4 Tdo 1018/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 1018/2015-54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 dovolání obviněného JUDr. Ing. J. P., BA, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 16/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 205/2013, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 7 T 205/2013, byl obviněný JUDr. Ing. J. P., BA, uznán vinným dvojnásobným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

I.
v době od 9. 3. 2011 do 18. 8. 2011, v B. na ulici Š., na ředitelství M. p. B., v postavení strážníka a ř. M. p. B., s přiděleným číslem, v rozporu s § 6 odst. 1, § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 2, odst. 4, a § 14 odst. 1, odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 84 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, s cílem umožnit pachatelům přestupků v dopravě, často svým známým, zjištěným Městskou policií B., vyhnutí se řádnému projednání přestupku a případnému uložení sankce tak v rozporu se svojí povinností strážníka nejenže řešil některá přestupková jednání osobně, ačkoli neměl, neboť v dané době udržoval blízký přátelský vztah s pachatelem přestupku, ale jednotlivé dále uvedené případy jednání naplňující znaky přestupku ani řádně neprošetřil a nepředložil k projednání ve správním řízení před příslušným orgánem Magistrátu města B., a namísto toho zajistil, aby v Informačním systému Městské policie B. byly tyto případy vykázány jako vyřízené domluvou, ačkoli k žádné domluvě z jeho strany ve vztahu k přestupcům nedošlo, přičemž takto se konkrétně jednalo o následující případy řazené podle čísel jednacích Městské policie B.:

1.) MP-07801/01D-11, datum spáchání přestupku 2. 5. 2011, přestupce není uveden, pouze provozovatel spol. JAPEZ spol. s r.o., Nová 609, 691 25, Vranovice, vozidlo Citroën, B., G., stání 4 koly na chodníku, přestupek dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, řešil domluvou str. 01031, v ISMP vyznačeno pravděpodobně nejpozději dne 15. 8. 2011,

2.) MP-03640/07D-11, datum spáchání přestupku 11. 8. 2011, přestupce J. R., S., B., vozidlo Ford (dle fotodokumentace velké nápisy KOMETA Brno), B., S., porušení povinnosti vyplývající z dopravní značky V12a, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řešil domluvou str. 01031, v ISMP vyznačeno 18. 8. 2011,

II.
v době od 20. 3. 2012 do 13. 6. 2012, v B. na ulici Š., na ředitelství M. p. B., v postavení strážníka a ř. M. p. B., s přiděleným číslem, v rozporu s § 6 odst. 1, § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 2, odst. 4, a § 14 odst. 1, odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 84 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, s cílem umožnit pachatelům přestupků v dopravě, často svým známým, zjištěným Městskou policií B., vyhnutí se řádnému projednání přestupku a případnému uložení sankce tak v rozporu se svojí povinností strážníka nejenže řešil některá přestupková jednání osobně, ačkoli neměl, neboť v dané době udržoval blízký přátelský vztah s pachatelem přestupku nebo s osobou na projednání přestupku zainteresovanou, ale jednotlivé dále uvedené případy jednání naplňující znaky přestupku ani řádně neprošetřil a nepředložil k projednání ve správním řízení před příslušným orgánem Magistrátu města B., a namísto toho zajistil, aby v Informačním systému Městské policie B. byly tyto případy vykázány jako vyřízené domluvou, ačkoli k žádné domluvě z jeho strany ve vztahu k přestupcům nedošlo, přičemž takto se konkrétně jednalo o následující případy řazené podle čísel jednacích Městské policie B.:

3.) MP-02297/06D-12, datum spáchání přestupku 20. 3. 2012, přestupce V. Š., B., B., vozidlo Mercedes Sprinter, B., B., stání na chodníku 2 koly, neprůchozí, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řešil domluvou str. 01031, v ISMP vyznačeno 23. 5. 2012,

4.) MP-01961/08D-12, datum spáchání přestupku 31. 5. 2012, přestupce J. M., bytem H., B., vozidlo zn. Mercedes Vito, registrovaným na firmu SunDrive, s.r.o., porušení povinnosti zákazové značky "Zákaz vjezdu všech vozidel" (č. B 11) MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY, zabrání veřejného prostranství, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řešil domluvou strážník č. 01031, v ISMP vyznačeno dne 7. 6. 2012, přičemž Ing. J. M., není v žádném pracovněprávním poměru k firmě SunDrive, s.r.o., takto byl jako přestupce v ISMP označen bezdůvodně a neoprávněně, protože se přestupku nedopustil, na uvedeném místě nebyl a vozidlo neřídil, tohoto jednání se ve skutečnosti dopustil jeho syn, J. M., zaměstnanec firmy SunDrive, s.r.o., který byl v minulosti opakovaně za spáchání přestupků v dopravě sankcionován,

5.) MP-01963/08D-12, datum spáchání přestupku 31. 5. 2012, přestupce V. D., trv. bytem U P., B., vozidlo zn. Citroën, porušení povinnosti zákazové značky "Zákaz vjezdu všech vozidel" (č. B 11) MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řešil domluvou strážník č. 01031, v ISMP vyznačeno dne 7. 6. 2012,

6.) MP-01964/08D-12, datum spáchání přestupku 31. 5. 2012, přestupce J. D., bytem H., B., parkování s vozidlem Volvo, registrovaným na firmu SunDrive, s.r.o., porušení povinnosti zákazové značky "Zákaz vjezdu všech vozidel" (č. B 11) MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řešil domluvou strážník č. 01031, v ISMP vyznačeno dne 13. 6. 2012,

7.) MP-03823/13D-12, datum spáchání přestupku 14. 2. 2012, přestupce JUDr. J. K., ř. SurGal Clinic, s.r.o., trv. bytem S. K., K.-N., parkování s vozidlem Mercedes čtyřmi koly na chodníku, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, řešil domluvou strážník č. 01031, v ISMP vyznačeno dne 13. 6. 2012.

Za to byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 120 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 1.000 Kč, tedy celkem 120.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu strážníka obecní policie na dobu tří let.

Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle § 226 písm. b) a c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 7. 11. 2013, č. j. ZT 401/2012-207, a to pro skutky podrobně specifikované v předmětném rozsudku.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 7 T 205/2013, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 16/2015, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku zrušil celý výrok o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. řádu obviněnému nově uložil podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Odvolání obviněného bylo pak podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 16/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že předpokladem pro naplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je mimo jiné to, že pachatel jedná v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Soudy obou stupňů podle jeho názoru pochybily a věc nesprávně právně posoudily, pokud dovodily, že on jednal v úmyslu někomu opatřit neoprávněný prospěch, majetkové či nemajetkové zvýhodnění. Jak zdůraznil, jednání popsané v rozsudku a kladené mu za vinu nebylo vůbec způsobilé přivodit dotyčným osobám jakýkoli neoprávněný prospěch, neboť již samotným jednáním těchto dotčených osob (podle něj jen domnělých přestupců) nedošlo k naplnění skutkových podstat konkrétních přestupků (viz skutky pod body 4, 5, 6 rozsudku), případně byla vyloučena odpovědnost za spáchání přestupku z důvodu okolnosti vylučující odpovědnost (viz skutek pod bodem 7 rozsudku). Pokud jde o skutky 4 - 6, zde byli domnělí přestupci držiteli výjimky z místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a nemohli tak porušit povinnost vyplývající ze zákazové značky Zákaz vjezdu všech vozidel . V případě skutku 7 pak jednala domnělá přestupkyně v situaci, kdy odvracela nebezpečí újmy na zdraví hrozící její sestře, kterou dopravovala vozidlem k porodu, a byla proto naplněna okolnost vylučující odpovědnost za spáchání přestupku vymezená v § 2 odst. 2 zákona o přestupcích. Tyto skutečnosti obviněnému byly známy a jeho jednání nemohlo sledovat cíl přivodit domnělým přestupcům jakýkoli neoprávněný prospěch. Počínal si tedy přesně v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákona o obecní policii. K zajištěným odposlechům poznamenal, že pokud komunikoval telefonicky s určitými osobami o podezření ze spáchání přestupků v konkrétních případech, pak pouze plnil povinnosti plynoucí mu ze zákona o obecní policii a tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o skutky označené v rozsudku jako 1 a 2, jednalo se o vozidla provozovatelů - právnických osob, a proto bylo nutné ztotožnit osoby, které se přestupků dopustily. Tím, že svědkyni Bc. R. sdělil jména členů statutárních orgánů těchto právnických osob, pro tyto nemohl získat jakýkoli neoprávněný prospěch. Pokud svědkyně soudu doložila listiny, na nichž bylo jeho rukou nadepsáno její jméno a písmeno D , neznamenalo to, že by jí ukládal, aby do informačního systému zadala vyřízení přestupku domluvou. Pokud takto svědkyně uvažovala, musela si to mylně vyložit, neboť písmeno D znamenalo, že listina měla být předána k vyřízení na pracoviště svědkyně, tj. na jednotku projednávání přestupků v dopravě. Rovněž v případě skutku 3 tím, že svědkyni sdělil jméno a adresu V. Š., nemohl pro něj získat žádný neoprávněný prospěch. Soudy se dle něj v této souvislosti nijak nevypořádaly se skutečností, že s V. Š. byl přestupek řádně projednán na přepážce Městské policie Brno, ul. Křenová. Jestliže tedy se jmenovaným byla věc projednána, a to osobou odlišnou od něj (obviněného), nelze dospět k závěru, že by V. Š. zajistil jakýkoli prospěch. Soudy se tak podle jeho přesvědčení vůbec nevypořádaly se základní otázkou podstatnou pro dané řízení, a to zda vůbec došlo ze strany těchto konkrétních osob specifikovaných pod body 1 - 7 ke spáchání přestupku. Teprve v případě, že by bylo prokázáno, že se tyto osoby přestupku dopustily, by bylo možno zvažovat, zda vyřízením přestupku domluvou získaly či nezískaly neoprávněný prospěch. Zpochybnil rovněž výpověď svědkyně Bc. R., která přesně neoznačila jednání, kdy jí údajně měl on dát úkol či příkaz, aby do systému zaznamenala vyřešení věci domluvou, v důsledku čehož nelze prokázat, zda takový úkol či příkaz měla dostat právě v případě skutků 1 - 7, za něž byl uznán vinným. Podotkl, že i kdyby snad bylo možno jednání osob uvedených pod body 1 - 7 rozsudku označit za protiprávní (tedy i kdyby bylo možno konstatovat, že se přestupku dopustily), nic by nebránilo rozhodnout v jejich věci domluvou, která je jednou ze zákonných možností řešení přestupku, pokud jednání přestupce dosahuje nízké úrovně společenské škodlivosti.

V další části dovolání namítl, že odvolací soud se dopustil nesprávného hmotně právního posouzení při rozhodování o jeho trestu, když mu v rozporu s § 38 tr. zákoníku a § 55 odst. 2 tr. zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Tím podle dovolatele nepřiměřeně a represivním způsobem zasáhl do života jeho, jeho rodiny i společenství, v němž žije. Poukázal v této souvislosti na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio s tím, že trestnými činy mohou být pouze nejzávažnější a nejkřiklavější případy protispolečenských jednání, přičemž státní zásahy v rámci kriminální politiky je třeba uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kde s ohledem na závažnost trestní sankce je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. S poukazem na tyto skutečnosti, jakož i na svou dosavadní bezúhonnost a řádný život, má za to, že právě Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil, proč je nezbytné ukládat mu nepodmíněný trest odnětí svobody a z čeho naopak dovodil podmínky nezbytné pro jeho uložení. Rozhodnutí odvolacího soudu kvalifikoval jako překvapivé, kdy odvolací soud, aniž by prováděl jakékoli dokazování, přehodnotil výrok o trestu a neumožnil mu vyjádřit se k úvahám vedoucím odvolací soud k uložení nepodmíněného trestu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu dovoláním napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Dále alternativně navrhl, aby jej poté Nejvyšší soud předmětné obžaloby v plném rozsahu zprostil, příp. aby věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitky, kterými obviněný zpochybňuje, že by svým jednáním mohl osobám specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně opatřit neoprávněný prospěch, podle jeho názoru pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, avšak tyto námitky z velké části obviněný uplatňuje prostřednictvím zpochybňujících námitek do skutkových zjištění soudů a do hodnocení důkazů, které již pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají. Řadu těchto výhrad obviněný navíc uplatňuje od samého počátku trestního řízení a dovolání je v tomto směru z velké části toliko opakováním jeho obhajoby, s níž se již orgány činné v trestním řízení, zejména pak soudy obou stupňů, náležitým a zákonným způsobem vypořádaly. K vytýkanému neuplatnění principu ultima ratio státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že uplatnění jiných prostředků než prostředků trestního práva přichází v úvahu pouze u těch nejbagatelnějších případů, jež by nedosáhly ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům obdobných (obdobně kvalifikovaných) přečinů. Jednání obviněného však dle jeho názoru v žádném případě za bagatelní označit nelze, proto uplatnění prostředků trestní represe bylo zcela namístě. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podřadit ani námitky ve vztahu k údajně nesprávně uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Neztotožnil se ani s názorem obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu co se týče nepodmíněného trestu odnětí svobody lze označit jako tzv. překvapivé.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a jsou obsaženy i v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tudíž pouze o opakování obhajoby, jíž se zabývaly a vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Podstatou dovolání obviněného je tvrzení, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jednal v souladu se zákonem o obecní policii a příslušným osobám nemohl opatřit neoprávněný prospěch. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obecně je sice možno námitky týkající se absence znaků skutkové podstaty toho kterého trestného činu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v případě posuzované věci obviněný tyto námitky uplatňuje převážně prostřednictvím výtek, jimiž pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, což již pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zahrnout nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného, jeho vlastního hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

Obviněný byl v inkriminované době jednak strážníkem a jednak ř. Městské policie B., není tedy pochyb o tom, že byl úřední osobou ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Současně bylo v průběhu řízení prokázáno, že osobám specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně umožnil, resp. zařídil, že jimi spáchané přestupky na úseku dopravy nebyly řádně projednány a nebyla jim uložena odpovídající sankce. Konkrétně dal pokyn vedoucí Jednotky projednávání přestupků Městské policie B. Bc. R., aby vykázala v Informačním systému městské policie bez dalšího dané věci jako vyřízené domluvou, tedy mimo zákonem předvídaný a požadovaný postup, čímž jednoznačně konkrétní osoby zvýhodnil oproti jiným osobám. Je přitom zcela irelevantní, zda osoby, které zvýhodnil, osobně znal či nikoliv. Pokud obviněný tvrdí, že se v některých případech nejednalo o přestupky, k tomu nelze než konstatovat, že v takovém případě měla být jednání těchto jednotlivců řádně přezkoumána a mohla být vyhodnocena jinak než příslušnou domluvou, která v podstatě vychází z doznání pachatele přestupku. Byť ze zákona vyplývá možnost vyřešení přestupku i domluvou, nelze zcela pominout, že tomuto typu rozhodnutí , jímž domluva dle zákona je, musí v konkrétním případě předcházet zákonem požadovaný procesní postup a pro aplikaci případné domluvy jakožto výsledku řízení, musejí být procesně jednoznačným způsobem zjištěny potřebné podmínky. Dle učiněných skutkových zjištění však obviněný postupoval zcela svévolně z pozice svého postavení a funkce, nikoliv v souladu se zákonnými předpisy. Je tak zřejmé, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty souzeného přečinu.

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně, srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily závěr o vině obviněného a proč naopak jeho výpověď vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožnil.

Obviněný v dovolání dále vytýká odvolacímu soudu nerespektování zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio).

K námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).

Takto definovanou zásadou ultima ratio jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze dle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, tzn., že úmyslně a opakovaně zneužíval pravomoc úřední osoby, není dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů nižších stupňů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.

Dalšími uplatněnými dovolacími námitkami obviněný brojí proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který mu byl uložen odvolacím soudem. Obviněný se domnívá, že soud druhého stupně tímto postupem porušil ustanovení § 38 a § 55 odst. 2 tr. zákoníku a jeho rozhodnutí označil za tzv. překvapivé s tím, že mu odvolací soud neumožnil vyjádřit se k úvahám vedoucím k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. II ÚS 1980/13.

Proti výroku o trestu lze však zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení § 58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná, proto ani v tomto směru nelze argumentaci obviněného přisvědčit.

K otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že o takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu v případech, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by umožnil stěžovateli se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím obviněnému právo na spravedlivý proces. Takto vzešlé rozhodnutí je možno označit za překvapivé a sotva předvídatelné.

V posuzované trestní věci podal mimo obviněného odvolání v jeho neprospěch (§ 247 odst. 1 tr. řádu) také státní zástupce. Bylo zaměřeno jak do zprošťujících výroků rozsudku soudu prvního stupně, učiněných podle § 226 písm. b) a § 226 písm. c) tr. řádu, tak do výroku o uloženém trestu. Tento výrok byl napaden jako celek s akcentací na trest zákazu činnosti, jehož vymezení odvolatel pokládal za úzké a navrhl jeho výraznější a obsáhlejší specifikaci, čímž by obviněnému bylo výrazněji znemožněno opakování trestné činnosti. Skutečnost, že odvolání proti výroku o trestu v rozsudku nalézacího soudu podal státní zástupce za podmínek § 247 odst. 1 tr. řádu, umožňuje odvolacímu soudu, jsou-li pro to dány zákonné podmínky, rozhodnout v neprospěch obviněného v intencích ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu. Pokud je takto zákonem umožněn a předvídán procesní postup odvolacího soudu, umožňující změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného, stěží lze obecně namítat překvapivost, případně možnou nepříznivou nepředvídatelnost rozhodnutí.

V konkrétním případě odvolací soud nezasahoval do skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, a jejichž právní kvalifikaci neměnil. Ve svém rozhodnutí však přisvědčil odvolacím námitkám státního zástupce ve vztahu k výroku o trestu, byť z jiných důvodů, než které konkretizoval odvolatel. Pokud pak na tomto podkladě měnil výrok o trestu, kdy nově neukládal ani trest zákazu činnosti ani trest peněžitý, jak tomu bylo v rozsudku soudu prvního stupně, a naopak nedovodil podmínky opravňující podmíněný odklad trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, neshledal Nejvyšší soud v této konstelaci okolnosti, které by podmiňovaly úvahu o překvapivosti či nepředvídatelnosti rozhodnutí. Nelze totiž konstatovat, že krajský soud uložil podstatně přísnější trest, kde by represivní složka podstatným způsobem převážila složku preventivní a napadený rozsudek by se tak dostal do rozporu s ustanovením § 38 tr. zákoníku (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 463/97, II. ÚS 455/05). Pro úplnost lze dodat, že odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. II ÚS 1980/13, je zcela nepřiléhavý, neboť zmíněný případ na nyní posuzovanou věc nikterak nedopadá.

Na základě shora uvedených skutečností je třeba učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky dvojnásobného přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Žádné pochybnosti nebyly shledány ani ve výroku o trestu.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného JUDr. Ing. J. P., BA, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu