4 Tdo 1152/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1152/2015-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 dovolání obviněného K. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 50 To 94/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 136/2014, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 2 T 136/2014, byl obviněný K. T. uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 18.3.2014, v době od 21.15 hod. do 21.19 hodin, v D., v herně H. K., v ulici H., za přítomnosti nejméně tří dalších osob přistoupil ke stolu, u kterého seděl P. M., P. G. a M. M., kdy mluvil s P. M., načež uchopil do své pravé ruky pivní sud volně položený u sloupu v herně, rozpřáhl se s ním a opět ho položil, načež opět přistoupil ke stolu, kde fyzicky napadl M. M., tak, že ho hřbetem ruky prudce udeřil do pravé tváře, až tento spadl ze židle na podlahu a následně přistoupil k P. G., kterého udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do oblasti čela, poté jej prudkým úderem své hlavy udeřil do oblasti pravého spánku a nakonec jej prudce udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do obličeje, až jej vychýlil z rovnováhy, kdy dalšímu fyzickému napadení zabránil P. M. tím způsobem, že K. T. kopl pravou nohou do levého stehna a následně se K. T. snažil uchopit v oblasti krku, K. T. ho však odstrčil, v zadní části barového pultu uchopil kovovou barovou židli a hodil ji po P. M., kterého však židle nezasáhla a narazila do sloupu v herně, když svým jednáním P. M., P. G. ani M. M. nezpůsobil žádná zranění.

Za to mu byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo současně obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající ve zdržení se požívání alkoholických nápojů.

Proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 2 T 136/2014, podali odvolání jak obviněný K. T., tak státní zástupce Okresního zastupitelství v Domažlicích, který se odvolal v neprospěch obviněného výlučně do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 50 To 94/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného K. T. odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo přiměřené omezení zdržet se ve zkušební době nadměrného požívání alkoholických nápojů.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 50 To 94/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že dané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přisouzených trestných činů, ale ani žádného jiného trestného činu. Dle jeho mínění nejde o jednání, které by mohlo být podřazeno pod některé z ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, proto mělo být posouzeno pouze jako přestupek.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ač je námitky obviněného formálně možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jedná se o námitky neopodstatněné, neboť obviněný se posuzovaných činů dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročilo rámec, kdy by mohlo být posuzováno jako jednání přestupkové. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že předmětné jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek. Tyto námitky lze sice formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.

K námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).

Takto definovanou zásadou ultima ratio jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.

Dle učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že již s ohledem na způsob napadení poškozených se nelze ztotožnit ani s právním názorem obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek. Jak uvedly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, bylo jen šťastnou shodou okolností, že v důsledku shora popsaného jednání obviněného nedošlo k následku v podobě poškození zdraví ani u jednoho z poškozených, byť intenzita násilného jednání obviněného vůči nim byla poměrně značná. Poškozený M. M. následkem úderu rukou do tváře ze strany obviněného spadl ze židle, poškozeného P. G. obviněný napadl tak, že jej udeřil rukou do hlavy a posléze svou hlavou do spánku, a to přesto, že měl jmenovaný poškozený zlomenou nohu v ortéze a užíval berle, proti poškozenému P. M. obviněný hodil kovovou barovou židlí. Podle Nejvyššího soudu tak není pochyb o tom, že všichni poškození mohli zcela reálně utrpět v důsledku jednání obviněného vážná zranění. Stranou pozornosti nemůže zůstat zjištění, že ani jeden z poškozených nezavdal svým chováním či jednáním obviněnému příčinu k fyzickým útokům proti nim. Stejně tak zůstává mimo pochybnost, že obviněný se veřejně a na místě veřejnosti přístupném choval agresivně, neurvale a neohleduplně, přičemž v důsledku jeho jednání došlo k hrubému narušení veřejného klidu a pořádku.

Na základě shora uvedených skutečností se Nejvyšší soud plně ztotožnil s právními závěry nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného K. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. října 2015

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu