4 Nd 159/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 4 Nd 159/2011-58

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobců: a) P. C. , b) Volte Pravý Blok - stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků PŘÍMO OBČANY, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie a hlubokého národního, duchovního a mravního obrození VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! - ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI K VOLBÁM, ale - pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni - NEVOLIT ŽÁDNOU PARLAMENTNÍ TUNEL - STRANU vládnoucí (post) komunistické RUSKO - ČESKÉ totalitní FÍZLOKRACIE a jejich likvidační protinárodní politiku ČÍM HŮŘE, TÍM LÉPE!!! - jenž žádá o volební podporu VŠECHNY ČESKÉ OBČANY a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak! V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! Proto děkujeme za Vaši podporu!!! Nevěříte-li na pokoru u popravčí káry, zdá-li se vám naše kandidátka málo dokonalá nebo postrádáte-li na ní zástupce své obce nebo města a přitom MÁTE ODVAHU v této válce Lidí Dobra s vládnoucími Lidmi Zla povstat z jimi naordinovaného občanského bezvědomí, kterým nás ničí a dnešní DEMOKRATURU, SKRYTOU TOTALITU a OTROKÁŘSTVÍ VYŠŠÍHO ŘÁDU zásadním způsobem změnit, KANDIDUJTE ZA NÁS!!! Kontakt: Volte Pravý Blok www.cibulka.net, PO BOX 229, 11121 Praha , se sídlem Janovského 15, Praha 7, proti žalovanému: Evropský soud pro lidská práva , se sídlem ve Štrasburku, Francie, o ochranu osobnosti, vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Nc 332/2010, o vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze podle § 16 odst. 1 o. s. ř. t a k t o :

Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Karel Podolka a soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Romana Vostrejšová, JUDr. Milena Opatrná, JUDr. Jitka Horová, JUDr. Leandra Zilvarová , JUDr. Ludmila Říhová a Mgr. Dagmar Javůrková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Co 233/2010.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci již v žalobě vznesli námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, a to jmenovitě proti soudcům a soudkyním: JUDr. Gabriela Barančíková, JUDr. Stanislav Bernard, JUDr. Zdeněk Kovařík, JUDr. Ludmila Říhová, JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Romana Vostrejšová, JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Lyana Rozlivková, JUDr. Gabriela Barančíková, JUDr. Jitka Horová, JUDr. Ivan Kobliha a JUDr. Ivana Petrová pro jejich komunistickou minulost a rozhodování v jiných věcech, v nichž byl žalobce a) účastníkem řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 1 Nc 332/2010, řízení zastavil. Žalobci proti tomuto usnesení podali odvolání ze dne 12. 10. 2010 s tím, že žádají, aby o odvolání nerozhodoval žádný soudce, který byl členem KSČ.

Po předložení věci Vrchnímu soudu v Praze napadla uvedená věc do senátu 3 Co ve složení JUDr. Vostrejšová, JUDr. Bureš, JUDr. Opatrná, JUDr. Horová a JUDr. Zilvarová, který je zastupován senátem 1 Co, v němž rozhodují JUDr. Říhová, Mgr. Javůrková, JUDr. Podolka, JUDr. Horová a JUDr. Zilvarová. Předsedkyně senátu 3 Co JUDr. Romana Vostrejšová vyzvala žalobce, aby uvedli konkrétní námitky vůči výše jmenovaným soudcům ze senátu 3 Co a 1 Co, které zakládají důvod pochybnosti o jejich nepodjatosti.

V reakci na uvedenou výzvu žalobci podáním ze dne 3. 2. 2011 adresovaném Vrchnímu soudu v Praze obsahově doplnili svou námitku podjatosti, avšak fakticky v něm tvrdili totožné skutečnosti jako ve své žalobě bez uvedení podstatnějších změn. V doplněném podání žalobci poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, podle kterého je nutné vzít v úvahu nejen skutečně prokázanou podjatost soudce, ale již skutečnost, že lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, jelikož nejde jen o hodnocení subjektivního pocitu soudce, ale o objektivní úvahu, zda s ohledem na okolnosti případu lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V dalším doplňujícím podání ze dne 8. 2. 2011 žalobci uvedli, že soudci, kteří byli členy KSČ, nemohou být nepodjatí v případě rozhodování sporu bývalého pětinásobného vězně komunismu a disidentovi, jelikož není možné aby tito soudci po řadě let pokorné služby totalitní komunistické diktatuře najednou svou nenávist k politickým odpůrcům komunismu, disidentům a politickým vězňům ztratili. Z judikatury Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu vyplývá, že bývalí soudci komunisté nejsou podjatí vůči politickým vězňům. Žalobci proto upozorňují na to, jakým vnitřním přerodem jednotliví soudci prošli a jak mohli ztratit svou podjatost vůči oponentům komunistické diktatury a navrhují proto, aby byl na uvedené soudce vypracován psychologický posudek ohledně jejich přerodu hodnotové orientace.

Z písemného vyjádření dotčených členů a členek rozhodujícího senátu 3 Co a zastupujícího senátu 1 Co se podává, že tito soudci a soudkyně nemají k věci a k účastníkům žádný vztah, nejsou jim známy okolnosti, které by je vylučovaly z projednávání a rozhodování věci.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, bylo mimo jiné vysloveno též to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Možné námitky podjatosti soudce však přirozeně vyžadují splnění všech podmínek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci v souladu s příslušným ustanovením daného procesního řádu.

V uvedeném nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že smyslem základního práva na informace (na poskytnutí údaje o členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989) není a nemůže být snaha - v rozporu s tzv. lustračním zákonem - (např.) zbavit soudce - členy v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 jejich funkce. Podmínkou funkce soudce není neexistence soudcova členství v KSČ. V tomto nálezu stejně jako v jiných rozhodnutích (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09, sp. zn. III. ÚS 2336/08) o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud totiž poukázal na to, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu.

Uvedený zákon, resp. z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a respektuje jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat tezi žalobců, že by soudci - dřívější členové KSČ - věc žalobce a), jakožto bývalého pronásledovaného politického vězně a disidenta nemohli rozhodovat.

Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud například dovodil, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy.

Zbývá tedy posoudit konkrétní okolnosti případu, resp. intenzitu namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Skutečnost, že žalobce je bývalým pronásledovaným politickým vězněm a disidentem, nelze považovat za takovou skutečnost, jež by sama působila na soudce do té míry, že by věc žalobce nebyli schopni spravedlivě rozhodovat.

Nejvyšší soud v projednávané věci dodává, že případný závěr o podjatosti uvedených soudkyň a soudců vrchního soudu by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho skutečnou či údajnou politickou angažovanost v minulosti. Žalobcem prosazovaný extenzivní výklad ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. by ve svém důsledku mohl znemožnit projednávání věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, ať již pozitivní nebo negativní (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 722/05, sp. zn. III. ÚS 1075/09 a dále zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, navazující usnesení sp. zn. I. ÚS 2142/07, sp. zn. I. ÚS 237/06, sp. zn. IV. ÚS 218/06 atd.).

Z podaného výkladu je patrné, že okolnosti namítané žalobci nemohou objektivně založit podjatost jmenovaných soudkyň a soudců Vrchního soudu v Praze. (Srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3268/10).

Podle Nejvyššího soudu tedy lze shrnout, že v posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudci a soudkyně, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům. Žalobci ve svém podání neuvádí relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudců Vrchního soudu v Praze. Z jejich podání je patrno, že žalobci podrobují kritice členství jmenovaných soudců v bývalé Komunistické straně Československa a úřední postup JUDr. Vostrejšové vůči V. H. Spor mezi žalobcem a) a V. H. tak podle nich rozhodovala ultrakomunistická soudkyně, přičemž JUDr. Vostrejšovou jmenoval do soudcovské funkce právě V. H. Dále žalobci shodně uvedli, že pokud ve sporu, v němž je účastníkem řízení bývalý politický vězeň a bojovník proti komunistické diktatuře, soud dovolí, aby o něm rozhodovala bývala komunistka, je to stejné, jako by bývalý vysoký funkcionář Hitlerovy NSDAP po roce 1945 soudil spor, v němž účastníkem řízení je občan židovského vyznání. JUDr. Javůrková a JUDr. Říhová rozhodovala o odvoláních žalobce a) a jsou taktéž bývalými členkami KSČ a JUDr. Jitka Horová jako členka senátu podvodného soudce a komunisty JUDr. Stanislava Bernarda, pokud souhlasila s jeho podvodným usnesením, je taktéž podjatá, protože nepodjatá soudkyně by se proti jeho kriminálním manipulacím postavila. Žalobci jsou tak subjektivně přesvědčeni, že u těchto soudců Vrchního soudu v Praze se jim nedostane nestranného rozhodování ve věci. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. však důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Nejvyšší soud tudíž ani tyto námitky podjatosti vznesené žalobci nepokládá za důvodné, resp. za takové, z nichž by vyplývaly skutečnosti naplňující dikci ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř.

Žalobci dále poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94, podle kterého je nutné vzít v úvahu nejen skutečně prokázanou podjatost soudce, ale již skutečnost, že lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, jelikož nejde jen o hodnocení subjektivního pocitu soudce, ale o objektivní úvahu, zda s ohledem na okolnosti případu lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto skutečnosti byly taktéž vzaty v úvahu (viz výše) a je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil danou věc jak podle vyjádření dotčených soudců, tak i podle objektivních kritérií.

Ve výše uvedeném smyslu proto nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Co 233/2010 byli vyloučeni výše jmenovaní soudci a soudkyně tohoto soudu. Za tohoto stavu senát Nejvyššího soudu rozhodl podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2011
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c