č. j. 4 Azs 209/2005-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: nezl. N. R., zast. matkou: N. O. právně zast. JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 36 Az 79/2004-30,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupkyně stěžovatelky JUDr. Radany Pekárkové, advokátky, s e u r č u j e částkou 2558,50 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2004, č. j. OAM-515/VL-18-03-2004, bylo rozhodnuto tak, že se nezl. žalobkyni neuděluje azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů a že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona. Žalovaný dospěl k závěru, že zákonná zástupkyně účastnice řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, či se jiným způsobem politicky angažovala, a že by tudíž byla pronásledována za uplatňování práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu v platném znění. Rovněž neshledal žádné souvislosti s důvody pro udělení azylu, tedy, že by potíže stěžovatelčiny matky související s obavou mužem a předpokládané problémy stěžovatelky jako dítěte nemanželského původu, byly způsobeny její rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či pro politické přesvědčení ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Uzavřel rovněž, že ani legalizace pobytu na území ČR nemůže být důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu a poukázal na možnost využití institutů, které zahrnuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Správní orgán neshledal ani podmínky pro možnost udělení azylu podle § 13 odst. 1 zákona o azylu či § 14 téhož zákona (tzv. azylu humanitárního). Neshledal rovněž, že by stěžovatelka náležela osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu § 91 výše uvedeného zákona.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, matka stěžovatelky namítala porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46 a 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) a dále porušení § 12 a § 14 zákona o azylu. Vyslovila názor, že napadené rozhodnutí ji nepřesvědčilo o své správnosti a o správnosti postupu správního orgánu, když žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy podle § 12 zákona o azylu, ani s posouzením podmínek pro vztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona. Namítala, že potíže, kterým byla nucena ve své vlasti čelit, a kterých se v případě návratu s nezletilou dcerou obává, lze považovat za pronásledování. Byla ohrožována bývalou manželkou svého přítele, napadena neznámými muži, zjevně na její (bývalé manželky) objednávku. Kvůli tomu byla matka stěžovatelky hospitalizována a byl ohrožen život dítěte, které se svým přítelem očekávala, tedy stěžovatelky. Pro nedostatek důkazů policie vyšetřování tohoto napadení uzavřela. Pokud před policií vyslovila domněnku, že v pozadí je bývalá manželka jejího přítele, policie se odmítla věcí zabývat s tím, že jde o rodinné záležitosti. V další části žaloby pak stěžovatelka poukázala na definici pronásledování uvedené v Příručce UNHCR z ledna 1992, směrnici UNHCR ze dne 7. 5. 2002, judikaturu soudů v jednotlivých státech a na vznik sociálních skupin z hlediska pohlaví. Připomněla, že právě v případě její dcery by mohlo jít o pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, ke skupině nemanželských dětí, neboť je ve své vlasti ohrožena diskriminací a má odůvodněný strach z pronásledování. Poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 7 A 516/97 ze dne 23. 2. 1998, podle něhož je nutno vzít v úvahu při rozhodování o naplnění pojmu odůvodněný strach z pronásledování jak subjektivní, tak i objektivní složku a posuzovat a konfrontovat žadatelova tvrzení se zjištěním, které si opatřil správní orgán, zaměřeným na politické prostředí právní, ale faktické. Požadovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně neshledal žalobu důvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl. Námitky žalobkyně, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci označil za obecné a nekonkrétní, z nichž nelze zjistit, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán provádět a v čem jsou podle přesvědčení matky žalobkyně skutková zjištění neúplná. Krajský soud zdůraznil, že důvodem žádosti o udělení azylu byla obava z možného jednání okolí v zemi původu, kde by nezletilá fyzicky a morálně mohla trpět v důsledku svého nemanželského původu. S touto námitkou se podle názoru soudu správní orgán bezezbytku vypořádal a závěry, které z provedeného dokazování vyvodil, nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Není přitom důvodu vytýkat mu neprovedení dalších důkazů, kdy žalobkyně sama ani v průběhu správního řízení ani v podané žalobě neuvedla, v jakém směru by další dokazování mělo být vedeno a co by jím mělo být prokázáno. Shodně se správním orgánem dospěl krajský soud k závěru, že u nezletilé žalobkyně nejsou dány skutečnosti, které by bylo možno posoudit jako důvod republice a pronásledování z některých důvodů v citovaném ustanovení uvedených, tedy pro uplatňování politických práv a svobod v zemi svého původu tak nemohla být vystavena. Skutečnost, že by mohla být negativně přijata místním obyvatelstvem proto, že je nemanželského původu nelze podřadit k důvodům pro udělení azylu. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu je důvodem relevantním pro udělení azylu odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství žadatel má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Takové obavy v případě nezletilé žalobkyně zjištěny nebyly a soud se v tomto směru zcela ztotožnil s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl správní orgán. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán nepochybil ani v případě neudělení azylu humanitárního ve smyslu § 14 zákona o azylu a připomněl, že na udělení tohoto typu azylu není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; soud pak přezkoumává toto rozhodnutí pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Pokud tak správní orgán posoudil osobní situaci stěžovatelky a konfrontoval ji se situací v zemi jejího původu, a vyvodil, že zde není důvod pro udělení humanitárního azylu, pak se tak stalo plně v jeho pravomoci. Ostatně matka žalobkyně ani konkrétně nenamítala, v jakém směru měl žalovaný v případě rozhodování o udělení tohoto typu azylu pochybit. Soud neshledal, že by z mezí správního uvážení v tomto případě vybočil. Konečně ani námitka vznesená žalobkyní proti výroku o neexistenci překážek vycestování nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Matka žalobkyně ostatně ani nekonkretizovala, ani v žalobě nedokládala, existenci kterékoliv z podmínek uvedených v § 91 zákona o azylu. Krajský soud ještě zdůraznil, že podle ustálené judikatury z podstaty azylového práva plyne, že účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu tomu, kdo ve státě, jehož občanství má je pronásledován, nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vyjmenovaných. Státní moc v zemi původu musí být vykonávána způsobem vykazujícím znaky perzekuce či diskriminace osob určitého konkrétního náboženského vyznání, rasy či politického přesvědčení. Občan prchající ze své vlasti před takovým výkonem státní moci vlastního státu, sám jako oběť bezpráví, žádá proto ochranu jinde. Aby mu však taková ochrana mohla být poskytnuta, musí být prokázáno, že je reálným nositelem určitého přesvědčení politického či náboženského a že původ jeho obav je v reálně probíhající perzekuci osob tohoto přesvědčení ze strany státu, a že tento stav, jím nezaviněný a neovlivnitelný, je primární pohnutkou odchodu z vlasti a podání žádosti o ochranu v jiné zemi, nikoliv důvody jiné.

Proti tomuto rozsudku podala matka nezletilé žalobkyně (dále též stěžovatelky ) kasační stížnosti, v níž se dovolávala důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Namítala, že Krajský soud v Brně v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, kterému toleroval, že v předchozím řízení o udělení azylu porušil především ustanovení § 3 odst. 3 správního řádu, neboť se žádostí stěžovatelky o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, § 3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil stěžovatelčinu důvěru ve správnost rozhodování, porušil § 32 odst. 1, § 46 a 47 odst. 3 téhož správního předpisu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady, jeho rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a odůvodnění rozhodnutí nepřesvědčilo stěžovatelku o jeho správnosti a o správnosti postupu správního orgánu. Porušil též § 12 zákona o azylu, neboť stěžovatelka má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, resp. minimálně opakovala, že potíže, kterým byla nucena v zemi původu čelit, resp., kterých se pro případ návratu do vlasti obává, je možno podřadit pod pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Připomněla, že byla ohrožována bývalou manželkou svého přítele a fyzicky napadena neznámými muži, kteří jednali zjevně na objednávku této ženy. Upozornila též na odmítavé stanovisko policistů se touto skutečností zabývat a přitom poukázala na příslušnost k sociální skupině, jako jednoho z motivů pronásledování, relevantních ve vztahu k možnému udělení azylu. Snažila se tím vyvrátit názor žalovaného, že potíže její dcery nelze podřadit důvodům pro udělení azylu, avšak žalovaný se touto možností vůbec nezabýval, tím se dopustil porušením citovaných ustanovení správního řádu, resp. zákona o azylu. Rozborem pojmu pronásledování se snažila vyvrátit názor správního orgánu o tom, že potíže jichž se v případě návratu do země původu obává, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu. Popisované potíže přitom nepochybně nasvědčovaly možnosti pronásledování její dcery z důvodu příslušnost k sociální skupině nemanželských dětí. Krajskému soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil postup žalovaného z hlediska vytýkaných vad řízení, spočívající v porušení zásad řádného procesu ve smyslu správního řádu. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení § 107 s. ř. s. a konečně též o ustanovení bezplatného právního zástupce pro řízení o ní.

K žádosti žalované zástupkyně stěžovatelky byl jí pro řízení o této kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Radana Pekárková, se sídlem v Brně, Vinohrady 43 (usnesení uvedeného soudu ze dne 20. 4. 2005, č. j. 36 Az 79/2004-41).

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího podání, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na obsah správního spisu, především na vlastní podání a výpovědi matky stěžovatelky, z nichž jednoznačně vyplynulo, že důvodem žádosti o udělení azylu byla její obava z pronásledování ze strany bývalé manželky jejího přítele a místních obyvatel pro její stav svobodné matky a dále snaha o legalizaci pobytu v České republice. K jednání, kvůli kterému stěžovatelka vlast opustila, nedocházelo však ze strany státní moci, přičemž činy soukromých osob mohou být považovány za pronásledování, pokud je státní orgány podporují, tolerují, či nejsou ochotny zajistit přiměřenou ochranu. Sama nezletilá stěžovatelka nemohla mít v Kyrgyzchstánu žádné potíže, neboť se narodila na území České republiky. Závěr správního orgánu, že ji nelze udělit azyl podle § 12 zákona o azylu podpořila též skutečnost, že matka stěžovatelky chtěla vstupem do azylového řízení zlegalizovat svůj pobyt v České republice i pobyt nezletilé stěžovatelky, která nemá platné doklady a chtěla zde zůstat se svojí matkou. Legalizace pobytu nezakládá však nárok na mezinárodní ochranu formou azylu. Správní orgán připomněl, že právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/19699 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění, jehož institutů měl účastník řízení využít. Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a navrhoval též nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, přičemž stěžovatelka je zastoupena advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku-takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a proto tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Z citace ustanovení § 103 dost. 1 písm. a) s. ř. s. vyplývala, že důvodem nezákonnosti zde uvedeným se lze zabývat až tehdy, pokud je správně zjištěn skutkový stav věci. Jelikož však stěžovatelka v kasační stížnosti mj. namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže jeho rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, přičemž krajský soud tuto žalobní námitku neshledal důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil, zabýval se Nejvyšší správní soud nejdříve důvodem kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vytýkané pochybení však v rozsudku krajského soudu neshledal.

Nejvyšší správní soud ze správního spisu především zjistil, že matka stěžovatelky podala dne 10. 2. 2004 žádost o udělení azylu pro svou dceru, v níž uvedla, že je rozvedená a v Kyrgyzstánu navázala důvěrnou známost s rozvedeným mužem, s nímž čekala dítě (dne 5. 2. 2004 se jí v České republice narodila dcera R. N.-poznámka Nejvyššího správního soudu). Když se o této skutečnosti dozvěděla bývalá manželka jejího přítele, začala jí slovně vyhrožovat. Od září 2003 jí také někdo neznámý telefonoval a vyhrožoval, že s ní bude zle, pokud z Kyrgyzstánu neodjede. V říjnu 2003 byla na ulici přepadena dvěma muži a musela být hospitalizována. Policie tuto událost vyšetřovala, ale viníky nezjistila. Stěžovatelka je přesvědčená, že tyto muže najala bývalá manželka jejího přítele, což dovozovala z výhrůžek. Protože měla strach o sebe i o staršího syna (narozeného v roce 1999) poslala život a o život svého dítěte. Nezletilá stěžovatelka by v zemi původu byla vystavena útokům obyvatelstva pro svůj nemanželský původ.

Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu uvedla, že její dcera bude mít z náboženských důvodů potíže v zemi původu pro svůj nemanželský původ, neboť islám jej netoleruje. Dcera tam bude morálně trpět.

Žádost stěžovatelky o udělení azylu posuzoval žalovaný správní orgán na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické situace a stavu dodržování politických práv v Kyrgyzstánu. Jde především o zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003 a o informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 17. 9. 2003 a 21. 10. 2003 a Výroční zprávu o svobodě vyznání za rok 2003. Dále správní orgán vycházel z aktuálních informací ohledně situace v Kyrgyzstánu obsažených v databázi České tiskové kanceláře. Výše uvedené zprávy jsou součástí spisového materiálu a žalovaný správní orgán podstatnou část jejich obsahu podchytil v napadeném rozhodnutí. Z nich pro věc samou především vyplynulo, že ústava z roku 1993 definuje formu vlády jako demokratickou republiku, avšak státní moc vykonával především dominantní prezident. Vzdor ústavním omezením získával však parlament stále větší nezávislost a občanská společnost byla relativně silná. Ústava zaručuje nezávislé soudnictví, i když jsou známy případy, že vláda využívala soudní řízení proti prominentním představitelům politické opozice či nezávislým sdělovacím prostředkům. K porušování lidských práv docházelo např. při zatýkání osob, či ve věznicích, kdy byly zjištěny případy špatného zacházení s uvězněnými. Problémem zůstává násilí vůči ženám, včetně domácího násilí, ačkoliv zákon zakazuje domácí násilí a špatné zacházení v manželství. Obětem domácího násilí poskytovalo své služby několik organizací, např. centrum v B., Sdružení středisek pro řešení krizových situací žen a dětí a centrum s názvem S.. Tyto organizace disponují kmenovými právníky.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování cizineckých práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pro posouzení důvodnosti stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu soustředil žalovaný správní orgán veškeré dostupné důkazy, neboť po stránce skutkové musel vycházet především z vlastní výpovědi a údajů matky stěžovatelky a porovnat je s informacemi o zemi jejího původu. Pokud dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu, pak je tento závěr zcela v souladu se zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatelkou uváděné důvody ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nesvědčí tomu, že by splňovala podmínky pro udělení azylu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalovaného i krajského soudu, že problémy matky stěžovatelky a popisované jednání bývalé manželky jejího přítele a jí najatých neznámých osob, nemělo souvislost s její příslušnosti k rase, náboženství, národnosti nebo určité sociální skupině, jak to předpokládá ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Nenaplňovalo ani znaky ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu, podle něhož se považuje za pronásledování pro účely tohoto zákona ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. V projednávané věci však takový závěr učinit nelze, neboť matce stěžovatelky bylo vyhrožováno ze strany soukromých osob a pokud fyzické napadení ohlásila policii, nelze říci, že by se policie tímto případem nezabývala. Z její strany došlo jen k tomu, že pro nedostatek důkazů případ odložila. Matka stěžovatelky se však další ochrany ze strany státu již nedomáhala, neobrátila se např. na orgány prokuratury či institut ombudsmana, který v Kyrgyzstánu rovněž funguje. Neobrátila se ani na výše již zmíněné organizace zabývající se poskytováním podpory a poradenství ženám, které se staly obětmi násilí. Pokud namítá, že pohrdání její osoby ze strany sousedů a obava z obdobného jednání i ve vztahu k její dceři pro její nemanželský původ je neúměrným psychickým nátlakem, nezbývá než konstatovat, že jde o jev negativní a politováníhodný, nicméně pro udělení azylu nepostačující. Nelze shledávat souvislosti s důvody pro udělení azylu, totiž, že by toto, ať již projevené či neprojevené pohrdání, souviselo se stěžovatelčinou rasou, národností, náboženstvím, příslušenstvím k určité sociální skupině či s politickým přesvědčením. V této souvislosti je třeba upozornit na judikát Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 754/2000, podle něhož je známým jevem v každé zemi, byť v některé více, v jiné méně, nicméně i v zemích nejvyššího standartu ochrany lidských práv a důsledné demokracie, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny, nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří domnělá i skutečná, důvodná i nedůvodná obava o bezpečnost, strach z ohrožení sociálních jistot a podobně. To však samo o sobě není ještě pronásledování ve smyslu § 12 ze zákona o azylu, resp. ve smyslu článku 1, bod A. 2. Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované v České republice pod číslem 208/1993 Sb. Pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi, nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky, tedy o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné, či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže orgány státní moci se takové jevy snaží popírat, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a příslušná opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.

Matka stěžovatelky sama výslovně uvedla, že o pomoc a ochranu státních orgánů, krom nahlášení fyzického napadení na policii, nepožádala a nelze tedy dospět k závěru, že jí byla odepřena ochrana země její příslušnosti, a tedy ani k tomu, že by eventuelně poskytnutá ochrana jí nebo její dceři byla neúčinná. Žalovaný správní orgán se všemi jejími námitky zabýval dostatečně a nelze mu tudíž vytýkat, že by vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, či že by vedl azylové řízení tak, aby oslabil stěžovatelčinu důvěru ve správnost jeho rozhodování. Napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákony a vyšlo ze spolehlivě zjištěného dostupného stavu věci. Správní orgán se vypořádal se všemi provedenými důkazy a Krajský soud v Brně neměl tudíž důvodu jeho rozhodnutí zrušit.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se případem zabýval i z hlediska až posléze stěžovatelkou namítané diskriminace, vyplývající z její příslušnosti k sociální skupině nemanželských dětí. Právě proto argumentoval žalovaný správní orgán výše zmíněným judikátem vrchního soudu v Praze a upozornil, z jakého důvodu nelze pokládat případné smyslu zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal důvodnou námitku matky stěžovatelky opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní orgán v napadaném rozhodnutí vycházel má oporu ve spisech, není s nimi v rozporu a při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost a pro který by soud měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; rozhodnutí správního orgánu nelze pokládat ani za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Z toho pak nutno dovodit, že nedůvodnou je i námitka stěžovatelky dovolávající se důvodu kasační stížnosti uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Takového pochybení se Krajský soud v Brně nedopustil a jeho závěr s odkazem na důvody výše uvedené, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, či § 14 téhož zákona, jakož i závěr o tom, že není osobou ohroženou skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu není nezákonný. Na objektivním způsobem správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval krajský soud správný právní názor a ten také správně vyložil. Šlo především o výše již citované ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, k jehož výkladu krajským soudem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve vztahu k důvodnosti posouzení námitky stěžovatelky podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

Stěžovatelka rovněž poukazovala na pochybení žalovaného, způsobené nedostatečným zdůvodněným toho, proč nebyl jí ani její nezletilé dceři přiznán humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Pochybit měl podle jejího názoru i krajský soud, pokud důvody pro udělení humanitárního azylu neshledal. K tomu Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí, že udělení tohoto typu azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu, jehož smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době příjímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytování humanitárního azylu, pak správní orgán posuzuje na základě volné úvahy, aniž by na tento typ azylu byl právní nárok. Soud posléze posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných mezí, daných základními principy platného právního řádu, zde především zákazu diskriminace, či z hlediska procesních předpisů. Z tohoto důvodu, tedy nemohl krajský soud sám posuzovat, zda zde byly či nebyly podmínky pro udělení humanitárního azylu, neboť takové rozhodování mu nepřísluší. Ke způsobu, jakým žalovaný odůvodnil nepřiznání humanitárního azylu stěžovatelce, Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalovaný se s touto otázkou vypořádal poukazem na skutečnosti, které vyplynuly z průběhu řízení a které jej vedly k negativnímu stanovisku. Pokud žalovaný zdůvodnil fakt, že stěžovatelce nebyl přiznán humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu skutečnostmi, jež byly relevantní i pro neudělení azylu podle § 12 téhož zákona, lze považovat toto odůvodnění za dostatečné.

Krajský soud se náležitě vypořádal též s námitkou týkající se překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. V tomto ohledu poukázal zcela na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, který náležitě vysvětlil, že povinnost ukončit pobyt žadatele o azyl neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život, nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, a nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotné přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. O žádný z těchto případů u stěžovatelky nejde, neboť v případě návratu do země původu není ohrožena žádnou ze jmenovaných skutečností, když i ze zpráv o zemi jejího původu soustředěných žalovaným vyplývá, že neúspěšným žadatelům o azyl v případě jejich návratu do země původu žádné nebezpečí či diskriminace z tohoto důvodu nehrozí; ostatně matky stěžovatelky svou námitku v tomto směru nikterak nekonkretizovala a ani v kasační stížnosti nedokládala existence kterékoliv z podmínek uvedených v § 91 zákona o azylu.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky Mgr. Radana Pekárková, byla ustanovena soudem, přiznal jí Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 7 a § 60 odst. 1, odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti, a to v celkové výši 2558,50 Kč, sestávající z odměny za dva úkony právní služby a 1000 Kč podle § 11 odst. 1 písm. b) a písm. d) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to přípravu a převzetí zastoupení a sepis doplňku kasační stížnosti. K tomu byl přiznán režijní paušál podle § 13 odst. 7 téže vyhlášky, náležející ke dvěma úkonům právní služby v celkové výši 150 Kč. Dále jí bylo přiznáno zvýšení podle ust. § 37 a § 47 zákona č. 235/2004 Sb., neboť prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu