4 Tdo 1130/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1130/2013-26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný I. M. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 6 To 78/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 47/1997, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného I. M. G. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný I. M. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 2 T 47/1997 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 11. 4. 1996 ve večerních hodinách kolem 20.00 hodin se zištným záměrem usmrtit v jeho bytě v Ú. n. L. S., T., J. Č., vnikl přesně nezjištěným způsobem do jeho bytu, kde ze zálohy fyzicky napadl poškozeného J. Č. tak, že jej škrtil umělohmotnou hadičkou, kterou nakonec dvojmo obtočil kolem krku poškozeného, utáhl a zavázal na uzel a způsobil mu tak smrt udušením a následně pak byt poškozeného prohledal a k jeho škodě mu odcizil přesně nezjištěnou částku peněz a věcí .

Za to mu byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 6 To 78/2012 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Toto usnesení odvolacího soudu posléze obviněný prostřednictvím svého obhájce napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. ř.

Naplnění prvního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že senát Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyl ve složení předsedy senátu Mgr. Ondřeje Peřicha a přísedících Dagmar Škvárové a Dany Jaré obsazen tak, jak má na zřeteli čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR. Zmíněný článek nejprve citoval a uvedl, že složení senátu, kde přísedící nejsou soudci, ale jedná se o laiky, kteří nemají a ani nemusí mít vysokoškolské právnické vzdělání a nemusí být nositeli odpovídajícího vysokoškolského titulu, umožňuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o soudech a soudcích ), který je však v rozporu s čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR. Přísedící laici nejsou vázáni zákonem a ani nejsou oprávněni posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, popřípadě s Ústavou, neboť tato oprávnění přísluší jen soudci a senát obsazený přísedícími laiky není schopný se v této otázce usnášet, a to ani v případě věcí podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR per analogiam. Přísedící laici nejsou chráněni před zasahováním do nezávislosti soudu (§ 335 tr. zák.), kdy je chráněn pouze soudce, přičemž tyto může kdykoliv ovlivnit i při hodnocení důkazů. Dále mají majoritní hlas proti předsedovi senátu a mohou jej přehlasovat v jakékoli otázce. V otázkách právních bez vysokoškolského vzdělání jsou pak v trestním řízení závislí na někom, kdo vysokoškolské vzdělání má a tím je státní zástupce a předseda senátu. Toto však vylučuje nestrannost a nezávislost přísedících laiků.

Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podle dovolatele dán na základě skutečnosti, že státní zástupce zasáhl do garantovaného práva obviněného na presumpci neviny a měl by být proto vyloučen z úkonů trestního řízení, neboť v obžalobě užil úsloví čímž spáchal , aniž by to vyžadovalo ustanovení § 177 tr. ř. Úsloví čímž nebo tím spáchal je součástí výroku o vině a přísluší jen soudci. Státní zástupce má povinnost dokazovat vinu, ovšem toto si přisvojil senát obsazený přísedícími laiky, který neprokazoval vinu bez pochybností, ale snažil se vyvracet obhajobu. Neprokázání viny je podle dovolatele totéž co nevina, avšak znehodnověrnění obhajoby neznamená automaticky prokázání viny. Taktéž přísedící laici přijímající bez vysokoškolského vzdělání právní úkony státního zástupce by měli být vyloučeni z úkonů trestního řízení.

U třetího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný deklaroval, že si je vědom, že tento dovolací důvod může uplatnit pouze za předpokladu, že rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tímto ustanovením je pak jemu samotnému vzhledem k neexistenci pozitivní právní úpravy vyloučen dovolací přezkum v posuzované věci navzdory skutečnosti, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá nic o úvahách odvolacího soudu, kterými byl veden při zamítnutí jeho odvolání, a zároveň postrádá reakci na výhrady obviněného vytýkající soudu prvního stupně nesprávné a odlišné hodnocení důkazů vedoucí ve svém důsledku k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dovolatel nesouhlasí především s výpovědí svědka R. D., který se značným časovým odstupem neuvěřitelně podrobně popisoval události, které údajně viděl v době před 21 měsíci, a v jeho výpovědi se vyskytují zásadní rozpory. Tento svědek uvedl, že viděl, jak byl poškozený tažen za žlutou gumovou hadičku v pokoji bytu, což je v rozporu s výpovědí jeho matky svědkyně M. D., ale taktéž s provedenou fotodokumentací, videozáznamem a vyjádřením soudního znalce MUDr. Fialky. Dovolatel dále obšírně argumentuje nevěrohodností svědka D. a domnívá se, že samotná výpověď svědkyně D. je od počátku řízení nepoužitelná, neboť její výslechy byly provedeny před sdělením obvinění dovolatele, o kterém však nebyl jeho obhájce vyrozuměn, neboť byl obviněnému ustanoven až poté, a to současně se sdělením obvinění ze dne 3. 10. 1996, které mu bylo doručeno až dne 21. 10. 1996. Tím se však odvolací soud nezabýval, ač byl ze strany obhajoby na tato pochybení náležitě upozorněn. Obviněný je přesvědčen, že pokud by nalézací soud v rámci hlavního líčení vyslechl M. a R. D., a nespokojil se pouze se čtením jejich nepoužitelných výpovědí učiněných účelově v roce 1998, dospěl by ke zcela jiným skutkovým i právním závěrům.

Dovolatel dále tvrdí, že v rozhodném období na území ČR nikdy nebyl, a osoba, kterou svědci nazývají I. G., není totožná s ním, což dále obsáhle dokládá zejména tvrzeními o nesprávnostech uvedených v jeho evidenčním listu a neplatném cestovním pasu, pomocí nichž se jej snažil nalézací soud ztotožnit s pachatelem činu. Soud dále neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz sejmutí otisků obviněného a jejich porovnání se stopami získanými při ohledání místa činu, za účelem prokázání, že obviněný na místě činu nebyl. Jeho neprovedení nalézací soud zdůvodnil pouze tím, že Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje již žádný spisový materiál nemá, a žádné daktyloskopické stopy a biologický materiál již není k dispozici. Tato okolnost však nemůže být přičtena k tíži obviněného s tím, že tento zásadní a zcela objektivní důkaz nebude proveden. Dovolatel má podle svého vyjádření objektivně doložené zranění staršího data vyžadující lékařskou péči, kdy soud v tomto směru rovněž neprovedl jediný důkaz i přesto, že je obviněný neustále navrhoval.

S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 a IV. ÚS 335/05 dovolatel upozornil na to, že při existenci jediného usvědčujícího důkazu v trestním řízení by měla být věnována mimořádná pozornost jeho prověření a měl by být mimořádně pečlivě hodnocen. Oba soudy nižších stupňů tak měly vyvinout veškeré úsilí, aby jediný usvědčující důkaz pokud možno doplnily jinými, byť nepřímými důkazy, kdy tato povinnost ostatně vyplývá ze zásady oficiality, ze zásady vyhledávací podle § 2 odst. 4 a 5 tr. ř. a z principu presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř. a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo . Skutek v napadeném usnesení nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 6 To 78/2012, a taktéž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 2 T 47/1997, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. tak, že k námitce obviněného týkající se obsazení soudu přísedícími podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že dovolatelem tvrzený rozpor mezi Ústavou a zákonem o soudech a soudcích zatím soudní praxe nepocítila. Skutečnost, že obecné soudy bez jakýchkoliv pochybností připouští přítomnost přísedících v senátech, je patrna z nepublikované i publikované judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 6 Tdo 690/2010, usnesení Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 36/2012 Sb.). Pochybnosti neprojevil v tomto směru ani Ústavní soud, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2098/08. Akceptace přísedících je pak v podstatě obecně zřejmá z veškeré další judikatury ve všech věcech, v nichž v senátech rozhodovaly nalézací soudy. Je-li platná právní úprava zatím vykládána popsaným způsobem, tedy že účast přísedících na soudním rozhodování nevzbuzuje žádné pochyby, nezbývá podle státního zástupce než považovat protiargumenty dovolatele jen za jeho podnět k legislativním změnám a jeho námitky za neopodstatněné.

Argumentaci dovolatele ohledně zásahu státního zástupce do práva obviněného na presumpci neviny nepovažuje státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání za zcela srozumitelnou. Ve vztahu k ní pouze podotkl, že podaná obžaloba ze své podstaty nemůže být rozhodnutím ve smyslu trestního řádu. Jedná se o specifický úkon, který se nejvíce blíží návrhu. Samotnou obžalobou nemůže být rozhodnuto o ničí vině, ani nemůže být nikomu uložen žádný trest. Již z tohoto důvodu nemůže být splněna podmínka předmětného dovolacího důvodu podle písm. b) shora citovaného ustanovení ve věci rozhodl . Dodal, že presumpce neviny chrání obviněného toliko před odsouzením, nikoliv před obviněním nebo obžalobou. Jiný výklad by vedl k absurdním závěrům k faktické nemožnosti kohokoliv obvinit či obžalovat z trestného činu. Z uvedeného je podle státního zástupce zřejmé, že dovolání bylo v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o právo obviněného na spravedlivý proces, má státní zástupce za to, že postupem soudů toto právo porušeno nebylo. Důkazní situace byla skutečně komplikovaná, avšak o vině nebylo rozhodnuto jen na základě jednoho důkazu, jak uvádí dovolatel. Nalézací soud na straně 12 a 13 odůvodnění svého rozsudku podrobně uvádí řadu nepřímých důkazů, hodnotí věrohodnost výpovědi nezletilého přímého svědka R. D. a tuto výpověď pečlivě hodnotí v souvislostech s důkazy nepřímými. Jeho závěry jsou logické a postrádají prvky svévole. Za těchto okolností nelze soudu vytýkat, že zhodnotil provedené důkazy jinak než obhajoba, respektive že neprovedl další dokazování požadované obhajobou, zejména že neopakoval výslechy dvou svědků L. D. a R. D. Neprovedení těchto i dalších svědeckých výpovědí nalézací soud řádně zdůvodnil na straně 4 a 6 odůvodnění svého rozsudku. Velká péče byla rovněž věnována vyvrácení obhajoby dovolatele, že je ve skutečnosti jinou osobou, než za kterou je považován a že v České republice nikdy dříve nebyl. V ostatních částech dovolání dovolatel jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudů. I v tomto případě bylo dovolání podle názoru státního zástupce podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jelikož jsou konkrétní důvody uvedené dovolatelem dílem zjevně neopodstatněné (obsazení soudu) a dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b tr. ř. (ostatní důvody), navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 6 To 78/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z námitky uplatněné obviněným je zřejmé, že je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba uvést, že účast přísedících jako laiků na rozhodování v trestních kauzách je naopak odrazem a naplněním čl. 94 odst. 1 Ústavy, podle něhož zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho složení, a zároveň odstavce 2 téhož článku Ústavy, podle kterého může zákon stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Tímto zákonem je právě zákon o soudech a soudcích, který v § 31 odst. 1 stanoví, že krajský soud mimo jiné rozhoduje v senátech, které se podle odstavce 2 písm. a) téhož ustanovení skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech. Společenský konsensus na účasti přísedících laiků při rozhodování v trestních věcech představuje taktéž formu kontroly veřejnosti nad tímto rozhodováním, která je podrobně upravena v zákonu o soudech a soudcích zejména v ustanovení § 60 až § 101. Rozhodně nelze souhlasit s dovolatelem, že přísedící laici nejsou vázáni zákonem (viz § 79 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož jsou soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem, který jsou povinni vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem), a že nejsou schopni posoudit soulad ani jiného právního předpisu se zákonem. Ostatně o tom, zda je zákon nebo jeho dílčí ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem, rozhoduje ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy výlučně Ústavní soud. Pakliže tedy Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval v posuzované věci jako soud prvního stupně podle § 29 písm. b) zákona o soudech a soudcích a § 17 odst. 1 tr. ř. ( neboť za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem), a to v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Ondřeje Peřicha a přísedících Dagmar Škvárové a Dany Jaré, jednalo se o řádné obsazení soudu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a tento dovolací důvod byl obviněným uplatněn zjevně neopodstatněně.

Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Dovolatel pod takto zákonem vymezený dovolací důvod podřadil námitku spočívající v tom, že státní zástupce nerespektoval právo obviněného na presumpci neviny, a měl by být proto vyloučen z úkonů trestního řízení, když v obžalobě užil úsloví čímž spáchal , aniž by to vyžadovalo ustanovení § 177 tr. ř., jelikož úsloví čímž nebo tím spáchal je součástí výroku o vině a přísluší jen soudci. Takto formulovaný argument však není s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obžaloba podávaná státním zástupcem představuje rozhodnutí sui generis , které není možno považovat za rozhodnutí ve věci ve smyslu tohoto ustanovení, tedy za rozhodnutí, které je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., které vydal vyloučený orgán, tj. vyloučený soud či soudce. Subsumoval-li obviněný pod tento dovolací důvod i námitku o nutnosti vyloučení přísedících laiků z důvodů přijímání právních úkonů státního zástupce (viz argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.), jedná se o námitku irelevantní, kterou nelze s úspěchem uplatnit s poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Třetí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítaný obviněným lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z dovolání obviněného je zcela zřejmé, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nelze k nim proto přihlížet. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nesprávné a neúplné, že existují mezi jednotlivými důkazy zásadní rozpory a že se stíhaného zločinu nedopustil, protože nebyl v ČR. Činí tak navíc opakovaně, když obsah této třetí části dovolání tvoří argumentace, jíž uplatnil rovněž v řádném opravném prostředku, aniž by předložil námitku novou a nadto uplatněnou relevantně s ohledem na uplatněný dovolací důvod. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Obviněný dále pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitky ryze procesního charakteru, jimiž v dovolání zpochybňuje spravedlivost provedeného procesu, které uplatnil již v předchozím řízení a oba soudy se s nimi dostatečně vypořádaly (tj. otázka daktyloskopických stop obviněného a provedení důkazu zprávou o lékařské prohlídce obviněného ve věznici, viz zejména strana 8 10 odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu).

Jedná-li se o jeho tvrzení o nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněné M. D. vzhledem k nedodržení ustanovení týkající se práva obviněného na obhajobu, zejména porušení ustanovení o přítomnosti jeho obhájce při výsleších této osoby, je třeba uvést následující. Výslechy obviněné M. D. proběhly dne 21. a 22. 4. 1996 (č. l. 159-163) a dne 12. 7. 1996 (č. l. 164-166), o nichž nemohl být obhájce obviněného G. vyrozuměn, neboť trestní stíhání obviněného G. bylo zahájeno v souladu s § 303 odst. 1 tr. ř. až dne 21. 10. 1996, doručením sdělení obvinění ze dne 3. 10. 1996 obhájci obviněného JUDr. Lubomíru Bejdlovi (viz doručenka na č. l. 208). O dalším výslechu této obviněné ze dne 29. 10. 1996 (č. l. 167-168) byl obhájce obviněného G. již vyrozuměn telefonicky dne 23. 10. 1996 (viz č. l. 60). Právě z důvodu zahájení trestního stíhání obviněného G. byl policejním orgánem dne 13. 1. 1997 opakován výslech obviněné D., avšak k jejímu výslechu se JUDr. Bejdl nedostavil, ačkoliv byl o něm řádně vyrozuměn dne 7. 1. 1997 (viz doručenka na č. l. 59; zde je patrná písařská chyba, kdy bylo nesprávně zapsáno datum 7. 1. 1996, ačkoliv je zřejmé, že se jednalo o 7. 1. 1997). Z protokolu o tomto výslechu na č. l. 169 vyplývá, že obviněná D. neměla, co by k věci dále vypověděla, protože již předtím uvedla vše, co věděla o předmětné trestné činnosti, a odkázala proto na obsah svých předešlých výpovědí (viz výše). Krajský soud v Ústí nad Labem poté v hlavním líčení v souladu s § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl shora uvedené výpovědi obviněné D. z přípravného řízení, neboť odmítla vypovídat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 6. 1. 1998, č. l. 483), a vzal je za základ pro svá skutková zjištění vedoucí mimo jiné k uznání viny obviněného pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. rozsudkem ze dne 27. 1. 1998 sp. zn. 2 T 47/97. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku poté Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 9 To 28/98 podle § 256 tr. ř. zamítl. V souladu s § 306a odst. 2 tr. ř. byly obě tato rozhodnutí k žádosti obviněného zrušeny usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 2 T 47/97 a ve věci bylo nařízeno nové hlavní líčení. Vzhledem k tomu, že se nalézacímu soudu i přes opakované pokusy dříve spoluobviněnou D. (u níž trestní stíhání proti ní vedené bylo skončeno vydáním pravomocného odsuzujícího rozsudku), nyní v postavení svědkyně, nepodařilo předvolat a přes náležité pátrání po jejím pobytu se nepovedlo zajistit její přítomnost u nového hlavního líčení a vyslechnout ji, přečetl nalézací soud v souladu s § 306a odst. 1, 2 tr. ř. shora uvedené výpovědi z přípravného řízení a její odmítnutí výpovědi v hlavním líčení ze dne 6. 1. 1998, k nimž neměl obviněný ani jeho obhájce připomínek (viz protokol o hlavním líčení ze dne 24. 1. 2012, č. l. 916). Takový postup mu umožňovalo ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte za předpokladu, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a taková osoba se stala nezvěstnou. I přes uvedené překážky, které nalézací soud překlenul v souladu s trestním řádem, se proto nejednalo o procesně nepoužitelné výpovědi, jak se snažil předestřít dovolatel.

Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. S touto právní kvalifikací se zcela ztotožnil i odvolací soud, přičemž tato z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.

Ve svém celku pak vzhledem k těmto závěrům a stručně uvedeným důvodům (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného I. M. G., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. prosince 2013


Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c