4 Tdo 106/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst.1 písm. g) tr. ř.



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání obviněného M. H. (roz. M.) ,, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 9 To 272/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 13/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. H. o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně uznal obviněného rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 88 T 13/2012 vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

1) v době od března 2007 do srpna 2010 v B. a jinde úmyslně pod nepravdivými záminkami zejma příslibem společného života, záminkou léčby jeho smyšleného vážného onemocnění a současně slibem vrácení vylákal od E. M., finanční hotovost celkem ve výši 871.350,- Kč, úhradu telefonického tarifu ve výši 28.553,- Kč, jídlo, oblečení, povlečení, umělecké předměty, šperky a další předměty, přičemž si byl vědom skutečnosti, že je již ženatý, když svou ženu představoval jako svou sestru a vzhledem ke své finanční situaci ani nebyl schopen finanční prostředky vrátit, přičemž toto ani neměl v úmyslu, čímž způsobil E. M. škodu ve výši 899.903,- Kč,
2) v době od roku 2006 do ledna 2007 v B. a jinde, mj. v kavárně na ulici M., obchodním centru V., v Ú. u B., R. a v T., P., úmyslně pod nepravdivými záminkami, zejména s příslibem společného života s M. D., pod záminkou koupě společného bytu, náhrady škody v zaměstnání, nezbytného lékařského zákroku, opravy auta a dalších vylákal od M. D., zlaté šperky, od poškozené L. Š., finanční hotovost celkem ve výši 300.000,- a zlaté šperky a od K. T., finanční hotovost celkem ve výši 110.000,- Kč, čímž způsobil poškozené L. Š. škodu 300.000,- Kč a K. T. škodu 110.000,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 10. 2004 sp. zn. 1 T 44/2004, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2004, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 3 T 24/2002, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 382/2005 k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem . Za to mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věci a to v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit škodu poškozeným: E. M., trvale bytem R., M., ve výši 899.903,- Kč, L. Š., trvale bytem T., P., ve výši 300.000,- Kč a K. T., trvale bytem Ú. u B., R., ve výši 110.000,- Kč. Poškozená M. D. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. současně s poškozenou E. M. a L. Š. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Zároveň byla tímto rozsudkem zproštěna obžaloby obviněná J. B., v B., trvale bytem V. B., E., pro skutek zde popsaný, jímž měla spáchat přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť skutek není trestným činem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 9 To 272/2012 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci.

Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dovolatel nejprve odkázal na své argumenty použité v odvolání a uvedl, že se s nimi soud druhého stupně nevypořádal, pouze stručně shrnul závěry nalézacího soudu a ztotožnil se s nimi. Z toho plyne, že mu vina nebyla náležitě a nepochybně prokázána. Zeširoka rozebírá, že se nedopustil žádného podvodu. Nijak podle něj nebylo prokázáno, že by příslib společného života daný poškozené E. M. byl pouhou lživou záminkou. Od prosince 2006 se s ní již nesetkal, ani s ní neudržoval vztah na dálku pomocí telefonu či prostřednictvím sms zpráv. Nebylo zjištěno, že by právě obviněný byl osobou, jež jí zasílala sms zprávy se žádostmi o zaslání peněz, tím spíše, že obviněný je zrakově postižen a není schopen komunikovat sms zprávami. Těmito okolnostmi se odvolací soud nijak nezabýval a ani tím, že obviněný od poškozené nepožadoval jakékoliv jiné movité věci, šperky, oblečení, jídlo atd. Veškeré finanční prostředky i movité předměty vždy osobně převzala od poškozené O. H., obviněný u těchto setkání nebyl přítomen a poškozená M. nemá žádná potvrzení o jejich předání. Obviněný žádnou z těchto věcí nikdy nepřevzal a ani ji nezískal pro svou potřebu. Obdobný průběh předání nastal i u poškozené D. S M. D. obviněný udržoval několikaletý vztah. Připouští, že některé věci od této poškozené převzal sám, ačkoli není zřejmé, z čeho soud dovodil, že se jednalo o součást jeho podvodného jednání a že neměl v úmyslu věci vrátit, neboť obviněný nechtěl na její osobě páchat majetkové podvody. Všechno jí hodlal vrátit, jakmile se jeho finanční situace zlepší, s čímž byla poškozená při jejich půjčování srozuměna. Z popisu jednotlivých skutků navíc není možné zjistit, kdy konkrétně měl uvést poškozenou v omyl.

Další okruh dovolacích námitek obviněného směřuje do způsobu zjištění výše škody, kterou soud prvního stupně podle mínění obviněného vyčíslil poněkud zjednodušeným způsobem, když například u poškozené M. sečetl částky, která tato obdržela za prodej akcií, poštovního stánku, dále částky získané z výběru ze stavebního spoření dětí, z poskytnutých z úvěrů u České spořitelny, společnosti Cetelem atd. Zisk peněz z úvěrů poškozené nijak nedokazuje, že tyto peníze byly v plné výši předány obviněnému (rovněž v této souvislosti obviněný připomíná jejich výlučné osobní odběry O. H. a chybějící doklady poškozené o jejich předání). Nelze tudíž spolehlivě určit, kolik peněz v hotovosti a dalších věcí H. převzala. V posuzovaném případě proto chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a údajnou škodou, kterou měl způsobit ve shora uvedené výši. Závěr soudu ohledně výše škody je podepřen jen výpovědí poškozených. Konkrétním prokázáním výše škody se nezabýval ani soud druhého stupně, ačkoli zrušil výrok o trestu propadnutí věcí z napadeného rozsudku. Domníval-li se nalézací soud, že všechny movité věci, jichž se tento výrok o trestu týkal, měly spojitost s trestnou činností obviněného, tak v případě zrušení trestu propadnutí věci měla být adekvátně upravena i výše způsobené škody.

Dovolatel se cítí toliko vinen v tom, že zneužil důvěřivosti poškozených, když i za trvání svého manželství s O. H. s poškozenými navázal citový vztah. Byl jim proto nevěrný a za tímto účelem jim klamal o svém životě a soukromí a zamlčel podstatné okolnosti (např. vydával svou manželku za svou sestru). Takové jednání je jistě nemorální, avšak není trestné. Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku proto nemohla být naplněna s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi omylem a majetkovou dispozicí poškozeného.

Zároveň podle obviněného nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť neměl v úmyslu uvést jakoukoliv z poškozených v omyl. Skutečnost, že nesplnil svůj závazek vrátit peníze půjčené od poškozených ve sjednané době, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl poškozené v omyl a ke škodě jejich majetku sebe obohatil ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje, aby pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci buď vůbec nevrátit anebo je nevrátit ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že je ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím věřitele uvádí v omyl, aby se k jeho škodě obohatil. Pokud až po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které obviněnému bránily splnit sjednaný závazek a které v době uzavření této smlouvy nemohl ani předvídat, když byl jinak schopen závazek splnit anebo jen jeho splnění z různých důvodů odkládal nebo až dodatečně pojal úmysl takové věci vůbec nevrátit, nelze takové jednání považovat za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kolektiv. Trestní zákoník komentář, 1. vydání, 2009 a rozhodnutí č. R 54/1967-1). Skutečnost, že obviněný nevrátí půjčené částky peněz v termínu, který slíbil, není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při půjčce uvedl věřitele v omyl (R 15/1969).

Obviněný dále poukázal na to, že mu měl být namísto samostatného trestu odnětí svobody uložen v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest souhrnný. Soud při ukládání trestu také nevzal dostatečně v potaz, že obviněný ještě ve výkonu trestu nebyl, a taktéž nezohlednil jeho nepříznivý zdravotní stav, kdy je prakticky jisté, že vzhledem k jeho zrakovému postižení v několika následujících letech oslepne. Měl mu proto být uložen trest mírnější.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 9 To 272/2012 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 88 T 13/2012 a dále postupoval podle § 265 l tr. ř.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem dovolání obviněného využila svého práva a podle § 265h odst. 2 tr. ř. se k němu věcně nevyjádřila. Zároveň vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 9 To 272/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svobhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Předně je třeba uvést, že dovolatel do svého mimořádného opravného prostředku vtělil veskrze námitky uplatněné již v odvolání (často doslovně), a to jen proto, že není spokojen s výsledkem trestního řízení, protože neustále popírá, že by se jakékoliv trestné činnosti dopustil a bagatelizuje své jednání, když tvrdí, že jediným jeho prohřeškem bylo, že pro navázání citového vztahu k poškozeným využil smyšlenky o svém životě a rodinném stavu, což je nemorální, nikoliv však trestné. Je zřejmé, že značná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých obviněný vytýká, že nebylo dostatečně prokázáno, že by (mimo jiné i vzhledem k jeho zrakovému postižení) on osobně poškozeným psal sms zprávy se žádostmi o peníze pod různými nepravdivými záminkami, že by osobně přebíral předměty i finanční prostředky, případně je později získal. Vše bylo předáváno výhradně jeho zemřelé manželce. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno. Zde je třeba prohlásit, že v této části dovolání obviněný nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů.

V další části dovolání obviněný poukazuje na absenci znaku uvedení poškozených v omyl, příčinné souvislosti mezi omylem a majetkovou dispozicí poškozených, chybějící subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a nesprávně určenou výši škody způsobenou žalovaným jednáním. Tvrdí, že v době půjčky nejednal v úmyslu vypůjčené věci buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době či s vědomím, že nebude schopen je vrátit a tím věřitele uvede v omyl, aby se k jeho škodě obohatil atd. Taková tvrzení jsou v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem a přiléhavou právní kvalifikací skutků užitou oběma soudy nižších stupňů, když v jednání obviněného shledaly pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný při seznámení s poškozenými postupoval podle svého již dříve osvědčeného scénáře, kdy poškozeným namluvil, že je agentem v utajení apod. V první fázi kontaktu získal i díky příslibu společného života jejich důvěru, náklonnost a city, poté se stáhl a prostřednictvím telefonátů a sms zpráv poškozené instruoval, aby mu kvůli fiktivním záminkám poskytly peníze a další věci, přestože jediným reálným příjmem obviněného v předmětném období byl invalidní důchod nejprve ve výši 5.177,- Kč a poté 6.063,- Kč, který po dobu více jak dvou let ze svého bankovního účtu nevybral a našetřil tak částku ve výši 200.784,- Kč právě jen díky vylákání peněz od poškozených. V jeho silách ale nebylo tzv. půjčené obnosy peněz vrátit, jak sliboval poškozeným, což ve skutečnosti učinit ani nehodlal. Tímto způsobem si dlouhodobě zajišťoval přísun finančních zdrojů pro sebe a svou manželku O. H., kterou vydával za svou sestru a která mu zdatně pomáhala při přebírání věcí i peněz, neboť obviněný svou smyšlenou nepřítomnost zastíral pobytem v zahraničí ve službách tajné policie či tajných služeb či v nemocnici a pod. Jediným motivem jeho chování bylo zajistit si bohatý přísun finančních prostředků, jídla a věcí nejen běžné osobní spotřeby. Je tedy zcela zřejmé, že obviněný v přímém úmyslu obohatil sebe a svou manželku O. H. tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a uvedl poškozené v omyl a způsobil na jejich majetku značnou škodu, přičemž trestný čin podvodu spáchal, ačkoli byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen.

Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. Obviněný v dovolání v podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a poté v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly (viz zejména strana 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a strana 6 a 7 napadeného usnesení). Jedná se proto o dovolací námitky zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Nejvyšší soud však považuje za nutné se vyjádřit k námitce obviněného ohledně nutnosti promítnutí zrušení trestu propadnutí věci odvolacím soudem do výše vyčíslené škody, která se zdánlivě jeví jako částečně důvodně uplatněná, neboť soud prvního stupně v rozporu se shora uvedenou pasáží odůvodnění rozsudku do tzv. skutkové věty výroku o vině vedle číselně vyjádřené škody nelogicky včlenil i výčet konkrétních věcí zahrnutých do výroku o propadnutí věcí podle § 70 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku (ad skutek 1 ...jídlo, oblečení, povlečení, umělecké předměty, šperky a další předměty... , u skutku 2 zlaté šperky ), ačkoliv jejich hodnota nebyla do celkové výše škody započtena.

Nejprve je třeba uvést, že ustanovení § 137 tr. zákoníku vymezuje tři kritéria pro stanovení výše škody, a to podle ceny, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, dále podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci a nebo podle uvedení věci v předešlý stav. Z toho plyne, že orgán činný v trestním řízení není oprávněn si pro určení výše škody podle svého volného uvážení vybrat jedno z těchto tří kritérií, neboť mezi nimi existuje hierarchie, z níž vyplývá, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto kritéria, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.)

Soud prvního stupně dospěl u poškozené E. M. ke škodě ve výši 899.903,- Kč tak, že sečetl částku, kterou tato získala z prodeje poštovního stánku, akcií, výběrem ze stavebního spoření dětí, z poskytnutých úvěrů a půjček u České spořitelny a společnosti Cetelem v celkové výši 871.350,- Kč, a k ní připočetl částku ve výši 28.553,- Kč, kterou na ní obviněný vylákal za účelem zaplacení účtů u mobilního operátora. Prostřednictvím poškozené M. D. pak obviněný vylákal od poškozené L. Š. finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč a od poškozené K. T. rovněž hotovost ve výši 110.000,- Kč. Soud prvního stupně na straně 10, 11 a 13 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nepochybuje, že věcné i finanční plnění poškozených poskytnuté obviněnému bylo větší (u poškozené D. a Š. se jednalo o zlaté šperky a poškozené M. navíc o řadu dalších věcí běžné osobní potřeby, a to oblečení, povlečení, drogistické zboží, jídlo, elektronika atd.), avšak výše škody za tyto předměty nebyla zjištěna tak, aby mohla být zařazena do popisu skutkového děje . Bezpečně prokázána byla podle nalézacího soudu škoda způsobená na finanční hotovosti, o níž neměl tento pochybnost, kdy poškozená M. a Š. se v adhezním řízení přihlásily s většími nároky, než byly prokázány, a nárok na náhradu škody u poškozené D. nebyl v trestním řízení bezpečně zjištěn a vyčíslen. Z těchto důvodů byly proto poškozené se zbytkem svých nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních, i když nalézací soud nepochyboval, že základ jejích nároků vůči obviněnému je důvodný. S těmito závěry nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací, který znovu zdůraznil, že není pochyb o tom, že věcné a finanční plnění poškozených bylo ještě větší, když zlaté šperky a řada dalších věcí obdržené manžely H. od poškozených nebyly v přípravném řízení ohodnoceny takovým způsobem, aby je bylo možné započíst do vyčíslené škody.

Z takto vyčíslené škody však plyne, že soud prvního stupně do její celkové výše nezahrnul obvyklou cenu věcí určenou odborným vyjádřením č. 2567/11 vypracovaným znalkyní V. M. (viz č. l. 258 281) a oceněním šperků provedeným klenotníkem L. B. (viz úřední záznam ze dne 15. 9. 2011, č. l. 285), z nichž podstatná část byla v souladu s § 80 odst. 1 tr. ř. vydána poškozené E. M. (viz č. l. 286-289 a 601-602) a bývalé družce obviněného H. M. (viz č. l. 290-291 a 603), a ve zbylé části byly tyto věci zahrnuty do výroku o trestu propadnutí věcí rozsudku nalézacího soudu, který posléze zrušil soud odvolací. V prvním případě se jednalo zjevně o věci obviněného či jeho zemřelé manželky O. H. (viz jejich osobní dokumenty, členské legitimace KSČ, složenky na jméno H. apod.), dále nebylo zřejmé, zda nepocházely z dřívější trestné činnosti manželů H., či zda je tito nezískali za peníze či jiné majetkové hodnoty nabyté nyní projednávanou činností. Zrušení trestu o propadnutí předmětných věcí proto nemělo na výši celkové škody vliv, takže námitka obviněného nemá opodstatnění. Tvrdí-li pak dovolatel, že žádné finanční prostředky osobně nepřevzal, když je vždy obdržela jeho zemřelá manželka O. H., případně nebylo jejich předání dostatečně prokázáno, protože poškozené nemají žádné potvrzení o převzetí peněz, vyvrací zjištěný průběh skutkového děje, tedy jedná se o skutkovou námitku a nikoliv o právní argument podřaditelný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest, namísto samostatného trestu odnětí svobody, uplatnil ji zjevně neopodstatněně.

Je třeba zmínit, že touto námitkou se již v předchozím řízení zabýval odvolací soud. Ten přitom poukázal na předchozí odsouzení obviněného, kdy byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 9 T 315/2009 ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 92 T 98/2003 za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 10. 2004 sp. zn. 1 T 44/2004, za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., podle § 250 odst. 1 tr. zák., podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 3 T 24/2002 a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 15 T 501/2002. Za tyto sbíhající se trestné činy byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň byly shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 315/2009 podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 10. 2004 sp. zn. 1 T 44/2004, Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 3 T 24/2002 a Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 15 T 501/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud zároveň konstatoval, že určujícím pro otázku zda obviněnému má být i za projednávaný zločin podvodu uložen souhrnný trest je skutečnost, že poprvé ve věci Městský soud v Brně rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 92 T 98/2003. V daném případě se tak podle tohoto soudu nejednalo o souběh trestných činů a souhrnný trest zde nepřipadal v úvahu.

K tomu dovolací soud pouze pro upřesnění dodává, že z nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku obviněný spáchal dvěma skutky, kdy první z nich páchal v období od března 2007 do srpna 2010 a druhý v době od roku 2006 do ledna 2007. Celé této trestné činnosti se tudíž dopustil po 7. 10. 2004 , kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 44/2004, který byl ze shora citovaných rozsudků soudů v pořadí první a tudíž určující pro stanovení hranice, kdy se v případě obviněného jednalo o souběh trestných činů, a kdy již o recidivu. Pouze trestné činy spáchané obviněným před dnem 7. 10. 2004 byly vůči sobě ve vztahu vícečinného souběhu a připadalo za ně podle zákona v úvahu uložení souhrnného trestu. To ovšem nebyl a ani nemohl být případ nyní přezkoumávaného zločinu podvodu a tudíž požadavek obviněného, aby mu i za něj byl společně s ostatními výše uvedenými postupně spáchanými trestnými činy uložen jediný souhrnný trest, nebylo možné akceptovat. Proto správně a v souladu se zákonem byl obviněnému za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku uložen trest samostatný.

Poslední námitku obviněný směřoval do výroku o trestu, když se domnívá, že mu měl být uložen mírnější trest mimo jiné s ohledem na jeho zrakové postižení. Takto uplatněná námitka však není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze se dovolává toho, že mu měl být uložen mírnější trest. Obviněný by sice mohl své dovolání podat taktéž s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. To obviněný neučinil, ale je třeba současně poznamenat, že vznesená námitka by ani tento dovolací důvod naplnit nemohla.

Závěrem je tak třeba konstatovat, že obviněný se v převážné části dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, v další části uplatnil námitky již vznesené v předchozím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly a ve zbývající části pak byl argument o nutnosti zohlednění zrušení trestu propadnutí věci do výše vyčíslené škody a neuložení souhrnného trestu shledán jako zjevně neopodstatněný.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. H. (roz. M.) podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c