4 Tdo 1000/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoník



4 Tdo 1000/2015-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněného B. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 5 To 98/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 80/2014, takto:



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 80/2014, byl obviněný B. M. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví § 145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I rozsudku), přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. zákoníku (bod I rozsudku) a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod II rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. dne 12. 9. 2014 v době kolem 16:45 hodin v O. c. Ch. na adrese P., R., nejprve vnikl do šatny pracovníků cukrárny O. s., kde z odemčených skříněk odcizil: ke škodě poškozené Š. K., finanční hotovost ve výši nejméně 12.000,- Kč, ke škodě poškozené P. V., finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč; poté kdy byl na místě přistižen zaměstnanci cukrárny O. s., kdy se tito snažili obviněného zadržet, uchopil poškozenou Š. K., levou rukou za krk ve snaze jí od sebe odstrčit, v důsledku čehož se začala dusit, když ho poškozená Š. K. vyzvala, aby jí vrátil odcizené peníze, udeřil ji pěstí do hlavy, v důsledku čehož upadla na zem, čímž jí způsobil pohmoždění krční páteře, a poté uchopil kovové nůžky se kterými vyhrožoval, že všechny propíchne, a napřahoval se jimi vůči nim v těsné blízkosti, čímž si vynutil příležitost k útěku na chodbu v areálu O. c. Ch., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Prostějov, sp. zn. 1 Tm 15/2009, jenž nabyl právní moci 25. 11. 2010, odsouzen a potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 3 let a 6ti měsíců do věznice se zvláštním oddělením pro mladistvé, a to i za provinění krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kdy trest vykonal ve věznici s dozorem ke dni 22. 11. 2013,
II. dne 12. 9. 2014 v době kolem 16:45 hodin v O. c. Ch. na adrese P., R., na chodbě poté, co s odcizenými věcmi utekl ze šaten zaměstnanců, narazil na policistu v civilu, pprap. T. S., který se v prostorech O. c. Ch. nacházel ve svém osobním volnu, a který se obviněnému M. prokázal příslušností k policii jak slovem, tak služebním průkazem a vyzval ho k odložení nůžek a zanechání svého nezákonného jednání, na což obviněný M. nereagoval a nejméně dvakrát se pokusil policistu bodnout nůžkami do horní části hrudníku, přičemž přitom vyhrožoval, že ho bodne.

Za uvedené jednání byl obviněný B. M. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému B. M. uložena povinnost zaplatit poškozené Š. K., částku 12.000,- Kč a P. V., částku 5.000,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Š. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 80/2014, podal obviněný B. M. v zákonné lhůtě prostřednictvím své obhájkyně odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 5 To 98/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. napadeného rozsudku, dále ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině pod bodem II. napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněný B. M. spáchal pod bodem I. výroku rozsudku jednak zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Š. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 5 To 98/2015, podal následně obviněný B. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného je směřováno proti všem bodům výroku o vině a proti výroku o trestu. U výroku o vině pod bodem I. je dovolání směřováno pouze do části, ve které byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož k přečinu krádeže se obviněný doznal, a do výroku o krádeži tedy své dovolání nesměřuje. Obviněný v dovolání namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a dále rozebírá, v čem může spočívat takový extrémní rozpor. Pokud jde pak o jednotlivé skutky, obviněný namítl, že provedené důkazy jej nemohou usvědčovat ze spáchání trestných činů, pro které byl odsouzen. Obviněný se vyjadřuje k hodnocení důkazů u jednotlivých skutků a nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinil nalézací i odvolací soud.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný B. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. V rámci dovolání obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů, když konkrétně u bodu I. rozsudku namítá, že závěr odvolacího soudu, že obviněný kovové nůžky uchopil v úmyslu vynutit si hrozbami jejich použití k pobodání přítomných žen, aby jej přestaly násilím zadržovat a aby mu ustoupily z cesty a umožnily mu utéct, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z provedeného dokazování podle obviněného vyplývá pouze to, že uchopení nůžek a vyhrožování bylo jen instinktivní reakcí obviněného na mimořádně vyhrocenou situaci, kdy stál na stísněném prostoru tváří v tvář přesile a byl dle vlastních slov v šoku, tím byly negativně ovlivněny jeho schopnosti rozpoznat případnou protiprávnost svého jednání. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutkový stav zjištěný oběma soudy nenaplňoval zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se snažil svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že obviněný předmětné trestné činy nespáchal, resp. spáchal pouze přečin krádeže, ke kterému se doznal. Touto koncepcí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový případ však Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení.

Průběh incidentu, který se odehrával v prostorách zázemí cukrárny, mají soudy za prokázaný, a to mj. svědeckými výpověďmi šesti pracovnic cukrárny, když se ženy snažily obviněného po jeho odhalení na místě činu fyzicky zadržet. Soudy mají rovněž za prokázané, že se obviněný po svém odhalení choval vůči ženám násilně a za každou cenu se chtěl vymanit z jejich zadržení, a tak se v průběhu vřavy v zázemí cukrárny chopil volně položených ocelářských nůžek a začal jimi ohrožovat přítomné pracovnice cukrárny a vyhrožoval jim, že je bodne, pokud jej nepustí. I když obviněný mohl pociťovat stres po svém odhalení na místě činu a při svém zadržování pracovnicemi cukrárny, nelze tím ospravedlnit jeho jednání, při němž se v tak malém prostoru plném lidí oháněl nůžkami v bezprostřední blízkosti přítomných žen. Jak správně uvedl odvolací soud, popis skutku soudu prvního stupně neodpovídal zvolené právní kvalifikaci. Skutková věta neodpovídala popisu okolností charakterizujících tzv. subjektivní stránku, tedy aktuální úmysl někoho těžce zranit. Výhrůžky propíchnutím spojené s vedením útoků špicí nůžek ve směru k tělům osob, které usilovaly obviněného na místě oprávněně zadržet, ostatně i doznaným úmyslem obviněného vymoci si tak ústup poškozených stranou a rezignaci na jeho zadržení, je zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný pohrůžkou násilí jiného nutil, aby něco opominul a čin spáchal se zbraní. Případy, kdy se pachatel přistižený při krádeži pohrůžkou zbraně snaží znemožnit své zadržení a uvolnit si tak cestu k útěku, nutno zásadně podřazovat pod skutkovou podstatu kvalifikovaného vydírání se zbraní.

Ohledně skutku uvedeného v bodě II. rozsudku není díky provedenému dokazování pochyb o tom, že obviněný si musel být vědom faktu, že poškozený S. je policistou. Soudy to mají za prokázané jednak svědectvím poškozeného S., který věrohodně a do detailu popsal průběh předmětného incidentu i to, jakým způsobem se snažil obviněného zadržet, dále pak svědectvím dalších svědků P., V., K., kteří slyšeli, jak poškozený opakovaně slovně prokazoval obviněnému svou příslušnost k policii. Svědectvím K. je rovněž podporována výpověď poškozeného v té části, že obviněný hrozil poškozenému nožem předtím, než jej namířil proti sobě. Ač ostatní svědci uvedli, že napadení poškozeného obviněným neviděli, z jejich výpovědi vyplývá, že se začali o konflikt zajímat a sledovat jej až ve chvíli, kdy oba muži vystoupali nahoru po schodech, tedy v závěrečné fázi celého incidentu. Tvrzení poškozeného, že mu obviněný zkraje na útěku hrozil slovem i pohybem rukou s nůžkami ve směru k němu, že jej pobodá, pokud mu neustoupí z cesty, a nenechá jej utéci, je v naprostém souladu s logikou jednání obviněného v dané chvíli i ve chvílích předcházejících, na něž prakticky navazuje, a na tom nemění nic ani fakt, že svědkyně v nastalém zmatku a vzrušení ozbrojené výpady obviněného nezaznamenaly. Po seznámení se s obsahem všech důkazů v jejich autentické podobě odvolací soud správně uzavřel, že skutková zjištění o vině obviněného soud prvního stupně vyvodil konkrétními hodnotícími úvahami z provedených důkazů.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný existenci tohoto rozporu v dovolání namítá, ale Nejvyšší soud této námitce nemohl přisvědčit. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací Městský soud v Praze, a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného B. M., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného B. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Jiří Pácal předseda senátu