č. j. 4 Azs 41/2003-50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. B., zastoupený Mgr. Veronikou Moudrou, advokátkou, se sídlem AK Ke Džbánu 566/2, 161 00 Praha 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, pošt.schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 17.7. 2003, č. j. 59 Az 221/2003-25, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnost se z a m í t á

II. Žádnému z účastníků se n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Včasnou kasační stížností, ze dne 9. 9. 2003, se žalobce (dále též stěžovatel ) domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla rozhodnuto, že se opravný prostředek proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-11035/VL-20-P08-2001, ze dne 3. 5. 2002, kterým bylo zastaveno řízení o udělení azylu podle § 25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) zamítá; současně stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ). řádné odůvodnění, jak předpokládá soudní řád správní. Poznamenává, že soudu namítal, že žalovaný měl rozhodnout o překážce vycestování, neboť se do Moldavska nemůže vrátit, poněvadž mu tam hrozí odsouzení za trestný čin, který nespáchal a v Moldavsku nemá šanci na řádný proces, v němž by mohl prokázat svou nevinu. Dále poukazuje na to, že soud neprovedl jím navrhované důkazy výslechem jeho osoby a jeho manželky. Současně poznamenává, že požádal soud o nařízení jednání a o tlumočníka, aby se mohl náležitě hájit. K jeho velké lítosti obdržel dne 26. 8. 2003 zamítavé stanovisko soudu.

Zároveň stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť i jeho žena v současné době pobývá v České republice a požádala o azyl, přičemž v případě rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku by nemohl se ženou zůstat a nadále s ní společně žít.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a současně aby přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

Ministerstvo vnitra se ke kasační stížnosti nevyjádřilo.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho konkrétním dopadům v této věci.

Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec neshledal. Krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodnutí žalovaného v předcházejícím řízení posoudil správně i z hlediska požadavků na odůvodnění, a stejně tak se i rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.

Pokud stěžovatel namítá, že soud neakceptoval jeho námitku, že žalovaný měl rozhodnout o překážce vycestování v zhledem ke stěžovatelem uváděným důvodům, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s vyjádřením krajského soudu, že o překážce vycestování je povinností rozhodovat dle § 28 zákona o azylu jen v případech, je-li rozhodováno o neudělení či odnětí azylu, zatímco v daném případě bylo rozhodnuto o zastavení řízení. osoby a jeho manželky, Nejvyšší správní soud nezpochybňuje právo účastníků navrhovat provedení důkazů na podporu svých tvrzení, toto právo je však třeba vždy posuzovat ve spojení s principem, v jehož smyslu správní orgány nejsou vázány návrhy účastníků řízení, přičemž obé musí být vždy vykládáno v souladu s požadavkem na spolehlivé zjištění skutkového stavu věci. Proto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že v daném konkrétním případě nebylo s ohledem na zjištěný, svou povahou objektivizovaně rozhodující, skutkový stav nutné provádět další důkazy. I tak však krajský soud vyhověl nejen stěžovatelově žádosti o ustanovení tlumočníka, ale stejně tak vyhověl i jeho žádosti o nařízení ústního jednání. Stěžovatel se však, i když doručení vyrozumění o nařízení jednání bylo vykázáno, k danému jednání nedostavil, což ve svém důsledku anuluje význam námitky stěžovatele z kasační stížnosti, že žádal soud o nařízení jednání a k jeho velké lítosti obdržel dne 26. 8. 2003 zamítavé stanovisko soudu.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno na základě návrhu ze dne 12. 11. 2001. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 14. 12. 2001 vyplývá, že stěžovatel se rozhodl opustit Moldavsko z ekonomických důvodů, neměl možnost jak si doma vydělat peníze, dítě bylo nemocné, mezitím zemřelo, doma vše rozprodal a přijel do České republiky. Problémy s policií v Moldavsku neměl. Do České republiky přicestoval autobusem přes Ukrajinu a Polsko. Bezprostředně po příjezdu do České republiky o azyl nežádal, nevěděl, že je zde azyl, chtěl zde pracovat a mít vše legálně.

Na závěr pohovoru byl stěžovatel vyrozuměn o informacích (podkladech), které měl v dané věci správní orgán k dispozici, jmenovitě o Zprávě MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Moldavsku v roce 1999 a v roce 2000, o Databance ČTK-Moldavsko, o jmenovitých informacích MZV a o Hodnocení Polska jako třetí bezpečné země. Současně byl dotázán, zda se chce seznámit s obsahem těchto zpráv a vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání, popř. navrhnout jejich doplnění. K tomu stěžovatel uvedl, že ne, nechce. Zároveň stěžovatel za přítomnosti tlumočníka potvrdil, že byl seznámen s obsahem protokolu v rumunském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.

Ze spisu se dále podává, že žalovaný správní orgán v průběhu řízení o udělení azylu obdržel úřední záznam Policie ČR-referátu cizinecké a pohraniční policie Varnsdorf ze dne 18. 4. 2002, z něhož vyplývá, jmenovaný byl téhož dne v 10.00 hod. předán orgány SRN na hraničním přechodu Varnsdorf našim orgánům. Na základě kontroly Policie ČR-referátu cizinecké a pohraniční policie byl jmenovaný identifikován jako žadatel o udělení azylu. Bylo tak prokázáno, že jmenovaný v průběhu řízení o udělení azylu neoprávněně vstoupil na území sousedního státu, což je také dokladováno předávacím protokolem orgánů SRN, který Policie ČR k úřednímu záznamu doložila.

Žalovaný správní orgán po tomto zjištění vydal rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. h) zákona o azylu, proti němuž podal stěžovatel ve smyslu v té době platné právní úpravy opravný prostředek, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec již v režimu s. ř. s. tak, že předmětné podání stěžovatele, posuzované jako žaloba, zamítl. Krajský soud přitom obsažně a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr o správnosti postupu žalovaného s tím, že daná právní úprava (cit. § 25 písm. h/ zákona o azylu) pro takovéto případy ( žadatel o udělení azylu v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného toliko možnost řízení zastavit, ale naopak mu zastavit řízení ukládá jako povinnost. Stejně tak krajský soud správně konstatoval, že rozhodování o překážce vycestování by, s ohledem na § 28 zákona o azylu, přicházelo v úvahu jen v případě, kdy by správní orgán rozhodoval o neudělení či odnětí azylu, což nebyl tento případ, neboť předmětným rozhodnutím žalovaného bylo řízení zastaveno.

Nejvyšší správní soud se přitom dále ztotožňuje také s argumentací a závěry krajského soudu o dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí žalovaného, a stejně tak Nejvyšší správní soud shledává plně odůvodněné také napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec.

Proto žalovaný správní orgán i soud prvního stupně postupovaly správně, když věc posoudily tak, že řízení o udělení azylu bylo nutno ze zákonem stanoveného důvodu zastavit.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. 1. 2004

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu