4 Tdo 1104/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 1104/2015-29

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 11 To 16/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 44/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 4 T 44/2014, byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od 7.00 hod. do 7.05 hod. dne 13. srpna 2013 ve D. K. n. L., okres T. v ulici D. K. v areálu společnosti J. Š. a spol., s.r.o. nezabezpečil svého psa rasy zlatý retvívr, slyšícího na jméno A., který tak měl volný pohyb po celém areálu a který vyběhl otevřenou branou z areálu ven na chodník v době, kdy zde procházela M. D., se svým psem rasy border kolie, slyšícím na jméno S., přičemž jmenovaná z obavy z možného napadení svého psa chytla uvedeného zlatého retvívra rukou za obojek, avšak ten se otočil a kousl ji do pravého předloktí, čímž M. D., způsobil zranění spočívající ve zlomenině dolního konce loketní kosti vpravo a tržné rance dolního konce předloktí vpravo, která si vyžádala její hospitalizaci spojenou s operačním zákrokem v Oblastní nemocnici Jičín, a.s. v době ode dne 21. 8. 2013 do dne 23. 8. 2013 a v důsledku nichž vznikla u jmenované pracovní neschopnost v době ode dne 13. 8. 2013 do dne 9. 12. 2013, během níž byla po celou uvedenou dobu omezena na běžném způsobu života tím, že nemohla používat pravou ruku ke každodenním činnostem a k práci, přičemž J. Š. nezabezpečením psa před útěkem z uvedeného areálu na veřejné prostranství skrze otevřenou bránu porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo mj. ke škodám na zdraví, stanovenou v § 415 občanského zákoníku, účinného do dne 31. 12. 2013 .

Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR Hradec Králové částku 27.483,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 4 T 44/2014, podal obviněný J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 11 To 16/2015, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 11 To 16/2015, podal následně obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Vyjádřil názor, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem ve formě těžké újmy na zdraví u poškozené, neboť z prokázaného skutkového děje vyplývá, že si poškozená počínala zcela nesprávně a že to byla ona, kdo vyvolal reakci A., který se v důsledku jednání poškozené bránil jejímu neadekvátnímu jednání. Dále ve svém dovolání uvedl, že nebylo ze strany soudů právně zhodnoceno spoluzavinění poškozené.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Ze znaleckého posudku z oboru kynologie, ale i z dalších důkazů, zejména výpovědi poškozené M. D. vyplynulo, že obviněný tím, že akceptoval útěky svého psa, zapříčinil ve smyslu § 415 v době spáchání činu platného občanského zákoníku vzniklou situaci, kdy pes napadl poškozenou. Správně dospěl odvolací soud k závěru, že rizikové chování poškozené nepřerušilo příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným protiprávním účinkem v podobě újmy na zdraví, neboť poškozená reagovala na vzniklou situaci, kterou nezapříčinila. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Dovolatel ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Nejvyšší soud však v posuzovaném případě shledal, že obviněný J. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku z oboru kynologie a dále výpovědí svědků, které však blíže nespecifikoval) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (absence znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k posouzení zranění poškozené), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku (neboť co se týká námitky nedostatku příčinné souvislosti, zde obviněný uplatňuje vlastní verzi skutkového děje a hodnotí provedené důkazy ve svůj prospěch). Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Trutnově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutkové závěry soudů spolehlivě vyplývají z provedených důkazů, především ze svědecké výpovědi poškozené M. D., která podrobně, přesvědčivě a bez podstatnějších rozporů popsala incident a okolnosti, za kterých k němu došlo, jakož i ze znaleckého posudku z oboru kynologie, lékařských zpráv a výpovědí svědků J. S., J. P. a P. K. a rovněž z listinných důkazů. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného, že svou povinnost předcházet škodám neporušil, a již proto hodnotily znalecký posudek z oboru kynologie velmi obezřetně s důrazem na to, zda a do jaké míry je v souladu s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Z dalších důkazů jednoznačně vyplynulo, že si byl obviněný vědom, že se nejednalo o první případ, kdy jeho pes utekl z vymezených soukromých prostor na veřejné prostranství. Naopak, z provedených důkazů je zřejmé, že pes obviněného utíkal opakovaně, což vyplývá jednak z úředního záznamu Městské policie Dvůr Králové nad Labem a jednak výpovědí svědků J. S. a M. D. Z výše uvedeného plyne, že si obviněný musel být vědom, že opatření k zamezení úniku psa na veřejné prostranství jsou nedostatečná. Tím, že obviněný nepřijal dostatečná opatření, aby zamezil vstupu jeho psa do areálu společnosti J. Š. a spol., s.r.o., kde se pak tento pes mohl volně pohybovat bez dozoru a kde se za účelem nakládání a vykládání materiálu otevírá vstupní brána, kterou se pes může dostat na veřejné prostranství, evidentně porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 415 občanského zákoníku. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Z dané vázanosti pak vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2015


JUDr. Jiří Pácal předseda senátu