4 Pzo 2/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 314l tr. ř.



4 Pzo 2/2011 - 41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2011 návrh D. H. na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 10. 2. 2005 pod sp. zn. 1 Nt 1928/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 6/2009 a podle § 314n tr. ř. rozhodl t a k t o :

Příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 1 Nt 1928/2005, n e b y l p o r u š e n z á k o n.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 17. 2. 2011 byl Nejvyššímu soudu České republiky doručen návrh D. H. na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve výše označené trestní věci, v níž byl jmenovaný rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 41 T 6/2009, v právní moci dne 20.1.2010, podle ustanovení § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn předmětné obžaloby pro podezření ze spáchání přípravy trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), k § 234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Uvedených trestných činů se měl dopustit D. H. spolu s dalšími obviněnými ve dnech 23. 12. 1999 a 22. 2. 2000.

V odůvodnění návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu D. H. uvedl, že dle informace Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 41 T 6/2009, byl v rámci daného trestního řízení na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 10. 2. 2005 pod sp. zn. 1 Nt 1928/2005 podle ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu - účastnických mobilních telefonních stanic číslo:

a) ,
b) ,
c) ,

a to na dobu od vydání tohoto rozhodnutí do 1. 7. 2005.

Nezákonnost nařízení odposlechu spatřuje D. H. v tom, že dle jeho názoru nebyl dán jediný důvod k odposlechu telefonních čísel (D. H. v návrhu patrně omylem uvedl číslo ) a , neboť tato čísla neužíval, proto odposlech telefonních hovorů na těchto číslech mohl být zneužit k neoprávněnému získávání ekonomických informací a nelegálních informací o soukromém nebo obchodním životě uživatelů telefonních účastnických stanic užívajících zmíněná telefonní čísla, která s jeho osobou neměla nic společného. K odposlechu na telefonním čísle D. H. uvedl, že byl zaznamenáván a archivován i obsah telefonických hovorů mezi ním a jeho advokátem JUDr. T. M., který byl následně zneužíván.

Nejvyšší soud České republiky se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě naplněny podmínky pro přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Podle ustanovení § 314 l tr. ř. na návrh uvedený v § 88 odst. 8 tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Podle ustanovení § 88 odst. 8 tr. ř. může takový návrh Nejvyššímu soudu podat osoba uvedená v § 88 odst. 2 tr. ř., a to do 6 měsíců ode dne, kdy jí byla doručena informace o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

V posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že D. H. je dle výše citovaných ustanovení trestního řádu osobou oprávněnou podat předmětnou žádost u Nejvyššího soudu České republiky, neboť byl osobou odposlouchávanou. Současně bylo ověřeno, že jeho žádost byla podána v zákonné lhůtě.

Po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že shora označeným příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zákon porušen nebyl.

Podle ustanovení § 88 odst. 1, věta první, tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008, bylo-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazovala vyhlášená mezinárodní smlouva, mohl předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud bylo možno důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení.

Podle ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musel být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musela být stanovena doba, po kterou byl odposlech a záznam prováděn a která nesměla být delší než šest měsíců. Tuto dobu mohl soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zaslal státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděla pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy byly trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

V posuzovaném případě je z obsahu spisu zjevné, že trestní řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který je nutno považovat za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tedy trestný čin vyhovující vymezení v ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2008.

Z daného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 10. 2. 2005, sp. zn. 1 Nt 1928/2005, vyplývá, že byl vydán na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. V18-2/2005/1KZn2206/2005.

Nejvyšší soud České republiky ověřil, že příkaz nařízený Obvodním soudem pro Prahu 10 byl řádně odůvodněn a obsahoval veškeré náležitosti požadované ustanovením § 88 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 30.6.2008.

D. H. v podaném návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu namítá, že při odposlechu na telefonním čísle byl zaznamenáván a archivován i obsah telefonických hovorů mezi ním a jeho advokátem JUDr. Tomášem Matouškem, který byl následně zneužíván. Nejvyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že záznam o odposlechu mezi D. H. a jeho právním zástupcem JUDr. Tomášem Matouškem se ve spise nenachází, nebyl v průběhu trestního řízení ani u hlavního líčení použit jako důkaz, navíc podle výše citovaného ustanovení § 314l tr. ř. přísluší Nejvyššímu soudu České republiky přezkoumávat zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud České republiky průběh předmětných odposlechů přezkoumat a námitku akceptovat.

Další námitkou, kterou D. H. uplatnil v návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je námitka, že nebyl dán jediný důvod k odposlechu telefonních čísel a , neboť tato čísla osobně neužíval a mohlo tak dojít ke zneužití informací jejich uživatelů. Pro přípustnost použití tohoto důkazu byla však dle tehdy účinného znění trestního řádu (tj. do 30. 6. 2008) rozhodující pouze ta skutečnost, zda k odposlechu a pořízení záznamu o něm byly splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. Bylo-li tomu tak, pak nebylo rozhodné, zda odposlech byl povolen a záznam o něm pořízen u podezřelého, obviněného či jiné osoby (srov. zveřejněná judikatura rozhodnutí č. 19/2004 Sb. rozh. trest.). Ostatně nelze vyloučit možnost krátkodobého či jednorázového použití telefonních čísel, která trvale užívá jiná osoba, takže soudce při povolování odposlechů není schopen zjistit a ověřit konkrétního uživatele telefonního čísla. Jak již bylo uvedeno výše, v případě projednávané věci byly splněny zákonem požadované podmínky k provedení odposlechu, proto ani tuto námitku D. H. nelze akceptovat. Pokud by se uživatelé zmíněných telefonních čísel cítili dotčeni na svých právech, mají sami možnost využít postupu uvedeného v ustanovení § 88 odst. 8 tr. ř.

Pro úplnost zbývá dodat, že záznamy o odposleších shora uvedených telefonních čísel se v trestním spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 6/2009, nenacházejí a nebyl jimi proveden důkaz. Ani Nejvyšší soud České republiky nemohl tedy při svém rozhodování vycházet ze záznamů odposlechů telefonických hovorů.

Na základě výše uvedeného je možno učinit závěr, že skutečnosti, které D. H. proti nařízeném odposlechu namítá, nelze považovat za dostatečně relevantní k tomu, aby mohl Nejvyšší soud České republiky konstatovat porušení zákona.

Nejvyšší soud České republiky proto v souladu s ustanovením § 314n tr. ř. rozhodl tak, že příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 1 Nt 1928/2005, zákon porušen nebyl.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2011

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu