4 Tdo 11/2016
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 11/2016-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 dovolání obviněného Ing. I. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 205/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 11 T 205/2014, byl obviněný Ing. I. M. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 9. 8. 2013 v 9.26 hodin v B. v ulici V. u domu se dostavil k vozidlu Honda Civic, zaparkovanému na vozovce vedle chodníku ve vzdálenosti kratší než 3,5 metru od tramvajových kolejí, kdy v době jeho příchodu k vozidlu se zde nacházeli tři strážníci Městské policie Brno ve služební stejnokroji a ve vzdálenosti asi 10 metrů za vozidlem stálo odtahové vozidlo spol. Brněnské komunikace, a. s., se strážníky nekomunikoval a ihned se uvnitř vozidla uzamkl, následně byl vyzván strážníkem Bc. T. M., stojícím u levých předních dveří vozidla, k prokázání totožnosti a předložení dokladů, této výzvě nevyhověl, nastartoval motor vozidla a v úmyslu vyhnout se projednání dopravního přestupku se prudce rozjel vpřed směrem k ulici H. s mírným vybočením vozidla vlevo od chodníku, v důsledku čehož došlo ke kontaktu střední části levého boku vozidla s levou rukou strážníka Bc. T. M. a strážnice N. K. původně se nacházející u levého předního blatníku vozidla musela uskočit vzad tak, aby nedošlo k jejímu sražení, kdy v důsledku uvedeného jednání utrpěl strážník Bc. T. M. zhmoždění lokte levé horní končetiny.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 599 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 11 T 205/2014, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 5 To 166/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že namítl podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně v závěrečném návrhu v rámci hlavního líčení a odvolacímu soudu tedy byla tato skutečnost známa. To, že se nalézací soud vyjádřil, že není podjatý a odvolací soud toto jeho tvrzení potvrdil, je dle názoru obviněného v rozporu s tím, jak řízení před soudem prvního stupně probíhalo, tj. že předseda senátu nadržoval svědkům obžaloby a hlavní líčení vedl tendenčně. Obviněný je přesvědčen, že chování předsedy senátu při hlavním líčení nesplňovalo podmínku nestrannosti při rozhodování, bylo v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a bylo důvodné pro použití ustanovení o námitce podjatosti soudu. Vyslovil proto nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nepodjatosti soudu prvního stupně s tím, že pokud by odvolací soud před svým rozhodnutím skutečně přezkoumal námitku podjatosti, nemohl by rozhodnout tak, jak rozhodl.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že předmětným jednáním nebyla z jeho strany naplněna skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru mohlo jít nanejvýš o přestupek, avšak ani to nebylo v rámci projednávání správního deliktu prokázáno. Domnívá se, že rozhodující soudy se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou týkající se prokázání jeho úmyslu najíždět na strážníka Městské policie. O najíždění se ani jednat nemohlo a v této souvislost označil za opomenuté důkazy jeho návrhy, zejména provedení vyšetřovacího pokusu, jímž by se objasnilo, zda skutečně najel do strážníka Městské policie, zda výpovědi jeho kolegyň jsou věrohodné a zda jeho odjezd z místa činu mohl či skutečně strážníka ohrozil do té míry, aby se dal posoudit jako útok se zbraní.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Nejvyšší soud po prostudování trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž tvořily i podstatnou část odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tudíž v podstatě pouze o opakování obhajoby, jíž se zabývaly a vypořádaly s ní rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněný v podaném dovolání poukazuje na podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně s tím, že tuto skutečnost namítal již v závěrečném návrhu v rámci hlavního líčení. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu vznesl námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivo Zummera, o které rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2015 tak, že předseda senátu JUDr. Ivo Zummer nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 205/2014. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 217/2015, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Obviněný má za to, že jmenovaný předseda senátu nalézacího soudu nadržoval svědkům obžaloby a hlavní líčení vedl tendenčně. K tomu je třeba zdůraznit, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že podle ustanovení § 30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 376 s.).

K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivo Zummera. Obviněný sice opakovaně poukazuje na údajnou podjatost jmenovaného předsedy senátu, avšak de facto neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že by na jeho straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Navíc žádná taková okolnost neplyne ani z obsahu předloženého trestního spisu. Z protokolace není zřejmé, že by se obviněný ohradil vůči konkrétně položeným dotazům, že by namítal nesprávnost, neúplnost či tendenčnost provedené protokolace, případně konkrétně poukázal na cokoli, co by v něm mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti, že proces není veden nestranně. Dané námitky obviněného je tak třeba považovat za pouhý projev jeho nespokojenosti s postupem nalézacího soudu, nasvědčují o jisté osobní animozitě ve vztahu k předsedovi senátu, což vše jsou okolnosti povýtce subjektivního rázu, které však mimo osobní pocit obviněného nebyly nikterak objektivizovány či jinak materializovány. Pouhá nespokojenost obviněného s výsledkem procesu neodůvodňuje úvahu o tom, že proces nebyl veden fair způsobem a výše zmíněné okolnosti nemohou být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování věci, jejíž rozhodování mu dle rozvrhu práce přísluší. Je tak zřejmé, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil v podaném dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Tvrzení obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a že se rozhodující soudy řádně nevypořádaly s jeho obhajobou týkající se prokázání jeho úmyslu (resp. že nebyl prokázán jeho úmysl najíždět na strážníka Městské policie), je tak sice možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde o námitky nedůvodné.

Zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchá se zbraní.

Předpokladem trestní odpovědnosti pachatele pro zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není však dosažení pachatelem zamýšleného výsledku ve výkonu pravomoci úřední osoby, tedy zákon nepředpokládá pro dokonání tohoto zločinu, aby pachatel skutečně dosáhl změny ve způsobu či výsledku výkonu pravomoci úřední osoby, ale postačí, že na tento výkon pravomoci úmyslně působí. V případě posuzované věci si obviněný počínal tak, že v úmyslu vyhnout se projednání dopravního přestupku se prudce rozjel vpřed směrem k ulici H. s mírným vybočením vozidla vlevo od chodníku, v důsledku čehož došlo ke kontaktu střední části levého boku vozidla s levou rukou strážníka Bc. T. M. a strážnice N. K. původně se nacházející u levého předního blatníku vozidla musela uskočit vzad tak, aby nedošlo k jejímu sražení .

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že popsané jednání obviněného je nutno posoudit jako užití násilí, které bylo zcela jistě způsobilé ovlivnit průběh oprávněného a zcela legitimního zákroku příslušníků Městské policie, a to nejméně tak, že je od takového zákroku vůči němu odradí. Současně není na základě provedeného dokazování pochyb o tom, že obviněný si uvedeným způsobem počínat chtěl, není proto ničím zpochybněn závěr, že jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.

Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena nejen výpověďmi zasahujících strážníků Bc. T. M., N. K. a J. F., ale i výpovědí svědka D. F. (řidiče odtahového vozidla Brněnských komunikací, a. s.), obsahem protokolu o nehodě v silničním provozu s pořízenou fotodokumentací, jakož i lékařskou zprávou MUDr. Š. Ch. o utrpěném zranění poškozeného Bc. T. M. a posouzením mechanismu jeho vzniku.

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že předmětným jednáním obviněný užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní, neboť osobní motorové vozidlo je prostředkem, jímž lze útok proti tělu učinit důraznějším (§ 118 tr. zákoníku), je závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty souzeného zločinu plně oprávněn.

K námitkám obviněného, že v řízení byly opomenuty a neprovedeny jím navrhované důkazy, a to vyšetřovací pokus, zda obviněný skutečně najel do strážníka městské policie, zda výpovědi jeho kolegyň jsou věrohodné a zda jeho odjezd z místa činu mohl příslušného strážníka ohrozit či ho skutečně ohrozil, aby se dal posoudit jako útok se zbraní, je třeba uvést, že příslušné soudy ve svých rozhodnutích jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, proč podle jejich přesvědčení nebylo nutné řízení o shora zmíněné důkazy doplňovat. Jejich názoru, že ostatní ve věci již shromážděné důkazy byly zcela postačující pro meritorní rozhodnutí, je nutno plně přisvědčit. Otázka viny obviněného byla s potřebnou mírou jistoty již vyřešena, proto soudy obou stupňů důvodně pokládaly doplnění dokazování v rozsahu navrhovaném obviněným za nadbytečné. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ve vztahu k nutnosti či nepotřebnosti dalšího dokazování ve věci ztotožnil.

Není proto pochyb o tom, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného Ing. I. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu