4 Tdo 1061/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1061/2015-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného V. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. 2 To 32/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 8/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. H. o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni uznal obviněného V. H. rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 3 T 8/2014, vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil tím, že v Č. D., okres P.-s., v přesně nezjištěné době v letech 2007 - 2008 v rodinném domě, převážně v obývacím pokoji, v přesně nezjištěném počtu případů opakovaně přistoupil k poškozenému, svlékl ho a zasouval mu penis do konečníku, přičemž poškozený nebyl natolik globálně duševně vyspělý, aby dostatečně posoudil význam a smysl jednání obžalovaného a byl schopen účinnějšího odporu proti němu, pouze obžalovaného vyzýval, aby svého jednání zanechal.

Za to mu byl podle § 241 odst. 3 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.

Týmž rozsudkem Krajský soud v Plzni podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil tohoto obviněného obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 2 KZV 4/2014, pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěné době od roku 2004 nejméně do roku 2007 v rodinném domě v obci Č. D., okres P.-s., převážně v obývacím pokoji, v přesně nezjištěném počtu případů sexuálně obtěžoval svou sestřenici, tehdy nezletilou, která zde trvale bydlela, a to tak, že si ji opakovaně posazoval na svůj klín nebo si na ni lehal a při tom dělal kopulační pohyby, přičemž oba byli při tom oblečeni, a dále v dětském pokoji minimálně v jednom případě, když ležela v posteli jen v noční košili, k ní v nočních hodinách přistoupil jen ve spodním prádle, posadil si ji na svůj klín a opět dělal kopulační pohyby, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem.

Z toho důvodu pak Krajský soud v Plzni podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti odsuzující části výroku o vině a též proti výroku o trestu, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. 2 To 32/2015 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného jen s velice stručným odůvodněním, kdy jako hlavní usvědčující důkaz označil svědeckou výpověď poškozeného, přičemž rovněž za důležitý usvědčující důkaz označil znalecký posudek z odvětví psychologie dětí a dospělých, který byl zpracován ve vztahu k poškozenému . Předmětný znalecký posudek však podle obviněného nemůže být označen jako usvědčující důkaz s ohledem na jeho účel, kterým bylo zejména posouzení osobnosti poškozeného.

V další části dovolání obviněný brojí proti jednotlivým svědeckým výpovědím, které dokazovaly protiprávní jednání obviněného vůči poškozenému, konkrétně proti skutečnosti, že si poškozený na toto jednání stěžoval již v době, kdy k němu došlo. Jednalo se o výpověď matky poškozeného, kdy podle obviněného nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se poškozený matce o takovém jednání opravdu svěřoval, jakož i babičky a dědečka poškozeného, jejichž výpovědi se podle obviněného vzájemně vylučují, když tvrdili, že se o daném jednání dozvěděli vždy od toho druhého. Babička poškozeného navíc v hlavním líčení odmítla vypovídat, čímž znemožnila objasnění komunikace mezi ní a poškozeným v době sebevražedného pokusu H. ml.

V neposlední řadě obviněný poukázal na zlehčení významu zproštění obžaloby odvolacím soudem pro jednání, kterého se měl dopustit vůči sestře poškozeného nezletilé. Zjištění nalézacího soudu, že tento skutek není trestným činem, je podle obviněného skutečností velmi významnou a pokládá ji za silnější , než pokud by bylo zjištěno, že se předmětného jednání nedopustil. Podle konstrukce obžaloby se měl obviněný protiprávního jednání dopouštět nejprve vůči sestřenici a až následně vůči bratranci, přičemž jednání obviněného vůči své sestřenici nebylo trestným činem a zároveň nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodnil, proč došlo k progresi v jeho dosavadním chování vůči oběma dětem. Podle názoru dovolatele se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v odvolání a nesprávně ho zamítl, ačkoli správně měl být obžaloby zproštěn i za skutek ve vztahu k H.

V samotném závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného vyjádřila písemně. Po stručném shrnutí projednávané trestní věci a samotného dovolání uvedla, že námitky obviněného nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění a uvedené námitky se týkají hodnocení provedených důkazů. Skutkový stav v trestní věci byl nalézacím soudem zjištěn pečlivě, bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tedy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., stejně tak soud dodržel zákonné předpoklady pro hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Odvolací soud podle státní zástupkyně výstižně odůvodnil své rozhodnutí a samotná stručnost odůvodnění nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí.

Jestliže nebylo zjištěno, že by řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., nemůže být naplněn ani odvozený důvod dovolání popsaný ve druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř. Podle § 265r odst. 1 tr. ř. vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Obviněný dovoláním napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. 2 To 32/2015). Obviněný je také podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Prvý okruh námitek obviněného se týká označení výstupů ze znaleckého posudku ve vztahu k poškozenému z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie dětí a dospělých, odvolacím soudem jako usvědčujícího důkazu.

Tato námitka však nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když svým způsobem směřuje ke způsobu přezkumu zákonnosti hodnocení důkazů soudu nalézacího soudem odvolacím, lépe řečeno materiálně směřuje toliko proti způsobu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a nemůže tak být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu pro absenci relevantního dovolacího důvodu.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v obecné rovině lze dát za pravdu obviněnému, že takový důkaz lze procesně použít toliko v kontextu jeho účelu, v tomto případě jako důkaz o věrohodnosti výpovědi poškozeného, a nikoliv jako usvědčující důkaz o vině obviněného v tom smyslu, že by výpověď poškozeného při znaleckém zkoumání jeho osobnosti nějakým způsobem nahrazovala či doplňovala jeho svědeckou výpověď v přípravném řízení podle § 102 tr. ř.

Nejvyšší soud však na základě spisového materiálu zjistil, že k namítané skutečnosti v projednávaném případě nedošlo. Odvolací soud označil předmětný znalecký posudek za důležitý usvědčující důkaz, když znalkyně u poškozeného nezjistila žádné negativní vlastnosti, které by jej mohly ovlivnit k podání nepravdivé svědecké výpovědi o chování obviněného vůči němu (str. 2 usnesení). V tomto kontextu je více než zřejmé, že odvolací soud správně označil informace (důkazy) vyplývající z předmětného znaleckého posudku v souladu s jeho smyslem a účelem.

K tomu je třeba dodat, že v trestním procesu se důkazy na základě právní nauky dělí mj. podle vztahu důkazu k předmětu obvinění na usvědčující a ospravedlňující, přičemž usvědčující důkaz je ten, který prokazuje okolnost svědčící proti obviněnému (jinak řečeno potvrzuje obvinění) a ospravedlňující důkaz je ten, který prokazuje okolnost svědčící ve prospěch obviněného (jinak řečeno obvinění vyvrací). Posouzení závěrů předmětného znaleckého posudku prokazující, že u poškozeného nebyly zjištěny negativní vlastnosti, které by jej mohly ovlivnit k podání nepravdivé svědecké výpovědi o chování obviněného vůči němu čímž byla vyvrácena obhajoba obviněného, že výpověď poškozeného není věrohodná a jejich označení za usvědčující důkaz, je tak správné, i když předmětná formulace mohla být o něco obratnější.

Ani námitky obviněného stran rozporů ve výpovědích některých svědků (konkrétně matky poškozeného J. H., babičky poškozeného N. H. a dědečka poškozeného V. H.), potažmo stran okolnosti odmítnutí výpovědi ze strany N. H. v hlavním líčení, nespadají pod deklarovaný dovolací důvod, neboť směřují výhradně proti procesní stránce trestního řízení, konkrétně proti hodnocení důkazů soudem prvého stupně.

Rovněž podle Nejvyššího soudu nalézací soud skutkový stav zjistil v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., tedy bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Rovněž v souladu s § 2 odst. 6 důkazy vyhodnotil pečlivě, přičemž uvážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Žádné namítané rozpory zjištěny nebyly, naopak výpovědi těchto tří svědků se navzájem doplňují a dokazují významnou skutečnost, že poškozený si na jednání obviněného stěžoval již v době tohoto jednání, tak po sebevražedném pokusu H. ml. (str. 14 rozsudku), což vyvrací obhajobu obviněného o možném ovlivnění výpovědi poškozeného jak ze strany rodiny, tak policejného orgánu. Nejvyšší soud může rovněž na základě zhlédnutí videozáznamu výslechu poškozeného podle § 102 tr. ř. (č. l. 89) zkonstatovat, že při něm nebyly policejním orgánem kladeny návodné otázky, což obviněný namítal, ovšem nikterak blíže nespecifikoval.

Pokud jde o odmítnutí výpovědi N. H. v hlavním líčení, nalézací soud je vyhodnotil jako účelové, což přesvědčivě odůvodnil, a v souladu s trestním řádem přečetl její výpověď z přípravného řízení (str. 8-9 rozsudku).

Je třeba uvést, že předmětné důkazy dokazují vinu obviněného toliko zprostředkovaně, když zásadním původním důkazem je výpověď samotného poškozeného. Nalézací soud se touto výpovědí zabýval velmi podrobně, a to jak informacemi z ní vyplývajícími, tak samotnou osobností poškozeného (jak je ostatně zmíněno výše). Tuto výpověď rovněž doplnil všemi dostupnými důkazy, vypořádal se přesvědčivě s výpověďmi bratra a rodičů obviněného, kteří o vině obviněného pochybovali, jakož i s výše zmíněným odmítnutím výpovědi babičky poškozeného v hlavním líčení, a splnil tak mj. požadavky kladené na tuto důkazní situaci Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09).

I poslední z námitek obviněného, která spočívá v tom, že podle konstrukce obžaloby se měl obviněný protiprávního jednání dopouštět nejprve vůči sestřenici a až následně vůči bratranci, přičemž jednání obviněného vůči své sestřenici nebylo trestným činem (kvůli čemuž byl zproštěn obžaloby pro tento skutek) a zároveň nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodnil, proč došlo k progresi v jeho dosavadním chování, nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde totiž o námitku ohledně rozsahu dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a z navazující výpovědi znalce v hlavním líčení však jasně vyplývá, že jednání obviněného, ze kterého byl obžalován, bylo náhražkové sexuální chování a nikoliv projev sexuální úchylky, kdy s dětmi se patrně cítil bezpečněji a méně ohrožený, než při pokusu o styk s dospělou ženou (str. 10 rozsudku). Tyto skutečnosti bezpečně vysvětlují motivaci obviněného na sexuální styk s poškozeným, přičemž posloupnost jednání obviněného vůči své sestřenici (které nebylo trestným činem) a svému bratranci [které bylo kvalifikováno jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona] lze vysvětlit jednak tím, že sestřenice obviněného je o pět let starší než bratranec obviněného (počátek jednání obviněného vůči sestřenici byl podle obžaloby v době, kdy jeho bratranci byl pouhý rok), a zadruhé i možným větším pocitem bezpečí obviněného při sexuálním styku se svým bratrancem, když bylo prokázáno, že sestřenice obviněného reagovala na jeho jednání, které spočívalo v tom, že si ji posadil na svůj klín nebo si na ni lehal a dělal kopulační pohyby, diametrálně odlišně, než bratranec obviněného, vůči kterému se obviněný v konečném důsledku dopustil trestného činu znásilnění. Proto i argumentaci dovolatele v uvedeném směru nelze označit za případnou.

Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou opodstatněnosti dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek, přičemž obviněný uplatnil druhou z nich.

Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou. Jak Nejvyšší soud výše zdůraznil, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl sice obviněným v dovolání deklarován, ovšem námitky pod tímto dovolacím důvodem uplatněné pod něj ve skutečnosti nespadaly. Proto též nemohla být naplněna ani zmíněná alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu