4 Tdo 1157/2015
Datum rozhodnutí: 10.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1157/2015-59

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 dovolání obviněného J. H . proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 5 To 44/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 15/2009, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 16 T 15/2009, byl obviněný J. H. (vedle spoluobviněných M. N. a J. S.) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

I. společně s obviněnou M. N. a T. Š., jehož trestní věc byla ze společného řízení vyloučena k samostatnému rozhodnutí:

M. N., jako zástupce akciové společnosti Autospol K+K a.s., IČ 26022575, se sídlem 370 01 České Budějovice, Lannova třída č. 63, (dále jen AUTOSPOL), jež byla k veškerým právním úkonům a jednáním jménem uvedené společnosti zmocněna na základě generální plné moci, kterou podepsala dne 30.6.2005, v úmyslu obohatit sebe a jiné, objednávala a odebírala jménem citované firmy v období od 30.6.2005 do nejméně měsíce října 2005 na základě předešlé dohody a po ústním pokynu T. Š. a J. H. níže specifikované zboží a služby, které se opětovně k pokynu jmenovaných zavazovala v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ač si byla velmi dobře vědoma, stejně jako T. Š. a J. H., velmi špatné ekonomické situace společnosti a všichni tedy věděli, že AUTOSPOL nebude schopen ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajili a takto konkrétně:

1) odebrala M. N. z pokynu T. Š. a J. H. v době od měsíce července 2005 do nejméně měsíce října 2005 od obchodní společnosti OMV Česká republika s.r.o., IČ 48038687, se sídlem 140 00 Praha 4, Na Vítězné pláni 1719/4, pohonné hmoty a služby s odběrem PHM spojených, a to prostřednictvím platebních karet OMV s funkcí ROUTEX zákaznického čísla vydaných k motorovým vozidlům . universální karty AUTOSPOLu, užívaných AUTOSPOLem na základě uzavřené smlouvy ze dne 5.11.2003, když odebrané pohonné hmoty značně převyšovaly stanovené denní limity čerpání PHM a z těchto bylo obchodní společnosti Autodoprava H. s.r.o., IČ 25170961 se sídlem 150 00 Praha 5 - Smíchov, Kořenského 1107/15, přímými dodávkami či přenecháním čerpacích karet s funkcí ROUTEX dodáno nejméně 175.824 litry nafty, obchodní společnosti P.M. TEAM s.r.o., IČ 27469981, se sídlem 500 02 Hradec Králové, Nerudova č. 198, 49.948 litrů nafty, M. N. pro soukromé účely odebrala minimálně 3.000 litrů nafty a zbývající část z celkového objemu odčerpaných pohonných hmot odebral AUTOSPOL, přičemž celkem byly odebrány pohonné hmoty v objemu 391.604,99 litrů včetně služeb s odběrem PHM spojených, a to přesto, že M. N., T. Š. a J. H. věděli, že níže uvedené faktury nebudou v době splatnosti uhrazeny z důvodu nedostatku finančních prostředků v AUTOSPOLu, když takto konkrétně nebyly uhrazeny: č. sběrné faktury vystavená splatná částka uhrazeno vystavená za období množství PHM v litrech počátek konec a) 02.09.05 16.09.05 4 224 007,81 Kč 15 000,00 Kč 11.08.05 31.08.05 143 429,91 b) 16.09.05 30.09.05 3 789 545,39 Kč 11.08.05 31.08.05 123 557,57 c) 04.10.05 18.10.05 3 791 865,22 Kč 12.09.05 30.09.05 122 962,73 d) 17.10.05 30.10.05 30 179,77 Kč 21.09.05 21.09.05 996,67 e) 18.04.06 02.05.06 19 927,96 Kč 21.09.05 21.09.05 658,11 čímž spol. OMV Česká republika s.r.o., IČ 48038687, se sídlem 140 00 Praha 4, Na Vítězné pláni 1719/4, způsobili škodu nejméně ve výši 11.855.526,15 Kč, kterou částečnou úhradou prvé faktury v hodnotě 15.000,- Kč snížili na částku 11.840.526,15 Kč,
2) na základě ústního pokynu T. Š. a J. H. uzavřela M. N. jako odpovědný zástupce společnosti AUTOSPOLu v O. ulici v Č. B. na pobočce obchodní společnosti P.-Z. spol. s r.o., smlouvy o operativním pronájmu stavebních strojů, konkrétně uzavřela . dne 12. 8. 2005 smlouvu o operativním pronájmu ke stavebnímu zařízení - rýpadlu CAT 325 CLN,
. dne 15.8.2005 smlouvu o operativním pronájmu ke stavebnímu zařízení na vibrační válec CAT CS-563E,
. dne 23.8.2005 smlouvu o operativním pronájmu ke stavebnímu zařízení na hydraulické kladivo CAT H130S,
. dne 23.8.2005 smlouvu o operativním pronájmu ke stavebnímu zařízení na pásové rýpadlo CAT 325CLN,
. dne 5.9.2005 smlouvu o operativním pronájmu ke stavebnímu zařízení na vysokozdvižný vozík CAT H3.00XM,
. a dále po předchozích telefonických objednávkách ve dnech 30. 8. 2005, 2. 9. 2005, 14. 9. 2005 a 31. 10. 2005 odebrala opětovně na základě pokynu T. Š. a J. H. náhradní díly od výše uvedené firmy, a to 8 kusů patron, 4 kusy grease-cart, 1 kus cap a fuel, 1 kus moil point, ač věděla, stejně jako T. Š. a J. H., že níže uvedené faktury nebude AUTOSPOL schopen v době splatnosti uhradit z důvodu nedostatku finančních prostředků, přičemž takto konkrétně nebyly uhrazeny:

č. faktury vystavená splatná částka uhrazeno vystavená za období počátek konec a) 15.08.05 29.08.05 268 005,00 Kč 145 000,00 Kč 12.08.05 12.09.05 b) 03.10.05 17.10.05 268 005,00 Kč 0,00 Kč 13.09.05 13.10.05 c) 16.08.05 30.08.05 167 480,00 Kč 0,00 Kč 15.08.05 14.09.05 d) 05.10.05 19.10.05 167 480,00 Kč 0,00 Kč 15.09.05 15.10.05 e) 23.08.05 06.09.05 49 147,00 Kč 0,00 Kč 23.08.05 05.09.05 f) 05.10.05 19.10.05 74 018,00 Kč 0,00 Kč 06.09.05 06.10.05 g) 23.08.05 06.09.05 157 686,00 Kč 0,00 Kč 23.08.05 05.09.05 h) 03.10.05 17.10.05 231 353,00 Kč 0,00 Kč 06.09.05 06.10.05 ch) 06.09.05 20.09.05 39 484,00 Kč 0,00 Kč 06.09.05 26.09.05 i) 12.10.05 26.10.05 11 120,00 Kč 0,00 Kč 27.09.05 10.10.05 j) 20.09.05 04.10.05 11 544,00 Kč 0,00 Kč 30.08.05 14.09.05 k) 31.10.05 14.11.05 53 639,00 Kč 0,00 Kč 31.10.05 31.10.05
čímž způsobili spol. Phoenix Zeppelin, spol. s r.o., IČ 18627226, se sídlem 251 70 Modletice, Lipová č. 72, škodu ve výši 1.498.961,-Kč, kterou částečnou úhradou prvé faktury v hodnotě 145.000,- Kč snížili na částku 1.353.961,- Kč,
3) po předchozí písemné objednávce ze dne 20. 9. 2005 odebrala M. N. jako odpovědný zástupce AUTOSPOLu k pokynu T. Š. a J. H. od obchodní společnosti PROFO HK, a.s., IČ 25920561, se sídlem 500 09 Hradec Králové, Sportovní ulice č. 430, přístroj pro údržbu klima ECK2500UVDBB v hodnotě 129.081,50 Kč, ač věděla, stejně jako T. Š. a J. H., že níže uvedenou fakturu nebude AUTOSPOL schopen v době splatnosti uhradit z důvodu nedostatku finančních prostředků, přičemž takto konkrétně nebyla uhrazena: č. faktury vystavená splatná částka uhrazeno DUZP 30.09.05 10.10.05 129 081,50 Kč 0,00 Kč 30.09.05
čímž spol. PROFO HK, a.s., IČ 25920561, se sídlem 500 09 Hradec Králové, Sportovní č. 430, způsobili škodu nejméně ve výši 129.081,50 Kč,
4) po předchozí písemné objednávce a dle ústního pokynu T. Š. a J. H. odebrala M. N. dne 2. 9. 2005 od obchodní společnosti H., s.r.o., IČ 46972757, se sídlem 602 00 Brno, Pekařská č. 32, 6 kusů vozíků FORCE, každý s 286 ks nářadí v celkové hodnotě 257.040,- Kč, ač věděla, stejně jako T. Š. a J. H., že níže uvedenou fakturu nebude AUTOSPOL schopen v době splatnosti uhradit z důvodu nedostatku finančních prostředků, když signálem pro toto vědomí byl nulový stav pokladny a výpisy z účtu, přičemž takto konkrétně nebyla uhrazena:

č. faktury vystavená splatná částka uhrazeno DUZP 02.09.05 16.09.05 257 040,00 Kč 0,00 Kč 02.09.05
čímž spol. H., s.r.o., IČ 46972757, 602 00 Brno, Pekařská č. 32, způsobili škodu nejméně ve výši 257.040,-Kč,
5) na základě ústního pokynu T. Š. a J. H. a po předchozí telefonické objednávce odebrala M. N. jako odpovědný zástupce AUTOSPOLu v době od 14.9.2005 do 30.9.2005 od fyzické osoby podnikající pod obchodním jménem M. J. AUTO J., IČ 60079771, se sídlem 399 01 Milevsko, Jarlochova 274, autodíly v celkové hodnotě 26.664,- Kč, ač věděla, stejně jako T. Š. a J. H., že níže uvedené faktury nebude AUTOSPOL schopen v době splatnosti uhradit z důvodu nedostatku finančních prostředků, přičemž takto konkrétně nebyly uhrazeny: č. faktury vystavená splatná částka uhrazeno DUZP a) 14.09.05 24.09.05 3 256,50 Kč 0,00 Kč 14.09.05 b) 15.09.05 25.09.05 620,00 Kč 0,00 Kč 15.09.05 c) 23.09.05 03.10.05 4 069,00 Kč 0,00 Kč 23.09.05 d) 27.09.05 07.10.05 13 744,00 Kč 0,00 Kč 27.09.05 e) 29.09.05 09.10.05 3 644,50 Kč 0,00 Kč 29.09.05 f) 30.09.05 10.10.05 1 321,00 Kč 0,00 Kč 30.09.05 čímž M. J., podnikajícímu pod obchodním jménem M. J. AUTO J., IČ 60079771, se sídlem 399 01 Milevsko, Jarlochova 274, způsobili škodu nejméně ve výši 26.655,-Kč,
6) na základě ústního pokynu T. Š. a J. H. a po akceptování cenové nabídky ze dne 4. 8. 2005 objednala M. N. jako odpovědný zástupce AUTOSPOLu zhotovení šesti autoplachet k návěsům a to u fyzické osoby podnikající pod názvem R. J., IČ 45046697, se sídlem 373 72 Lišov, Miletínská 923/19b, přičemž pouze prvou fakturu v hodnotě 42.602,- Kč uhradila ihned v hotovosti a k následně zhotoveným autoplachtám požadovala fakturaci, ač věděla, stejně jako T. Š. a J. H., že níže uvedené faktury nebude AUTOSPOL schopen v době splatnosti uhradit z důvodu nedostatku finančních prostředků, přičemž takto konkrétně nebyly uhrazeny: č. faktury vystavená splatná částka uhrazeno dne DUZP a) 21.09.05 01.10.05 46 984,00 Kč 40 000,00 Kč 04.11.05 21.09.05 b) 22.09.05 02.10.05 42 602,00 Kč 22.09.05 c) 23.09.05 03.10.05 56 454,00 Kč 23.09.05 d 05.10.05 15.10.05 56 454,00 Kč 05.10.05 e) 13.10.05 23.10.05 56 049,00 Kč 13.10.05
čímž R. J., IČ 45046697, se sídlem 373 72 Lišov, Miletínská 923/19b, způsobili škodu ve výši 258.543,- Kč, jež byla následnou úhradou prvé faktury dne 4.11.2005 ve výši 40.000,- Kč snížena na částku ve výši 218.543,-Kč,
obviněná M. N. tak způsobila poškozeným subjektům škodu v celkové výši nejméně 14.053.894,65 Kč, na jejímž vzniku se co do částky 14.025.806,65 Kč podílel i obviněný H. [ad 1) 6)].

Za popsané jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byly s uplatněnými a soudem nepřiznanými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození:

. Pohledávky & Poradenství, s.r.o., IČ 28340981, se sídlem 602 00 Brno, Cejl 40/107, coby právní nástupce přímých poškozených společností § Phoenix-Zeppelin, spol. s r.o., IČ 18627226, se sídlem 251 70 Modletice, Lipová ulice č. 72,
§ OMV Česká republika, s.r.o., IČ 48038687, se sídlem 140 00 Praha 4, Na Vítězné pláni 1719/4, . PROFO HK, a.s., IČ 25920561, se sídlem 500 09 Hradec Králové, Sportovní č. 430,
. M. J. AUTO J., IČ 60079771, se sídlem 399 01 Milevsko, Jarlochova 274,
. R. J., IČ 45046697, se sídlem 373 72 Lišov, Miletínská 923/19b,
. IMEGO, s.r.o., IČ 25186728, se sídlem 370 01 České Budějovice, Husova č. 4.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 16 T 15/2009, podal obviněný J. H. odvolání. Nutno podotknout, že o tomto odvolání rozhodoval odvolací soud celkem dvakrát. Poprvé rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 To 44/2012, který byl následně zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1445/2013 a věc byla přikázána Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Podruhé rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 5 To 44/2012, a to tak, že k odvolání poškozené společnosti Pohledávky & Poradenství, s. r. o., napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku, jímž byla zmíněná společnost podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného J. H. podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal k povinnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzenou M. N. na náhradě škody společnosti Pohledávky & Poradenství, s. r. o., částku 13.194.487 Kč. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 5 To 44/2012, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), e) g) k) a l) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítl, že soudkyně odvolacího soudu JUDr. Hana Navrátilová je vůči jeho osobě podjatá, neboť on deníku PRÁVO nabídl informaci, že JUDr. Navrátilová získala v roce 2008 darem od jiné osoby (studenta M. O.) byt v J.. Toto zjištění jmenovaná soudkyně nijak hodnověrně nevysvětlila, nicméně od počátku byla přesvědčena, že za jejím zveřejněním stojí právě obviněný, z čehož lze dle něj vyvodit, že vůči němu nerozhoduje nestranně a nezaujatě. Poukázal i na další záležitosti, které podle něj mají prokazovat zaujatost předsedkyně senátu vůči jeho osobě, a to např. že předsedkyně senátu JUDr. Navrátilová nevyhověla jeho žádosti o odročení a vydala příkaz k zatčení a Evropský zatýkací rozkaz, který založila na nesprávném tvrzení, že on (obviněný) svým obstrukčním jednáním a pobytem v cizině se trestnímu řízení vyhýbá. Rovněž poukázal na neoprávněné zveřejňování jeho fotografie na internetových stránkách Policie ČR, kdy přestože již byl ve Slovinsku omezen na osobní svobodě a pátrání nebylo třeba, byl stále veden ve veřejně přístupné policejní evidenci, a to z důvodu nečinnosti předsedkyně senátu JUDr. Navrátilové, která pátrání po jeho osobě nezrušila. Dále poukázal na manipulaci s překladem rozhodnutí soudu v Lublani, jímž bylo povoleno předání jeho osoby do České republiky. Jmenovaná soudkyně údajně také zlehčovala jeho zdravotní stav, když označila jeho jednání za obstrukční a sebepoškozující, dále že nedůvodně konstatovala, že minimálně jedenkráte porušil léčebný režim a nebyl v bydlišti, ačkoli on doma byl a pouze nemá zvonek a volání neslyšel, dále opožděně reagovala na jeho návrhy, aby byla vyloučena z rozhodování pro podjatost, a nepřipustila jím navržené svědky, ale naopak hledala cesty, jak jej odsoudit.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný podotkl, že jeho trestní stíhání nebylo přípustné z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Poukázal v této souvislosti na to, že z překladu rozhodnutí Krajského soudu v Lublani ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Ks 26876/2014, na jehož základě byl předán do České republiky, výslovně vyplývá, že ..požadovanou osobu, J. H., nesmí soudní orgány České republiky stíhat nebo mu uložit výkon trestu nebo jej předat jinému členskému státu nebo jej vydat třetímu státu pro trestnou činnost, kterou spáchal před předáním . Podle něj z toho lze jednoznačně dovodit, že jej nelze v České republice stíhat (ani vazebně) ani mu uložit trest pro trestnou činnost spáchanou před předáním. Vrchní soud v Praze však pořídil odlišný překlad tohoto rozhodnutí, z nějž má vyplývat, že jej není možno stíhat toliko pro jinou trestnou činnost, než je ta, kvůli níž byl do České republiky předán. Tento překlad je podle něj nesprávný, neboť nic takového z rozhodnutí soudu v Lublani nevyplynulo.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný v této části dovolání přednesl několik výhrad, které podrobně podepřel poukazem na jednotlivé důkazy. Zpochybnil zejména subjektivní stránku trestného činu podvodu, když poukázal na čestné prohlášení o ručení, u nějž není rozhodující, zda bylo doručeno či nikoli, ale je rozhodující, že čestné prohlášení bylo skutečně sepsáno a on učinil vše proto, aby bylo doručeno OMV. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by věděl o špatné finanční situaci spol. AUTOSPOL a že by si byl vědom toho, že závazky nebudou ve lhůtě splatnosti ani později hrazeny. Namítl rovněž nesprávné právní posouzení otázky spolupachatelství, kdy u jednotlivých dílčích útoků je uvedeno, že obviněná N. odebírala zboží od jednotlivých dodavatelů z pokynu T. Š. a J. H., nicméně existence předešlé dohody mezi nimi ani existence ústních pokynů nebyla nikterak prokázána. Jeho jednání tedy podle jeho přesvědčení nelze právně kvalifikovat jako spolupachatelství. V další části se podrobně vyjádřil k významu a smyslu čestného prohlášení o ručení a institutu ručení vůbec, přičemž poukázal na pochybení soudu, který význam tohoto čestného prohlášení a ručení jako takové zpochybnil, aniž by k tomu provedl patřičné, jím navržené důkazy. V další pasáži dovolání namítl, že skutková zjištění soudu jsou podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zmínil předně, že v některých případech skutková zjištění soudu postrádají obsahovou spojitost s důkazy, kdy např. soud poté, co dospěl k závěru, že spoluobviněná N. neměla přístup k bankovním účtům a účetnictví, spekulativně dovodil, že tento přístup tedy musel mít on. Dále dle něj skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Neexistuje údajně zákonný podklad k závěru soudu prvního stupně, že poškozeným subjektům způsobil škodu ve výši 14.025.806,65 Kč. Poukázal rovněž na pochybení poškozené OMV s tím, že soud měl při rozhodování o náhradě škody přihlížet také ke spoluzavinění tohoto poškozeného, u nějž selhal systém vnitřních kontrol. Dále se vyjádřil k jednotlivým úvahám soudu, které tento učinil v rámci dovozování podvodného úmyslu a předchozí vzájemné dohody mezi jím, Š. a N., přičemž poukázal na rozpory mezi takto učiněnými závěry soudu a některými důkazy. Je toho názoru, že skutečnosti neodpovídá např. tvrzení soudu, že o činnosti firmy Autodoprava H. rozhodoval on, práci dispečerky prováděla jednatelka M. H., o finančním hospodaření rozhodovala jeho matka. Podrobně rozvedl rovněž jednotlivé výpovědi spoluobviněné N. a namítl, že není pravdivé tvrzení soudu, že by její procesně použitelné výpovědi byly od počátku konzistentní a korespondovaly s obsahem dalších důkazů. Dále zdůraznil, že skutková zjištění soudu jsou založena na usvědčujících důkazech, které nejsou použitelné pro nějakou podstatnou vadu, např. nebyly provedeny kontradiktorně, byly provedeny před zahájením jeho trestního stíhání bez splnění podmínek neodkladného či neopakovatelného úkonu a podobně. Zmínil v této souvislosti např. výpovědi svědků P., K., Č. či D., kteří podle jeho přesvědčení v rámci procesně využitelných výpovědí neuvedli ty skutečnosti, jež v rozsudku při posuzování jeho viny užil soud. Namítl, že u spoluobviněné N. došlo v průběhu času k několika změnám obhájců, přičemž jí byl opakovaně ustanoven jako obhájce JUDr. Císař. Toto považuje za postup nezákonný, neboť tento obhájce nebyl soudkyní ustanoven podle pořadí v abecedně ustanoveném pořadníku advokátů, ale podle libovůle soudu. Podle jeho názoru je tak třeba vycházet z toho, že spoluobviněná N. nebyla procesně řádně zastoupena, a její výpovědi proto nemohou sloužit k jeho usvědčení. Namítl také porušení zásady in dubio pro reo, poukázal na nepravdivá a neúplná tvrzení soudu ohledně návrhů na doplnění dokazování s tím, že k části jeho důkazních návrhů se soud vyjádřit opomenul. Rozpory spatřuje také mezi vyhlášeným rozsudkem a jeho písemným vyhotovením.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný tvrdí, že v dovoláním napadeném rozhodnutí absentují tři výroky. Jednak je to zprošťující výrok ve vztahu ke skutku I. 6 (poškozený J.), neboť bylo prokázáno, že veškeré předmětné faktury mu byly zaplaceny, dále výrok o náhradě škody poškozené společnosti H., s. r. o., kterou soud opomenul odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále (vyjma skutku 2) chybí uvedení místa spáchání trestného činu. U jeho osoby také údajně nebyla učiněna řádná konkretizace způsobu spáchání trestného činu s uvedením všech jeho zákonných znaků.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že Vrchní soud v Praze jeho odvolání zamítl, přičemž již v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, proti němuž odvolání směřovalo, byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že obviněný námitku podjatosti (resp. návrh na vyloučení) JUDr. Hany Navrátilové uplatnil již v průběhu trestního řízení a odvolací soud rozhodl tak, že JUDr. Hana Navrátilová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 11 Tvo 26/2014, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Na toto usnesení státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal s tím, že příslušné námitky nepovažuje za důvodné.

Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze sice podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pod tento důvod dovolání podřadit, avšak důvodné nejsou. Předně podotkl, že danou problematikou se ve věci obviněného J. H. do určité míry zabýval již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 33/2014. Námitku obviněného, že slovinský soud jej sice v posuzované věci do České republiky k trestnímu stíhání předal, nicméně současně rozhodl, že ani v předávané trestní věci jej Česká republika nesmí stíhat, pak označil za nepatřičnou, v rozporu s fakty a proti všem zásadám logiky.

K námitkám v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce uvedl, že přestože tyto námitky v zásadě lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jedná se z velké části o totožné argumenty, které obviněný uváděl v průběhu celého trestního řízení a s nimiž se jak nalézací i odvolací soud náležitým způsobem vypořádaly. Proto ani tyto námitky nelze dle jeho mínění považovat za důvodné.

Pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tak ani ty nejsou dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství opodstatněné. K tvrzení obviněného, že nebyl učiněn zprošťující výrok ve vztahu ke skutku I. 6, připomněl, že obviněný nebyl soudem pro tento skutek obžaloby zproštěn, proto ani nebylo možno učinit zprošťující výrok. K námitce absence výroku o náhradě škody poškozené společnosti H., s. r. o., pak uvedl, že tento výrok soud neučinil důvodně, neboť ještě před výslechem obviněné N. rozhodl, že zmíněná poškozená obchodní společnost nárok na náhradu škody nemůže v hlavním líčení uplatňovat. Pochybení neshledal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ani v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně.

S ohledem na skutečnosti uvedené k jednotlivým dovolacím důvodům má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že námitkami obviněného nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

Závěrem svého vyjádření k dovolání proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), e), g), k) a l) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněný v podaném dovolání namítl podjatost předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Hany Navrátilové. Dle jeho mínění původ podjatosti jmenované předsedkyně senátu vůči jeho osobě tkví v tom, že deníku Právo nabídl informaci, jak JUDr. Hana Navrátilová získala darem byt, a nikdy nevysvětlila důvod a způsob nabytí nemovitosti, ale od počátku byla přesvědčena, že za zveřejněním informace stojí právě obviněný. Z toho obviněný dovozuje, že JUDr. Hana Navrátilová vůči němu nerozhodovala nestranně a nezaujatě a že naopak hledala různé cesty, jak jej odsoudit.

Okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu.

Podle ustanovení § 30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).

K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Hany Navrátilové. Skutečnost, že obviněný předal tisku informaci o údajném získání bytu či podal na soudkyni trestní oznámení, není důvodem, pro který by měla být soudkyně vyloučena z projednávání věci. Ničím nepodložené jsou pak i další výtky obviněného, kdy poukazuje na údajná pochybení či kroky předsedkyně senátu, z nichž dovozuje její předem negativní vztah k němu a snahu škodit mu. Skutečnost, že soud rozhodne v konkrétních záležitostech jinak, než si obviněný představuje, ještě neznamená, že je podjatý.

Nutno dodat, že obviněný námitku podjatosti JUDr. Hany Navrátilové uplatnil již v průběhu trestního řízení a Vrchní soud v Praze o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 15. 9. 2014 tak, že JUDr. Hana Navrátilová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, ve které argumentoval obdobným způsobem, jako v předmětném dovolání, a kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 11 Tvo 26/2014, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu je možno v této souvislosti beze zbytku odkázat. Nejvyšší soud zde podrobně rozvedl jednak problematiku vyloučení orgánu činného v trestním řízení, ale i jasně vysvětlil, proč nejsou dány v dané věci důvody pro vyloučení JUDr. Hany Navrátilové z rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 11 Tvo 26/2014).

Je třeba shrnout, že ač obviněný v dovolání opakovaně poukazuje na podjatost jmenované předsedkyně senátu, de facto neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že by na její straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Žádná taková okolnost neplyne ani z předmětného trestního spisu. Tyto námitky obviněného je proto třeba považovat za pouhý projev jeho nespokojenosti s postupem rozhodujících soudů a jeho jisté nevraživosti či osobní předpojatosti vůči JUDr. Navrátilové, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování. Je tak zřejmé, že nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Obviněný v dovolání deklaroval také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v § 11 odst. 1 tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle § 159a odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním líčení podle § 223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle § 231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.

Nepřípustnost svého trestního stíhání spatřuje obviněný v tom, že z překladu rozhodnutí Krajského soudu v Lublani ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Ks 26876/2014, na jehož základě byl předán do České republiky, výslovně vyplývá, že požadovanou osobu, J. H., nesmí soudní orgány České republiky stíhat nebo mu uložit výkon trestu nebo jej předat jinému členskému státu nebo jej vydat třetímu státu pro trestnou činnost, kterou spáchal před předáním . Obviněný se domnívá, že z toho překladu lze jednoznačně dovodit, že jej nelze v České republice stíhat (ani vazebně) ani mu uložit trest pro trestnou činnost spáchanou před předáním. Naopak je podle dovolatele nesprávný překlad pořízený odvolacím soudem, podle nějž jej není možno stíhat toliko pro jinou trestnou činnost, než je ta, kvůli níž byl do České republiky předán . Tomuto názoru obviněného však nelze dát za pravdu. Bylo by totiž v rozporu s jakýmikoliv logickými zásadami, aby slovinský soud obviněného předal do České republiky k trestnímu stíhání a současně rozhodl, že ani v předávané trestní věci jej Česká republika nesmí stíhat. V takovém případě by v podstatě nebyl žádný důvod k tomu, aby byl obviněný do České republiky vydáván.

I zde je nezbytné odkázat na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 33/2014. V této věci Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti obviněného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2014, sp. zn. 5 To 44/2012, jímž byl vzat do vazby, nebyl přijat jeho písemný slib a nebyla akceptována peněžitá záruka ani dohled probačního úředníka. V dané stížnosti obviněný použil obdobnou argumentaci jako v podaném dovolání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 33/2014, podrobně zhodnotil okolnosti předání obviněného do České republiky na základě vydaného Evropského zatýkacího rozkazu a také uvedl, že podstatou Evropského zatýkacího rozkazu je zajištění osoby obviněného či odsouzeného na území dožádaného státu Evropské unie a jeho následné předání k trestnímu stíhání či výkonu trestu odnětí svobody na území vyžadujícího členského státu. Tento institut je ovládán mj. zásadou speciality (k tomu viz § 198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci v platném znění). Z něj jednoznačně vyplývá, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána. Nejvyšší soud se i v nyní posuzovaném dovolání s argumentací citovaného rozhodnutí plně ztotožňuje a neshledává důvod k jeho změně či polemice s ním. I když tedy námitku nepřípustnosti trestního stíhání lze formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu podřadit, nelze ji v daném případě považovat za důvodnou.

Obviněný uplatnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že námitky deklarované v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Oba soudy, zejména však soud nalézací, se velmi podrobně věnovaly otázce zjištění podvodného úmyslu, významu čestného prohlášení o ručení, problematice spolupachatelství i právní kvalifikaci jednání obviněného.

Stejně tak se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly s návrhy na doplnění dokazování. O rozsahu provedeného dokazování rozhoduje soud a není jeho povinností provést každý obviněným či obhajobou navrhovaný důkaz. Příslušné soudy ve svých rozhodnutích jasně uvedly, že podle jejich přesvědčení není na místě provádět další dokazování, neboť ostatní již shromážděné důkazy jsou dostatečné pro rozhodnutí ve věci. Otázka viny obviněného byla s potřebnou mírou jistoty již vyřešena, proto příslušné soudy důvodně vyhodnotily návrhy na další dokazování jako nadbytečné.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Jak vyplývá již z výše uvedeného, v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, jak je rozvedeno v předcházejících odstavcích.

V rámci výhrad ke skutkovým zjištěním obviněný v dovolání poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. V tomto ohledu však toliko polemizuje se způsobem, jímž rozhodující soudy hodnotily provedené důkazy.

Nejvyšší soud konstatuje, že příslušné soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí. Je tak možno beze zbytku odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a lze uzavřít, že se zde nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy. Není pochyb, že soudy obou stupňů svým zákonným povinnostem v tomto ohledu plně dostály, odůvodnění jejich právních závěrů konvenuje důkazní situaci, argumentace v rozhodnutích je věcná, logická, neprokazující žádné prvky libovůle apod.

Nad rámec řečeného je třeba připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně v rámci hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, že hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Pokud jde o námitku nerespektování zásady in dubio pro reo, je nezbytné zdůraznit, že tato zásada spadá do kategorie procesních, nikoli hmotně právních ustanovení, tudíž odkaz na to, že nebyla aplikována a v tom že je třeba spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutno označit za námitku z pohledu zmíněného dovolacího důvodu irelevantní. Z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá, které důkazy měly k dispozici a jakým způsobem tyto důkazy hodnotily. Jestliže následně obviněný tyto úvahy zpochybňuje a vytýká soudům nerespektování zásady in dubio pro reo, nejde ve své podstatě o uplatnění výhrad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale o snahu přesvědčit dovolací soud o tom, že hodnotící úvahy soudů nižších stupňů jsou nesprávné a že se uvedeného jednání nedopustil. Nadto je třeba akcentovat okolnost, že tato zásada (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je logicky uplatňována tehdy, pokud takováto procesní situace nastane a soud pro své závěry nemá potřebnou míru jistoty. O tuto situaci však v projednávané věci zcela zřetelně nejde.

Za nepatřičnou je pak třeba považovat výhradu obviněného, že spoluobviněná M. N. byla v části trestního řízení bez řádného právního zastoupení a tedy z její výpovědi zde učiněné není možno vycházet. Je nepochybné, že obviněná byla v této fázi trestního řízení řádně zastoupena obhájcem JUDr. Vladimírem Císařem (ustanoven dne 15. 4. 2008), přičemž skutečnost, že tímto obhájcem byla jmenovaná obviněná zastoupena opětovně již podruhé, na řádnosti právního zastoupení nemá žádný vliv. Jak vysvětlil již soud druhého stupně, opětovné ustanovení JUDr. Císaře poté, co skončilo zastoupení obviněné M. N. na základě plné moci, odpovídá současné praxi sledující hledisko procesní ekonomiky. Takový postup je i v souladu s právem obviněného na obhajobu, neboť obhajobu nadále vykonává obhájce, který se již určité fáze trestního řízení osobně účastnil.

Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. řádu. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

Podle ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, to záleží na povaze konkrétního skutku.

Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu v tom, že nebyl učiněn zprošťující výrok ve vztahu ke skutku I. 6, když poškozenému J. byly všechny faktury zaplaceny. K tomu je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl soudem pro tento skutek obžaloby zproštěn, proto ani nebylo možno učinit zprošťující výrok. Dané faktury byly poškozenému J. zaplaceny až dodatečně a tato skutečnost neměla žádnou relevanci z hlediska škody coby částky vylákané podvodným jednáním. V řízení bylo prokázáno, že obviněný (vedle dalších spoluobviněných) spáchal pokračující trestný čin podvodu, jednal od počátku s podvodným úmyslem a okamžikem spáchání byl již okamžik odběru zboží.

Pokud obviněný namítá absenci výroku o náhradě škody poškozené společnosti H., s. r. o., tak tento výrok soud neučinil důvodně, neboť usnesením ze dne 12. 4. 2011 rozhodl podle § 206 odst. 4 tr. řádu tak, že poškozená obchodní společnost H. a. s. r. o., IČ 46972757 se sídlem Brno, Pekařská 32 nárok na náhradu škody nemůže v hlavním líčení uplatňovat. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 4. 2011, kterého se obviněný osobně účastnil.

Konečně obviněnému nelze dát za pravdu ani v jeho tvrzení ohledně pochybení stran popisu jednotlivých skutků. Popis skutků v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje všechny náležitosti požadované shora specifikovaným ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu. Skutky jsou ve skutkové větě příslušného rozsudku soudu prvního stupně (vzhledem k povaze) upřesněny dostatečně, tj. včetně konkretizace místa, doby i způsobu spáchání, proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu nebyl námitkami uplatněnými obviněným v dovolání naplněn.

Posledním dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil v podaném dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v této první části žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) a k) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) a k) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Na základě shora uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. listopadu 2015


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu