiné skutkové závěry a jiné hodnocení důkazů, než byly učiněny soudy nižších stupňů. Jde např. o tvrzení, že obviněnému nebylo prokázáno zmocnění se věcí poškozeného nebo alespoň úmysl tak učinit. Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně je ale tato subjektivní stránka trestného činu loupeže ve formě úmyslu přímého dostatečně pregnantně vyjádřena a to vůči všem jeho rozhodujícím znakům. Nastalá smrt poškozeného je pak evidentně kryta nedbalostním zaviněním obviněného, neboť úmyslný vznik tohoto následku obviněnému na základě shromážděných a provedených důkazů prokázán nebyl. Konečné právní posouzení ohledně toho, že obviněný se jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., je tudíž opodstatněné a v souladu se zákonem a to včetně zákonem požadovaného zvýšeného stupně společenské nebezpečnosti činu (§ 88 odst. 1 tr. zák.). V podrobnostech pak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně.

Současně lze též vyslovit konstatování, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).

Konečný závěr dovolacího soudu je tudíž takový, že d ovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny dovolatelem, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec, případně nebyly shledány akceptovatelné ve smyslu rozšiřující judikatury Ústavního soudu. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem buď vůbec nenaplňují, event. ho nenaplňovaly jiným požadovaným způsobem. Obviněný v dovolání taktéž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl ale shledán jako zjevně neopodstatněný. Nejvyšší soud proto v konečném výsledku dovolání obviněného L. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zde je třeba doplnit, že pokud obviněný vyslovil souhlas s projednáním a rozhodnutím jeho dovolání v neveřejném zasedání za jeho osobní účasti, nebylo možné takovému požadavku vyhovět. Podle § 242 odst. 1, 2 tr. ř. se neveřejné zasedání koná za přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 25. listopadu 2013



Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c