4 Tdo 1180/2014
Datum rozhodnutí: 01.10.2014
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1180/2014-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014 o dovolání obviněného V. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. 7 To 202/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 232/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Obviněný V. V. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 91 T 232/2013 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od začátku srpna 2013 do 3. září 2013 na ulici D., B., z bytu, ve kterém v uvedeném období bydlel, demontoval sám, případně za pomoci dalších neustanovených osob, z obytných místností celkem tři kusy radiátorů včetně rozvodů a z prostoru koupelny závěsný kombinovaný kondenzační kotel zn. Vaillant 23 kW, které následně zpeněžil ve svůj prospěch; způsobil tak majiteli těchto věcí Bytovému družstvu Dobrovského 9, Brno, družstvo, se sídlem Dobrovského 1239/9, 612 00 Brno, IČ: 01420607, škodu v celkové výši 39.900,- Kč .

Za to mu byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Bytovému družstvu Dobrovského 9, Brno, družstvo, se sídlem Dobrovského 1239/9, 612 00 Brno, IČ: 01420607, škodu ve výši 39.900,- Kč.

Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. 7 To 202/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, když ze svědeckých výpovědí svědků P., L., F., F., P., Š., J., A. a M. jednoznačně nevyplývá, že by se měl dopustit předmětného přečinu, naopak jimi uváděné skutečnosti korespondují s výpovědí obviněného. Následně cituje jednotlivé pasáže výpovědí některých svědků provedených v hlavním líčení dne 23. 1. 2014 a 6. 3. 2014, z nichž mělo vyplynout, že měl v autě naložený velký, bílý a oválný bojler a nikoliv stříbrný a hranatý kotel. Svědek J. ve své výpovědi učiněné u hlavního líčení potvrdil výpověď obviněného a uvedl, že od obviněného bílý, oválný a rozměrný bojler odkoupil, což obviněný tvrdil již od počátku trestního řízení. Vzhledem k velkým rozměrům bojleru a kotle je nemožné, aby v předmětném vozidle byly naloženy oba dva. Nadto výpovědi svědků L. a P. jsou podle názoru dovolatele zcela nevěrohodné, účelové a neodpovídající skutečnému stavu. Nelze pominout jejich trestní minulost a to, že se snažili zastřít skutečné pachatele trestné činnosti. Dovolatel se rovněž neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že s nimi v průběhu trestního řízení komunikoval a psal jim, co a jak mají vypovídat před soudem. Dovolatel popírá, že by se svědkem L. nějak prostřednictvím korespondence komunikoval. V korespondenci se svědkem P. pak jen apeloval na jeho čest a žádal jej, aby popravdě u soudu řekl, jak to bylo s předmětnými radiátory a kotlem, a že se tento svědek vloupal do bytu obviněného (viz č. l. 143). To však podle dovolatele neznamená, že by svědky jakkoliv ovlivňoval a nutil je k jejich výpovědi. Svědek P. v průběhu měsíce února 2014 sdělil obviněnému za přítomnosti K. S. a R. H., t. č. oba ve výkonu trestu, že vypovídal křivě a že se přece nebude přiznávat ke vloupání do bytu obviněného. Odvolací soud se dále nikterak nevypořádal s návrhem obviněného na výslechy svědků S. a H. a bezdůvodně je zamítl, ačkoliv by tito mohli dosvědčit nevinu dovolatele a potvrdit nevěrohodnost výpovědi svědka P., který přiznal, že obviněnému odcizil klíče a za dva dny na to je obviněnému vrátil, aniž by cokoliv odcizil. Soudem zjištěné skutkové okolnosti jsou proto neúplné, když se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména s označením skutečných pachatelů. Takový postup je nesprávný a zasahuje do základních zásad a principů trestního řízení a do základního práva dovolatele na spravedlivý proces.

Dovolatel proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. v plném rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. 7 To 202/2014 a sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprošťujícím rozsudkem.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem dovolání obviněného sdělil, že se vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. 7 To 202/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Z dovolání obviněného je zcela zřejmé, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje argumenty namítané opakovaně v průběhu celého trestního řízení, jež zároveň použil i ve svém řádném opravném prostředku. Jedná se o námitky zpochybňující průběh zjištěného skutkového děje, předkládání jeho vlastní verze, zpochybňování věrohodnosti svědků a popírání spáchání trestné činnosti, pro niž byl odsouzen. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nesprávné a neúplné apod., tedy jeho dovolací argumentace výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. K uvedené argumentaci dovolatele proto nelze přihlížet.

V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně (a posléze i odvolací soud) se zabýval důkazní situací a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro své rozhodnutí. Odvolací soud se zároveň vypořádal s návrhem obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědků K. S. a R. H. na straně 4 odůvodnění napadeného usnesení, kde dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu je považuje za nadbytečné a proč uplatněný návrh zamítl. Na tuto pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí proto Nejvyšší soud bez výhrad odkazuje. Nejedná se proto v žádném ohledu o tzv. opomenuté důkazy , jak to naznačil obviněný ve svém dovolání.

Obviněný dále zpochybnil spravedlivost provedeného procesu. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. V. v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože se svým pojetím dovolání v celém jeho rozsahu ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c