4 Tdo 1185/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1185/2015-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 50 To 179/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 29/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. S. o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 3 T 29/2014 byl obviněný P. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 7. 8. 2012 uzavřel jako P. S., IČ 74146661, se sídlem Plzeň, Borská 67, se společností KONFIN, s. r. o., IČ 46507884, se sídlem Praha 8, Davídkova 2375 na pracovišti společnosti K., ve V. M., T. n., leasingovou smlouvu na autobus zn. Renault SFR 115 Iliade, v ceně 1.200.000 Kč s DPH, uhradil akontaci ve výši 240.000 Kč s DPH s tím, že měsíční splátky leasingu budou hrazeny ve výši 30.360 Kč včetně DPH a po podpisu smlouvy a uhrazení akontace dne 8. 8. 2012 autobus převzal spolu s čistopisem velkého technického průkazu a plnou mocí, na základě níž měl v souladu s bodem I. čl. 16 leasingové smlouvy zapsat v evidenci vozidel leasingovou společnost KONFIN, s. r. o., jako vlastníka autobusu a sebe jako jeho provozovatele, následně dne 16. 8. 2012 v P. na M. m. P., prostřednictvím P. M., které k tomuto úkonu udělil plnou moc dne 15. 8. 2012, nechal úmyslně přihlásit uvedený autobus na vlastníka P. S., IČ 74146661, přestože autobus byl ve vlastnictví společnosti KONFIN, s. r. o., a následně dne 23. 8. 2012 uvedený autobus na základě smlouvy o koupi a prodeji movité věci přenechal za kupní cenu 540.000 Kč společnosti NOVA leasing, a. s., IČ 24687332, se sídlem Praha 4, Líbalova 1, čímž poškozené společnosti KONFIN, s. r. o., způsobil škodu 560.771 Kč.

Za to mu byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti KONFIN, s. r. o., IČ 46507884, se sídlem Praha 8, Davídkova 2375, částku ve výši 560.771 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně usnesením ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 50 To 179/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Citované usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů určily náhradu škody zcela v rozporu s rozhodovací pravomocí vyšších soudů, jakož i v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. Tpjn 304/2001, uveřejněném pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. Soud nalézací podle obviněného řádný výpočet vůbec neučinil, načež soud odvolací výpočet sice nastínil, ale jeho způsob výpočtu neodpovídá výše zmíněnému stanovisku, když neměl důkazy, aby mohl vypočítat zisk ani úroky poškozené, přičemž pominul platbu 12.075 Kč a veškeré náklady na opravu autobusu, které šly do statisíců. Takový výpočet je podle obviněného s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 sp. zn. 6 Tdo 142/2002 nesprávný a nezákonný.

Druhou rovinou námitek v rámci tohoto dovolacího důvodu (s vědomím mimořádné povahy dovolání vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 421/2002) byla podle obviněného skutečnost, že soudy obou stupňů nepřipustily výslech svědka O. G., i přesto, že obviněnému byl jeho výslech přislíben jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvého stupně. Naproti tomu státnímu zástupci bylo soudem vyhověno ve více než deseti návrzích na provedení důkazů. Důkaz výslechem tohoto svědka by podle obviněného vedl k jinému závěru, než je nynější závěr soudů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak obviněný spatřoval v tom, že mu nebylo umožněno vypovídat, popřípadě se vyjádřit při odvolacím řízení, což mělo za důsledek neplnění procesních podmínek pro rozhodnutí o odvolání.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby provedl řádné dokazování a věc posoudil podle ustálené rozhodovací praxe. Dále navrhl, aby bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podle § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí trestní věci a samotného obsahu dovolání vyjádřil názor, že námitka ohledně nesprávného výpočtu náhrady škody není důvodná, když soudy respektovaly citované stanovisko Nejvyššího soudu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, se kterým se plně ztotožnil. Námitka stran neprovedení důkazu výslechem O. G. podle státního zástupce nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nejde o námitku ohledně nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Nejedná se rovněž o tzv. opomenutý důkaz, když soudy obou stupňů se s důkazním návrhem ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly.

Rovněž poslední námitku podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce zhodnotil tak, že nespadá pod deklarovaný dovolací důvod, přičemž navíc obviněný měl možnost opakovaně se k věci vyjádřit.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním brojí proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 50 To 179/2015, jinak řečeno napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kdy soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž řádný opravný prostředek jím byl zamítnut /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval opodstatněností podaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Námitka stran nesprávně zjištěné výše škody spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se totiž o otázku tzv. jiného hmotněprávního posouzení, čímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. S obviněným lze souhlasit v tom směru, že soudy obou stupňů nesprávně zjistily výši škody, ovšem na rozdíl od názoru obviněného byla skutečná výše způsobené škody ve svém výsledku vyšší, než stanovily soudy obou stupňů.

Soud prvého stupně určil škodu v nesprávné výši 560.771 Kč, navíc tento výpočet odůvodnil pouze odkazem na znalecký posudek, jakož i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. Tpjn 304/2001, uveřejněné pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. Z hlediska složitosti výpočtu byl takový odkaz nedostatečný, což se však pokusil napravit na základě námitek obviněného soud druhého stupně, když na str. 4-5 svého usnesení podrobně rozebírá hodnoty a celkový výpočet výše škody, načež dochází ke shodnému výsledku jako soud prvého stupně.

Obecně lze zrekapitulovat, že podle zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu, které bylo vydáno právě s ohledem na nestejnorodou soudní praxi v otázce výpočtu škody způsobené jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji bez souhlasu vlastníka převede na někoho jiného, se výše škody za podmínky, že leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost vypočte jako hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení § 89 odst. 12 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění (dále jen tr. zákon ), které zní, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Od ní se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu, oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. To je dáno samotným charakterem takového závazkového vztahu, kdy je podstatné to, že pronajímatel zůstává vlastníkem věci po celou dobu jejího pronájmu. Nájemce je poté toliko uživatelem věci, a to i v případě zaplacení všech leasingových splátek. K převodu vlastnického práva na nájemce je zpravidla třeba v souladu s podmínkami leasingové smlouvy totiž učinit ještě další právní úkon (např. uzavřít kupní smlouvu s pronajímatelem). Dále je nutno konstatovat, že při uzavření leasingové smlouvy (před vlastním převzetím předmětu leasingu) je nájemce obvykle povinen uhradit první zvýšenou splátku - tzv. akontaci. Povaha a význam akontace pak vyplývá z obsahu konkrétní leasingové smlouvy (např. jde o zálohu na další platby nájemného). Konečně lze na základě citovaného stanoviska zdůraznit, že leasing není prodejem věci na splátky, kdy kupující se stává vlastníkem věci ještě před zaplacením celé kupní ceny. Leasingové splátky tedy nepředstavují splátky na pořízení předmětu leasingu, ale i další náklady (např. náklady pojištění, úroky) a přiměřený zisk leasingové společnosti.

Hodnota věci stanovená podle hledisek obsažených v ustanovení § 137 tr. zákoníku (zcela totožnými jako v § 89 odst. 12 tr. zákona) je v tomto případě hodnota autobusu v době spáchání zločinu zpronevěry, stanovená ve znaleckém posudku z oboru ekonomika ve výši 690.138 Kč. Pořizovací cena předmětu leasingu (autobusu) byla v hodnotě 1.200.000 Kč (srov. leasingová smlouva mezi společností KONFIN, s. r. o., jako pronajímatelem a obviněným jako nájemcem, č. l. 147-159). Za účelem odečtení části akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, byl vypočítán rozsah odpovídající snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu, oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy, což je 42 % (1.200.000 Kč ku 690.138 Kč). Pro účely výpočtu byl dále vypočítán čistý zisk leasingové společnosti, který byl 17,5 %, což představoval rozdíl mezi výší mimořádné splátky (240.000 Kč) plus předpisu splátek (1.215.120 Kč) a pořizovací ceny leasingu (1.200.000 Kč). O tento poměr byla procentuálně ponížena částka zaplacená obviněným (mimořádná splátka ve výši 240.000 Kč plus první splátka ve výši 30.360 Kč), tedy na 223.047 Kč ( čistá splátka předmětu leasingu). K finálnímu stanovení výše škody pak byla tato hodnota poměrně ponížena o 42 % (rozsah odpovídající snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu, oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy, celkově 129.367,26 Kč) a odečtena od hodnoty předmětu leasingu v době spáchání zločinu zpronevěry (690.138 Kč), a vyšla výše škody zaokrouhleně na celé jednotky 560.771 Kč.

Zde je ale třeba upozornit, že soudy obou stupňů se dopustily chyby ve vzorci výpočtu škody na základě výše zmíněného stanoviska v tom směru, že bez dalšího odečetly poměrnou část akontace, aniž by zjistily vztah akontace k pořizovací ceně leasingu, jinak řečeno jaká část akontace představovala splátky toliko pořizovací ceny předmětu leasingu, popř. zálohu na kupní cenu pro případ převodu vlastnického práva k pronajaté věci, nikoliv např. zisk leasingové společnosti. Soudy totiž toliko vypočetly poměr pořizovací ceny předmětu leasingu a jeho ceny v době spáchání trestného činu, načež o tento poměr snížily celou akontaci a jedinou splacenou splátku obviněného. Takovým postupem však soudy nezhodnotily čisté splátky pořizovací ceny předmětu leasingu, neboť charakter akontace je nutno podle výše zmíněného stanoviska hodnotit podle obsahu smlouvy: Při absenci výslovné právní úpravy tohoto smluvního typu ve vztahu k finančnímu leasingu a s ohledem na dispozitivní charakter úpravy operativního leasingu lze učinit závěr, že též z hlediska vyvozování trestní odpovědnosti bude v každém jednotlivém případě především rozhodující konkrétní obsah této smlouvy .

Podle leasingové smlouvy uzavřené mezi společností KONFIN, s. r. o., jako pronajímatelem na straně jedné a P. S., IČO 74146661, jako nájemcem na straně druhé (č. l. 147-159), konkrétně podle čl. II bod. 3 leasingové smlouvy, je mimořádná splátka, která byla ve výši 240.000 Kč úhradou podle Leasingové smlouvy, kterou nájemce hradí pronajímateli jako jednorázovou úplatu za přenechání Předmětu leasingu do užívání. Mimořádná splátka je jednorázovým příjmem pronajímatele a není zálohou na Leasingové splátky, ani zálohou na kupní cenu Předmětu Leasingu, ani jakoukoli jinou úhradou, která by se vypořádávala při převodu Předmětu leasingu na nájemce nebo při ukončení Leasingové smlouvy jiným způsobem. Na nárok pronajímatele na úhradu Mimořádné splátky nemá vliv, pokud Leasingová smlouva bude ukončena, aniž by došlo k převodu Předmětu leasingu do vlastnictví nájemce ( ). Nájemci v žádném případě nemůže vzniknout nárok na vrácení mimořádné splátky, ani její poměrné části . Z logiky věci tak vyplývá, že charakter akontace je v tomto konkrétním případě chápán jako zajištění nároků leasingového pronajímatele v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy ze strany nájemce, přičemž není vztah mezi akontací a splátkami předmětu leasingu, popř. zálohou na kupní cenu předmětu leasingu. Jediný, a to pouze teoretický vztah, lze obecně shledat mezi výší akontace a tzv. koeficientem navýšení, jinými slovy čím vyšší akontace, tím nižší základ pro výpočet splátek předmětu leasingu. Je otázkou, byť pro danou věc nerozhodnou, zda vůbec v tomto případě lze mluvit o akontaci, a ne toliko o mimořádné splátce, jak je ostatně nazývána v předmětné leasingové smlouvě, když úplně chybí znak zálohy na splátky či kupní cenu předmětu leasingu.

O výši mimořádné splátky (a ani o poměrnou část) tedy z povahy věci neměla být redukována výše způsobené škody, když správný výpočet měl být následující:

Pořizovací cena autobusu byla v hodnotě 1.200.000 Kč. Hodnota autobusu určená podle hledisek § 137 tr. zákoníku je v tomto případě hodnota autobusu v době spáchání zločinu zpronevěry stanovená ve znaleckém posudku z oboru ekonomika ve výši 690.138 Kč. Vzájemný poměr těchto částek je 42 %. Zisk leasingové společnosti je vypočítán jako poměr mezi skladbou splátek ve výši 1.215.120 Kč a pořizovací cenou předmětu ve výši 1.200.000 Kč, tedy 1,2 %. Mimořádná splátka se v tomto případě do zisku leasingové společnosti nezapočítává, neboť zde není vztah ke splátkám předmětu leasingu.

Procentuální ponížení hodnoty autobusu v době spáchání trestného činu je možné z výše uvedených důvodů jen o poměrnou část z částky 30.360 Kč (jediná uskutečněná leasingová splátka), tedy o částku 29.995,7 Kč (splátka obviněného redukována o poměr zisku leasingové společnosti). K finálnímu stanovení výše škody se poté tato hodnota procentuálně poníží o 42 % (rozsah odpovídající snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy, celkově 17.397,5 Kč) a odečte se od hodnoty předmětu leasingu v době spáchání zločinu zpronevěry (690.138 Kč), načež vyjde výše škody zaokrouhleně na celé jednotky 672.741 Kč.

K úplnosti je třeba uvést, že náklady vynaložené obviněným na opravy autobusu nemají na shora stanovenou výši škody vliv, neboť jak je běžné v tomto typu závazku, opravy na pronajímaném vozidle hradí nájemce (jak vyplývá i z článku III. bodu 8. výše uvedené leasingové smlouvy). Rovněž nelze od výše škody odečíst poplatek za uzavření smlouvy, neboť nemá vztah ke splacení předmětu leasingu.

Nejvyšší soud uzavírá, že výpočet škody byl nesprávný a v nesouladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. Tpjn 304/2001, uveřejněném pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., přičemž soudy obou stupňů určily výši škody o 111.970 Kč nižší, než jaká ve skutečnosti vznikla, a tedy zatížily řízení vadou ve prospěch obviněného. Z důvodu absence dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného však Nejvyšší soud nemá podklad pro zhojení takové vady a nesprávnost stanovené výše škody toliko konstatuje.

Další námitka obviněného ohledně zamítnutí důkazního návrhu týkající se výslechu svědka O. G., není námitkou směřující vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak lze shledat z výše uvedeného poučení k předmětnému dovolacímu důvodu, jistá výjimka k založení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu vůči skutkovému stavu zjištěnému soudy obou stupňů je pouze závažná vada v řízení před soudy obou stupňů charakterizována mj. jako tzv. opomenutý důkaz. Takový případ v obecné rovině nastává ve dvou variantách. Zaprvé pokud by bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, zadruhé by šlo o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.

Podstata námitky obviněného je v rámci první varianty, jinými slovy že soudy obou stupňů zamítly návrh na výslech předmětného svědka, přestože to bylo obviněnému přislíbeno jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, přičemž státnímu zástupci bylo soudem vyhověno ve více než deseti návrzích.

Při posuzování skutečnosti, zda jde o případ opomenutého důkazu (v první variantě), však nehraje roli poměr uskutečněných důkazních návrhů stranami trestního řízení, ani to, že bylo orgány činnými v trestním řízení provedení důkazu přislíbeno , a posléze z provedeného dokazování vyplynulo, že provedení důkazu již není potřeba. Klíčovou skutečností v tomto případě zůstává, zda bylo zamítnutí důkazního návrhu soudy obou stupňů věcně adekvátně odůvodněno.

Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, jakož zejména z protokolů o hlavním líčení a o veřejném zasedání vyplývá, že se soudy tímto důkazním návrhem dostatečně zabývaly a jeho zamítnutí věcně adekvátně odůvodnily nadbytečností (str. 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 usnesení odvolacího soudu). Byť je třeba souhlasit s obviněným, že nejprve byla soudem prvého stupně vyvinuta snaha o předvolání svědka O. G. k hlavnímu líčení, z provedeného dokazování nakonec vyplynulo, že okolnost, kterou měl svědek osvětlit, je z hlediska posouzení viny a trestu obviněného irelevantní. Konkrétně se jednalo o roli svědka při samotné registraci vozidla na nového vlastníka obviněného, jinými slovy zda to byl svědek, kdo na základě plné moci jednal se zprostředkovatelskou společností. Pro naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry obviněným však tato otázka nemá význam, neboť podstatné jednání obviněného spočívalo v tom, že na sebe jako vlastníka nechal úmyslně přihlásit předmětný autobus, přestože věděl, že skutečným vlastníkem je leasingová společnost. Zprostředkování či prostřednictví registrace autobusu za zjištěných okolností nehraje roli. Lze však dát za pravdu státnímu zástupci, reprezentujícímu veřejnou žalobu u soudu prvého stupně, že výslech svědka by mohl osvětlit okolnosti případné trestní odpovědnosti samotného svědka, jinými slovy řečeno, zda se sám svědek nedopustil účastenství na zločinu, za který byl obviněný odsouzen (protokol z hlavního líčení dne 27. 11. 2014, č. l. 477). Na otázce trestní odpovědnosti obviněného to však nic nemění. Pro úplnost lze dodat, že z výpovědí zaměstnankyň zprostředkovatelské společnosti vyplývá, že se s osobou svědka, na rozdíl od osoby obviněného, nikdy nesetkaly a jeho jméno jim nic neříká (str. 3 rozsudku). Na základě výše zmíněného Nejvyšší soud uzavírá, že se v žádném případě o opomenutý důkaz nejedná, a proto tato námitka nespadá pod uvedený ani jiný dovolací důvod.

Další z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.

Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle ust. § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle ust. § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle ust. § 253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).

Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.

Námitka ohledně neumožnění výslechu obviněného odvolacím soudem u veřejného zasedání nespadá pod uvedený dovolací důvod. Je třeba rozlišovat mezi provedením důkazu výslechem obviněného před odvolacím soudem a právem obviněného na konečný návrh, které bylo v tomto případě plně zachováno (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 6. 2015, č. l. 588). Materiálně jde vlastně o námitku obdobnou námitce předchozí, tedy o námitku ohledně opomenutého důkazu v první variantě (že odvolací soud věcně adekvátně neodůvodnil zamítnutí tohoto důkazního návrhu). Obviněný tak měl, stejně jako v předchozím případě, tyto námitky deklarovat pod dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť stejně jako u předchozí obdobné námitky Nejvyšší soud uzavírá, že se o opomenutý důkaz nejednalo.

Odvolací soud totiž shledal, že obviněný se chtěl vyjadřovat ke skutečnostem, ke kterým se vyjadřoval již v přípravném řízení a v hlavním líčení (jak je patrné i ze samotného odůvodnění důkazního návrhu obhájkyně obviněného zřejmého z protokolu o veřejném zasedání), přičemž zároveň konstatoval, že dokazování u nalézacího soudu proběhlo v potřebném rozsahu (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Takové odůvodnění je zcela na místě a lze jej akceptovat na základě charakteru odvolacího řízení, které slouží nikoliv k novému zjišťování skutkového stavu, ale k přezkumu zákonnosti a logičnosti zjištění skutkového stavu před soudem prvého stupně.

Na základě všech výše uvedených zjištění a poznatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné dovolací důvody jsou v části nespadající pod uplatněné dovolací důvody a ve zbytku zjevně neopodstatněné, a proto z těchto stručně uvedených důvodů dovolání obviněného P. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. října 2015

JUDr. František Hrabec
předseda senátu