4 Tdo 1173/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 211 odst. 1 tr. zákoník, § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoník



4 Tdo 1173/2015-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 To 86/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 266/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 2 T 266/2014, byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 27. 4. 2012 v přesně nezjištěné době v U., M. n., uzavřel prostřednictvím společnosti Brio Czech, s.r.o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, se společností KV Plus, s.r.o., se sídlem Praha 3, Husinecká 903/10, smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 835.000,- Kč, přičemž tuto částku se zavázal uhradit nejpozději do 31. 10. 2012 dle sjednaného splátkového kalendáře, přičemž v úvěrové smlouvě uvedl bez vědomí a souhlasu své tehdejší manželky A. J., že tato je společně s ním zástavcem úvěru a současně jejím jménem téhož dne podepsal k zajištění úvěru smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, bez níž by úvěr nebyl poskytnut, a dále ve sjednané úvěrové smlouvě rovněž uvedl, že ke dni uzavření smlouvy má zajištěný pravidelný příjem dostatečného množství finančních prostředků pro řádné splácení veškerých závazků vyplývajících z této smlouvy, což se nezakládalo na pravdě, jelikož jako osoba samostatně výdělečně činná měl za zdaňovací období 2012 nulový základ daně a dále měl dluhy dosahující vysokých částek, dohodnuté splátky z předmětného úvěru hradil pravidelně do 27. 9. 2012, když takto zaplatil celkem 89.000 Kč, čímž společnosti KV Plus, s.r.o., se sídlem Praha 3, Husinecká 903/10, způsobil přímou škodu ve výši 746.000 Kč .

Za uvedené jednání byl obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců nepodmíněně. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2014, č. j. 2 T 13/2014-361, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost KV Plus, s. r. o., se sídlem Praha 3, Husinecká 903/10, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 2 T 266/2014, podal obviněný J. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 To 86/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 To 86/2015, podal následně obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že důkazy, které byly provedeny, neprokazují skutečnosti a okolnosti uvedené ve skutkové větě rozhodnutí, neboť soudy pochybily v tom smyslu, že od sebe neodlišily smlouvy, které byly uzavřeny, a to smlouvu o podnikatelském úvěru a smlouvu o zřízení zástavního práva. Co se týká podpisu předmětné zástavní smlouvy, soudy v tomto směru nevzaly dostatečně v úvahu skutečnost, že pokud by postupovala pracovnice Obecního úřadu v T. zákonným způsobem, pak by k uzavření zástavní smlouvy ve smyslu platných předpisů nemohlo dojít. Ohledně podvodného úmyslu pak namítl, že soudy důkazy, které byly provedeny, hodnotily vzájemně rozporně, přičemž v této souvislosti vyjádřil dovolatel názor, že pouze z podpisu prohlášení o přiměřenosti nelze dovozovat, že tím, že toto prohlášení bylo podepsáno, uvedl někoho v omyl. Rovněž poukázal na skutečnost, že věřitel musel být nepochybně informován o jeho nepříznivé finanční situaci.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba považovat námitku dovolatele, kterou zpochybňuje závěr soudů, že zjištěným skutkem naplnil skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Dále uvedla, že naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku není vázáno na způsobení následku v podobě škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Formální znaky skutkové podstaty podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku budou proto naplněny již v případě, že pachatel uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů získá úvěr, byť jej pak třeba i řádně splácí. Způsobí-li pachatel jednáním uvedeným v § 211 odst. 1 tr. zákoníku škodu, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Jedná se o speciální druh podvodu, takže při dokazování subjektivní stránky tohoto trestného činu je nutno prokázat, že pachatel úmyslně a vědomě předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Nepravdivým údajem ve smyslu § 211 tr. zákoníku ovšem není každý nepravdivý údaj, který žadatel uvede. Takovým nepravdivým údajem je pouze údaj, který není v souladu se skutečným stavem a který pachatel vědomě lživě uvede při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí dotace nebo subvence. Nikoli každý nepravdivý údaj však je trestný ve smyslu ustanovení § 211 tr. zákoníku. Jedná se pouze o údaje, které jsou pro případné rozhodnutí o poskytnutí úvěru rozhodující, tzn., že musí být objektivně způsobilé rozhodnutí úvěrové instituce ovlivnit bez ohledu na to, zda taková nepravdivá okolnost skutečně rozhodnutí o úvěru ovlivnila. Lze tedy resumovat, že jen vědomě lživý údaj o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru je nepravdivým údajem ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Trestně postižitelné je i uvedení nepravdivých údajů při sjednávání zajištění pohledávky vážící se k poskytovanému úvěru. Při porovnání zmíněných zásad se skutkovým stavem popsaným ve výroku rozsudku Okresního soudu v Olomouci a následně v jeho odůvodnění je třeba uzavřít, že námitky obviněného k právní kvalifikaci jeho trestného jednání jsou zjevně neopodstatněné. Je zřejmé, že obviněný sjednal se společností KV Plus, s. r. o., smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 835.000 Kč, který měl splatit ve lhůtě do 31. 10. 2012. Pro společnost KV Plus, s. r. o., nebyl určující při procesu rozhodování o poskytnutí úvěru jeho příjem, resp. výdělkové poměry, neboť dle svědecké výpovědi L. V., jednatele společnosti KV Plus, s. r. o., určujícím pro poskytnutí úvěru byl zajišťovací institut smlouvy o úvěru, v tomto konkrétním případě zástavní smlouva k nemovitosti. Výpověď tohoto svědka je logická a pochopitelná, neboť je zřejmé, že na uvedenou společnost se obracejí žadatelé o úvěr, kteří nesplňují podmínky pro poskytnutí úvěru od bank nebo jiných finančních ústavů, které si důsledněji prověřují bonitu svých klientů z hlediska reálnosti splatnosti jimi požadovaných úvěrů. Obviněný uvedl do smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti údaj nezakládající se na pravdě, neboť přestože předmět zástavního práva, tedy zmíněná nemovitost, byla ve společném jmění manželů, nepožádal manželku o souhlas s tímto úkonem a její podpis zfalšoval. Zástavní smlouva tedy byla fakticky pořízena bez potřebného souhlasu druhého manžela, což ji činilo neplatnou. Uvedeným způsobem došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Ta je prokazována obdobným způsobem provedení, tzv. modem operandi, který obviněný volil i v jiných případech, kdy byl k rozhodování o majetkových záležitostech potřebný souhlas jeho manželky, který zfalšoval. Obviněný totiž nepravdivé údaje v rámci úvěrové smlouvy uvedl i vůči GE Money Bank, a. s., kdy bez vědomí a souhlasu tehdejší manželky jejím jménem podepsal a uzavřel smlouvu o úvěru a vydání a využívání kreditní karty, přičemž mu byl poskytnut úvěr a byla mu vydána platební karta na jméno manželky, kterou aktivoval, přičemž na základě nepravdivých údajů došlo k navyšování poskytnutého úvěru až na částku 116.000 Kč. Záměrem obviněného tedy bylo obejít zákonný souhlas manželky se smlouvou o zřízení zástavního práva, čímž uvedl v omyl především společnost poskytující úvěr, neboť ta by mu úvěr při nesouhlasu manželky s existencí zástavního práva k jejich společné nemovitosti neposkytla.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že nesprávně hodnotily listinné důkazy a výpovědi některých svědků, a že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v listinných důkazech dokumentujících průběh uzavírání úvěrové smlouvy a zejména pak ve výpovědích P. Š. a E. K., kteří v procesním postavení svědků zcela jednoznačně, dostatečně konkrétně a bez jakýchkoli podstatnějších nesrovnalostí popsali okolnosti, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena a za kterých byla manželkou obviněného podepsána smlouva zástavní, přičemž v této souvislosti je bezpochyby významná rovněž výpověď obviněného J. J., ve které doznal, že bez vědomí a souhlasu své tehdejší manželky A. J. jejím jménem dne 27. 4. 2012 podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti za účelem zajištění podnikatelského úvěru. Soudy si pro odpovědné hodnocení výše uvedených výpovědí vytvořily náležitý podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, jimiž byly jednak výpovědi dalších svědků (L. V., A. J., J. Š.) a zejména pak listinné důkazy (bankovní výpisy, zprávy finančního úřadu atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, sám hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu