4 Tdo 1182/2013
Datum rozhodnutí: 19.11.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1182/2013-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2013 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 155/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 2 T 21/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 21/2012, byl obviněný M. B. (vedle spoluobviněné M. B.) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
po předchozí společné domluvě na zinscenování dopravní nehody a dosažení tak finančního plnění z předstírané pojistné události na neznámém místě a v přesně nezjištěnou dobu v roce 2010 úmyslně narazila M. B. s osobním automobilem zn. Seat Toledo 5P, do osobního automobilu Volkswagen Touareg 7L, majitele M. B., a poté oba jmenovaní účastníci nehody předstírali, že dopravní nehodu zavinila M. B., a to tak, aby to vypadalo, že dne 31. 10. 2010 v době okolo 08:00 hod. na křižovatce silnice mezi N. a Š. a vedlejší silnice ve směru ze Š. M. B. při vjíždění do této křižovatky z vedlejší silnice nedala přednost v jízdě vozidlu M. B. jedoucímu po hlavní silnici ve směru od N. na vedlejší sinici a v důsledku toho došlo ke střetu přední části vozidla zn. Seat Toledo 5P a pravého boku vozidla zn. Volkswagen Touareg 7L a k poškození obou vozidel a takto fingovanou pojistnou událost následně uplatnili M. B. dne 1. 11. 2010 v rámci nároku na náhradu škody a M. B. ve dnech 2. a 3. 11. 2010 u poškozené pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a. s., na podkladě předtím sjednané pojistné smlouvy Global o komplexním pojištění výše uvedeného vozidla zn. Seat Toledo 5P, uzavřenou na dobu 6 měsíců od 29. 7. 2010 mezi poškozenou pojišťovnou a M. B. jako pojistníkem, a na základě toho vyplatila jmenovaná pojišťovna M. B. dne 1. 12. 2010 pojistné plnění ve výši 119.555,- Kč z titulu havarijního pojištění a M. B. dne 8. 11. 2010 pojistné plnění ve výši 124.113,- Kč z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla zn. Seat Toledo 5P.

Za to byl obviněný M. B. podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému současně uložena povinnost uhradit poškozené organizaci Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku 124.113,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 2 T 21/2012, podali v zákonné lhůtě odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň jih i obvinění M. B. a M. B. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 155/2013, tak, že k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň jih podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. B. (vedle spoluobviněné M. B.) odsoudil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti šesti měsíců. Odvolání obou obviněných byla pak podle § 256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 155/2013, podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy se nevypořádaly se všemi skutečnostmi a důkazy provedenými v průběhu hlavního líčení a veřejného zasedání. Předně zdůraznil, že před vznikem dopravní nehody neznal spoluobviněnou M. B., tudíž se nemohli dohodnout na spáchání projednávaného trestného činu. Dále uvedl, že ve věci byly zpracovány tři znalecké posudky a jeden listinný důkaz, na jehož podkladě fakticky došlo k trestnímu oznámení pojišťovacího ústavu a který není opatřen poučením znalce tak, aby mohl být v řízení proveden jako znalecký posudek. Pokud se týká znaleckých posudků, obviněný poukazuje na okolnost, že všichni znalci danou dopravní nehodu posuzovali pouze podle fotografií vytvořených Policií ČR, která byla na místo samé přivolána, srovnává závěry znaleckých zkoumání, poukazuje na rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky a zdůrazňuje ty části posudků, které podle jeho mínění prokazují, že se nejednalo o zinscenovanou a předem dohodnutou dopravní nehodu s cílem dosáhnout plnění z pojistné události. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodující soudy vycházely při svém rozhodování toliko ze znaleckých posudků, které selektivně konstatovaly pouze v negativních pasážích vytržených z kontextu, ač jejich smysl byl zcela jiný. Rovněž namítl, že se příslušné soudy nevypořádaly s námitkami obhajoby a nereagovaly na jeho námitky v závěrečném návrhu ani v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu týkající se vysvětlení stran zjištěných poškození automobilů, toku provozních kapalin a poškození zadního kola vozidla Touareg. Domnívá se proto, že postupem obou soudů došlo k zásadnímu pochybení a k selektivnímu výběru důkazů s odkazem na zásadu in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný M. B. sice odůvodnil dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž de facto ve svém mimořádném opravném prostředku rozhodujícím soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména závěrů vypracovaných znaleckých posudků), neprovedení jím navrhovaných důkazů a vadná skutková zjištění. Je tak zřejmé, že se svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku - odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný je ze spáchání posuzované trestné činnosti usvědčován zejména na základě závěrů znaleckých posudků, ale i dalších důkazů. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru doprava, ekonomika, strojírenství, odvětví silniční nehody, znalce Ing. Chvala, který při svém zkoumání dospěl k závěru, že vznik celkového rozsahu poškození obou vozidel nemůže být v příčinné souvislosti s popsaným nehodovým dějem. Obhajoba pak předložila znalecký posudek z oboru dopravy, silničních a motorových vozidel, znalce Ing. Žaluda, podle kterého na základě zjištěných skutečností nelze vyloučit skutečnost, že k dané dopravní nehodě došlo tak, jak ji popisují její účastníci. Projednávanou věc posuzoval i znalec Ing. Strouhal, který sice nebyl poučen jako znalec, ale jeho posudek byl použit jako listinný důkaz s ohledem na ustanovení § 213 odst. 1 tr. řádu. Z jeho zjištění vyplynulo, že poškození obou předmětných vozidel neodpovídá mechanismu vzniku. Vzhledem ke skutečnosti, že znaleckým posudkem znalce Ing. Žaluda byly zpochybněny některé závěry znalce Ing. Chvala, soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín. Z tohoto ústavního znaleckého posudku bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že některá poškození podrobně specifikovaná jak v ústavním znaleckém posudku tak i v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně musela být na obou předmětných vozidlech (tj. na vozidle obviněného M. B. i spoluobviněné M. B.) ještě před danou nehodou, tzn. že při této nehodě nevznikla, ač oba obvinění uváděli opak. Dle zpracovatele posudku se jednoznačně střetla již poškozená vozidla s tím, že je zřejmé, že v místech kontaktu obou vozidel nelze už přesně rozlišit, jaká poškození a v jakém rozsahu byla již na vozidle přítomna v okamžiku střetu. Obviněný i spoluobviněná M. B. dle listinných důkazů založených ve spise však neuplatnili pojistnou událost s tím, že požadují odškodnění jen za některá poškození na vozidlech, ale uplatnili pojistnou událost jako celek.

Vzhledem k provedenému dokazování není tedy pochyb o tom, že předmětná dopravní nehoda se nestala tak, jak byla uplatněna u poškozené pojišťovny, z čehož plyne, že předmětná pojistná událost byla fingovaná. Tímto jednáním tak obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Rovněž uplatněnou námitku, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 tr. řádu in dubio pro reo , nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.

K námitce neprovedení obviněným navrhovaných důkazů (ohledně vysvětlení stran zjištěných poškození automobilů, toku provozních kapalin a poškození zadního kola vozidla Tuareg) Nejvyšší soud uvádí, že soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, jeho povinnost tkví v řádném odůvodnění neprovedení předmětných důkazů. Na tomto místě je třeba dodat, že v § 2 odst. 5 tr. řádu ani § 2 odst. 6 tr. řádu zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí v posuzované věci splňují, neboť se všemi výše specifikovanými námitkami obviněného se rozhodující soudy již zabývaly a další dokazování z hlediska prokázání viny projednávaným přečinem správně vyhodnotily jako nadbytečné.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Obviněným uplatněné námitky tak nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 19. listopadu 2013


Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná