4 Nd 231/2011
Datum rozhodnutí: 04.10.2011
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 o. s. ř.



4 Nd 231/2011-154

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobce: B. V. , proti žalovanému: JUDr. V. C. , o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 137/2003, o vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze podle § 16 odst. 1 o. s. ř. t a k t o :

Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová a Mgr. Dagmar Javůrková n e j s o u v y l o u č e n y z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 132/2011.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce vznesl podáním ze dne 20. 1. 2011 (č. l. 144) námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, kterou doplnil podáním ze dne 8. 2. 2011 (č. l. 145) a ze dne 31. 5. 2011 (č. l. 148), a to jmenovitě proti soudkyním JUDr. Ludmile Říhové a Mgr. Dagmar Javůrkové. Podjatost těchto soudkyň spatřuje v tom, že obě soudkyně jsou vedeny v seznamu členů zločinecké organizace KSČ a jejich podjatost je dána nálezem ÚS č. US I. 712/2010 . Žalobce dále namítl, že ve vazbě na žalovaného danou represi realizovala členka KSČ J. , jenž vycházela vstříc kumpánu dané organizaci člence KSČ C. , manželce žalovaného, jenž se vydává za disidenta. Tedy s ohledem na nález ÚS č. I 512/2010 nesměly jmenované jednat. V podání ze dne 20. 1. 2011 uvedl, že JUDr. Javůrková předala písemnosti ze spisu Krajského soudu v Praze žalovanému jako soukromé osobě a toto pak kryli tendenčností u jednání .

Z písemného vyjádření dotčených soudkyň rozhodujícího senátu 1 Co Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmily Říhové a Mgr. Dagmar Javůrkové se podává, že dotčené soudkyně nemají k věci a k účastníkům žádný vztah a nejsou jim známy okolnosti, které by je vylučovaly z projednávání a rozhodování věci.

Nejvyšší soud konstatuje, že žalobce vznesl námitku podjatosti v dané věci již opakovaně, když podáním ze dne 30. 11. 2007 (č. l. 92) namítl podjatost soudkyň Vrchního soudu v Praze JUDr. Říhové, Mgr. Javůrkové, JUDr. Naděždy Žákové a JUDr. Zdenky Ferešové, o níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. 4 Nd 34/2008 tak, že tyto soudkyně nevyloučil z projednávání a rozhodnutí věci. V souladu s ust. § 15b odst. 3 o. s. ř. bylo proto nutné posoudit, zda žalobce uplatnil v námitce podjatosti stejné okolnosti, o nichž bylo Nejvyšším soudem již rozhodnuto. Z citovaného usnesení se podává, že žalobce svou dřívější námitku podjatosti odůvodnil tím, že soudkyně Mgr. Dagmar Javůrková působila dříve jako soudkyně Krajského soudu v Praze, kde pracuje jako soudce i žalovaný JUDr. Vojtěch Cepl. Soudkyně Mgr. Dagmar Javůrková v době svého působení u Krajského soudu v Praze vyřizovala věci P (řízení ve věcech způsobilosti k právním úkonům). Podle tvrzení žalobce měl žalovaný údajně navštívit Mgr. Javůrkovou u Krajského soudu v Praze a informovat se na stav řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobce, když Mgr. Javůrková měla žalovanému dát k dispozici rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 C 126/89, což bylo podle žalobce skandální. Vzhledem k obsahu opětovně podané námitky je zřejmé, že tato námitka žalobce ohledně údajného postupu Mgr. Javůrkové v jejím rozhodování v jiných věcech byla ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu již posouzena. Nejvyšší soud proto shledal, že se jedná o překážku věci rozhodnuté. O námitce žalobce o podjatosti soudkyň JUDr. Říhové a Mgr. Javůrkové z důvodu jejich členství v KSČ dosud v posuzovaném případě rozhodnuto nebylo, nejedná se proto o stejné okolnosti ve smyslu § 15b odst. 3 o. s. ř.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, Ústavní soud mimo jiné vyslovil též to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Možné námitky podjatosti soudce však přirozeně vyžadují splnění všech podmínek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci v souladu s příslušným ustanovením daného procesního řádu.

V uvedeném nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že smyslem základního práva na informace (na poskytnutí údaje o členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989) není a nemůže být snaha - v rozporu s tzv. lustračním zákonem - (např.) zbavit soudce - členy v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 jejich funkce. Podmínkou funkce soudce není neexistence soudcova členství v KSČ. V tomto nálezu stejně jako v jiných rozhodnutích (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09, sp. zn. III. ÚS 2336/08) o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud totiž poukázal na to, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu.

Uvedený zákon, resp. z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a musí respektovat jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat tezi žalobce, že by soudci - dřívější členové KSČ - věc žalobce nemohli rozhodovat.

Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud například dovodil, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy.

Zbývá tedy posoudit konkrétní okolnosti případu, resp. intenzitu namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Skutečnost, že žalobce tvrdí, že uvedené soudkyně nesmí ve věci rozhodovat s ohledem na jejich bývalé členství v KSČ, nelze bez dalšího považovat za takovou skutečnost, jež by sama působila na soudce do té míry, že by věc žalobce nebyli schopni spravedlivě rozhodovat.

Nejvyšší soud v projednávané věci dodává, že případný závěr o podjatosti uvedených soudců Vrchního soudu v Praze by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho skutečnou či údajnou politickou angažovanost v minulosti. Žalobcem prosazovaný extenzivní výklad ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. by ve svém důsledku mohl znemožnit projednávání věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, ať již pozitivní nebo negativní (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 722/05, sp. zn. III. ÚS 1075/09 a dále zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, navazující usnesení sp. zn. I. ÚS 2142/07, sp. zn. I. ÚS 237/06, sp. zn. IV. ÚS 218/06 atd.).

Z podaného výkladu je patrné, že okolnosti namítané žalobcem nemohou objektivně založit podjatost jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze. (Srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3268/10).

Podle Nejvyššího soudu tedy lze konstatovat, že v posuzovaném případě nevyplývají ze spisu ani z vlastního podání žalobce žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudkyně, o jejichž vyloučení jde, měly poměr k projednávané věci či k účastníkům. Žalobce tudíž ve svém podání neuvádí žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudkyň Vrchního soudu v Praze.

Ve výše uvedeném smyslu proto nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 132/2011 byly vyloučeny výše jmenované soudkyně tohoto soudu. Za tohoto stavu senát Nejvyššího soudu rozhodl podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2011

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c