č. j. 4 Azs 105/2005-46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. A. Z. B., zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Az 152/2003-22, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2003, č. j. OAM-4928/VL-10-P11-2001, rozhodl žalovaný tak, že řízení o udělení azylu se zastavuje podle § 25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ), neboť podle názoru žalovaného se žalobce pokusil o neoprávněný vstup na území jiného státu.

Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl, že žalovaný v řízení porušil ustanovení § 3 odst. 3, § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č.71/l967 Sb., o správním řízení (správní řád), a § 12, § 14 a § 91 zákona o azylu. Ohledně skutkových důvodů odkázal na svoji žádost o udělení azylu v ČR, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden a ostatní spisový materiál. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. č. j. 30 Az 152/2003-22, byla žaloba zamítnuta. Podle krajského soudu bylo v průběhu správního řízení jednoznačně prokázáno, že se žalobce během řízení o udělení azylu pokusil o neoprávněný vstup na území jiného státu. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně a v souladu s § 25 písm. h) zákona o azylu, když řízení o udělení azylu žalobci zastavil, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky v tomto ustanovení uvedené. Ostatně žalobce dal svým jednáním dostatečně najevo, že jeho úmysl požádat o azyl v České republice nebyl myšlen vážně a upřímně. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, neshledal vady správního řízení. K námitce žalobce ohledně trvání správního řízení krajský soud uvedl, že žalobce byl informován v průběhu řízení o udělení azylu o postupu žalovaného, neboť s ním byl po podání žádosti dne 28. 5. 2001 uskutečněn pohovor dne 19. 6. 2001, poté mu bylo dne 22. 3. 2002 doručeno oznámení žalovaného o prodloužení lhůty pro vydání správního rozhodnutí. Dále byl dne 22. 3. 2002 a 7. 5. 2003 seznámen s dalšími podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce se však krátce po posledním seznámení s podklady dne 28. 5. 2003 pokusil o neoprávněný vstup na území jiného státu. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádné relevantní důvody ke zrušení rozhodnutí, krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002, soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ) zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce (dále jen stěžovatel ) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel si je vědom, že při přísně formálním pohledu na jeho případ naplnilo jeho jednání podmínky pro zastavení řízení o udělení azylu podle ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu. Podle jeho přesvědčení však není takový přísně formální pohled v souladu s principy azylového práva; zejména je v rozporu s povinnosti respektovat v azylovém řízení zásadu non-refoulement. Žalovaný proto měl při posuzování naplnění podmínek ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu zohlednit širší okruh okolností konkrétního případu stěžovatele, a to v duchu spravedlnosti, porozumění a mezinárodněprávních závazků České republiky. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že svým pokusem vycestovat z ČR dal dostatečně najevo, že jeho úmysl požádat o azyl v ČR nebyl myšlen vážně a upřímně. Stěžovatel poukazuje na prodlevy ve správním řízení, což u něho vedlo k situaci, kdy podlehl obavám o svou další budoucnost v nejistotě o tom, jak a kdy bude rozhodnuto. Stěžovatel tak má za to, že odtržené posouzení jednoho zoufalého činu za daných okolností je zavádějící. Stěžovatel si je vědom toho, že v případě zastavení řízení nebyla žalovanému dána povinnost rozhodnout o překážkách vycestování, nicméně je toho názoru, že žalovaný při svém postupu zásadu non-refoulement, jíž je ustanovení § 91 zákona o azylu zákonným vyjádřením, měl zohlednit. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento ve smyslu § 107 s. ř. s. přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zruší a věc mu vrátí k dalšímu projednání.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. K námitkám stěžovatele žalovaný poznamenává, je-li žádost stěžovatele zamítnuta podle § 25 písm. h) zákona o azylu, nelze se dovolávat posouzení podle § 12 zákona o azylu či překážky podle § 91 zákona o azylu a je zcela nerelevantní dovolávat se zásady non-refoulement, která nemá s případem stěžovatele žádnou souvislost. Žalovaný kasační stížnosti. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku -takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně)-ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Z úředního záznamu Polici ČR, Referátu cizinecké a pohraniční policie Praha-Ruzyně, ze dne 28. 5. 2003, č. j. SCPP-72-2/PH-1-SV-2003, založeného ve správním spise, vyplývá, že dne 28. 5. 2003 v 7.15 hodin se na pasovou kontrolu k odletu linky BA 853 ve směru z České republiky dostavil muž s cestovním dokladem Konga č. X znějícího na jméno K. N. R. D. Kontrolou cestovního dokladu vzniklo podezření, že podoba osoby v cestovním dokladu neodpovídá podobě osoby, jež předložila pas. V 7.35 hodin uvedl cestující svoji pravou totožnost, která byla následně potvrzena i výsledkem hledání v databázi otisků prstů. Totožnost cestujícího byla potvrzena jako S. A. Z. B. a současně bylo zjištěno, že tato osoba požádala v České republice o udělení azylu.

Podle ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení azylu v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané, že stěžovatel v průběhu řízení o udělení azylu chtěl opustit území České republiky a pokusit se o vstup na území jiného státu na základě nepravého cestovního dokladu. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s § 25 písm. h) zákona podmínky ve shora citovaném ustanovení uvedené. K námitce stěžovatele, že žalovaný měl při svém rozhodování zohlednit zásadu non-refoulement obsaženou v ustanovení § 91 zákona o azylu, zdejší soud poukazuje na ustanovení § 28 zákona o azylu, z kterého vyplývá, že pouze v případě, že bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§ 91). Zastavení řízení podle ustanovení § 25 zákona o azylu je způsob rozhodnutí, jenž nastupuje v případě naplnění některé z taxativně stanovených podmínek, aniž by bylo rozhodováno o splnění či nesplnění podmínek relevantních pro udělení azylu. Z tohoto důvodu nelze rozhodovat podle dalších ustanovení, jejichž aplikace přichází v úvahu až poté, co správní orgán rozhodne o základní otázce, tj. zda žadateli azyl udělí či nikoliv. Ostatně skutečnost, že v daném řízení nebyla otázka případných překážek vycestování řešena ani zohledněna, nemůže být stěžovateli k tíži, neboť i v případě, že by byl z území ČR vyhoštěn, je povinností policie podle ustanovení § 120a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodnutí o správním vyhoštění současně rozhodnout, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§ 179).

V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu