4 Tdo 1165/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1165/2015-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 7 To 206/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 2/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. M. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jihlavě uznal obviněného M. M. rozsudkem ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 13 T 2/2015 vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku skutek pod bodem 1), jakož i z přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku skutek pod bodem 2), kterých se dopustil tím, že

1) dne 16. 10. 2014 v době kolem 08:00 hod. u M. s. na M. n. v J. pod silným vlivem alkoholu v kombinaci s pervitinem v přítomnosti dalších nejméně čtyř osob nejprve slovně napadl zde na lavičce sedící poškozenou K. B., a to se slovy, že je kurva, děvka, aby na něj nečuměla a aby vypadla z J., nebo jí rozseká hubu , a když se jmenované poté zastal J. K., který si stoupl před obžalovaného a řekl mu, aby toho nechal, tak mu obžalovaný řekl aby se uklidnil, nebo jej trefí, že přeletí lavičku , načež od poškozených poodešel, vyndal z kapsy nůž a po chvíli se k poškozeným vrátil, přičemž nůž s otevřeným ostřím držel střídavě podél těla a za zády a pokračoval v nadávkách k oběma poškozeným, kterým sděloval aby vypadli z J., jinak je rozseká , kdy poškozenému K. dále řekl aby se do toho nepletl a jestli si stoupne, tak ho bodne do krku , 2) dne 10. 1. 2015 v době kolem 17:00 hod. v areálu V. na ul. B. v J. v přítomnosti dalších nejméně pěti návštěvníků areálu bezdůvodně nejprve vulgárně slovně a následně též fyzicky napadl J. D., kterého kopl do stehna pravé nohy, strhl mu z krku kapuci a sluchátka a poté jej udeřil pěstí do zátylku, a dále napadl M. Š., kterého udeřil pěstí do zad, čímž jmenovaným poškozeným způsobil zhmoždění napadených oblastí, pro kterážto zranění oba poškození vyhledali jednorázové ošetření v Nemocnici Jihlava bez nutnosti dalšího léčení a podstatného omezení v obvyklém způsobu života. Za to mu byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kapesního nože, který byl přiložen k protokolu o vydání věci č. l. 23 spisu.

Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 7 To 206/2015 zamítl podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, a to z důvodu nenaplnění všech zákonných znaků jeho skutkové podstaty. Podle názoru dovolatele předmětný skutek není vůbec žádným trestným činem.

Pokud jde o podrobnosti, tak v případě prvého skutku bod 1) rozsudku soudu prvého stupně obviněný popíral svůj úmysl poškozené vydírat a tvrdil, že jeho výroky nebyly míněny vážně. Nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu vydírání ve formě úmyslného zavinění, a to jak ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tak i ve vtahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z rozsudku soudu prvého stupně podle obviněného nevyplývá, že by se subjektivní stránkou tohoto trestného činu nějak zabýval, čímž s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 565/2002 (uveřejněné pod NS 19/2013 T 460) porušil zákonnou povinnost.

V tomto duchu s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. IV. ÚS 36/98, uveřejněný pod č. 54/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05, uveřejněný pod č. 86/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a konečně nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3622/10, uveřejněný pod č. 1939/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) obviněný zdůraznil princip in dubio pro reo , podle kterého pokud není v trestním řízení praktická jistota o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, přičemž jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Bez ohledu na výše uvedené obviněný navíc považuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za neodpovídající skutku, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného sníženy, byť nepodstatně.

V případě druhého skutku bod 2) rozsudku soudu prvého stupně pokud obviněný namítá, že si na událost nevzpomíná, avšak mohl být pod vlivem alkoholu a někdo ho mohl vyprovokovat, tak soud prvého stupně se touto obhajobou vůbec nezabýval. Přitom soud musí hodnotit okolnosti spáchání přečinu výtržnictví (např. zda obviněný po vyprovokování toliko nevybočil z mantinelů běžné reakce), stejně jako musí hodnotit závažnost následků, byť to není formálním znakem uvedeného přečinu. Soud prvého stupně rovněž nevzal do úvahy možnost, že obviněný mohl být pod vlivem alkoholu. Takový postup nalézacího soudu byl podle obviněného v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz NS 14/2002 T 352 a NS č. B 6/1975-58), načež důkladnější hodnocení těchto skutečností by mohlo založit možnost uložení mírnějšího trestu či jeho podmíněné odložení.

Poslední námitka obviněného se týkala hlavního líčení ze dne 9. 4. 2015, kdy státní zástupce ve své závěrečné řeči a v souladu s ní i předseda senátu ústně uvedli, že původně nepředpokládali uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému, avšak ke změně názoru je vedla výpověď obviněného při hlavním líčení. Obviněný v návaznosti na to zdůraznil, že má právo hájit se, jak uzná za vhodné, a jeho výpověď v hlavním líčení nemůže být důvodem pro uložení nepodmíněného trestu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně a dále postupoval podle § 265 l tr. ř. nebo podle § 265m tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce svého práva na vyjádření se k dovolání obviněného ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním brojil proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 7 To 206/2015, jinak řečeno napadl pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání (s výhradou uvedenou níže) splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Je však třeba zároveň uvést, že v dovolání obviněného měl být v prvé řadě uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť soudem druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel ve svém podání jako jediný skutečně namítnul. Navzdory tomu Nejvyšší soud přes tento nedostatek neoznačil dovolání obviněného jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání, jelikož by se jednalo o přehnaně formalistický přístup, když zároveň z podání obviněného bylo dostatečně zjevné, co napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýká

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Námitky ke skutku označeném v rozsudku soudu prvého stupně pod bodem 1) právně kvalifikovaném jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, se týkají neprokázání jednoho ze znaků základní skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i jeho kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, konkrétně subjektivní stránky.

Nelze však souhlasit s argumenty obviněného stran neobsažení úvah o naplnění subjektivní stránky v odsuzujícím rozsudku, neboť jak z výrokové části, tak z odůvodnění lze shledat úvahu soudu prvého stupně v tom směru, zda byla naplněna subjektivní stránka zločinu vydírání i jeho kvalifikované skutkové podstaty. Ve výrokové části je tomu pasáž slovního napadení poškozené K. B., která směřuje k tomu, aby obviněná něco konala (odjela z J.), jinak obviněný přistoupí k násilí (rozseká jí hubu), jakož i pasáž slovního napadení poškozeného J. K., jenž se jal pomoci poškozené, která nejdříve směřovala k tomu, aby poškozený něco konal (uklidnil se) jinak obviněný přistoupí k násilí (trefí jej, až přeletí lavičku), načež vydírání poškozených gradovalo tím, že obviněný vyndal z kapsy nůž a po jisté odmlce oba poškozené slovně napadl a svou výhružku směřoval ke konání (aby oba vypadli z J.), jinak obviněný opět přistoupí k násilí (rozseká je) a poškozenému J. K. znovu řekl, aby něco opominul (ať se do toho neplete a nestoupá si) s navazující pohrůžkou násilí (jinak ho rozseká). Takto zjištěné a popsané zjevně úmyslné jednání obviněného, umocněné držením nože, v poškozených důvodně vyvolalo obavu o jejich zdraví a život, a rozhodně zde nebyly přítomny okolnosti, které by nasvědčovaly, že obviněný své výhružky a požadavky nemíní vážně. Zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl dokonán již samotnou pohrůžkou násilí, přičemž v obecné rovině se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Podmínkou však zůstává, aby cíl obviněného směřoval poškozeným, a ty jej vnímali, což bylo v daném případě splněno, jak je zřejmé z výpovědí poškozených (blíže srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník : Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1751-1752).

Jak bylo již výše naznačeno, i z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že obhajoba obviněného spočívající v tvrzení, že si dělal legraci a otevřený nůž pouze ukazoval svědkovi M. N., byla vyhodnocena jako nepravdivá a účelová. Důvodnost takového závěru se pak opírá i o výpovědi poškozených a svědka M. N., kteří se shodují v tom, že jednání obviněného proběhlo tak, jak bylo popsáno ve výrokové části rozsudku, s úmyslem obviněného naplnit skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když podle soudu je potřeba vycházet nejen z tvrzení obžalovaného, ale především ze všech ostatních okolností případu, přičemž z výpovědí svědků je zřejmé, že se o žádnou legraci nejednalo a naopak v poškozených vzbudilo důvodné obavy, proto čin obžalovaného oznámili (str. 7-8 rozsudku soudu prvého stupně). K tomu je vhodné dodat, že soud prvého stupně takto reagoval na stejnou námitku obviněného o nedostatku subjektivní stránky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterou argumentoval v dovolání. Na totožnou námitku reagoval i soud druhého stupně na str. 3 svého usnesení, když ji zhodnotil jako nedůvodnou. Z těchto důvodů lze i na základě judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002) shledat, že předmětné opakované námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.

Pokud obviněný argumentuje, že soud prvého stupně nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 565/2002, uveřejněným ve Sv. 19 pod č. T 460 Souboru trestních rozhodnutí NS), jedná se o nepřiléhavý odkaz na judikaturu. V projednávaném případě obviněného M. M. totiž nešlo o pohrůžku jiné těžké újmy, nýbrž o pohrůžku násilí. Přesto je závěr Nejvyššího soudu, že takové jednání musí být v obsahu popisu skutku konkretizováno, shodný v obou alternativách. Hlavním ovšem zůstává, že soud prvého stupně pohrůžku násilí v popisu skutku obsáhl, což je zřejmé z výše uvedeného (pohrůžky rozsekáním huby poškozené, trefením poškozeného, až přeletí lavičku, či rozsekáním poškozených), přičemž šlo o pohrůžku bezprostředního násilí.

Další, nutno říci obecně konstatované, námitky obviněného k tomuto skutku (porušení pravidla in dubio pro reo a přítomnost důvodných pochybností o existenci viny obviněného) již nespadají pod uvedený dovolací důvod, neboť se jedná o námitky procesního charakteru. Jde o námitky stran rozsahu a hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., načež kvůli jejich obecné formulaci nelze ani zhodnotit možný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces v podobě tzv. extrémního nesouladu mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Obviněný totiž musí podle judikatury Nejvyššího soudu tento nesoulad učinit předmětem dovolání a současně i přesně uvést, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To ale učiněno nebylo.

Ani námitka stran nepřiměřeného trestu nespadá pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť Nejvyšší soud je v otázce trestu oprávněn přezkoumávat zpravidla jen zda byl uložen druh trestu v souladu se zákonem, potažmo zda byl uložen trest ve výši, jaký dovoluje trestní sazba za konkrétní trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, to vše s předpokladem deklarace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K námitkám stran skutku označeného v rozsudku soudu prvého stupně pod bodem 2) právně kvalifikovaného jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že soud prvého stupně se dostatečně zabýval naplněním skutkové podstaty daného přečinu jednáním obviněného, a to všemi jejími zákonnými znaky, přičemž jeho závěry nejsou rozhodně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně tohoto trestného činu, na kterou obviněný v dovolání odkázal.

Jestliže soud prvého stupně při těchto úvahách nehodnotil možné vyprovokování ze strany poškozených, lze se ztotožnit s názorem soudu druhého stupně (který v rámci odvolání obviněného přezkoumával totožnou námitku) na str. 3 jeho usnesení, že z provedeného dokazování takové jednání poškozených nevyplývá. Stejně tak soud prvého stupně na základě provedených důkazů nedospěl k závěru, že by ze skutečnosti, že přítomní lidé nezakročili proti jednání obviněného, vyplynula nízká intenzita jeho protiprávního jednání. Obviněný v tomto případě nabízí vlastní verzi skutkového stavu na základě vlastního hodnocení důkazů, přičemž jak bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází ze skutkového stavu tak, jak byl vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku.

K další námitce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je třeba odlišovat úvahy soudu nad naplněním skutkové podstaty trestného činu na straně jedné a úvahy soudu nad stanovením druhu a výměry trestu (§ 39-45 tr. zákoníku) na straně druhé. Závažnost následku v podobě zranění poškozených, které si vyžádalo toliko jednorázové ošetření, nejsou znakem skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zdraví lidí je u tohoto přečinu toliko sekundárním objektem, když primárním objektem je klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Stejný závěr platí i o namítaném alkoholovém ovlivnění obviněného.

K úplnosti je třeba uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která obviněný v této otázce poukazuje a jichž se dovolává, vyjmenovávají okolnosti, které je nutno posuzovat z hlediska kritérií obsažených v ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, tedy jako materiální podmínky trestného činu. Nynější konstrukce trestného činu podle trestního zákoníku vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu s materiálním korektivem, kdy obviněným vyjmenované okolnosti by měly být posuzovány v rámci tzv. zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 (jinými slovy řečeno zda jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá (neodpovídá) běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty), popř. v úvahách o druhu a výměře trestu, nikoliv však z hlediska formálních znaků trestného činu znaků skutkové podstaty.

K poslední námitce obviněného ohledně skutečnosti, že jak soud prvého stupně, tak státní zástupce během hlavního líčení dne 9. 4. 2015, shledali nutnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě výpovědi obviněného při hlavním líčení, lze pouze nad rámec odůvodnění daná námitka totiž nespadá pod deklarovaný dovolací důvod, protože se jedná o námitku ohledně stanovení druhu trestu, resp. typu trestu odnětí svobody, která nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že strategii uplatněnou obhajobou orgány činné v trestním řízení opravdu nemohou brát jako přitěžující okolnost. Na druhou stranu pokud se obviněný k činu nedozná, ani činu nelituje, nemůže mu být přiznána tato okolnost jako polehčující, což může najít svůj odraz ve výroku o trestu, což měl státní zástupce a následně i předseda senátu v tomto případě evidentně na mysli (viz zvukový záznam předmětného hlavního líčení přehranný Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení).

V obecné rovině lze poznamenat, že není vyloučeno, aby okolnosti zřejmé z výpovědi obviněného mohly být faktorem při ukládání trestu. Je totiž rozdíl mezi strategií obhajoby (například v tvrzení obviněného, že daný skutek nespáchal) a přístupu obviněného ke spáchanému činu (například v tvrzení obviněného, že daného činu nelituje a spáchal by jej znovu, v evidentní lhostejnosti či dokonce uspokojení ze způsobeného následku, apod.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu