č. j. 4 Azs 53/2004-42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. V., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2003, č. j. 55 Az 522/2003-18, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2003, č. j. 55 Az 522/2003-18 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen stěžovatel ) včas podanou kasační stížností napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 1. 2003, č. j. OAM-11567/VL-16-P11-2001. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2, resp. § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 tohoto zákona.

V označené žalobě stěžovatel brojil proti neudělení azylu dle § 12 a § 14 zákona o azylu a proti nevztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Přitom jako žalobní body uváděl, že správní orgán v řízení o udělení azylu porušil § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 33 odst. 2, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. § 12 zákona o azylu; pokud jde o skutkové důvody stěžovatel odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Z výše uvedeného pak dovozoval nezákonnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu, nesprávné posouzení žádosti o udělení azylu a následnou vadnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu. k dalšímu řízení.

V navazujícím usnesení Krajský soud v Brně uvedl, že takto koncipovaná žaloba postrádá základní náležitosti podání dle § 71 odst. 1 písm. d) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), když se stěžovatel omezil jen na ohlášení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím. Krajský soud dále uvedl, že z obsahu podání je pouze patrno, kdo je účastníkem řízení, které rozhodnutí je napadeno a jsou zde uvedeny právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí a návrh výroku rozsudku. Bez doplnění žaloby, tedy bez doplnění tvrzených důvodů nezákonnosti, upřesnění právní argumentace a doplnění petitu žaloby, nebylo možno podle krajského soudu o věci dále jednat. Krajský soud proto stěžovatele k doplnění podání usnesením vyzval, přičemž jej poučil o následcích nedoplnění podání. Protože ve stanovené lhůtě nebylo podání doplněno a nesplňovalo tudíž podle názoru soudu všechny podmínky pro to, aby se soud mohl věcí zabývat meritorně, bylo v souladu s § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuto.

Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvádí důvod vymezený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když z procesní opatrnosti uvádí i důvody vymezené v písm. c) a d) s. ř. s. Stěžovatel vytýká krajskému soudu porušení ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., kdy uvádí, že sice byl krajským soudem vyzván k odstranění vad svého podání, ovšem lhůta k tomuto odstranění byla krajským soudem poskytnuta pouze v trvání 15 dnů a stěžovatel se domnívá, že lhůta neměla být kratší než lhůta stanovená podle § 72 odst. 1 s. ř. s., tedy v trvání dvou měsíců. Tento svůj závěr dovozuje ze skutečnosti, že nepodával žalobu podle s. ř. s., ale opravný prostředek podle části páté, hlavy třetí zákona občanského soudního řádu . Stěžovatel se dále domnívá, že pokud krajský soud uložil lhůtu podle § 37 odst. 5 s. ř. s., diskriminoval účastníky řízení, kteří podali opravný prostředek před 31. 12. 2002, neboť tito měli kratší lhůtu k opravě podání než účastníci podavší žalobu již za účinnosti s. ř. s. V takovém postupu shledává stěžovatel porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neb nebylo zajištěno rovné postavení účastníků řízení. Stěžovatel dále vytýká, že ani nenastalo náhradní doručení usnesení, ve kterém byl stěžovatel vyzván krajským soudem právě k doplnění náležitostí svého podání, neboť krajský soud doručoval na adresu L. 7, B., kde se však stěžovatel podle svých tvrzení nezdržoval, ani zde nebyl nikdy hlášen, a dovozuje, že lhůta pro doplnění podání nepočala běžet a napadané usnesení krajského soudu je předčasné a nemající oporu v zákoně; k tomuto doplnil, že po celý svůj pobyt v České republice byl hlášen v azylovém středisku, resp. na adrese M. o. 7, Z. u B.

Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení shora označeného usnesení krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém toliko uvedl, že ke kasační stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat a odkazuje na správní spis. Pouze k žádosti o přiznání odkladného účinku podání kasační stížnosti uvedl, že pro jeho přiznání neshledal důvody.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že stěžovatel přicestoval do České republiky 7. 11. 2001 a o azyl požádal z důvodu strachu o svůj život. Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že v žalobě doručené Krajskému soudu v Brně dne 30. 1. 2003, která směřovala proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu, stěžovatel uvedl adresu pro doručování: L. 7, B. Ze spisu dále vyplynulo, stěžovatel byl k datu 30. 1. 2003 hlášen k pobytu v PS Z. u B. Usnesení, ve kterém byl stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí svého podání, bylo krajským soudem doručeno na adresu L. 7, B. (na poště uloženo dne 27. 5. 2003), avšak bylo z důvodu, že stěžovatel nebyl na této adrese zastižen, vráceno zpět. Následné usnesení o odmítnutí žaloby pak bylo doručováno nejprve na adresu L. 7, B. (na poště uloženo dne 19. 12. 2003), odkud se krajskému soudu v Brně opětovně z důvodu, že stěžovatel nebyl zastižen, vrátilo zpět. Krajský soud si obstaral výpis z evidence pobytu stěžovatele, ze které vyplynulo, že od 6. 11. 2003 je stěžovatel veden na adrese: M. o. 77, 664 84 Z. u B. a na tuto adresu provedl druhý pokus o doručení; stěžovatel si tuto zásilku dne 13. 1. 2004 převzal.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 13. 1. 2004, kasační stížnost byla podána u držitele poštovní licence (na poště) dne 21. 1. 2004. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupena advokátem.

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyjádřit se nejprve k námitce, zda došlo k řádnému doručení usnesení, ve kterém byl stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí podání. Jak vyplynulo ze soudního spisu, Krajský soud v Brně doručoval usnesení k doplnění náležitostí žaloby stěžovateli na adresu L. 7, B., přičemž však krajskému soudu muselo být ze soudního spisu zřejmé-viz výše záznam telefonického dotazu na Ministerstvo vnitra ze dne 20. 3. 2003 ohledně pobytu stěžovatele-, že stěžovatel byl, byť v žalobě uvedl jinou adresu, hlášen k pobytu v PS Z. u B., tedy krajský soud si musel být vědom, že se stěžovatel na označené adrese nezdržuje. Řádné doručení usnesení obsahující výzvu k doplnění náležitostí podání tak podle Nejvyššího správního soudu nenastalo. Na tom nemění nic ani skutečnost, že z výpisu z evidence pobytu stěžovatele vyplynulo, že dne 11. 4. 2003 stěžovatel PS Z. u B. opustil, a to z důvodu, že v takovém případě se měl krajský soud aktuální místo pobytu stěžovatele pokusit zjistit a nikoliv přímo dovozovat fikci doručení. Ostatně jak vyplývá ze soudního spisu, evidenci pobytu stěžovatele si krajský soud obstaral teprve před doručením usnesení o odmítnutí žaloby, tedy nikoliv před doručováním usnesení, které obsahovalo výzvu k doplnění náležitostí podání a soudu tak tato skutečnost nemohla být známa. Na stranu druhou je třeba stěžovateli vytknout, že tuto chybnou adresu uvedl do žaloby. I přesto je však Nejvyšší správní soud názoru, že stěžovatel nebyl o doplnění náležitostí podání řádně vyrozuměn a nelze mu tak klást za vinu, že náležitosti podání nebyly doplněny. V této námitce Nejvyšší správní soud proto stěžovateli přisvědčil a shledává nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti.

K námitce týkající se délky lhůty pro odstranění nedostatků podání je třeba odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 34/2003-42, uvedl: Délku lhůty k opravě nebo odstranění vad podání podle § 37 odst. 5 s. ř. s. zákon nestanoví; určí ji soud tak, aby byla přiměřená opravit. Námitka podatele, že tato lhůta nesmí být kratší než dvouměsíční lhůta pro podání žaloby stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s., nemá oporu v žádném ustanovení soudního řádu správního. Podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. totiž platí, že předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen. Ustanovením § 37 odst. 5 s. ř. s je tedy stanoveno, že k opravě nebo odstranění vad podání je třeba stanovit lhůtu. Není však stanoveno, jak dlouhá tato lhůta má být. Z logiky věci však plyne, že by mělo jít o lhůtu, která je přiměřená tomu, aby v ní mohl podatel (stěžovatel) vady podání odstranit nebo opravit a Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích konstantně za lhůtu splňující výše uvedené považuje lhůtu 15 dnů od doručení usnesení, tedy lhůtu stanovenou v souzené věci krajským soudem. Naopak lhůta stanovená (zákonem) v § 72 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci (stěžovateli) oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Z výše uvedeného tak vyplývá, že soudcovskou lhůtu pro opravu nebo odstranění vad podání podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. nelze zaměňovat se zákonnou lhůtou pro samotné podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. V této námitce proto Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Tímto zdůvodněním se Nejvyšší správní soud vyjadřuje i k doplňujícímu tvrzení-stěžovatel uvedl, že nepodával žalobu podle s. ř. s., ale opravný prostředek podle části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu-, přičemž Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatel žalobu podal ke krajskému soudu v Brně dne 30. 1. 2003, tedy až za účinnosti s. ř. s., a nikoliv za účinnosti občanského soudního řádu.

K údajné diskriminaci účastníků řízení, kteří podali opravný prostředek před 31. 12. 2002, tedy před účinností s. ř. s., a měli by tak podle stěžovatele kratší lhůtu k opravě podání než účastníci podavší žalobu již za účinnosti s. ř. s., je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že stěžovatel může namítat v řízení před Nejvyšším správním soudem pouze skutečnosti, které se dotýkají jeho práv a nikoliv práv třetích osob. Z důvodu, že stěžovatel podal žalobu již za účinnosti s. ř. s., označený postup podle občanského soudního řádu na něj nedopadá a nebyla tak dotčena jeho práva, nebylo třeba se touto námitkou před Nejvyšším správním soudem podrobně zabývat. Nicméně Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že i v případě účastníka, který by podal opravný prostředek před 31. 12. 2002, (a o němž by nebylo do tohoto data rozhodnuto) by bylo ze strany soudu aplikováno ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., a to s odkazem na přechodná ustanovení s. ř. s. (§ 129 odst. 2). Výše uvedeným námitkám proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

S ohledem na odůvodnění k první přezkoumané námitce však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným usnesením dopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když stěžovatelovo podání podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím řádně vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení. Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost shledal důvodnou a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle § 110 odst. 1 s. ř. s. proto zrušil. Věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán shora vyjádřeným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, kasační stížnosti.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. 6. 2004

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu

NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD 657 40 Brno, Masarykova 31 telefon: 542 532 311, fax: 542 532 361 e-mail: podatelna@nssoud.cz

Krajský soud Brno 602 00 Brno ke sp. zn. 55 Az 522/2003

V Brně dne 16. 6. 2004 č. j.-47

Věc: Žalobce SHADURA Volodymyr, nar. 21. 2. 1978, E. č. V030304, st. přísl. Ukrajina, t. č. bytem Martinská Osada 77, Zastávka u Brna, zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2003, č. j. 55 Az 522/2003-18, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku

Ve shora uvedené věci Vám vracíme Váš spis vedený pod sp. zn. 55 Az 522/2003 spolu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2004, č. j.-52. Podle § 110 odst. 4 s. ř. s. žádáme o zaslání rozsudku účastníkům řízení.

JUDr. Marie Turková, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Strnadelová