4 Tdo 1071/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1071/2015-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 3 To 191/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 126/2014, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 4 T 126/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným:
- pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině],
- pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině],
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

1)
v době od 9. 12. 2013 do 27. 12. 2013 po ukončení vztahu s poškozenou P. S., která s ním byla v té době těhotná, tuto opakovaně kontaktoval prostřednictvím svého mobilního telefonu, zasíláním výhružných SMS zpráv, v nichž jí opakovaně pod pohrůžkou násilí vyzýval k zaslání finanční hotovosti z částky 565.995,76 Kč, kterou jí po předchozí společné domluvě dobrovolně zaslal na její bankovní účet, přičemž jí vulgárně napadal a vyhrožoval zabitím, pokud mu peníze nepošle s tím, že jí podřízne jako prase, když ještě předtím dne 7. 12. 2013 v dopoledních hodinách přijel do místa bydliště jmenované, Ch., okres Č. K., kde zvonil na zvonek, bouchal a kopal do vstupních dveří bytu a nereagoval na výzvu poškozené, která po otevření dveří mu říkala, aby z domu odešel, naopak bez vyzvání vstoupil do chodby bytu, kde poškozenou urážel vulgárními výrazy, vyčítal jí, že mu nebere telefony, požadoval, aby s ním okamžitě jela do banky, vybrala ze svého účtu jeho peníze a předala mu je, načež poškozená ze strachu utekla do svého pokoje a obžalovaný z bytu odešel, přičemž na chodbě domu potom došlo k fyzickému konfliktu mezi obžalovaným a otcem poškozené V. S.; po odchodu z domu obžalovaný poškozenou kontaktoval ze svého mobilního telefonu, kdy jí v průběhu hovoru vyhrožoval, že jí zabije, utopí v přehradě a stáhne z ní kůži jako z králíka, přičemž popisované jednání vzbudilo v poškozené P. S. důvodnou obavu o život a zdraví její a jejího nenarozeného dítěte,

2)
nejméně v době od 16. 3. 2014 do 26. 3. 2014 a dále v době od 17. 4. 2014 do 25. 4. 2014 a dále v době od 17. 5. 2014 do 24. 5. 2014 opakovaně kontaktoval poškozenou P. S., která byla ve vysokém stupni těhotenství, prostřednictvím e-mailu a mobilních telefonů, kdy jí vulgárně napadal, urážel a vyhrožoval ublížením na zdraví a zabitím, s tím, že za ní přijede, uškrtí, rozkope břicho, že jí zabije jako psa, podřízne jako svini, přičemž prokazatelně dne 24. 5. 2014 napsal na svůj facebookový profil výhružnou zprávu Jednoho krásného dne tu svini S. podříznu i s tím, jejím parchantem. I za cenu doživotního kriminálu. Jen aby zdechla mrdka !!!!!!!! , přičemž popisované jednání vzbudilo v poškozené P. S. důvodnou obavu o život a zdraví její a jejího nenarozeného dítěte,

Za přečiny uvedené pod bodem 1) a za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 T 4/2014-44, byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně byl nad ním vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl z trestního příkazu Okresního soudu v Písku ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 T 4/2014-44, zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Za jednání popsané pod bodem 2) byl obviněný odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně byl nad ním vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 4 T 126/2014, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 3 To 191/2015, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 3 To 191/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace připustil, že se vytýkaného jednání skutečně dopustil, ale že je třeba chápat jeho chování v širších souvislostech, zejména v intencích partnerských vztahů, které nejsou vždy zcela bezproblémové. I když své jednání považuje za nemorální a nesprávné, je podle jeho názoru třeba pohlédnout na ně s odstupem a zejména za použití zásady subsidiarity trestní represe. V další části dovolání pak zdůraznil, že poškozená ho opakovaně kontaktovala a vyzývala ho ke společnému žití a bydlení, takže jeho jednání v ní v žádném případě nemohlo vzbuzovat obavy o život a zdraví. Dodal, že v poměrně krátké době po skončení trestního řízení u soudu prvního stupně s ním poškozená obnovila soužití a sepsala prohlášení, kde vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním, avšak toto nebylo ze strany právního zástupce soudu doručeno. Dané prohlášení poškozené proto obviněný přiložil k dovolání. Dále dovolatel tvrdí, že nebyl schopen jakéhokoliv skutečného násilí vůči poškozené, popírá, že by se dopustil přečinu vydírání či nebezpečného vyhrožování i přečinu porušování domovní svobody. Je přesvědčen, že jeho jednání není trestné.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že v části dovolání obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky týkající se údajného nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů, v rámci kterých obviněný tvrdí, že jeho jednání v poškozené v žádném případě nemohlo vzbuzovat obavy o život a zdraví a že nebyl schopen jakéhokoliv násilí vůči ní, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že v tomto směru se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný se tímto domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, čímž zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich názorem plně ztotožnil.

Obviněný byl z posuzované trestné činnosti odsouzen nejen na základě výpovědi poškozené P. S., ale i dalších důkazů, a to SMS zpráv zajištěných v telefonu poškozené, emailové komunikace či svědeckých výpovědí svědků S., F., L. a L. Soudy prvního a druhého stupně se beze zbytku vypořádaly i s tím, že zjištěné protiprávní jednání obviněného mohlo a také vzbudilo u poškozené důvodnou obavu. V neposlední řadě je třeba odkázat na důvody samotného mimořádného opravného prostředku, kde obviněný na jeho začátku výslovně uvádí, že se jednání specifikovaného ve výroku rozsudku skutečně dopustil a hodnotí je jako nemorální .

Pokud se týká prohlášení poškozené, kterým vzala zpět souhlas s trestním stíháním obviněného a které obviněný přiložil k podanému dovolání, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení § 163 odst. 2 tr. řádu může poškozený (tj. manžel, partner, druh dle § 163 odst. 1 tr. řádu) výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět souhlas s trestním stíháním, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě . Touto zákonnou formulací je zcela přesně vymezen časový moment, do něhož může poškozený se svým stanoviskem nakládat. Dovolací řízení jakožto jeden ze způsobů řízení o mimořádném opravném prostředku je mimo takto určený časový rámec, proto je třeba považovat poškozenou vyjádřený nesouhlas s trestním stíháním obviněného za právně nicotný akt.

Za právně relevantní je možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat pouze námitku, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe (ultima ratio). Zde je zapotřebí akcentovat skutečnost, že obviněný sám neuvádí, podle jakých ustanovení a kterého konkrétního právního předpisu mělo být jeho jednání posuzováno. Nejvyšší soud shledal, že námitka je neopodstatněná.

Obviněný nezpochybňoval a i v dovolání připouští, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, ale domnívá se, že je třeba nahlížet na ně v širších souvislostech partnerských vztahů a za použití zásady ultima ratio.

K námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).

Takto definovanou zásadou ultima ratio jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

V případě projednávané věci však vzhledem k výše uvedené skutečnosti nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen malou intenzitou. Okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.

Nejvyšší soud na závěr shrnuje, že se zcela ztotožnil s názory nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný jednáním, specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat pokračujícího přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu