4 Tdo 1055/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1055/2015-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 dovolání obviněného P. G. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 416/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 36/2013, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 32 T 36/2013, byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 13. prosince 2012, v době kolem 07.25 hodin, v katastru obce D., jako řidič osobního vozidla tov. zn. Audi A7, při jízdě po silnici I. třídy, ve směru od obce Č. B. k obci P., v prostoru km 192,88, předjížděl, v rozporu s ustanovením § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přes plnou čáru souvislou před ním jedoucí nákladní automobil tov. zn. Volvo, s připojeným návěsem tov. zn. Schwarzmüller, řízený L. J., přičemž se střetl s protijedoucím řádně označeným sanitním vozidlem tov. zn. VW Transporter, řízeným M. H., jedoucím po silnici I. třídy, ve směru od obce P. k obci Č. B., který při nehodě utrpěl oděrky na levém koleni, tedy poškození zdraví s obvyklou délkou léčení v trvání do 7 dnů, dále v důsledku střetu vozidel utrpěly osoby přepravované v sanitním voze, a to J. B., podkožní krevní výrony vpředu na hrudníku vlevo, subarachnoidální krevní výrony (krevní výrony v omozečnicích), odlomení horního rohu chrupavky štítné vlevo, zlomeniny 6. a 7. žebra vlevo, potrhání až ložiskové rozhmoždění sleziny a zakrvácení dutiny břišní, načež těmto zraněním téhož dne podlehl, H. B., podkožní krevní výron na čele vlevo, podkoží krevní výrony horních a dolních víček obou očí, na obou tvářích a na bradě vlevo, podkožní krevní výrony na krku vpředu, podkožní krevní výrony na hrudníku vlevo, vpředu, v horní polovině, podkožní krevní výron v levém podžebří, drobné podkožní krevní výrony v okolí pupku, podkožní krevní výron hřbetu levé ruky, splývající podkožní krevní výrony na zevní a přední ploše levého stehna, v rozsahu střední a dolní třetiny, na levém bérci v celém rozsahu a na nártu levé nohy, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v čelní krajině vlevo, subakutní krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou nad oblinou pravé mozkové polokoule a ve střední a zadní jámě lební vpravo, subarachnoidální krevní výron (krvácení do omozečnice) na oblině pravého temenního laloku mozku, zhmoždění kory na zevní ploše pravého spánkového laloku a krevní výron ve Varolově mostě, přičemž příčinou smrti byl krevní výron ve Varolově mostě při subakutním subdurálním krevním výronu, který by však byl při sledování rozvoje zdravotního stavu poškozené při hospitalizaci na traumatologickém oddělení odhalen, pokud by poškozená nepodepsala negativní revers, A. Z., oděrky prstů pravé ruky, zhmoždění hrudní stěny vpravo dole a podvrtnutí krční páteře, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou délku léčení kolem 2 3 týdnů a S. Š., oděrky a podkožní krevní výrony v obou tříslech a zlomeninu hrudní kosti bez posunu, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou délku léčení kolem 4 5 týdnů.

Za to byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu v trvání třiceti šesti měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR trestným činem způsobenou majetkovou škodu odpovídající částce ve výši 19.463,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 32 T 36/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 416/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 416/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že zjištěný skutkový stav věci nedává dostatečný podklad pro posouzení předmětného jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z provedených důkazů dle jeho mínění nevyplynulo, že by předmětný kamion předjížděl. Je proto toho názoru, že rozhodující soud měl ve shodě se zásadou in dubio pro reo vyjít z jeho tvrzení, že do protisměru se dostal v důsledku smyku. V další části dovolání zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě smrti poškozeného J. B. s tím, že dle znaleckých závěrů poškození J. B. a H. B. trpěli onemocněními (fyzickými abnormalitami), jež se podílela na jejich smrti, proto jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin usmrcení z nedbalosti dle § 143 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na komentář k trestnímu zákoníku, podle kterého v případech, kdy důležitou podmínkou smrti poškozeného byla jeho fyzická abnormalita, je třeba vzít v úvahu také ustanovení § 148 tr. zákoníku. Nesouhlasí ani se závěry soudů, podle kterých si mohl představit, že v sanitním voze mohou být přepravovány i osoby s fyzickými abnormalitami. Domnívá se, že takovou vědomost by bylo možno dovodit pouze v případě, že by předmětné sanitní vozidlo mělo zapnuté výstražné světlo a houkalo, což ale nebyl případ posuzované věci.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky, v nichž obviněný pouze na podkladě vlastního hodnocení důkazů zpochybňuje skutková zjištění soudů ohledně příčin a průběhu nehodového děje, uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Za obsahově odpovídající označil pouze námitky ve vztahu k právnímu posouzení odpovědnosti obviněného za následek spočívající ve smrti poškozeného J. B., avšak dospěl k závěru, že se jedná o námitky nedůvodné. Státní zástupce se v tomto směru ztotožnil se stanoviskem soudů, že průměrně disponovaný řidič si musel být vědom toho, že v případě zanedbání své povinnosti řidiče uposlechnout zákazu předjíždění v konkrétním místě může dojít k dopravní nehodě, přičemž účastníkem dopravní nehody může být i sanitní vozidlo, v němž se může nacházet osoba, jejíž zdravotní stav může přispět k rozvoji fatálního následku. Zdůraznil, že primární příčinou smrti poškozeného J. B. bylo rozhmoždění jeho sleziny v důsledku nárazu způsobeného obviněným, nikoli samotný zdravotní stav tohoto poškozeného. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v daný okamžik sanitní vozidlo neužívalo světelné a zvukové signalizace. K zavinění obviněného ve vztahu k úmrtí poškozené H. B. pak dodal, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně lze dospět k závěru, že soudy považovaly příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a smrtelným následkem u této poškozené za přerušenou jejím jednáním, neboť podepsala negativní revers, a proto u ní nebyl odhalen rozvoj poúrazového krvácení do mozku. To však dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemění nic na tom, že obviněný naplnil znaky přisouzeného přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému J. B.

Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a také i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, resp. obsah podaného dovolání je téměř shodný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak tudíž pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Byť se obviněný dovolává důvodu stanovenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti většinou svých námitek nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku , ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady ohledně nesprávného posouzení průběhu skutkového děje, v rámci kterých zdůrazňuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětný kamion předjížděl, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.

Je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tak zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za jakési další odvolání, přičemž zcela přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud především odkazuje na ustanovení § 143 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se přečinu usmrcení z nedbalosti dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Odstavec 2 citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Předjíždění v místech, kde je to zakázáno, je typickým příkladem porušení důležité povinnosti uložené zákonem v oblasti dopravy. Dalšími příklady jsou pak řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholického nápoje, nepřiměřená rychlost, hlavně v zatáčkách, apod.

V případě posuzované věci obviněný popírá, že by v inkriminovaném místě a čase předjížděl před ním jedoucí nákladní automobil, jeho obhajoba však byla vyvrácena důkazy, které byly v řízení provedeny, a je nutno akcentovat především výpovědi svědků M. H. a L. J., o jejichž spolehlivém vylíčení průběhu nehody neměly soudy důvody pochybovat, stejně tak nebyla ničím zpochybněna jejich věrohodnost. Rovněž tak další v řízení provedené listinné důkazy, zejména protokol o nehodě v silničním provozu s plánkem a fotodokumentací plně prokazují protiprávní zaviněné jednání obviněného. Dle zjištěného skutkového stavu věci obviněný před posuzovanou dopravní nehodou úmyslně předjížděl přes existenci plné souvislé čáry před ním jedoucí nákladní automobil s připojeným návěsem, a to v místě krajně nepřehledném, na úzké vozovce s nedostatečným výhledem do dálky, přičemž v době předjíždění se střetl s protijedoucím sanitním vozidlem. Auto obviněného jelo rovně v ose středové čáry. Nic, jak podrobně zdůvodnily soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je nutno beze zbytku odkázat, nenasvědčovalo tomu, že by obviněný dostal se svým vozem smyk a vozidlo se poté nekontrolovatelně přesouvalo do protisměru. Žádný ze svědků nehody nezpozoroval u auta obviněného smyk a na místě činu nadto nebyly zjištěny žádné smykové a rycí stopy, které by mohly vést k závěru, že vozidlo obviněného se dostalo do neovladatelného smyku. Nebylo potvrzeno ani to, že by se v okolí místa nehody nacházelo náledí. Naopak všechny důkazy svědčí pro závěr, že obviněný vědomě a úmyslně předjížděl nákladní automobil v místě tomu zcela nevhodném, nadto v místě, kde plná souvislá čára na vozovce takovýto úkon zakazovala.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podřadit pouze námitku týkající se právního posouzení odpovědnosti obviněného za následek spočívající ve smrti poškozeného J. B., v rámci níž obviněný zpochybňuje existenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku neopodstatněnou.

Podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo u poškozeného J. B. bez pochybností prokázáno, že zemřel na následky zranění utrpěných při nehodě způsobené zaviněným protiprávním jednáním obviněného, neboť primární příčinou jeho smrti bylo rozhmoždění sleziny v důsledku nárazu způsobeného obviněným. Nejvyšší soud neakceptuje argumentaci obviněného, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku z důvodu existence fyzických abnormalit u poškozených. Uvedený závěr ohledně fyziologických abnormalit poškozeného J. B. by bylo totiž třeba aplikovat za těch skutkových okolností, kdy pachateli nebylo a ani nemohlo být zřejmé, že poškozený takovou abnormalitou trpí, což však není na místě v případě porušení povinností řidiče v silničním provozu, kdy obviněný transport osoby s fyziologickou abnormalitou v sanitním voze měl a mohl předpokládat.

Za častou a běžnou je třeba považovat skutečnost, že závažné dopravní nehody vedou k těžkým zraněním či ke smrti poškozených, přičemž nelze vyloučit, že poškozená osoba trpí nějakým dalším onemocněním, které může její stav v kombinaci s úrazem ovlivnit. Takový průběh je třeba považovat za předvídatelný. Není přitom třeba a nebylo by to ani možné, aby byl obviněnému znám konkrétní zdravotní stav poškozeného, který jako jedna z příčin vedl nakonec spolu s úrazem k následku, tj. v daném případě ke smrti poškozeného.

Je tak zřejmé, že obviněný si za shora popsané situace mohl a měl být vědom toho, že svým jednáním může způsobit vážnou dopravní nehodu a současně si mohl a měl být vědom toho, že protijedoucím vozidlem může být i sanitní vůz převážející osoby trpící nějakými zdravotními komplikacemi, které mohou přispět k rozvoji fatálního následku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že sanitní vozidlo v daný okamžik neužívalo světelné a zvukové signalizace, neboť je obecně známo, že sanitní vozy přepravují i pacienty, kteří nejsou v bezprostředním ohrožení života, proto při jejich přepravě není nutné světelnou a zvukovou signalizaci použít. Jinými slovy při předjíždění přes plnou čáru na úzké vozovce s nedostatečným výhledem do dálky si obviněný jednoznačně mohl a měl být vědom toho, že v protisměru mohou jet jiná vozidla včetně vozidla sanitního a že v důsledku takového jeho jednání může dojít k závažné dopravní nehodě, a to i s případným následkem smrti jiné osoby, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde.

Nejvyšší soud proto shledal, že právní závěry příslušných soudů nižších stupňů jsou ohledně odpovědnosti obviněného za smrt poškozeného J. B. ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku logické, odůvodněné a věcně správné.

Pokud k zavinění ve vztahu k úmrtí poškozené H. B. obviněný namítl, že toto jeho jednání mělo být právně posouzeno pouze jako nedbalostní ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, podle názoru Nejvyššího soudu rozhodující soudy obviněnému úmrtí jmenované poškozené nekladly vůbec za vinu, jak vyplývá i ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť vyšly ze zjištění, že smrt jmenované poškozené nastala v důsledku jejího vlastního postoje k vzniklému zranění, jehož následky zřejmě v danou chvíli nepociťovala, případně nesprávně odhadla, neboť podepsala tzv. negativní revers, v důsledku čehož nebyla hospitalizována, a proto také u ní nebyl včas odhalen rozvoj poúrazového krvácení do mozku. Obviněný si musí být velmi dobře vědom toho, že smrt této poškozené netvoří znak skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, neboť v opačném případě by právní věta v rozsudku nalézacího soudu musela znít jiným z nedbalosti způsobil smrt.. , případně činem uvedeným v odstavci 3 způsobil smrt nejméně dvou osob . Tento závěr by se pak zcela nepochybně promítl i do použité právní kvalifikace činu, která by byla s přihlédnutím k § 143 odst. 3 dána podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku, s rozpětím trestní sazby od tří do deseti let. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že obviněný porušil ustanovení § 2 písm. l); povinnosti stanovené v § 4 písm. a), b), c); v § 5 odst. 1 písm. b); ustanovení o předjíždění dle § 17 odst. 1, odst. 5 písm. a), b), c) zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., ve znění novel. Za situace, kdy ublížení na zdraví u poškozené H. B. nebylo obviněnému vůbec kladeno za vinu, by bylo v jeho neprospěch, pokud by jej soud uznal vinným ve vztahu k tomuto jednání byť i jen nedbalostním ublížením na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jak sám výslovně navrhuje, neboť v takovém případě by byl odpovědný za větší počet trestných činů, než kterými byl skutečně uznán vinným.

Nejvyšší soud dospěl k závěru o neexistenci pochybností o tom, že obviněný jednal způsobem specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a tímto svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tyto závěry plně vyplývají z výše podrobně odůvodněných pasáží tohoto rozhodnutí.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu