4 Tdo 1076/2013
Datum rozhodnutí: 15.10.2013
Dotčené předpisy: § 253 odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1076/2013-20

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2013 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 50 To 231/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 184/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 T 184/2012, byl obviněný J. Š. uznán vinným z pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1) a 2) rozsudku), kterého se dopustil jednáním dne 4. 11. 2012 a 5. 11. 2012 a dále z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku (bod 3) rozsudku), kterého se dopustil jednáním v přesně nezjištěné době 10. 9. 2012 do 23. 9. 2012.

Za uvedené jednání byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 3 T 146/2012, s právní mocí k 13. 2. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené K. F., částku ve výši 1.500,- Kč jako náhradu škody způsobené jeho činem.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného T. J.

Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 T 184/2012, podal obhájce obviněného J. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 50 To 231/2013, tak, že ho podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl. V odůvodnění usnesení krajský soud konstatoval, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně si obviněný ponechal lhůtu pro podání opravného prostředku. Dne 23. 4. 2013 bylo soudu doručeno podání obviněného ze dne 21. 4. 2013 označené jako Vzdání se práva odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 T 184/2012 , kde obviněný uvádí, že s odsouzením dle citovaného rozsudku, tedy s výroky o vině i o trestu, souhlasí a vzdává se práva odvolání. Současně obviněný v tomto podání dovozuje, že by měl rozsudek být již v právní moci, a žádá, aby byl z výkonu vazby převeden do výkonu trestu. Následně bylo dne 24. 4. 2013 soudu doručeno podání obviněného sepsané jeho obhájcem, ze kterého je patrné, že obviněný podává proti citovanému rozsudku odvolání. Dále bylo dne 30. 5. 2013 soudu doručeno další podání obviněného sepsané prostřednictvím jeho obhájce, ve kterém sděluje, že trvá na podaném odvolání a že podání ze dne 23. 4. 2013 neučinil ze svobodné vůle, ale pod tíhou šestiměsíční vazby. Na podkladě výše uvedeného odvolací soud konstatoval, že obviněný J. Š. podal odvolání jako osoba, která se práva podat odvolání výslovně vzdala, a že je tudíž namístě odvolání zamítnout podle § 253 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti soud uvedl, že vzdání se práva odvolání je úkonem neodvolatelným a obviněný jej nemůže vzít zpět.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 50 To 231/2013, podal následně obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že podání ze dne 23. 4. 2013 nebylo učiněno ze svobodné vůle, ale pod tíhou šestiměsíční vazby. Dále uvedl některé obecné principy týkající se projevu vůle a jeho souladu se skutečnou vůlí jednajícího člověka. Dovolatel poukázal na skutečnost, že po celé řízení popíral spáchání skutku uvedeného pod bodem 3) výroku o vině, dále uvedl, že v době vyhlášení rozsudku byl již šest měsíců ve vazbě, přičemž obviněný vyslovil názor, že práva odvolání se tak vzdal pod tíhou vazby, když chtěl být převeden do výrazně mírnějšího režimu trestu odnětí svobody. Soud podle názoru obviněného pochybil, pokud při hodnocení projevu vůle obviněného nepřihlédl k okolnostem, za kterých dovolatel tento úkon činil. Projev vůle vzdání se opravného prostředku za situace, kdy obviněný popřel spáchání trestné činnosti, musel soud chápat jako především snahu obviněného dosáhnout propuštění z vazby do výkonu trestu odnětí svobody, nikoli jako projev skutečné vůle dovolatele. Následně podané odvolání, které odpovídá projeveným postojům obviněného v trestním řízení, neumožňuje soudu, aby v dobré víře považoval vzdání se odvolání za projev svobodné vůle obviněného.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Plzni k projednání a rozhodnutí o odvolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že podání obviněného doručené soudu dne 23. 4. 2013 nevzbuzuje svým obsahem žádné pochybnosti v tom směru, že šlo o úkon, kterým se dovolatel ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 tr. ř. výslovně vzdal práva odvolání. Současně přímo z obsahu dovolání vyplývá, že toto podání bylo projevem skutečné vůle obviněného. Jestliže obviněný toto podání učinil za situace, kdy chtěl dosáhnout urychleného převedení z vazby do výkonu trestu i za tu cenu, že nepodá odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, pak jeho skutečná vůle nepochybně směřovala ke vzdání se práva odvolání; přetrvávající vnitřní výhrady obviněného vůči odsuzujícímu rozsudku jsou v tomto směru bez významu. Dále podotknul, že v praxi nejsou výjimečné případy, kdy i obviněný, který po celé řízení trestnou činnost vehementně popíral, posléze nepodá proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, popř. se práva odvolání výslovně vzdá, např. proto, že uložený trest považuje pro sebe za přijatelný. Skutečnost, že obviněný v původním řízení trestnou činnost zčásti popíral, tedy nemohla být důvodem k tomu, aby soudy měly pochybnosti o obsahu jeho podání doručeného soudu dne 23. 4. 2013. Dále státní zástupce připomněl, že prohlášení o vzdání se odvolání je neodvolatelné.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Citovaná část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na posuzovaný případ, protože odvolání bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř., tj. z důvodu, který měl procesní povahu. Obviněný si v hlavním líčení po vyhlášení rozsudku a po poučení o možnosti opravného prostředku sice ponechal lhůtu pro podání opravného prostředku, avšak dne 23. 4. 2013 bylo soudu doručeno podání obviněného ze dne 21. 4. 2013 označené jako Vzdání se práva odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 T 184/2012 , kde obviněný uvádí, že s odsouzením dle citovaného rozsudku, tedy s výroky o vině i o trestu, souhlasí a vzdává se práva odvolání. Pokud za této situace později sám podal odvolání, jednalo se o odvolání podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala, což je podle § 253 odst. 1 tr. ř. důvodem k zamítnutí takového odvolání.

Nejvyšší soud je toho názoru, že podání obviněného doručené soudu dne 23. 4. 2013 je naprosto nezpochybnitelné a obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Vzdání se odvolání bylo učiněno po vyhlášení rozsudku, a to ohledně všech výroků. Námitky, z nichž obviněný v dovolání dovozoval, že projev vůle vzdání se opravného prostředku za situace, když obviněný popřel spáchání trestné činnosti, musel soud chápat především jako snahu obviněného dosáhnout propuštění z vazby do výkonu trestu odnětí svobody, nikoli jako projev skutečné vůle dovolatele, nemohou v žádném případě obstát. Je třeba konstatovat, že obviněný toto podání učinil za situace, když chtěl dosáhnout urychleného převedení z vazby do výkonu trestu i za tu cenu, že nepodá odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, a tedy jeho skutečná vůle nepochybně směřovala ke vzdání se práva odvolání. Jak správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, o nedostatku vůle na straně obviněného by bylo v teoretické rovině možno hovořit např. v případě, že by byl ke vzdání se odvolání přinucen fyzickým nebo psychickým nátlakem, kdyby u obviněného nastala duševní porucha, pro kterou by vůbec nechápal smysl učiněného procesního úkonu apod. Žádná taková okolnost, která by na straně obviněného vylučovala existenci skutečné vůle vzdát se odvolání, však v předmětné trestní věci nenastala. Nejvyšší soud má za to, že učiněné prohlášení o vzdání se odvolání vyvolává veškeré zákonem předvídané účinky. Toto prohlášení je neodvolatelné. Je-li přesto učiněn projev vůle svědčící o podání odvolání, odvolací soud nemohl postupovat jinak, než jej podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnout.

Krajský soud v Plzni tedy nijak nepochybil, jestliže podané odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013

Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal