č. j. 4 Azs 374/2005-83

ČESKÁ REPUBLIKA

RO ZS U DE K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobců: a) V. D., a b) V. M., oba zast. Mgr. Ilonou Aubrechtovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Národní obrany 31, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2005, č. j. 30 Az 77/2004-27, 30 Az 78/2004-24,

takto:

I. Kasační stížnost s e za mítá .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupkyně stěžovatelů Mgr. Ilony Aubrechtové, advokátky, s e u r č u j e částkou 1575 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu od 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobci a) a b) (dále jen stěžovatelé ) společnou včas podanou kasační stížností napadají shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byly zamítnuty jejich samostatné žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 4. 2004, č. j. OAM-889/VL-10-K01-2004,-ve věci stěžovatele a)-a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2004, č. j. OAM-890/VL-10-K02-2004,-ve věci stěžovatelky b). Označenými správními rozhodnutími nebyl stěžovatelům udělen azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-8889/VL-10-K01-2004, ze dne 16. 4. 2004 podal stěžovatel a) žalobu, kterou namítal porušení § 3 odst. 3 a § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. § 12 a § 91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Obdobně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2004, č. j. OAM-890/VL-10-K02-2004, podala stěžovatelka b) žalobu, kterou obdobně namítala porušení § 3 odst. 3 a § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. § 12 a § 91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Napadeným rozsudkem spojil Krajský soud v Hradci Králové žaloby ke společnému projednání (protože žalobci jsou manželé a důvody jejich žádosti i důvody neudělení azylu jsou v podstatě totožné) a žaloby zamítl. V odůvodnění dospěl obdobně jako správní orgán k závěru, že ať již stěžovatel a), tak i stěžovatelka b) zemi původu neopustili z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom, že důvodem žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu. Z hlediska takto uváděného důvodu žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právními názory a závěry žalovaného správního orgánu, že označený důvod nelze podřadit pod důvody upravené § 12 zákona o azylu. Krajský soud uzavřel, že neshledal naplnění žádného žalobního bodu a obě žaloby proto jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé společnou kasační stížnost, a to z důvodů vymezených v § 103 odst. 1 pod písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ). Výslovně namítali, že správní orgán se nezabýval náboženskými problémy, které měli na Ukrajině, a z nichž vznikly ekonomické potíže. Dále uváděli, že na Ukrajině nepanuje dobrá národnostní situace a neexistuje, a to z důvodu korupce, možnost ochrany u státních složek . Odkazovali přitom na zprávy mezinárodních organizací. Stejně tak namítali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. S odkazem na výše uvedené pak dovozovali naplnění § 12 zákona o azylu a překážku vycestování dle § 91 zákona o azylu a navrhovali, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Navazujícím podáním požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 2005, č. j. 30 Az 77/2004-67, byla stěžovatelům ustanovena právní zástupkyně-JUDr. Ilona Aubrechtová, advokátka, se sídlem v Praze 6, Národní obrany 31.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Uvedl,

že se neztotožňuje s námitkami stěžovatelů a navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou.

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku-takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejprve Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení § 12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud rovněž s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným, což však v souzené věci nenastalo. Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel a) podal dne 5. 3. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém k důvodům žádosti o azyl uvedl, že na Ukrajině měl z důvodu svého sňatku se stěžovatelkou b), půjčky a ekonomické potíže. Do České republiky odjel za prací. Stejně tak vyplynulo, že o azyl žádá i z důvodu,

že byl vyhoštěn z území České republiky. Označené důvody přitom vyplynuly i z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 9. 4. 2004. Nad rámec uvedeného přitom vyplynulo, že se v České republice zdržoval nelegálně a byl zde trestán. Na závěr protokolu pak stěžovatel podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.

Obdobné skutečnosti, tedy snahu o legalizaci pobytu na území České republiky a ekonomické a rodinné důvody odchodu z vlasti, přitom Nejvyšší správní soud zjistil i ze správního spisu vedeného pro stěžovatelku b). Z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 3. 2004 totiž vyplynulo, že na Ukrajině měla z důvodu svého sňatku se stěžovatelem a) potíže; rodiče se sňatkem nesouhlasili, manželé nemohli žít společně. Stejně tak z protokolu z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 9. 4. 2004 vyplynulo, že důvodem odchodu z vlasti byla nemožnost žít společně, a ekonomické důvody. Z protokolu přitom vyplynulo, že na území České republiky pobývala delší dobu nelegálně, o azyl požádala z důvodu legalizace pobytu.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelů, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelé v žádosti neuvedli skutečnosti svědčící o tom, že by mohli být vystaveni pronásledování z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Nejvyšší správní soud tak stěžovatelům nemohl přisvědčit. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatelé pobývali na území České republiky nelegálně, a o azyl požádali až po udělení správního vyhoštění stěžovateli a), což svědčí o snaze o legalizaci pobytu. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěry žalovaného správního orgánu, a stejně tak i se závěry krajského soudu a odkazuje na ně. Ostatně i podle judikatury Nejvyššího správního soudu Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti. -viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27 .6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004.

Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené nemohl přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatelů-v kasační stížnost uváděli, že správní orgán se nezabýval náboženskými problémy, z nichž vznikly ekonomické potíže; stejně tak uváděli, že na Ukrajině nepanuje dobrá národnostní situace a neexistuje možnost ochrany u státních složek, přičemž odkazovali na zprávy mezinárodních organizací-a považuje je za výše popsané situace za účelové; ostatně jde o důvody zcela jiné, než stěžovatelé uváděli v předchozím řízení a Nejvyšší správní soud k nim s ohledem na § 104 odst. 4 s. ř. s. nemohl přihlédnout.

Obdobně Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci či porušen § 12 a § 91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud naopak dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Po skutkové stránce tak nelze rozhodnutí ničeho vytknout, stejně tak podle Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení označených ustanovení zákona o azylu.

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit.

Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelů, JUDr. Ilona Aubrechtová, byla ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 7 v návaznosti na § 120 s. ř. s. označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 1575 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (á 1 000 Kč-§ 11 odst. 1 b/ ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a jeden režijní paušál (á 75 Kč-§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) zvýšené o polovinu mimosmluvní odměny podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 30. května 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu