4 Tdo 1130/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1130/2015-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 31 To 97/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 152/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 31 To 97/2015 a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 3 T 152/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 3 T 152/2014 postoupil trestní věc obviněného K. S. pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v době od měsíce května 2012 do 2. 4. 2014 na různých místech společného obydlí na adresách J. n. N., P., J. n. N., U S. l., J. n. N., S., D. v J. h., K., L., P. a L., N. B. fyzicky a psychicky týral svou družku G. K., když zpočátku družce vulgárně nadával, zakazoval jí návštěvy kamarádů, matky, rozbíjel jí věci a postupně ji se zvyšující se frekvencí až několikrát do týdne fyzicky napadal bitím pěstmi, zejména do hlavy, škrtil ji, vláčel za vlasy a dále jí vyhrožoval s nožem v ruce, že ji propíchne, rozbil jí hlavu talířem, kdy dne 25. 6. 2012 v době kolem 19.00 hodin poškozenou fyzicky napadl na chodbě v přízemí panelového domu v J. n. N., U S. l. tím způsobem, že ji udeřil otevřenou dlaní do tváře, dále dne 26. 6. 2012 v době kolem 9.45 hodin na téže adrese poškozenou slovně napadl u bytu ve 12. patře, dne 18. 8. 2012 v době kolem 23.40 hodin tamtéž v bytě ve 13. podlaží po předešlé slovní potyčce udeřil poškozenou pěstí do levé tváře a dne 17. 6. 2013 v blíže nezjištěné době kolem 15.00 hodin v D. v J. h., ulici K. poškozenou udeřil do hlavy talířem a způsobil jí tržné zranění, po kterém byla tato převezena na ošetření do nemocnice, a dne 30. 3. 2014 kolem 21.00 hodin na adrese L., N. B. ji shodil na zem a několikrát jí dupl na hlavu a způsobil jí tak zhmoždění kolem levého oka, otok levé strany obličeje a tržnou ránu za pravým boltcem , k projednání Magistrátu města Jablonec nad Nisou, neboť uvedený skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ).

Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 31 To 97/2015 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce podaném v neprospěch obviněného s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a soud druhého stupně nesprávně právně posoudil otázku zachování totožnosti skutku a nesprávně uzavřel, že skutek nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty žádného z trestných činů, a zamítl řádný opravný prostředek proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu, přestože dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. byly dány již v předcházejícím řízení.

Krajský soud výše uvedeným způsobem rozhodl přesto, že jak v usnesení policejního orgánu ze dne 2. 4. 2014 č.j. KRPL-32300-13/TČ-2014-180471 o zahájení trestního stíhání obviněného S., tak v obžalobě ze dne 18. 7. 2014 sp. zn. ZT 82/2014 byl skutek, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, vymezen stejně jako v usnesení soudu prvního stupně. V obžalobě byl pouze popis skutku precizován tak, že jednání obviněného vůči poškozené bylo popsáno chronologicky, kdy napadení ze dne 30. 3. 2014, které bylo posledním napadením před zahájením trestního stíhání, bylo ve skutkové větě uvedeno v logickém sledu jako poslední. U napadení ze dne 17. 6. 2013 byl upřesněn způsob napadení, včetně utrpěného zranění poškozené, kdy bylo ve skutkové větě obžaloby konkretizováno, že obviněný udeřil poškozenou do hlavy talířem a způsobil jí tržné zranění, po kterém byla převezena na ošetření do nemocnice. U napadení ze dne 30. 3. 2014 byl v obžalobě konkretizován rovněž způsob napadení tak, že obviněný shodil poškozenou na zem a několikrát jí dupl na hlavu.

Podle nejvyššího státního zástupce je proto zřejmé, že kontinuita skutku zůstala zachována, tedy že totožný skutek byl předmětem zahájení trestního stíhání, obžaloby i předmětem rozhodování soudu, jelikož totožnost skutku nebyla narušena ani zpřesněním shora naznačených skutečností.

Nejvyšší státní zástupce (dovolatel) dále zrekapituloval závěry soudu druhého stupně ohledně totožnosti skutku uvedené v odůvodnění napadeného usnesení a poukázal na skutečnost, že stížnostní soud zjevně nerozlišoval mezi skutkem a trestným činem a smísením těchto pojmů dospěl k nesprávným závěrům a postupům. V případě posuzování otázky totožnosti skutku se vždy jedná o otázku skutku, a nikoli právní kvalifikace. Pouze tehdy, spočívá-li změna právní kvalifikace v takových skutkových změnách, při kterých se mění samotná podstata skutku, totožnost skutku není zachována. Závažnost činu byla podle státního zástupce dostatečně vystižena posouzením skutku podle jednoho z několika ustanovení na něj dopadajících, a to ustanovením o trestném činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, byť je z popisu skutku zřejmé, že jednáním obviněného byly naplněny rovněž zákonné znaky skutkových podstat jiných trestných činů. V posuzované trestní věci však bylo možné hovořit o zdánlivém souběhu, neboť ostatní právní kvalifikace byly vzhledem k hlavní právní kvalifikaci ve vztahu faktické konzumpce, kdy posouzení skutku jako podstatně závažnějšího trestného činu konzumuje právní posouzení činu málo závažného.

Nejvyšší státní zástupce má za to, že uvedené právní souvislosti však soud druhého stupně ve svém rozhodnutí ignoroval. To, že nebylo prokázáno, že se obviněný dopustil zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ještě neznamená, že by skutek nemohl být podřazen pod znaky některého jiného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, zvláště v situaci, kdy do popředí vystupují další možné právní kvalifikace trestného jednání, které nebyly užity z důvodu zdánlivého souběhu. Útok spočívající ve vyhrožování s nožem mohl být posouzen jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, rozbití talíře o hlavu s následkem tržného poranění hlavy jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a shození na zem a několikeré dupnutí na hlavu s následkem zhmoždění levého oka, otoku levé strany obličeje a tržné rány za pravým boltcem jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tedy rozhodl nesprávně, pokud postoupil trestní věc k projednání Magistrátu města Jablonec nad Nisou se závěrem, že uvedený skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek, neboť ačkoliv dospěl k závěru, že popsaný skutek nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, nezvážil jinou právní kvalifikaci skutku. Přitom ze skutkové věty, tak jak byla formulována obžalobou a usnesením o zahájení trestního stíhání, bylo zřejmé, že obviněný se stíhaným jednáním mohl dopustit jiných trestných činů. Uvedenému postupu nebránila ani okolnost, že v případě odlišné právní kvalifikace by bylo třeba jednání obviněného posoudit jako vícečinný souběh. Soud druhého stupně uvedenou vadu ke stížnosti státního zástupce nenapravil, neboť nesprávně uzavřel, že odlišnému právnímu posouzení skutku brání zásada totožnosti skutku, která by nebyla zachována. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy bylo zatíženo vadou zakládající dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. a rozhodnutí stížnostního soudu je zatíženo vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./ zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 31 To 97/2015, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 3 T 152/2014 a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (správně má být uvedeno Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Shledal-li by Nejvyšší soud, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný prostřednictvím svého obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce ve svém vyjádření konstatoval, že se závěry uvedenými v dovolání nesouhlasí. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za věcně i procesně správná. Zároveň souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 31 To 97/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého trestního spisu, aniž jakkoli zpochybňuje závěry soudu prvního a druhého stupně ohledně absence naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného K. S. je důvodné.

Soud druhého stupně se v odůvodnění svého usnesení sice ztotožnil se stížnostní námitkou státního zástupce, že útoky vůči poškozené včetně způsobených následků by mohly přinejmenším naplnit zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak uvedl, že tímto směrem nebylo vedeno dokazování a v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou popsána zranění poškozené (byla popsána tak, že ke zranění nedošlo, anebo zde jejich popis chybí). Soud prvního stupně by tak musel doplnit takto zjištěný skutek, čímž by se však ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání jednalo o jiný a nový skutek, tudíž by nebyla zachována totožnost skutku. Pro útok obviněného ze dne 30. 3. 2014 nebylo podle soudu druhého stupně zahájeno ani trestní stíhání obviněného a zároveň chybí dostatečné prokázání způsobu jednání a zjištění následku v podobě závažnosti zranění poškozené a délky jejího léčení. Stížnostní soud se tudíž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v jednání obviněného nelze spatřovat naplnění zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a za správný lze podle něj považovat závěr, že ve zjištěném jednání by bylo spíše možno spatřovat přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.

Uvedené zdůvodnění soudu druhého stupně však nemá oporu ve spisu a je s ním v přímém rozporu.

Podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.

Dospěl-li soud prvního stupně a posléze i soud druhého stupně k závěru, že skutek nelze kvalifikovat jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku s ohledem na absenci znaku týrání, neboť poškozená jednání obviněného nemohla pociťovat jako těžké příkoří, a nevykazovalo vysoký stupeň bezohlednosti, přičemž poškozená na obviněném nebyla ani finančně závislá, byl povinen před postoupením věci jinému orgánu s ohledem na skutečnost, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, zkoumat, zda jednání obviněného nevykazuje znaky jiného trestného činu, tedy že nejde ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř. o trestný čin. Přestože soud druhého stupně shrnul, že útoky vůči poškozené včetně způsobených následků mohou být po doplnění dokazování posouzeny přinejmenším jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, považoval rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správně, ačkoli nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. Tedy sám soud druhého stupně připustil, že se může jednat o trestný čin a nikoli o přestupek. V takovém případě měl napadené usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zrušit a přikázat tomuto soudu doplnit dokazování za účelem výsledného zákonu odpovídajícího právního posouzení skutku.

Je třeba konstatovat, že soud sice podle § 220 odst. 3 tr. ř. není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, ale neshledal-li naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, bylo třeba se zabývat, zda jednání vykazuje znaky jiného trestného činu. Z popisu skutku uvedeného v obžalobě plyne, že jednání obviněného by bylo možno posoudit jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (obviněný poškozené vyhrožoval s nožem v ruce, že ji propíchne) , jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (dne 17. 6. 2013 v blíže nezjištěné době kolem 15.00 hodin v D. v J. h., ulici K. poškozenou udeřil do hlavy talířem a způsobil jí tržné zranění, po kterém byla tato převezena na ošetření do nemocnice , a pro její zranění byla předpokládána doba léčení v délce jednoho týdne, viz lékařská zpráva MUDr. V. D. o ošetření poškozené v Nemocnici Jablonec nad Nisou, č. l. 130), případně jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, či pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku ( dne 30. 3. 2014 kolem 21.00 hodin na adrese L., N. B. ji shodil na zem a několikrát jí dupl na hlavu a způsobil jí tak zhmoždění kolem levého oka, otok levé strany obličeje a tržnou ránu za pravým boltcem , viz lékařská zpráva MUDr. M. P., Krajská nemocnice Liberec ze dne 30. 3. 2014, č. l. 52), na což důvodně poukázal státní zástupce ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nyní i nejvyšší státní zástupce v dovolání.

Soud druhého stupně též nesprávně posoudil otázku totožnosti skutku. Podstatu skutku tvoří jednání a následek trestného činu. Pro zachování totožnosti postačuje, je-li alespoň zachována totožnost jednání nebo následku. Na zachování totožnosti nemají vliv okolnosti individualizující skutek, zejména pokud jde o čas a místo spáchání trestného činu, formu zavinění, rozsah následků, způsob provedení, pohnutku, pokud zůstala zachována totožnost jednání nebo totožnost následku.

Z usnesení policejního orgánu ze dne 2. 4. 2014 č.j. KRPL-32300-13/TČ-2014-180471 o zahájení trestního stíhání obviněného S. (č. l. 1-3) vyplývá, že součástí skutku, pro nějž je vedeno trestní řízení, byl i útok obviněného na poškozenou ze dne 30. 3. 2014 zde popsaný tak, že ...při posledním napadení dne 30. 3. 2014 v blíže nezjištěné době kolem 21:00 hod. na adrese N. B., L., jí způsobil zhmoždění kolem levého oka, otok levé strany obličeje a tržnou ránu za pravým boltcem . V souladu se skutkovými okolnostmi zjištěnými v průběhu vyšetřování jej pak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou v obžalobě ze dne 18. 7. 2014 sp. zn. ZT 82/2014 (č. l. 254-255) chronologicky zařadila na konec popisu skutku uvedeného v obžalobě a pouze jej upřesnila a doplnila tak, že obviněný dne 30. 3. 2014 kolem 21.00 hodin na adrese L., N. B. ji shodil na zem a několikrát jí dupl na hlavu a způsobil jí tak zhmoždění kolem levého oka, otok levé strany obličeje a tržnou ránu za pravým boltcem . Pro stíhaný skutek tedy bylo řádně zahájeno trestní stíhání, kdy popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného se shoduje po upřesnění jednání obviněného se zachováním následku v podobě vymezených zranění poškozené s jeho popisem v obžalobě a následně i v usnesení o postoupení věci k projednání Magistrátu města Jablonec nad Nisou. Nezměnila se tedy podstata skutku a byla zachována i jeho totožnost.

Z předloženého trestního spisu je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů se tak shodně soustředily výlučně na konstatování, že nebyly naplněny znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, avšak zcela stranou jejich zájmu zůstala varianta posouzení jednání obviněného jako jiných trestných činů naznačených shora, jejichž kvalifikaci by bylo možno dovodit po náležitém doplnění dokazování. V dalším řízení bude proto třeba náležitě objasnit, zda zranění poškozené naplňují ve svém souhrnu kategorii ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku či těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, kdy v druhém případě by se mělo jednat o vážnou poruchu zdraví nebo vážně onemocnění, které poškozená pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Taková porucha zdraví musí mít delší dobu trvání, kdy soudní praxe stanoví hranici mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví přibližně dobu šesti týdnů, nicméně trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být i delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle poruchy zdraví a příznaků, které jí doprovázejí (srov. č. 13/1966 Sb. rozh. tr.). Zároveň při právním posuzování jednání pachatele není možno vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozené byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou osobu z útoku hrozilo, a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozené nastaly a jak dlouho trvaly. Soud prvního stupně pak bude muset upravit skutek tak, aby odpovídal případně nově použité právní kvalifikaci i s přihlédnutím k možnosti kvalifikace jednání obviněného jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (vyhrožování poškozené s nožem v ruce, že ji propíchne), jelikož soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku soud musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal jeho právní kvalifikaci.

Absentuje-li trestněprávní kvalifikace jednání obviněného, ač soud druhého stupně připustil, že by tímto jednáním mohly být naplněny nejméně zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu (či trestných činů) ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 zákoníku (a dále případně přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku) a soud přesto z uvedeného dovodí, že skutek není trestným činem, a je třeba postoupit věc k posouzení, zda se nejedná o přestupek, zakládá takové pochybení podstatnou vadu jeho rozhodnutí, neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Soud druhého stupně zároveň nesprávně právně posoudil skutek ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť i vlivem chybného posouzení otázky zachování totožnosti skutku shledal, že se může jednat o přestupek, ačkoli je zřejmé, že bylo možno po doplnění dokazování posoudit jednání obviněného potažmo i jako vícečinný souběh trestných činů. Současně zamítl stížnost státního zástupce v neprospěch obviněného proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Skutečností ale zůstává, že k prvotnímu pochybení došlo již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž tento soud bude muset doplnit dokazování ve shora naznačených směrech, veškeré důkazy znovu zhodnotit a na jejich základě případně upřesnit skutkový stav a celou věc opětovně náležitě právně posoudit.

Na shora uvedeném základě proto Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 31 To 97/2015, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 3 T 152/2014 a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu projednal a rozhodl.

Ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést jím nařízené úkony a doplnění.

Toto rozhodnutí bylo učiněno za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. října 2015


JUDr. František Hrabec předseda senátu