4 Tdo 1001/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 1001/2011-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2011 o dovolání obviněného K. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 6 To 33/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 80/2010, t a k t o :

Dovolání obviněného K. S. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 29 T 80/2010, byl obviněný K. S. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona,v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zákona, to vše ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se společně s obviněnými L. K., M. S. a M. U., dopustil tím, že

dne 11. 10. 2009 v době okolo 01:50 hod. poté, co společně přišli v podnapilém stavu před klub U B., P., P., a byli upozorněni poškozeným J. Č. a majitelem klubu J. M., že nebudou vzhledem k podnapilost a nevhodnému oblečení vpuštěni do podniku, nejprve slovně vulgárně se dožadovali vstupu do baru, následně jeden z nich udeřil majitele J. M. do obličeje, takže tento ohlásil incident na linku 158, a poté společně vtrhli do chodby podniku, kde fyzicky napadli poškozeného J. Č. a poškozeného J. K. tím způsobem, že je zatlačili do prostoru chodby, kde je natlačili do rohu a kopali je do různých částí těla, pěstmi je několikrát udeřili do hlavy a obličeje, kdy obviněný L. K. držel majitele klubu J. M. vzadu v chodbě, následně poškozeného J. Č. vytáhli ven na chodník, kde poškozený upadl na obličej a ucítil několik ran blíže nespecifikovaným kovovým předmětem zezadu do hlavy, začal volat dost, dost a když se pokusil vstát, obv. M. S. spolu s obv. M. U. jej opakovaně kopali do obličeje a hlavy, až poškozený znovu upadl, přičemž slyšel, jak na něj jeden z obviněných zařval: Já tě zabiju, ty zmrde! , zatímco obvinění L. K. a K. S. bránili ostatním přítomným v pomoci poškozenému J. Č., kdy obv. L. K. tzv. kontroloval situaci a blokoval vchod do klubu a obv. K. S. držel na zemi poškozeného J. K., následně se poškozenému Č. podařilo z místa odejít na nedalekou služebnu Policie ČR v ul. N. B., odkud byl převezen do FN Motol,
a poškozenému J. Č. tak svým jednáním způsobili mnohočetné zlomeniny střední etáže obličeje typu Le Fort II s lomnými liniemi procházejícími spodinou obou očnic, bazí čelní dutiny vpravo a tropem pravé očnice do přední jámy lební, suturou mezi čelní kostí a kostrou nosu, s otevřenou tříštivou zlomeninou nosních kostí včetně nosní přepážky a stěnou čelistní dutiny oboustranně, trhlinu tvrdé pleny mozkové v přední jámě lební vpravo, kontuzi pravého čelního laloku mozku, tržně zhmožděnou ránu ve vlasaté části hlavy v oblasti temene, podkožní krevní výrony na víčkách obou očí, pohmoždění levého očního bulbu a pohmoždění měkkých tkání obličeje s otokem, přičemž uvedená poranění lze ze soudnělékařského hlediska hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, a poškozenému J. K. způsobili povrchovou tržnou ránu v podpaží a na hlavě.

Obviněný K. S. byl za tento trestný čin podle § 222 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zákona i za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 T 103/2010, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 9 T 103/2010, jakož i všechny další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.

Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podali v zákonné lhůtě odvolání všichni obvinění a K. S. manželka obviněného M. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 6 To 33/2011, podaná odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce podal v zákonné lhůtě podle § 265e tr. řádu proti označenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které odůvodnil odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že v daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání vzhledem ke skutkovým zjištěním, která soud učinil. Dále namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že se jednalo o dva na sobě nezávislé útoky se strany všech obviněných a nebylo prokázáno, že tito jednali formou spolupachatelství, totiž, že se vědomě dopředu dohodli na společném postupu. V této souvislosti poukazoval na stávající právní úpravu institutu spolupachatelství.

V petitu svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a buď jej sám zprostil obžaloby nebo rozhodl o snížení uloženého trestu.

K podanému dovolání sdělil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. řádu a nebude se k němu věcně vyjadřovat, současně však souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice výslovně namítl, že v daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení vzhledem ke skutkovým zjištěním , nijak ale nespecifikoval, v čem by mělo ono nesprávné právní posouzení spočívat. Námitku pouze doprovodil tvrzením, že odvolací soud nevyhověl argumentaci odvolatele, když v daném případě se jednalo o dva na sobě nezávislé útoky ze strany odsouzených a nebylo prokázáno, že tito jednali formou spolupachatelství, že vědomě se dopředu dohodli na postupu . Toto tvrzení dovolatele je však tvrzením ryze skutkové povahy, spočívá na primárním vlastním hodnocení důkazů a vytvoření vlastní konstrukce skutkového stavu, a to přesto že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku správně uvedl, že jím zvolený dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost provedených důkazů ani neúplné dokazování.

Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

V posuzovaném případě nemohl Nejvyšší soud konstatovat ani extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které se ostatně kryjí s námitkami obviněného opakovaně uplatněnými i v jeho dovolání, a způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč námitkám obviněného v tomto směru nepřiznal právní relevanci.

Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného K. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 30. srpna 2011


Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á