4 Tdo 1050/2013
Datum rozhodnutí: 22.10.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1050/2013-59

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2013 o dovolání obviněného V. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 2 T 3/2010 uznal obviněného V. P. vinným účastenstvím na spáchání zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku pro skutek zde popsaný v bodě 1), zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku alinea první ve spojení s § 238 tr. zákoníku a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku pro skutek v bodě 2) a pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku pro skutek v bodě 3) uvedeného rozsudku. V posledně uvedeném bodě (ad 3) byli za pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku uznáni vinnými i spoluobvinění R. S. a M. K.

Obviněnému V. P. za to byl podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev, a to na dobu deseti let podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, a trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to 103 ks padělaných akcií společnosti ZEFA T. a 1218 prázdných papírů formátu A4 zabalených do šesti svazků v modrém igelitovém obalu včetně krabice, ve které jsou uloženy. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit společnosti ESG Kräuter GmbH, se sídlem ve S. r. N., B.-H., R. G. S., škodu ve výši 5.965.500,- Kč, a R. K., bytem T., T., škodu ve výši 1.700.000,- Kč, a to společně a nerozdílně s R. Č., bytem P. Z., V., který byl zavázán k náhradě této škody rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. 39 T 4/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 6 To 79/2009.

K nepodmíněným trestům odnětí svobody byli odsouzeni i spoluobvinění M. K. a R. S.

Citované rozhodnutí napadli odvoláním státní zástupce a všichni tři obvinění (P., K. a S.). O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011 tak, že z jejich podnětu I. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v části týkající se obviněného P. ve výroku o vině pod bodem 3) napadeného rozsudku, ve výroku o trestu, ve výroku, kterým byl obviněný P. podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán povinností zaplatit společnosti ESG Kräuter GmbH, se sídlem ve S. r. N., B.-H., R. G. S., škodu ve výši 5.965.500,- Kč a ohledně obviněných S. a K. v celém rozsahu. II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému P. za účastenství na spáchání zločinu vydírání podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 1.), za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (bod 2.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil tomuto obviněnému i trest propadnutí věci, a to 103 ks padělaných akcií společnosti ZEFA T. a 1218 ks prázdných papírů formátu A4 zabalených do šesti svazků v modrém igelitovém obalu včetně krabice, ve které jsou uloženy. III. odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve zbývající zrušené části (ad bod 3 výroku napadeného rozsudku) ohledně obviněných P., S. a K. vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

Rozhodnutí soudu druhého stupně v jeho odsuzující části napadl obviněný V. P. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které směřuje do výroku o vině i trestu v celém rozsahu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Jeho naplnění dovolatel spatřuje v nesprávném posouzení skutku ad bod 1), kdy shrnul, že spolu s poškozeným K. ve vyostřené atmosféře řešili zejména převzetí společnosti ZEFA T. v období let 2006-2007, kdy za účelem předejití porušení zákona vždy jednali za právní pomoci advokátů. Z dokazování jasně vyplynulo, že této situace využil dřívější spojenec poškozeného K. odsouzený R. Č. a spolu s dalšími dvěma spolupachateli L. a S. vylákali z poškozeného částku na podplacení údajných policistů, kdy poškozený nebyl schopen vysvětlit, jakým způsobem měl být vydírán. To plyne i ze skutečnosti, že si nechal dvakrát podepsat směnku na částku ve výši 700.000,- Kč od osoby, kterou mu Č. doporučil. Takto by podle názoru dovolatele vydíraná osoba jednat nemohla. Z tohoto činu je navíc usvědčován toliko R. Č., který je zcela nevěrohodný, neboť má bohatou trestní minulost a měnil své výpovědi.

Ohledně skutku 2) se soud podle dovolatele nevypořádal s jeho obhajobou spočívající v tom, že poškozený K. jako akcionář společnosti ZEFA a.s. velmi dobře věděl, jaká je skutečná hodnota akcií a že jsou převoditelné pouze rubopisem. Rovněž si byl vědom, že si od odsouzeného Č. objednává krádež akcií, kdy akcie byly okopírované pouze z jedné strany a rubopis okopírován nebyl. Je proto otázkou právního posouzení, zda se vůbec mohlo jednat o padělky. Taktéž okolnosti koupě akcií byly podle obviněného vrcholně podezřelé viz schůzka na poslední chvíli na opuštěném parkovišti, předání akcií ve spěchu, tvrzení o pronásledování Č. apod. Podíl obviněného byl i v tomto případě nedostatečně prokázán, neboť byl odvozen z výpovědi Č. podpořené výpovědí svědka B., kterou vyvrátila výpověď poškozeného K., jenž vyloučil, že by na místě předání akcií měl tento svědek být. Soud tak při rozhodování o vině dovolatele ani v jednom bodě výroku o vině rozsudku nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo .

Zároveň dovolatel uvedl, že mu byl vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti uložen nepřiměřeně vysoký trest, jenž měl být stanoven spíše při spodní hranici zákonné trestní sazby.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011 v bodě II., jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně ve věci rozhodl sám.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný sice formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti napadá správnost skutkových zjištění. Na jedné straně neshledává neúplnost skutkových zjištění, když nenavrhuje ani doplnění dokazování, na straně druhé se ale domáhá odlišného hodnocení opatřených důkazů, když zpochybňuje věrohodnost svědků, kteří ho z trestné činnosti spolehlivě usvědčují. Jedná se navíc o opakovanou obhajobu, jíž obviněný uplatnil již v dřívější fázi trestního řízení, a odvolací soud se jeho argumenty pečlivě zabýval a přesvědčivě se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Výhrady obviněného tak směřují výlučně do sféry skutkových zjištění, a nelze je proto podřadit pod žádný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Obdobně tomu tak je i v případě tvrzení obviněného o nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, protože jej taktéž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň udělil souhlas s tím, aby navrhované, případně i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání ( § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti předmětné části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud po zhodnocení obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný je sice podal z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně vyhodnotily věrohodnost jednotlivých svědků, kterým uvěřily navzdory výpovědi obviněného, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Zdánlivě hmotně právní námitku, týkající se nemožnosti posouzení kopie akcie okopírované jen z jedné strany jako padělku, zdůvodnil taktéž skutkovými námitkami, když poškozený K. podle něj musel vědět, že se nejedná o pravé akcie. Nadto tuto námitku obviněný uplatnil již v předchozím řízení, kdy se s ní nalézací soud na straně 13 svého rozsudku a odvolací soud na straně 41 napadeného rozhodnutí vypořádaly. Výhrady obviněného se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný předmětného jednání skutečně dopustil, neboť podle jeho názoru mu vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána a mělo být proto v pochybnostech rozhodnuto v jeho prospěch.

Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

Obviněný dále pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitku směřující do uloženého trestu. Konkrétně vznesená námitka ale není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze se dovolává toho, že mu měl být uložen nižší trest odnětí svobody.

Navíc je nutno konstatovat, že výrok o trestu, který mu byl nyní napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011 uložen, již neexistuje. Odvolací soud totiž předmětným rozsudkem zároveň posuzovanou trestní věc ve zrušené části ad bod 3) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 2 T 3/2010 podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. V následném řízení pak rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 3/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012, byl mj. v rámci ukládání souhrnného trestu obviněnému V. P. podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 2 T 3/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Z uvedeného je tedy patrné, že v důsledku následných rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně přestal právně existovat výrok o trestu, který byl původně obviněnému V. P. uložen dřívějším rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011, a nelze jej proto dovoláním jakkoli napadnout.

Jak je tedy zřejmé, obviněný se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej ve skutečnosti obsahově nenaplňují.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2013
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c