4 Tdo 1065/2013
Datum rozhodnutí: 19.11.2013
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 1065/2013-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného O. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 226/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 105/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 226/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Nejprve je nutno uvést, že Městský soud v Praze rozhodoval v této trestní věci jako soud odvolací již podruhé, když původní odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 6 T 105/2011, jímž byl obviněný O. K. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, zrušil usnesením ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 8 To 61/2012 podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 4 posléze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2012 sp. zn. 6 T 105/2011, a to tak, že obviněného K. uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (ad skutek bod 1.) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (ad skutek bod 2.), jichž se dopustil tím, že:
1) dne 8. 1. 2011 v přesně nezjištěné době od 20.50 hod. do 22.30 hod. v P., V., v místě svého bydliště, v přízemí rodinného domku, kde byla již ode dne 6. 1. 2011 na návštěvě jeho bývalá přítelkyně, poškozená N. S., a to za účelem ujasnění si dalšího vztahu a stanovení pravidel jejich následného vzájemného chování, tuto v návaznosti na nespokojenost odpověďmi poškozené začal opakovaně bít do hlavy, protože nevěřil jejímu vysvětlení ohledně jejích předchozích vztahů s jinými muži, bít ji začal opakovaně ranami pěstí do hlavy, obličeje, a poté ji donutil k pohlavnímu styku souloží tak, že ji začal nejprve osahávat, poté jí svlékl od pasu dolů, na její slova, že to nechce , jí dal facku s tím, ať nemluví, říkal jí, ať je radši zticha, ať nekřičí, držel ji za ruku a za nohu, a poté do poškozené pronikl a vsunul jí pohlavní úd do pochvy, kde následně vyvrcholil, přičemž v důsledku tohoto jednání došlo u poškozené ke vzniku poruchy zdraví posttraumatické stresové poruchy stupně lehkého až středního s obrazem úzkostně depresivním a psychasthenickým,
2) v návaznosti na předchozí jednání popsané v bodu 1. rozsudku pokračoval v rozhovoru s poškozenou s tím, aby mu řekla pravdu, nedovolil jí vstát z pohovky, přičemž poškozenou opakovaně bil pěstí do hlavy s tím, že neříká pravdu, v okamžiku, kdy se chtěla zvednout, jí kopl nohou do obličeje, hodil po ní skleničku, přičemž celé toto jednání vyvrcholilo tím, že vzal do ruky nůž o délce 22 cm s černou rukojetí a dvojitou špičkou, přičemž když toto poškozená viděla, ze strachu z obviněného, z obavy o svůj život a zdraví utekla dveřmi do zahrady, a to bosá, v triku a kalhotách, přestože venku byl mráz, v domě zanechala své osobní věci spodní prádlo, košilka, jeansové kalhoty, bunda, boty a kabelka s doklady, platebními kartami a kosmetikou, mobilní telefon a klíče utekla k sousedům, kde požádala o pomoc a následně poté, co jí vyzvedl její bratr, v nočních hodinách dne 9. 1. 2011 vyhledala lékařské ošetření ve VFN Praha 2,
přičemž shora uvedeným jednáním popsaným v bodech 1 2 tohoto rozsudku - údery do obličeje poškozené jí byla způsobena nejméně zranění poranění měkkých tkání obličeje, krevní výron na levém dolním očním víčku, drobná oděrka v lícní krajině vlevo pod levým okem, drobné oděrky na levém ušním lalůčku, drobná oděrka horního rtu, přičemž tato zranění ze soudně lékařského hlediska nemají povahu ublížení na zdraví.
Za to mu byl v souladu s § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože s dvojitou špičkou.

Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze pak napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 226/2012 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, že dne 8. 1. 2011 v přesně nezjištěné době od 20.50 hod. v P., V., v místě svého bydliště, v přízemí rodinného domku, kde byla již ode dne 6. 1. 2011 na návštěvě jeho bývalá přítelkyně, poškozená N. S., a to za účelem ujasnění si dalšího vztahu a stanovení pravidel jejich následného vzájemného chování, tuto po předchozím vyhrožování zabitím proto, že se snažil poškozenou bít pěstmi do obličeje, tahat za vlasy, kopl do ní, udeřil jí hlavu o skříňku, a poté ji donutil k pohlavnímu styku souloží tak, že si sedl vedle ní na pohovku, začal ji hladit po hlavě a celém těle, a když se poškozená bránila odtlačováním útočníka se slovy aby toho nechal, že odejde , položil poškozenou na pohovce na záda, zaklekl na ni obkročmo přes její trup, svlékl ji od pasu dolů a vyhrnul jí triko ke krku, přitom si sundal kalhoty a slipy a poté poškozené přes její pokračující slovní nesouhlas pravou rukou roztáhl nohy a vsunul jí pohlavní úd do pochvy, kde po cca pětiminutové kopulaci vyvrcholil, následně odešel do kuchyně, kde z kuchyňské linky vytáhl kuchyňský nůž o délce 22 cm s černou rukojetí a dvojitou špičkou, tímto šermoval poškozené před obličejem a vyhrožoval jí zabitím, což vzbudilo v poškozené takové obavy o život a zdraví, že se rozhodla z domu utéct a vyběhla ve 22:31 hod. dveřmi do zahrady bosá v triku a dlouhých kalhotách obviněného a utekla k sousedům, kde žádala o pomoc a možnost zatelefonovat své matce, později v nočních hodinách dne 9. 11. 2011 vyhledala lékařské ošetření na gynekologii a chirurgii ve VFN Praha 2, přičemž její osobní věci spodní prádlo, košilka, jeansové kalhoty, bunda, boty a kabelka s doklady, platebními kartami a kosmetikou, mobilní telefon a klíče zůstaly v domě a následně jí byly vráceny orgány policie , jímž měl spáchat zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (správně mělo být uvedeno tr. zákoníku) a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.

Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaném v neprospěch obviněného O. K., jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel nejprve shrnul skutkové okolnosti, k nimž dospěl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí a jež ho vedly k závěru o tom, že se skutek popsaný v obžalobě ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. 1 ZT 16/2011 nestal a že v souladu se zásadou in dubio pro reo bylo nutné obviněného zprostit obžaloby v plném rozsahu, a to ve vztahu k oběma trestným činům, pro něž byl obviněný stíhán. Dovolatel nezpochybňuje názor odvolacího soudu co do posouzení jednání obviněného ve vztahu k zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak další postup odvolacího soudu, který vyústil ve zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., považuje za chybný.

Dovolatel dále citoval ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. ohledně splnění zákonných podmínek pro zproštění obviněného obžaloby v případě neprokázání, že se skutek, pro který byl stíhán, stal, a uvedl, že aplikace tohoto ustanovení je v posuzovaném případě v přímém rozporu se skutkovými závěry, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sám deklaroval a měl je za prokázané. Odvolací soud shrnul, že hádka mezi obviněným a poškozenou proběhla a zároveň došlo ze strany obviněného i k napadení poškozené, kdy způsob a intenzita tohoto napadení přesáhl rozumnou míru a vedlo ke krvácivému poranění poškozené. Zároveň uzavřel, že tato hádka i napadení v kontextu situace mohlo vyústit v posttraumatickou stresovou poruchu poškozené, konstatovanou znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a taktéž uvedl, že obviněný vůči poškozené užíval výhružek zabitím. Popsaná skutková zjištění však odvolací soud nepromítl do právního posouzení a odpovídající právní kvalifikace skutku. Z dalšího odůvodnění jeho rozhodnutí pak již není zřejmé, k jakému jednání obviněného se váže následek, který u poškozené prokazatelně v souvislosti s předchozím jednáním obviněného nastal.

Z uvedeného vyplývá, že i podle odvolacího soudu došlo ve smyslu zásady jednoty a totožnosti skutku podle § 220 tr. ř. minimálně k části násilného jednání, jehož se obviněný vůči poškozené dopustil, přičemž toto násilné jednání vedlo k následku rovněž vyjádřenému ve skutkové větě obžaloby, tedy ke krvácivému zranění poškozené, popř. ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. Za takové situace se měl odvolací soud nejprve zabývat tím, zda takové jednání naplňuje znaky některého přečinu či zločinu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Nejvyšší státní zástupce nadto v tomto směru přičinil poznámku, že posoudil-li odvolací soud násilné jednání obviněného, které sám hodnotil jako přesahující rozumnou míru a které vedlo k následkům na zdraví poškozené, tak, že nenaplňuje znaky žádného přečinu či zločinu, měl při rozhodnutí o zproštění obžaloby postupovat podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce bez ohledu na skutečnost, že posouzení jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je otázkou hodnocení provedených důkazů jako výsostného oprávnění soudů, zkonstatoval, že skutková zjištění odvolacího soudu vyjádřená v napadeném zprošťujícím rozsudku jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Pokud by předmětné násilné jednání, které mohlo vyústit v posttraumatickou stresovou poruchu poškozené, obviněný učinil se záměrem zjistit, zda měla poškozená intimní poměr s jiným mužem, mohlo by být podle dovolatele takové jednání podřazeno pod skutkovou podstatu přečinu či zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, případně i odstavce 3 tr. zákoníku. I v případě neprokázání úmyslu působit násilím za účelem dozvědět se nějaké informace od poškozené, je podle nejvyššího státního zástupce nepochybné, že jednání obviněného spočívající nejméně ve fyzickém napadání (bití poškozené pěstmi do obličeje, tahání za vlasy, kopnutí, úder hlavou poškozené o skříňku) mělo u poškozené za následek vznik posttraumatické stresové poruchy lehkého až středního stupně, tedy újmy na psychickém zdraví poškozené, která nebyla dosud dostatečně posouzena z hlediska kvalifikačních znaků ublížení na zdraví. Z tohoto pohledu bude proto nutno posoudit, zda obviněný svým jednáním nezpůsobil poškozené těžkou újmu na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie totiž podle nejvyššího státního zástupce jasně stanovil, že posttraumatickou stresovou poruchu, kterou poškozená utrpěla, je nutno považovat za poruchu zdraví, která by podle znalců vyžadovala léčení, třebaže se poškozená v současné době nikde neléčí, kdy dobu léčby zatím zodpovědně nelze odhadnout, a až v průběhu přibližně dvou let bude možno říci, zda došlo k trvalým následkům, a jakým, neboť se stav poškozené může nadále vyvíjet, což dnes nelze vyloučit.

Dovolatel též poukázal, že znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Ivan Procházka ve svém posudku uvedl, že k závažnosti a případné souvislosti psychických obtíží poškozené s údajným napadením dne 8. 1. 2011 není kompetentní se vyjadřovat. Otázka posouzení ublížení na zdraví poškozené v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou tak zůstala podle dovolatele nevyřešena. V této souvislosti proto nejvyšší státní zástupce poukázal na výpověď lékařky MUDr. M., dříve K. provádějící prvotní gynekologické vyšetření poškozené dne 9. 1. 2011, z níž mimo jiné plyne, že v půl druhé ráno viděla ženu se známkami fyzického násilí, která byla plačtivá, v šoku, v zuboženém stavu, třásla se. Ve spise na č. l. 147-148 jsou založeny lékařské zprávy o ošetření poškozené bezprostředně po události, ve kterých je uveden popis samotných zranění poškozené, ale i to, že poškozená uváděla i při tomto vyšetření stejný mechanismus vzniku poranění. Opomenout pak podle dovolatele nelze ani okruh svědků rodinných příslušníků poškozené (matka a dva bratři), kteří popsali vzhled i stav poškozené bezprostředně po předmětné události.

Skutková zjištění odvolacího soudu proto nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nevyplývá z nich, že by se nestal skutek, pro který je obviněný stíhán. Skutková zjištění odvolacího soudu nemají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení neodpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé je extrémní rozpor, což v souladu s judikaturou Ústavního soudu může v oblasti důkazního řízení odůvodňovat zásah dovolacího soudu, pokud dojde k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 a ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 889/09).

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 226/2012, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého obhájce tak, že se s právním názorem odvolacího soudu plně ztotožňuje a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 226/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého dovolání, napadeného rozhodnutí a trestního spisu dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného O. K., je důvodné. Zde je třeba zdůraznit, že ačkoli odvolací soud obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán a za obvyklých okolností by podané dovolání muselo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož v takovém případě zákonitě musí být primárně podáno ze skutkových důvodů, což není v dovolacím řízení až na výše zmíněné výjimky možné. V přezkoumávané věci ale dovolací soud podané dovolání neodmítl, jelikož shledal, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je vnitřně rozporné a v konečném výsledku neodpovídá jeho vlastním skutkovým zjištěním, jak je popisuje v odůvodnění svého rozsudku.

Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že v posuzované věci byl zejména patrný rozpor mezi názorem soudu prvního a druhého stupně, zejména ve vnímání věrohodnosti poškozené a obsahu jejích opakovaných výpovědí, v kontextu s ostatními provedenými důkazy, a především v tom, zda došlo ke znásilnění poškozené. Oba soudy se však shodně soustředily zejména na jednání, jímž mělo dojít ke zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a poněkud stranou jejich pozornosti zůstala zbývající část jednání obviněného (viz bití poškozené pěstí do obličeje, tahání za vlasy, kopnutí do poškozené, udeření hlavou o skříňku a vyhrožování zabitím s kuchyňským nožem).

Soud druhého stupně v řízení o odvolání obviněného znovu vyslechl poškozenou N. S. a soudní znalce MUDr. Kamilu Vinduškovou a pplk. RNDr. Martina Krátkého z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetiky. V odůvodnění napadeného rozsudku poté nejprve obšírně poukázal na jednotlivé rozpory mezi výpovědí poškozené a zejména výpovědí obviněného a znaleckými posudky vyhotovenými v posuzované věci a změnil skutkové zjištění v tom smyslu, že dospěl k závěru, že k nedobrovolnému pohlavnímu styku, tedy k donucení poškozené k souloži ze strany obviněného nedošlo.

Následně odvolací soud ve vztahu ke zbývající části jednání obviněného spočívající v bití pěstí do obličeje, tahání za vlasy, kopnutí do poškozené, udeření hlavou o skříňku a ve vyhrožování zabitím za pomoci kuchyňského nože, které vzbudilo v poškozené obavy o život a zdraví a vyústilo v útěk z jeho domu, pouze lakonicky prohlásil, že s ohledem na nevěrohodnost poškozené je dána důvodná obava, zda svoji výpověď nedramatizuje a nepřizpůsobuje tomu, aby odůvodnila okolnosti útěku z domu obviněného, tedy aby zastřela skutečnost, že toto chování nebylo jen hysterickou reakcí na výstup z předmětného incidentu mezi obviněným a poškozenou, takže ani v tomto případě jednání obviněného vůči poškozené, které má podle obžaloby naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nebylo bezpečně prokázáno.

Ačkoliv soud druhého stupně sám konstatoval, že obviněný fyzicky napadl poškozenou po eskalaci hádky, která vznikla vlivem možné žárlivosti poškozené na obviněného, s nímž ji pojil předchozí citový a intimní vztah, do něhož vstoupila jiná žena, a zároveň konstatoval, že způsob a razance tohoto útoku vůči poškozené přesáhla rozumnou míru a vedla k jejímu krvácivému poranění, nijak se i přes takovýto závěr nezabýval tím, zda tímto jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty např. trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě odstavce 3 tr. zákoníku s ohledem na u poškozené diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu s obrazem úzkostně depresivním a psychasthenickým. Přestože zodpovězení otázky vzniku ublížení na zdraví či ublížení na zdraví s následkem těžké újmy na zdraví je otázkou ryze právní, kterou přísluší zodpovědět pouze soudu, a nikoliv znalci, odvolací soud se jí dále nezabýval a ponechal ji nevyřešenou. Pouze se spokojil s konstatováním, že rozsah a možný způsob vzniku krvácivého poranění popsal znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ve svém posudku, který uvedl, že z hlediska soudně lékařského nedosahuje poranění poškozené ublížení na zdraví. V tomto směru je nutno poukázat na skutečnost, že odvolací soud měl tím pečlivěji zkoumat možnost posouzení fyzických i psychických následků ataku obviněného u poškozené, když sám v odůvodnění napadeného rozsudku upozornil na to, že ač ke znásilnění nedošlo, postačovala hádka poškozené s obviněným kombinovaná s její fyzickou inzultací ke vzniku nezanedbatelné zátěžové situace, která mohla vyústit v psychický stav konstatovaný soudním znalcem. Taktéž měl vzít v této souvislosti v potaz vyjádření znalce Prof. PhDr. Jana Vymětala, který u hlavního líčení před nalézacím soudem uvedl, že posttraumatická stresová porucha na základě prosté partnerské hádky vzniknout nemůže (viz protokol o hlavním líčení ze dne 12. 4. 2012, č. l. 512).

Usoudil-li odvolací soud, že existují natolik významné pochybnosti o tom, že se skutek jako celek stal, především z důvodu, že považoval výpověď poškozené za nevěrohodnou, a je proto nutné obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., je tento závěr v příkrém rozporu (extrémním nesouladu) s provedenými důkazy a nakonec i s částečnými skutkovými závěry samotného tohoto soudu. Jestliže uvedený závěr byl učiněn ohledně části jednání obviněného, kterým mělo dojít ke zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nelze k tomu nic zásadního namítat. Obdobné konstatování však nemůže obstát ve vztahu k předmětnému fyzickému napadení poškozené ze strany obviněného. Z důkazů provedených oběma soudy jednoznačně vyplynula fyzická zranění poškozené specifikovaná v lékařských zprávách Všeobecné fakultní nemocnice v Praze chirurgické ambulance zpracované MUDr. J. M. (č. l. 147) a gynekologické ambulance vyhotovené MUDr. K. (č. l. 148), dále v lékařské zprávě praktické lékařky MUDr. N. B. (č. l. 332), ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Ivanem Procházkou (č. l. 80-89) a jeho doplňku (č. l. 333-335), rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (č. l. 150 a 151), takže charakter těchto poranění poškozené byl odpovídajícím způsobem objektivizován.

To ale neplatí pro zdravotní stav poškozené týkající se psychických následků plynoucích z jednání obviněného, kdy sice oba soudy provedly znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychiatrie a klinické psychologie ze dne 7. 4. 2011 vypracovaný na poškozenou (č. l. 97-124), podle něhož byla u poškozené diagnostikována posttraumatická stresová porucha s obrazem úzkostně depresivním a psychastenickým lehkého až středního stupně, kterou je podle tohoto posudku nutné považovat za poruchu zdraví, která vyžaduje léčení, kdy dobu doporučované léčby nelze odhadnout a až v průběhu přibližně dvou let bude možné říci, zda došlo k trvalým následkům a jakým. Z dodatku k tomuto posudku ze dne 24. 10. 2011 (č. l. 368-378) je dále patrné, že zhruba po deseti měsících od ataku obviněného nedošlo u poškozené k progresi posttraumatické stresové poruchy, naopak se stav poškozené zlepšil, kdy v době vypracování tohoto doplňku nic nenasvědčovalo tomu, že by zjištěná porucha omezovala poškozenou na běžném způsobu života. Poškozená posléze předložila odvolacímu soudu potvrzení psycholožky PhDr. O. J. ze dne 5. 10. 2012 o tom, že je v její psychologické péči právě pro posttraumatickou stresovou poruchu (č. l. 579). Odvolací soud taktéž nijak blíže nezkoumal přesnou dobu trvání posttraumatické stresové poruchy, a nepromítl tuto skutečnost do jakýchkoli úvah týkajících se možného právního posouzení této části skutku, i když byl povinen za takto zjištěného skutkového stavu určit, zda zranění poškozené ve svém souhrnu naplňují znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku či těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, kdy v druhém případě by se mělo jednat o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které poškozená pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Taková porucha zdraví musí mít delší dobu trvání, kdy soudní praxe stanoví hranici mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví přibližně dobu šesti týdnů, nicméně trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být i delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle poruchy zdraví a příznaků, které jí doprovázejí (srov. č. 13/1966 Sb. rozh. tr.). Zároveň při právním posuzování jednání pachatele není možno vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozené byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou osobu z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozené nastaly a jak dlouho trvaly.

Nejvyšší soud souhlasí i s námitkou dovolatele, že se odvolací soud měl rovněž zabývat tím, zda předmětné násilné jednání s následkem vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené, není třeba kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, případně i podle odstavce 3 písm. a) tr. zákoníku, pokud by bylo prokázáno, že obviněný takto konal se záměrem přinutit poškozenou k doznání, že měla intimní poměr s jiným mužem, což rovněž bylo v podané obžalobě tvrzeno. Zde je ale zároveň třeba připomenout, že trestný čin vydírání podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku je sankcionován trestní sazbou odnětí svobody od pěti do dvanácti let, což je postih přísnější, než tomu bylo u trestného činu znásilnění podle 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (od dvou do deseti let), pro který proti osobě obviněného bylo po celou dobu trestní stíhání vedeno. I kdyby tedy bylo v konečném důsledku důvodné aplikovat na jednání obviněného uvedenou právní kvalifikaci, bylo by jej možné postihnout pouze podle trestní sazby nepřesahující zákonnou výměru trestu odnětí svobody, jako u trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že byť dovolání podal státní zástupce v neprospěch obviněného a soud tak v následném řízení nemusí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., přesto nelze v konečném výsledku zhoršit postavení obviněného oproti tomu, v němž se nacházel po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jelikož proti němu podal odvolání pouze obviněný. Jakékoli další zhoršení situace obviněného by tak bylo v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius .

Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. To ale zároveň i znamená, že se soud musí zabývat celým tímto skutkem a musí se s ním vypořádat jak po stránce skutkové, tak i právní. Jestliže tedy odvolací soud konstatoval, že ze strany obviněného došlo k fyzickému napadení poškozené, přičemž způsob a razance útoku přesáhla rozumnou míru, což vedlo k jejímu krvácivému poranění a následně i k nepříznivému psychickému stavu, ale současně dostatečně nereagoval na jinou v úvahu přicházející právní kvalifikaci zjištěného jednání s argumentací, že přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nebyl bezpečně prokázán, jedná se o podstatný nesoulad mezi skutkovým zjištěním a úvahami při hodnocení důkazů, jak je v konečném výsledku učinil odvolací soud na straně jedné a jeho konečnými (v daném směru absentujícími) právními závěry na straně druhé. Ve své podstatě tedy lze prohlásit, že skutkové závěry, které odvolací soud ve svém rozhodnutí na základě provedených a vyhodnocených důkazů konstatoval, nebyly z hlediska možného právního posouzení dostatečně zohledněny a odůvodněny do té míry, aby nevzbuzovaly důvodné pochybnosti, jelikož odvolací soud zde rozporně posoudil část skutku, který byl taktéž předmětem trestního stíhání a podané obžaloby. Tyto skutkové závěry pak bez dalšího neumožňovaly zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. z celého skutku, jelikož konstatování, že se skutek nestal, částečně odporovalo i samotným skutkovým zjištěním odvolacího soudu.

Zde je třeba v této souvislosti též poznamenat, že případné právní posouzení jednání obviněného, podle některého z výše zmíněných ustanovení tr. zákoníku, je z hlediska zachování totožnosti skutku přípustné, jelikož totožnost skutku je zde zachována částečně jednáním obviněného a částečně způsobeným následkem (jejich konkretizace viz výše v tomto rozhodnutí), kdy tyto se shodně objevují v popisu podané obžaloby.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 226/2012, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a to v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je jmenovaný soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Městský soud v Praze tedy v novém odvolacím řízení nejprve na základě již provedených důkazů, případně po jejich doplnění, učiní ve věci odpovídající závěry skutkové a poté pak i případné závěry právní, přičemž veškeré své závěry odůvodní v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tedy způsobem, který nebude vzbuzovat výše zmíněné nejasnosti a rozpory.

Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. listopadu 2013

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c