č. j. 4 Azs 210/2006-53

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: V. D., zastoupená JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem Plzeň, Mikulášská tř. 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 14 Az 288/2004-33,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2004, č. j. OAM-3613/VL-07-C09-2003, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobkyni udělen azyl podle § 12, §13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ), a bylo vysloveno, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též stěžovatelka ) včas kasační stížnost.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.

Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele , který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, www.nssoud.cz.

Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§ 104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§ 103 odst. 1 s. ř. s.).

Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.

Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený § 103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.

Stěžovatelka v kasační stížnosti konstatuje, že žalovaný při svém rozhodování nesprávně posoudil celou věc, ač měl k dispozici dostatek důkazů. Řádně neposoudil důvody podání žádosti o azyl, vytrhl je z kontextu, a nemohl tak posoudit naléhavost situace stěžovatelky. Stěžovatelka dále uvádí, že zemi původu opustila ze strachu o život svůj a svých blízkých, když byla vydírána mafií. Žalovaný rovněž chybně aplikoval § 13 zákona o azylu. Přitom rozhodnutí o neudělení azylu synům a snaše stěžovatelky bylo vydáno v ten samý den nebo den před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaného a v době jeho vydání rozhodnutí nebyla rozhodnutí o neudělení azylu jejím jmenovaným rodinným příslušníkům pravomocná, a proto nemohla být podkladem pro rozhodnutí ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že Ukrajinu na rozdíl od České republiky nelze považovat za bezpečnou zemi. Správní orgán ani neměl argumentovat neaktuálními zprávami zahraničních a mezinárodních institucí za roky 2001 a 2002. Žalovaný i krajský soud se měly opírat o aktuálnější informace, zejména s ohledem na rozhodování o překážce vycestování. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný měl v rámci svého správního uvážení přihlédnout z hlediska humánního přístupu a ekonomičnosti řízení ke změněným poměrům stěžovatelky a zabránit tak generování dalších správních i soudních řízení.

K námitce že žalovaný při svém rozhodování nesprávné posoudil celou věc a že řádně neposoudil důvody podání žádosti o azyl, kterými byly její potíže s vyděrači patřícími k mafii, tedy potíže se soukromými osobami, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 5/2003, www.nssoud.cz, sp. zn. 4 Azs 23/2003, www.nssoud.cz, 3 Azs 22/2004, www.nssoud.cz, či sp. zn. 2 Azs 46/2004, www.nssoud.cz. Potíže se soukromými osobami nejsou totiž bez dalšího důvodem pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, neboť nebyly vyvolány pronásledováním pro rasu, národnost, náboženství, či příslušnost k určité sociální skupině ze strany státní moci v zemi původu.

K námitce, která se týká neudělení azylu podle § 13 zákona o azylu (tj. za účelem sloučení rodiny), se zdejší soud již rovněž vyslovil, a to např. ve svém rozsudku sp. zn. 4 Azs 147/2004, www.nssoud.cz, nebo sp. zn. 3 Azs 110/2005, www.nssoud.cz. Tento druh azylu přichází v úvahu tehdy, pokud jde o sloučení rodiny azylanta, t. j. té osoby, které již azyl udělen byl. O takový případ se však v rodině stěžovatelky nejedná.

Také otázkou, zda Ukrajinu lze či nelze považovat za bezpečnou zemi původu, se zdejší soud v minulosti již mnohokrát zabýval, např. ve svém rozsudku sp. zn. 4 Azs 175/2005, www.nssoud.cz, sp. zn. 4 Azs 451/2005, www.nssoud.cz, nebo sp. zn. 4 Azs 9/2006, www.nssoud.cz.

K námitce stěžovatelky, že správní orgán neměl argumentovat neaktuálními zprávami zahraničních a mezinárodních institucí za roky 2001 a 2002 a měl se opírat o aktuálnější informace, Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že je uplatňována poprvé až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena již v dřívějším řízení. Ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Nejvyšší správní soud se jimi tedy nemůže zabývat. Totéž se týká i námitky, že žalovaný měl v rámci svého správního uvážení přihlédnout z hlediska humánního přístupu a ekonomičnosti řízení ke změněným poměrům stěžovatelky a zabránit tak generování dalších správních i soudních řízení.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení § 104a s. ř. s. odmítl.

O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení § 60 odst. 3 a § 120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2007

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu