4 Tdo 1162/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1162/2015-63

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2015 sp. zn. 6 To 793/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 3/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. P. (společně se spoluobviněnými V. D., I. N. a P. N.) byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 10. 2008 sp. zn. 4 T 3/2008 uznán vinným v bodě 1) rozsudku trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen tr. zák.) a v bodě 2) a 3) rozsudku trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Těchto trestných činů se obviněný V. P. dopustil jednáním blíže popsaným ve výroku výše cit. rozsudku.

Za skutek pod bodem 1) byl obviněný V. P. odsouzen podle § 187 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č.j. 4 T 106/2004-66 ze dne 11. 5. 2005.

Za skutky pod body 2) a 3) byl obviněný P. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu bylo zabráno razítko na jméno MUDr. M. K.

Obviněný P. pak byl týmž rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby v části týkající se dvou dílčích jednání, blíže popsaných v tomto rozsudku, kterými se měl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný V. P. (též spoluobviněný P. N.) odvolání. Ve věci následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, který v neveřejném zasedání usnesením ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 6 To 793/2008 v bodě II. výroku tohoto usnesení zrušil podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného P. v celém výroku o vině a trestu. V rozsahu tohoto zrušení pak trestní stíhání pro výše citované skutky označené pod body 1a) až 1b), 2a) až 2m) a 3) ohledně obviněného V. P., v nichž byly spatřovány trestné činy a to pod bodem 1) nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) a 3) nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. podle§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil . (Obdobným způsobem bylo rozhodnuto i ve vztahu k obviněnému N.).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného V. P. (i obviněného P. N.), které opřela o dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 4 Tdo 1/2011 tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 6 To 793/2008 zrušil v bodě II. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Tento krajský soud následně nově rozhodl o podaném odvolání obviněného V. P. (i odvolání obviněného P. N.) ve veřejném zasedání a rozsudkem ze dne 19. 1. 2015 sp. zn. 6 To 793/2008 v jeho části v bodě II. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl pod písm. a), že se obviněný V. P. odsuzuje za skutek pod bodem 1) napadeného rozsudku a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., pro který byl uznán vinným výrokem pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 5. 2005 č.j. 4 T 106/2004-66, podle § 187 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu za skutek pod bodem 2) z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 5. 2005 č.j. 4 T 106/2004-66.

Pod písm. b) za skutky pod body 2) a 3) napadeného rozsudku podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal následně obviněný V. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný napadá svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Konkrétně se jedná o výrok o trestu, jenž mu byl uložen za skutky pod body 2) a 3) odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně. Dovolatel je totiž toho názoru, že mu v tomto případě měl být uložen trest současně i za sbíhající se trestný čin podle § 180d tr. zák., za nějž byl odsouzen Okresním soudem v Litoměřicích dne 31. 5. 2007 pod sp. zn 3 T 50/2006 k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky. Uložený trest odnětí svobody vykonával v době, kdy Okresní soud v Litoměřicích vyhlásil svůj rozsudek ve věci sp. zn. 4 T 3/2008. Jednotlivé dílčí útoky jsou zejména v případě bodu 2) vymezeny dobou spáchání od listopadu 2005 do doby vzetí obviněného do vazby dnem 20. 7. 2007. Vzhledem ke znění v té době platného § 35 odst. 2 tr. zák. je dovolatel přesvědčen, že kromě správného vymezení skutků pod body 2) a 3) na část spáchanou do 31. 5. 2007 a část spáchanou od tohoto dne do 20. 7. 2007, měl být za první část uložen trest souhrnný a soud měl ve výroku o trestu uvést, že se současně ruší výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 3 T 50/2006. Při ukládání trestu pak bylo třeba přihlédnout, že u trestného činu podle § 180d tr. zák. došlo od 1. 1. 2010 k zániku trestnosti, přičemž uložený trest v trvání deseti měsíců za sbíhající se trestný čin byl již vykonán. Dovolatel je tak názoru, že by mu měl být zahrnut do napadeným rozsudkem celkově uloženého trestu čtyř let, jako jeho již vykonaná část.

Proto závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbudou svého podkladu, a věc přikáže krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného písemně vyjádřil. Nejprve stručně zrekapituloval výrok rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně a taktéž obsah podaného dovolání. V dané souvislosti označil vyslovené výtky dovolatele proti výroku o trestu za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně je ale pokládá za zjevně neopodstatněné.

Jak vyplývá z popisu skutku v rozsudku soudu prvého stupně, obviněný se přisouzené trestné činnosti dopouštěl jednáním, které bylo v daném případě (v konečném důsledku) posouzeno jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu, přičemž těchto dílčích útoků se obviněný dopouštěl v různě vymezeném období cca od listopadu roku 2005 do 20. 7. 2007. K tomu je však nutné uvést, že z hlediska hmotněprávního je třeba na pokračující trestný čin nahlížet jako na jediný trestný čin, který je ukončen až ukončením v pořadí posledního dílčího útoku. To má význam právě i pro posouzení případného souběhu, neboť za okamžik spáchání trestného činu ve smyslu § 35 odst. 2 trestního zákona lze považovat až spáchání posledního dílčího útoku. Pakliže tedy k poslednímu dílčímu útoku došlo až dne 20. 7. 2007, je zřejmé, že ke skončení trestného činu, tj. k jeho spáchání, došlo až po vyhlášení nyní předestřeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 3 T 50/2006 a o souběh se tedy nemohlo jednat. Požadavek obviněného, aby bylo jeho jednání jaksi uměle rozčleněno podle data vyhlášení citovaného rozsudku, tj. k datu 31. 5. 2007, tak, aby to vyhovovalo jím prosazovanému závěru o souběhu dané trestné činnosti však nemá žádnou právní oporu. Datum vyhlášení odsuzujícího rozsudku je zde podstatné pouze z hlediska určení okamžiku, k němuž nastává souběh trestné činnosti, nejde však o dělící moment, který by měl vliv na posouzení jiného jednání jako skutku, resp. dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Obviněný zde patrně zaměňuje procesní důsledky sdělení obvinění ve smyslu § 12 odst. 11 trestního řádu, jehož důsledkem je posouzení další části jednání jako nového skutku, avšak o takovou situaci se v daném případě nejednalo.

Druhým důvodem, pro který je třeba dle názoru státního zástupce považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, je samotná povaha trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen nyní předestíraným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 3 T 50/2006. Jak totiž vyplývá z vlastního obsahu dovolání, což státní zástupce následně ověřil z opatřeného opisu rejstříku trestů, obviněný byl tímto rozsudkem uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákoníku bez dalšího. V takovém případě se však dle názoru státního zástupce v tomto případě uplatní ustanovení § 419 trestního zákoníku, podle něhož se v případě trestu uloženého za čin, který není trestným činem podle trestního zákoníku, ustanovení o souhrnném trestu neužije. Návrh obviněného na uložení souhrnného trestu za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění je tak v podstatě v přímém rozporu s výslovným zněním zákona.

Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že v rozsahu namítaných vad je výrok o trestu v souladu se zákonem a dovolání obviněného je tak zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněného V. P. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2015 sp. zn. 6 To 793/2008 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

V posuzovaném případě se námitky dovolatele opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkají uloženého trestu v bodě II. b) rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolatel je názoru, že mu měl být správně uložen souhrnný trest, a to i za skutek, v němž byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 3 T 50/2006 spatřován trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Zároveň by mělo být přihlédnuto k tomu, že nepodmíněný trest odnětí svobody v délce deseti měsíců, který mu byl uložen za sbíhající se přečin podle § 180d tr. zák., již vykonal.

Takovéto výhrady obviněného vůči uloženému trestu lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož takto vyspecifikované námitky jsou hmotně právního charakteru, neboť mají svůj původ v dovolatelem tvrzeném nesprávném právním posouzení skutku z hlediska vícečinného souběhu trestných činů. Současně je ale třeba uvést, že dovolatelem vznesené námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Je tomu proto, že názor dovolatele o existenci vícečinného souběhu trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. /skutky pod body 2) a 3) rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 3/2008/ a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. /z rozsudku téhož soudu sp. zn. 3 T 50/2006/, není správný.

Jak již bylo v této věci předchozím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 4 Tdo 1/2011 zdůrazněno, obviněným spáchaný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. /skutky pod body 2) a 3) rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 3/2008/ je trestným činem pokračujícím. To mělo své procesní důsledky , které byly ve zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu podrobně vysvětleny v souvislosti se závěrem, že je důvodné dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných P. a N., proti původnímu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 6 To 793/2008, kterým byla ohledně těchto obviněných odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích zrušena a trestní stíhání pro tuto skutkovou část zastaveno z důvodu, že o jiné části týchž skutků bylo již pravomocně rozhodnuto (zprošťujícím výrokem). Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil mj. proto, že v případě pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. se z hlediska procesního práva samostatným skutkem rozumí též každý dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Současně ale bylo také v tomto rozhodnutí dovolacího soudu výslovně zmíněno, že pojem pokračování v trestném činu má jiný význam v hmotně právním smyslu, kde platí, že pokračování v trestném činu je jeden skutek jeden trestný čin . Jestliže tedy výše zmíněný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. /skutky pod body 2) a 3) rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 3/2008/ byl obviněným P. spáchán (dokončen) dne 19. 7. 2007, pak okolnost, že byl dne 31. 5. 2007 odsouzen za trestný čin podle § 180d tr. zák. jiným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, nemůže mít ten důsledek předpokládaný dovolatelem, že je možné jeho trestnou činnost rozdělit na spáchanou do 31. 5. 2007 a za tu mu uložit souhrnný trest a pak na tu, jež byla spáchána po tomto datu. Aby zde teoreticky přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu, muselo by k vyhlášení rozsudku za obviněným spáchaný trestný čin podle § 180d tr. zák. dojít až po 19. 7. 2007. Jelikož se tak ale nestalo, nemůže se v případě těchto dvou trestných činů obviněného /podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a podle § 180d tr. zák./ jednat o vícečinný souběh trestných činů, nýbrž se jedná o recidivu, takže uložení souhrnného trestu v smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. nepřichází v úvahu.

Pokud se státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného zmínil o ještě dalším důvodu, pro který v daném případě není možné uložení souhrnného trestu, jímž má být znění ustanovení § 419 tr. zákoníku, tak podle názoru dovolacího soudu je tento argument poněkud nepatřičný. Řídit se tímto zákonným ustanovením, které zapovídá uložení souhrnného trestu pro případ, že by měl být uložen trest i za čin, který již není trestným činem podle trestního zákoníku, by bylo nezbytné pouze v případě, že by alespoň teoreticky uložení souhrnného trestu podle zákona přicházelo v úvahu. Jak již ale bylo vysvětleno výše, ve sledované věci obviněného V. P. tomu tak nebylo.

Lze tedy uzavřít, že námitky dovolatele o nezákonném postupu odvolacího soudu, který mu podle jeho názoru v případě trestu druhého v pořadí chybně neuložil souhrnný trest, jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. P. podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2015


JUDr. František Hrabec předseda senátu