4 Tdo 107/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 tr. ř., § 41 odst. 2 tr. ř.



4 Tdo 107/2013-42

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněných V. I. a V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 76/2012, t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012 i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu s e Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012, byli obviněný V. I. uznán vinným jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body 1 až 3), jednak zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 4 až 5) a obviněný V. P. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku (body 1, 2, 3, 6 a 7), (v bodech 1 až 3) spáchaným formou spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že

oba obvinění po předchozí dohodě

1)
v přesně nezjištěné době od 21.30 hodin dne 28. 9. 2011 do 06.40 hodin dne 29. 9. 2011 v B. na ulici V. naproti restaurace G. odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Combi, modré metalické barvy, kdy po rozlomení spínací skříňky vozidlo nastartovali dosud nezjištěným způsobem, přičemž v zavazadlovém prostoru se nacházel kompresor na dohušťování pneumatik dosud nezj. zn., svým jednáním tak způsobili majiteli J. D., škodu odcizením ve výši nejméně 203.500,- Kč,

2)
v přesně nezjištěné době od 13.00 hodin dne 16. 10. 2011 do 08.00 hodin dne 17. 10. 2011 v B. na ulici J. U. před domem, poté, co nezjištěným způsobem překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia TDi, modrozelené metalízy, čímž způsobili majiteli L. V., škodu odcizením ve výši nejméně 227.480,- Kč,

3)
v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 3. 11. 2011 do 10.15 hodin dne 4. 11. 2011 na území R. ve V. na ulici S. před domem, poté, co nezjištěným způsobem překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 černé barvy, v němž byly mimo jiné sada golfových holí a další věci v hodnotě 124.575,- Kč, svým jednáním tak způsobili majitelce G. P. M., bytem V., ulice S., škodu odcizením vozidla s věcmi ve výši 1.306.390,- Kč,

obviněný V. I. sám

4)
v přesně nezjištěné době od 5. 7. 2011 do 6. 7. 2011 v B. a s největší pravděpodobností i v jeho okolí úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X5 černé barvy, v hodnotě 1.103.000,- Kč, ačkoli věděl, že tento automobil pochází z trestné činnosti, konkrétně v době od 23.00 hodin dne 5. 7. 2011 do 8.00 hodin dne 6. 7. 2011 byl automobil odcizen v R., ve V., na ulici W., ke škodě majitele společnosti R. L., W., L., H.,

5)
v přesně nezjištěné době od 3. 11. 2011 do 4. 11. 2011 v B. a s největší pravděpodobností i jinde úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 zelené barvy, v hodnotě 1.711.900,- Kč, přestože mu bylo známo, že tento automobil byl odcizen, jak bylo později zjištěno tak od 22.30 hodin dne 3. 11. 2011 do 06.40 hodin dne 4. 11. 2011 v R., ve V. na ulici H., ke škodě majitele T. H., bytem W., D., H.,

obviněný V. P. sám

6)
v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 2. 7. 2011 do 13.30 hodin dne 3. 7. 2011 na území R., konkrétně ve V., na ulici B. L., poté co nezjištěným způsobem překonal uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X5 černé barvy, včetně v něm uloženého LapTopu zn. Sony, nezj. typu a výrobního čísla a náramkových hodinek, čímž způsobil majitelce - osobě I. K., bytem W., B. L. škodu odcizením ve výši nejméně 728.000,- Kč,

7)
v přesně nezjištěné době od 18.30 hodin dne 15. 9. 2011 do 12.30 hodin dne 20. 9. 2011 na území R., ve V., na ulici T., poté, co nezjištěným způsobem překonal uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Porsche Cayenne černé barvy, svým jednáním způsobil škodu odcizením majitelce M. D.-B., bytem W., W., M., ve výši nejméně 384.800,- Kč,

a uvedeného jednání se V. P. dopustil, přestože byl za trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona odsouzen a potrestán, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 5 T 286/2009, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2009, k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře pěti roků a šesti měsíců, z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 6. 2011 pod č.j. 1 Pp 4/2010 dne 30. 6. 2010.

Za popsané jednání byl obviněnému V. I. uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. P. byl uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným J. D., trvale bytem B., B. P., ve výši 222.190,- Kč a Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem K. Š., P., ve výši 9.810,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený L. V., trvale bytem B., J. U., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený J. D., trvale bytem B., B. P., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012, podali obvinění V. I. i V. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, tak, že

I)
podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu k odvolání obviněného V. I. zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu,

II)
podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu k odvolání obviněného V. P. zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. D.,

III)
podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud tak, že

A)
obviněný V. I. byl uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (body 1-3) a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 4-5), který se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

spolu s obviněným V. P. po předchozí dohodě

1)
v přesně nezjištěné době od 21.30 hodin dne 28. 9. 2011 do 06.40 hodin dne 29. 9. 2011 v B. na ulici V. naproti restaurace G. odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Combi, modré metalické barvy, kdy po rozlomení spínací skříňky vozidlo nastartovali dosud nezjištěným způsobem, přičemž v zavazadlovém prostoru se nacházel kompresor na dohušťování pneumatik dosud nezj. zn., svým jednáním tak způsobili majiteli J. D., škodu odcizením ve výši nejméně 203.500,- Kč,

2)
v přesně nezjištěné době od 13.00 hodin dne 16. 10. 2011 do 08.00 hodin dne 17. 10. 2011 v B. na ulici J. U. před domem, poté, co nezjištěným způsobem překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia TDi, modrozelené metalízy, čímž způsobili majiteli L. V., škodu odcizením ve výši nejméně 227.480,- Kč,

3)
v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 3. 11. 2011 do 10.15 hodin dne 4. 11. 2011 na území R. ve V. na ulici S. před domem, poté, co nezjištěným způsobem překonali uzamčení vozidla, za použití speciálních nástrojů a pomůcek odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 černé barvy, v němž byly mimo jiné sada golfových holí a další věci v hodnotě 124.575,- Kč, svým jednáním tak způsobili majitelce G. P. M., bytem V., ulice S., škodu odcizením vozidla s věcmi ve výši 1.306.390,- Kč,

obviněný V. I. sám

4)
v přesně nezjištěné době od 5. 7. 2011 do 6. 7. 2011 v B. a s největší pravděpodobností i v jeho okolí úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X5 černé barvy, v hodnotě 1.103.000,- Kč, ačkoli věděl, že tento automobil pochází z trestné činnosti, konkrétně v době od 23.00 hodin dne 5. 7. 2011 do 8.00 hodin dne 6. 7. 2011 byl automobil odcizen v R., ve V., na ulici W., ke škodě majitele společnosti R. L., W., L., H.,

5)
v přesně nezjištěné době od 3. 11. 2011 do 4. 11. 2011 v B. a s největší pravděpodobností i jinde úmyslně užíval osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 zelené barvy, v hodnotě 1.711.900,- Kč, přestože mu bylo známo, že tento automobil byl odcizen, jak bylo později zjištěno tak od 22.30 hodin dne 3. 11. 2011 do 06.40 hodin dne 4. 11. 2011 v R., ve V. na ulici H., ke škodě majitele T. H., bytem W., D., H.

Za popsané jednání byl obviněnému V. I. uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně spolu s obviněným V. P. poškozené Allianz pojišťovně, a.s., škodu ve výši 9.810,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený L. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

B)
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012, podali oba obvinění prostřednictví svých obhájců dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný V. I. v podaném dovolání uvádí, že byl odsouzen pouze na základě jediného důkazu, jímž jsou pachové stopy, jež jsou však pouze nepřímým a podpůrným důkazem. Konkrétně namítá, že nezůstalo vysvětleno, jakým způsobem byla ve vozidle BMW X6 (dle bodu 3 obžaloby), nalezena jeho pachová stopa, přičemž zároveň nebyla zajištěna pachová stopa obviněného P., jenž však s uvedeným vozidlem prokazatelně přijel. Odkazuje přitom na svou obhajobu, že v inkriminované době se na místě činu nacházet nemohl. K odběru pachových stop pak namítá procedurální nedostatky a dále skutečnost, že při porovnání pachových vzorků nebyla připuštěna přítomnost obhájce. Vyslovuje závěr, že ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá rozbor důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného V. I. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání je třeba z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za důvodné. Dále upozornil na skutečnost, že spoluobviněný V. P. ve svém dovolání, které podal proti témuž rozhodnutí, uplatnil relevantní námitky ohledně postupu orgánů činných v trestním řízení, jež ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za přiměřeného použití § 261 tr. řádu svědčí i obviněnému I. Ve vztahu k jednání obviněného uvedenému pod body 1 3 napadeného rozsudku lze proto podle jeho mínění konstatovat, že dosavadním postupem nebyla jednoznačně vyloučena možnost, že jednání obou obviněných bylo důsledkem reprobované tzv. policejní provokace. V tomto směru státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal na své vyjádření k dovolání obviněného V. P. ze dne 27. 11. 2012 č.j. 1 NZO 1125/2012-14, učiněné v příslušné trestní věci (viz níže).

K námitkám směřujícím proti použití pachových stop poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na relevantní judikaturu, ze které mimo jiné vyplývá, že není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem. Z odůvodnění nalézacího soudu přitom existenci takových dalších důkazů, jež by důkaz pachovou stopou podepřely, dovodit nelze. Oproti tomu relevanci nelze dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přiznat námitce vady tohoto důkazu spočívající v absenci obhájce při porovnání pachových vzorků, neboť při porovnávání pachových vzorků se nejedná o vyšetřovací úkon (tento úkon ani neprovádějí orgány činné v trestním řízení).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, na podkladě dovolání obviněného V. I. podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň s tím rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265 l odst. 4 tr. řádu rozhodl o vazbě obou obviněných. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Obviněný V. P. ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že v předcházejícím řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by ho přímo usvědčoval ze spáchání předmětného trestného činu. Pokud jde o útoky pod body 1, 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu, stěžovatel namítá, že tyto krádeže si objednali policisté provádějící předstíraný převod. Poté podrobně rozebírá důkazní situaci a dospívá k názoru, že nebylo prokázáno, že by to měl být on, kdo vozidla uvedená v bodech 1, 2 a 3 rozsudku odcizoval. Má za to, že provedeným dokazováním bylo pouze prokázáno, že se účastnil na jejich prodeji, přičemž ani z výslechu utajených svědků nevyplývá, že by je měl i odcizovat. Konkrétně namítá, že nelze jako důkaz proti němu uvádět výsledky pachové expertízy, když tato prokazuje, že v žádném z odcizených vozidel neseděl. Rozporuje i obsah důkazů, jež mají svědčit o jeho pohybu v R., kde mělo dojít k odcizení dalších vozidel. Polemizuje se závěrem, že o jeho účasti na krádežích svědčí to, že držel literaturu s tematikou odcizování vozidel, když tuto držel z pozice informátora policie. Za tím účelem obviněný připojil i obhájcem pořízené záznamy o výpovědích dvou policistů, pro něž měl působit jako informátor.

Ohledně skutků uvedených pod body 6 a 7 odkazuje obviněný na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, z něhož vyplývá pochybnost samotného soudu o správnosti použité právní kvalifikace. K těmto bodům rozsudku opětovně podrobně rozebírá důkazní situaci a dospívá k závěru, že z žádného důkazu nevyplývá, že by měl být pachatelem krádeže, přičemž dle jeho mínění nelze ani dovodit jeho vědomost o tom, že vozidla jsou odcizená.

V další části svého mimořádného opravného prostředku namítá, že policisté se při předstíraném převodu dopustili nezákonné provokace a neztotožňuje se s postupem soudu v tom, že zamítl jeho důkazní návrhy k objasnění této otázky a vyhodnotil, že se o provokaci nejednalo. Pokud jde o povolený předstíraný převod, namítá, že povolení tohoto úkonu neobsahovalo nákup předmětů sloužících k odcizování vozidel, avšak k takovému nákupu došlo. Výslovně namítá, že policisté vstupovali do skutkového děje, nebýt jejich poptávky na kradená vozidla, nikdy by k převodu kradených vozidel nedošlo. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva k problematice policejní provokace, na základě které dospívá k závěru, že se v případě projednávané věci o provokaci jednalo, neboť jednání policie bylo součástí skutkového děje.

Na základě výše uvedených skutečností proto obviněný závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl ve věci tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostí předmětné obžaloby, popřípadě podle § 265 l odst. 1 tr. řádu přikáže věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek odvolatele, a to zejména námitka, že jeho jednání uvedené pod bodem 1) 3) skutkové věty rozsudku nalézacího soudu bylo důsledkem reprobované aktivity policie, tj. námitkou tzv. policejní provokace. S ohledem na dosavadní judikaturu není v tomto směru dle přesvědčení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozsudek soudu prvého stupně odůvodněn odpovídajícím způsobem, neboť soud opomněl vyložit, na základě jakých poznatků bylo již v okamžiku povolení předstíraného převodu možno na straně obviněného dovodit existenci objektivního podezření ze zapojení do trestné činnosti. Pro objektivizaci těchto podmínek se přitom jeví potřebné prověřit původ a relevanci prvotního poznatku, který vedl orgány činné v trestním řízení k tomu, aby se zabývaly právě činností obviněného. Stejně tak se soud prvého stupně nezabýval vyhodnocením, zda v daných souvislostech pro účely prověřování trestné činnosti je nezbytné uskutečnit více předstíraných převodů, když právě opakovanost takových předstíraných převodů by mohla nasvědčovat tomu, že aktivita policejního orgánu má tendenci vykročit z mezí aprobovaného operativně pátracího prostředku směrem k reprobované a nežádoucí policejní provokaci. Soud je povinen vypořádat se řádně s námitkou obviněného, že byl k trestnému činu vyprovokován policií a zároveň je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03), což v odůvodnění svého rozhodnutí neučinil.

Na druhé straně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nesdílí výhrady obviněného směřující proti samotnému průběhu jednotlivých předstíraných převodů. Dodává, že k tomuto průběhu byli vyslechnuti v příslušném procesním postavení zúčastnění policisté, jejichž výpovědi soud náležitým způsobem vyhodnotil. Pokud obviněný toliko polemizuje s tímto hodnocením svědeckých výpovědí, vykročil tak z vytčeného prostoru tvrzeného extrémního nesouladu a zůstal pouze na poli prosté polemiky s hodnocením důkazů soudem prvého stupně.

Pokud se týká výtek obviněného ve vztahu k bodům 6. a 7. rozsudku soudu prvého stupně, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí s názorem nalézacího soudu, že v daném případě provedené důkazy poskytují dostatečný podklad k závěru o vině obviněného dílčími útoky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Sám soud vyslovil poněkud nepřípadnou pochybnost o svém právním hodnocení, když výslovně uvedl, že pokud by byly uvedené skutky souzeny a žalovány samostatně, soud by nejspíše zvažoval právní kvalifikaci zločinem podílnictví . Konkrétní úvahy, proč soud považoval za nutné jednání obviněného posoudit jako dílčí útoky pokračujícího zločinu krádeže, však z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dovodit nelze.

Za neopodstatněný považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství požadavek obviněného, aby soudy vyhodnotily jeho působení v pozici informátora pro jiné policejní složky, neboť je zřejmé, že sama tato skutečnost nemůže mít vliv na naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, když podstatou činnosti informátora je poskytování poznatků o páchané skryté trestné činnosti, nikoli snad jakási účast na takové činnosti. Z tohoto důvodu lze dle jeho názoru souhlasit s postupem soudů obou stupňů, pokud zamítly důkazní návrh obviněného na provedení důkazu výpověďmi policistů, s nimiž obviněný v pozici informátora spolupracoval. Zdůraznil, že v dovolacím řízení nelze jakkoli přihlížet k obhajobou pořízeným záznamům o výpovědích těchto policistů pořízených až po vyhlášení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil za přiměřeného použití § 261 tr. řádu dovoláním napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby podle § 265 l odst. 4 tr. řádu rozhodl také o vazbě obou obviněných. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání učinil případně i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obvinění ve svých dovoláních uplatnili shodně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že část v dovolání uplatněných námitek spadá pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předně se jedná o námitky obviněného V. P., že krádeže specifikované pod body 1), 2) a 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu si objednali policisté provádějící předstíraný převod, tzn. že jeho předmětné jednání bylo důsledkem tzv. policejní provokace.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné podotknout, že právní řád České republiky, konkrétně trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) zajišťuje, aby v trestním řízení před zahájením trestního stíhání byly využity postupy orgánů činných v trestním řízení směřující k zajištění účelu trestního řádu, a to k náležitému zjištění trestných činů a potrestání pachatelů. Orgány činné v trestním řízení jsou pak povinny provádět úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Podle judikatury Ústavního soudu (která vychází i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) nesmí být pomocí operativních pátracích prostředků podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin. Jinak řečeno nepřípustné je, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech. Nepřípustný je tedy takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012).

Z uvedeného je třeba dovodit, že obecně nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Rozhodující při zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli a specificky toho, zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je skutečnost, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že při předstíraném jednání státu (policie) nesmí být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát - a jeho jménem jednající policie - nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012).

O nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin, tj. že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů. Vždy je proto třeba velmi pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že v té které věci nejde o nepovolenou ingerenci státní moci.

V případě projednávané věci není dle názoru Nejvyššího soudu na základě učiněných skutkových zjištění možno jednoznačně uzavřít, zda obvinění byli či nebyli již před setkáním se skrytými vyšetřovateli (svědky) rozhodnuti spáchat trestný čin. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu není zřejmé, v jaký konkrétní okamžik policisté vstoupili do skutkového děje, resp. na základě čeho bylo již v okamžiku povolení předstíraného převodu možno u obviněných dovodit existenci objektivního podezření ze zapojení do trestné činnosti. U hlavního líčení byli pouze vyslechnuti utajovaní svědci T. M., J. K. a J. S., kteří ve svých výpovědích mimo jiné uvedli, že veškerou činnost a jednání s obviněnými V. P. a V. I. prováděli na základě pokynů zadavatele KŘP Jihomoravského kraje, kterým byli informováni o tom, že na území B. se mají pohybovat osoby, které odcizují vozidla a tyto kradená vozidla prodávají. Prvotní kontakt s obviněnými dle výpovědí jmenovaných svědků zprostředkoval svědek J. S., následně se oba obvinění a utajený svědek T. M. sešli na schůzce v B. ve V. v kavárně G. na začátku září 2011, kde se jednalo o tom, že obvinění budou tomuto svědkovi prodávat odcizená vozidla z různých zemí Evropské unie. Veškeré nabídky a předávky vozidel pak probíhaly v září, říjnu a listopadu 2011. Svědek J. K. vždy doprovázel svědka T. M. a při jednání s obviněnými vystupoval jako řidič, který odvážel odcizená vozidla. V rozhodnutí však chybí jakákoliv zmínka o tom, na základě čeho policie začala obviněné kontaktovat v souvislosti s kradenými vozidly.

S ohledem na shora citovanou judikaturu bylo dle přesvědčení Nejvyššího soudu nutné prověřit právě tu okolnost, která vedla orgány činné v trestním řízení k tomu, aby se vůbec začaly zabývat trestnou činností obviněných. Jinými slovy povinností soudu bylo prokázat, jak policie měla přijít na informaci o páchání trestné činnosti obviněnými, od koho se ji dozvěděla, proč obviněné začala kontaktovat ohledně koupě kradených motorových vozidel, apod. Žádný z těchto faktů není v odůvodnění rozsudku soudů prvního ani druhého stupně obsažen, a to přesto, že danou námitku obvinění v průběhu řízení již uplatňovali. Skutečnost, zda u obviněných nedocházelo ze strany policejního orgánu k navození situace, která by je motivovala ke spáchání trestného činu (když dle tvrzení obviněných nebýt poptávky policistů na kradená vozidla, nikdy by k převodu kradených vozidel nedošlo), bylo tak nutno velmi pečlivě hodnotit. Rozhodující soudy, a to především soud odvolací, se však s touto námitkou v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly a nevypořádaly a možnost, že na jednání obviněných se policie nedovoleným způsobem podílela, tj. že v jejich případě došlo k nepovolené ingerenci státní moci, tak nebyla v dosavadním trestním řízení spolehlivě vyloučena.

Dovolací námitka obviněného V. P. týkající se nedovolené policejní provokace byla proto shledána důvodnou s tím, že pochybení nalézacího i odvolacího soudu bude třeba v tomto směru v dalším řízení napravit.

Další z hlediska namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní námitkou je námitka obviněného V. P. týkající se nesprávné právní kvalifikace ohledně skutků uvedených pod body 6) a 7) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku se zločinu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí tak značnou škodu, přičemž byl za čin uvedený v § 205 odst. 1 tr. zákoníku v posledních třech letech odsouzen, nebo potrestán. Po subjektivní stránce zákon vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně přisvojení. Úmysl přisvojit si věc musí mít pachatel v době, kdy se jí zmocnil. Pro závěr o spáchání tohoto trestného činu je tak třeba prokázat, že to byl právě obviněný, kdo se cizí věci zmocnil, či se alespoň podílel na jejím zmocnění.

Z důkazů v řízení provedených vyplynulo, že ohledně vozidla BMW X5 odcizeného ve V. /skutek uvedený pod bodem 6)/ obviněný pouze požádal svědka K. o přepis tohoto vozidla, u vozidla Porsche Cayenne rovněž odcizeného ve V. (skutek uvedený pod bodem 7)/ obviněný nabízel svědku K. toto vozidlo jako zástavu za údajnou půjčku 250.000,- Kč. Za prokázanou je tak možno považovat pouze tu skutečnost, že obviněný s příslušnými vozidly disponoval, nikoliv však že by si je přisvojil. Sám nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí: Je nutné podotknout, že pokud by tyto skutky /tj. skutky uvedené pod body 6) a 7)/ byly žalovány samostatně, soud by nejspíše zvažoval právní kvalifikaci zločinem podílnictví . Není tak zřejmé, na základě čeho rozhodující soudy uznaly obviněného ohledně těchto skutků vinným zločinem krádeže, neboť jednoznačně nebylo prokázáno, že by si daná motorová vozidla přisvojil. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že ve vztahu k hmotněprávnímu závěru o pachatelství dílčích útoků zločinu krádeže uvedených pod body 6) a 7) rozsudku nalézacího soudu je dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. I v této části proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným.

Pokud se týká dalších v dovolání uplatněných námitek, tj. jednak výhrad obviněného V. P. proti průběhu jednotlivých předstíraných převodů, kdy ve svém důsledku pouze polemizuje s hodnocením svědeckých výpovědí, které byly nalézacím soudem náležitě vyhodnoceny, jednak požadavku, aby se soudy zabývaly jeho působením v pozici informátora pro jiné policejní složky, Nejvyšší soud shledal, že obviněný těmito námitkami ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. V tomto směru se tak obviněný svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.

Pro úplnost je třeba dodat, že nelze nic namítat proti rozhodnutí příslušného soudu o odmítnutí provedení důkazů svědeckými výpověďmi Ing. E. D. a Bc. D. V., pro které obviněný pracoval jako informátor a kterým obstarával literaturu na kradení vozidel, neboť výslech jmenovaných svědků by byl z hlediska projednávané trestné činnosti zcela nadbytečný, jak správně zdůraznil již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. K obhajobou pořízeným záznamům o výpovědích těchto policistů, které byly pořízeny až po vyhlášení napadeného rozsudku a které obviněný připojil k dovolání, nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť takový postup by byl v rozporu se zákonem (trestním řádem).

K dovolání obviněného V. I. Nejvyšší soud předně uvádí, že i přesto, že jmenovaný obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku námitku policejní provokace nevznesl, podle ustanovení § 261, věta první, tr. řádu prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného (obviněného), také dalšímu spoluobžalovanému (spoluobviněnému) nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. V případě obviněného V. I. lze proto konstatovat, že ve vztahu k jednání uvedenému pod body 1 3 napadeného rozsudku nebyla ani u něj jednoznačně dosavadním postupem orgánů činných v trestním řízení vyloučena možnost, že jeho jednání bylo důsledkem tzv. policejní provokace.

Obviněný V. I. v dovolání poukazuje zejména na skutečnost, že byl odsouzen na základě jediného důkazu, kterým jsou pachové stopy a dále namítá procedurální nedostatky při odběru pachových stop s tím, že při porovnání pachových vzorků nebyla připuštěna přítomnost obhájce.

Otázkou použití pachových stop jako důkazního prostředku se Nejvyšší soud i Ústavní soud České republiky již zabývaly a v průběhu své rozhodovací činnosti dospěly v tomto ohledu k závěru, že metoda pachové identifikace se vyznačuje takovými zvláštnostmi, které ji charakterizují jen jako důkaz podpůrný a nepřímý. Dosavadní judikatura se ustálila na tom, že není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem. Na základě tohoto důkazu je možno pouze dovodit, že dotyčná osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na příslušném místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností uzavřít, že právě ona se dopustila předmětného trestného činu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 44/99, sp. zn. 4 Tz 107/2002, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02, I. ÚS 3094/08). Odůvodnění nalézacího soudu, jež shrnuje ve věci učiněná skutková zjištění, však další takové důkazy, jež by důkaz pachovou stopou podepřely, neobsahuje. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně nelze dovodit existenci dalších důkazů, které by podpořily důkaz pachovou stopou, je třeba z tohoto hlediska dovolání obviněného považovat za právně relevantní a důvodné.

Na rozdíl od toho však, jak uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného V. I., nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku spočívající v absenci obhájce při porovnávání pachových stop.

Nejvyšší soud považuje za nutné předeslat, že takto vyjádřený dovolací důvod nepovažuje z věcného hlediska za naplňující zákonem stanovené podmínky, protože obviněný se domáhá přítomnosti obhájce a tím zajištění svého práva na obhajobu ve vztahu k úkonu, při kterém zákon přítomnost obhájce nestanoví, neboť ji z hlediska řádného, rychlého a včasného zajištění takových úkonů při dodržení nezbytné operativnosti v počáteční fázi trestního řízení nepovažuje za vhodnou.

Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. řádu, které upravuje povinnosti a práva obhájce, se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu. Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkonů, které nemají povahu vyšetřovacích úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat a orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny jej o takových úkonech vyrozumívat. Za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního řízení vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, pokud jsou prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§ 160 až § 178). Není proto pochyb, že mezi tyto úkony patří např. zahájení trestního stíhání, výslech obviněného, výslech svědka, konfrontace, výslech znalce, rekonstrukce, rekognice, domovní prohlídka, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, obžaloba atd. Je však zřejmé, že v přípravném řízení při vyšetřování trestních věcí jsou konány i další úkony, které do skupiny vyšetřovacích úkonů nelze zařadit.

Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 § 118 tr. řádu). Důvodem jejich vydělení, je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 12 odst. 1 tr. řádu mezi orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a policejní orgán) při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován (posouzen, vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít. Tak například zajištění stop na místě činu, jako je sejmutí daktyloskopických či trasologických stop nebo stěrů biologického matriálu není vyšetřovacím úkonem, protože je provádějí odborní technici kriminalistického ústavu a nikoli vyšetřovatel, tedy osoba, která je pověřena vedením vyšetřování dané konkrétní trestní věci. Teprve až odborné vyjádření nebo kriminalistická expertíza, které na základě vyhodnocení takto zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají povahu důkazu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1227/2003).

Z uvedeného plyne, že je nutné pro řešení otázky zachování a zajištění práva obhajoby a realizace práv obhájce rozlišovat, kdy se jedná o vyšetřovací úkon, jehož se obhájce má právo zúčastnit a kdy jde toliko o úkon směřující k obstarání potřebného podkladového materiálu, tj. o postup spojený s využitím operativně pátracích prostředků (§ 158b až § 158e tr. ř.), při jejichž provádění nepřichází účast obhájce v úvahu.

Vyhodnocení pachových stop (resp. porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného) je úkonem, který není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci kriminalistické expertízy nazývané porovnání pachových stop na základě metody pachových konzerv a provádějí je nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují.

Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 4 To 388/2012 i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2012, sp. zn. 92 T 76/2012, podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí bude tento soud podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná