č. j. 4 Azs 423/2005-57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: X. B. Ch., zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 56 Az 62/2005-31,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen stěžovatel ) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 2. 2005, č. j. OAM-198/VL-19-ZA05-2005. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

V kasační stížnosti stěžovatel požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu, stěžovatel namítal jeho nezákonnost, a to z důvodu porušení § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), § 14 a § 91 zákona o azylu, které obsáhle odůvodňoval. Zejména uváděl, že žalovaný nezkoumal důvody uvedené v žádosti o azyl, nezkoumal jeho odchod z vlasti v širších souvislostech, kdy mu tamní orgány nebyly schopny poskytnout ochranu. Napadanému rozhodnutí vytýkal i formální vady. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V napadeném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že důvodem žádosti o azyl byly rodinné potíže a snaha o legalizaci pobytu, a dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, když žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou. Soud přitom neshledal porušení označených ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Jmenovitě uvedl, že vzhledem k tomu, že žádost o udělení azylu byla posouzena jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu, pro nadbytečnost již nebylo třeba posuzovat podmínky pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu a stejně tak nebylo třeba hodnotit překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá stížnostní důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Naplnění označených důvodů spatřuje stěžovatel v tom, že Krajský soud v Brně nezkoumal, zda správní orgán postupoval v souladu s ustanovením § 3 odst. 4, § 46 správního řádu. Dále pak uvedl, že soud nezkoumal udělení azylu dle § 14 zákona o azylu, přičemž jeho situace je s ohledem na rodinnou situaci (problémy s matkou, alkoholismus otce) zřetelehodná. K tomuto doplnil, že soud měl přezkoumat meze správního uvážení stran této věci a stěžovateli měl být udělen tzv. humanitární azyl. S ohledem na to, že krajský soud dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, dovozoval stěžovatel rovněž i nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Na základě výše uvedeného pak požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Dále požádal o vydání potvrzení o podané kasační stížnosti a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že kasační stížnost se podle jeho názoru neopírá o důvody vymezené § 103 s. ř. s., neboť stěžovatelova věc byla posuzována pouze z pohledu zda skutečnosti jím přednesené jsou důvody, umožňující udělení azylu, jak uvádí § 12 zákona o azylu, a je proto nepřípustná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku-takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jejich naplnění však Nejvyšší správní soud v souzené věci neshledal.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi rovněž pro úplnost konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích, tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.

Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel podal dne 29. 1. 2005 žádost o udělení azylu, ve které výslovně uvedl, že Čínskou lidovou republiku opustil z důvodu, že jeho otec se podruhé oženil, přičemž jeho nová žena stěžovateli nadávala a občas jej i bila. Dále uvedl, že o azyl žádá i z důvodu legalizace pobytu na území České republiky. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 22. 2. 2005 stěžovatel obdobně jako do žádosti uvedl, že důvodem žádosti o azyl je špatné zacházení ze strany nové ženy jeho otce. Z protokolu dále vyplynulo, že v zemi původu žádné jiné než uváděné problémy neměl. Stejně tak vyplynulo, že na území České republiky pobýval delší dobu nelegálně a o azyl požádal z důvodu legalizace pobytu.

Z výše uvedeného tak i podle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá zcela jednoznačný závěr, že stěžovatel žádá o udělení azylu z důvodů rodinných problémů a následně i z důvodu legalizace pobytu, tedy důvodů, které nejsou vymezeny zákonem azylu, a tedy důvodů, pro které nelze udělit azyl.

Žalovaný správní orgán tak měl dostatečně zjištěný skutkový stav v souladu s ustanovením § 3 odst. 4, § 46 správního řádu, a postupoval správně, pokud žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.

Pro úplnost a podporu svých tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní judikaturu v této věci, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003-48), ze kterého vyplývá, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem, neboť podle názoru zdejšího soudu stěžovatel ani netvrdil, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit uváděným námitkám stran nezjištění úplného skutkového stavu a porušení správního řádu.

K námitkám vztahujícím se k neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu pak Nejvyšší správní soud souhrnně uvádí, že v případě, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 zákona o azylu není nutné zabývat se i dalšími azylovými důvody, v souzené věci ustanovením § 14 zákona o azylu, neb tento důvod se váže na udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, jak ostatně správně uvedl krajský soud. Pro podporu svého závěru i zde odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu v této věci, kdy např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 bylo uvedeno, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle § 13 (sloučení rodiny) a § 14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího-ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení-zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona.

Ostatně k neudělení tzv. humanitárního azylu je třeba nad rámec výše uvedeného i uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, mohou správní soudy přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení § 14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití.

Udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž však stejně jako krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a shledal, že žalovaný správní orgán správně uvedl, že otázkou udělení azylu podle § 14 zákona o azylu se již pro nadbytečnost (se zřetelem k ustanovení § 16 zákona o azylu) nezabýval. Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, by byl toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, nebo jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.

Nejvyšší správní soud tak stěžovateli ani v těchto námitkách stran neudělení tzv. humanitárního azylu nemohl přisvědčit.

Nelze rovněž přisvědčit stěžovateli ani v námitce o tom, že z důvodu, že krajský soud dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný, došlo k nepřezkoumatelnosti rozsudku. Oba tyto závěry, tj. jak závěr žalovaného správního orgánu, tak závěr krajského soudu, byly učiněny v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud se s nimi, jak bylo již výše uvedeno, ztotožňuje a odkazuje na ně.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 4. července 2006

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu