č. j. 4 Azs 10/2005-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobců: a) V. N. A., b) H. V. P., c) V. V. P., žalobci ad. b) a ad. c) zastoupeni žalobkyní ad. a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zast. JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2004, č. j. 64 Az 46/2004-23,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2004, č. j. 64 Az 46/2004-23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2004, č. j. OAM-219/VL-07-04-BZ-2004 žalovaný rozhodl, že se žádost žalobců o udělení azylu zamítá podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se seznámil se situací v Bulharsku, zemi státní příslušnosti žalobců a shledal, že splňuje znaky bezpečné země původu. Posoudil žadatelčiny obavy z výhrůžek adresovaných rodině i na podkladě výpovědi jejího manžela, taktéž žadatele o azyl a obavy z návratu kvůli výhrůžkám a zastrašování ze strany soukromých osob nepovažoval za odůvodněné. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že v případě žalobců není možné dovodit, že státní moc nedodržovala lidská práva či že nebyla způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o azylu.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 17. 2. 2004 žalobu z větší části v jiném než českém jazyce. Krajský soud ji usnesením ze dne 9. 3. 2004, č. j. 64 Az 46/2004-7 vyzval, aby jménem svých a svých nezletilých dětí ve stanovené lhůtě odstranila vady podání, do českého jazyka, uvede označení výroků rozhodnutí, které napadá; to znamená, zda napadá všechny výroky nebo pouze některý z výroků o neudělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu, nebo výrok o nevztažení překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu a uvede žalobní body. Žalobkyně a) doplnila své podání i jménem nezletilých dětí tak, že v reakci na výzvu soudu upřesnila, že rozhodnutí žalovaného napadá v rozsahu výroku o neudělení azylu podle § 12 a § 14 zákona o azylu a výroku o nevztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona. Žalobními body vytýkala porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46, § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád , s. ř. ) a namítla, že má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona. Pokud jde o skutkovou stránku, odkázala na obsah správního spisu a dodala, že má strach vrátit se do Bulharska, protože podpálili manželův obchod. Přeložila také své vlastnoručně psané podání ze 17. 2. 2004. Navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.

Ve výroku označeným rozsudkem soud žalobu všech žalobců zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žalobci svou žádost o azyl odůvodnili tím, že se v Bulharsku obávali o život. Neprovedli žádné kroky k oznámení údajných hrozeb v souvislosti s výkonem bývalé funkce manžela žalobkyně a) v politické straně bulharským orgánům. Neuvedli tedy žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohli být vystaveni pronásledování, a to z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, který v odůvodnění svého rozhodnutí soud citoval. Žalovaný proto dle soudu správně zamítl žádost žalobců jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Stručně shrnul, proč podle jeho názoru nejsou důvodné obecné námitky mířící na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu.

Včasnou kasační stížnosti žalobci (dále též jen stěžovatelé ) napadli tento rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a rovněž pro vady řízení specifikované v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost). Namítali nedostatky ve zjištění skutkového stavu žalovaným, čímž mělo dojít k porušení § 19 odst. 1 zákona o azylu, jakož i § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 s. ř. Mají za to, že důvody sdělené ve správním řízení, pro které opustili Bulharsko, představují psychický nátlak ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu. Vycházel-li žalovaný správní orgán především z jejich tvrzení, jak se uvádí i v odůvodnění rozsudku, není žádný důkaz, který by jejich tvrzení popřel, takže byl dán zákonný důvod pro udělení azylu. Řízení před správním orgánem i řízení soudní trpí vadou nedostatečného zjištění materiální pravdy v otázce, zda byli či nebyli pronásledováni z důvodů zakládajících právo na udělení azylu pro jejich postavení, případně příslušnost k určité sociální skupině. Krajský soud neuvedl žádné podklady, které byly dle jeho názoru dostatečné k úplnému zjištění skutkového stavu věci a posouzení důvodnosti žádostí o azyl žalovaným. Stěžovatelé nesouhlasili s výkladem ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, který provedl žalovaný a nímž se ztotožnil i soud. Z jazykově logického výkladu tohoto ustanovení plyne, že k udělení azylu postačí, má-li stěžovatel odůvodněný strach z pronásledování, což bylo v jejich případě naplněno. Navrhli zrušení napadeného stížnosti.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a setrval na důvodech svého rozhodnutí. Stěžovatelka a) nepodala během správního řízení důkazy o opatřeních působících psychický nátlak na ni ani na její děti, která by byla znakem pronásledování ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu. Zopakoval, co uvedla stěžovatelka a) během pohovoru o svých obavách, konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn úplně a odkázal na obsah správního spisu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepodpořil.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v intencích § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ) a dospěl k závěru, že je třeba překročit důvody uplatněné kasační stížností, jelikož řízení před soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a zároveň je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, tedy trpí vadami, k nimž je podle § 109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

Dle § 71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci [písm. a)], označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy [písm. b)], označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá [písm. c)], žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné [písm. d)], jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje žalobce provést [písm. e)] a návrh výroku rozsudku [písm. f)].

Předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen (§ 37 odst. 5 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že podání mu doručené dne 19. 2. 2004 mělo vady. Krajský soud správně zvolil postup zahrnující vydání usnesení s pokyny k odstranění nedostatků, včetně poučení o následcích nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě. Nelze však přehlédnout, že výzva soudu byla se zřetelem k obsahu žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, jež bylo přiloženo již u prvního podání doručeného soudu dne 19. 2. 2004, zavádějící. Žalovaný totiž rozhodl o zamítnutí žádosti o azyl pro její zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a tomu odpovídalo i odůvodnění jeho rozhodnutí. O neudělení azylu podle ustanovení § 12, § 13 či § 14 zákona o azylu vůbec nerozhodoval, naplnění podmínek uvedených v tomto ustanovení vůbec nezkoumal a rovněž nehodnotil existenci překážek vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Požadavek soudu, aby stěžovatelka i jménem svých nezletilých dětí uvedla, zda žalobou napadá všechny výroky, či pouze některý z výroků o neudělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1, 2 nebo § 14 zákona o azylu nebo výrok o nevztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, nebyl za dané situace splnitelný. Je tomu tak proto, že stěžovatelka, i když se instrukcí soudu řídila a v písemné reakci na jeho výzvu uvedla, že napadá výroky o neudělení azylu podle § 12, § 14 a o překážce vycestování dle § 91 zákona o azylu, nemohla být v žádném případě úspěšná. Rozhodnutí žalovaného totiž obsahuje toliko výrok jediný (viz výše), takže pokyn k vyjasnění zda toto rozhodnutí napadá i jako zákonná zástupkyně svých nezletilých dětí, což nebylo ze žaloby zřejmé. I když poučení o povinnosti uvést v doplňujícím podání i řádné žalobní body bylo formulováno obecně, je jasné, že požadavky na uvedení rozsahu napadení rozhodnutí správního orgánu a skutkových a právních důvodů, pro které je považuje za nezákonné či nicotné, či jaká další procesní pochybení rozhodnutí žalovaného vytýká, spolu souvisejí. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že krajský soud nesplnil svou povinnost vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby a poskytnout jim náležité poučení o tom, jakým způsobem to mají provést tak, aby žaloba obsahovala všechny zákonné náležitosti. Protože odpověď na výzvu rozhodujícím způsobem ovlivnila rozsah a hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu soudem, spatřuje Nejvyšší správní soud ve výše popsaném chybném postupu krajského soudu vadu, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a která je tedy sama o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Druhým závažným nedostatkem, pro který kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu nemůže obstát, je jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Odůvodnění rozsudku soudu, tak jak bylo v úvodu tohoto rozhodnutí reprodukováno, je jednak nadmíru stručné a navíc vzbuzuje dojem, že jak žalovaný správní orgán, tak i soud zkoumaly, zda skutečnosti uvedené žalobci (stěžovateli) naplňují pojem pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu, které udělení azylu odůvodňují. Správní orgán však existenci důvodů pro udělení azylu vůbec nezkoumal, protože dospěl k závěru, že v řízení o udělení azylu vyplynula jedna ze skutečností taxativně uvedených v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o azylu, která bez dalšího vede k zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné. Soud se zčásti i následkem vlastní nesprávné výzvy žalobcům uvedl do situace, kdy posuzoval důvodnost žaloby z pohledu tam uplatněných žalobních bodů, vztahujících se, jak již bylo řečeno, k výrokům rozhodnutí žalovaného, které vůbec nebyly vyneseny. Přitom jediným možným hlediskem přezkumu (kam však žaloba, jíž je soud vázán, možná i následkem nesprávné výzvy nemířila) bylo zkoumání, zda skutečně byl u všech tří žadatelů naplněn důvod pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o azyl zamítne jako zjevně nedůvodná, přichází-li žadatel o azyl ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

Krajský soud opřel svůj závěr o správnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu o konstatování, že žalobci (stěžovatelé) neuvedli žádné okolnosti svědčící o tom, že by mohli být pronásledováni z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Tato skutečnost však může mít svůj význam toliko v případě, kdy správní orgán rozhodne o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy proto, že žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 téhož zákona. V předmětné věci však mělo být přezkoumáno rozhodnutí vydané podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, kde tvrzení o pronásledování může ovlivnit jen úvahu o tom, zda v konkrétním případě stěžovatelů lze mít za prokázané, že Bulharsko, odkud pocházejí, nemůže být ve vztahu k jejich osobnímu příběhu považováno za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) a § 2 odst. 1 zákona o azylu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu se však nenaznačuje, že by se soud zabýval jakýmikoli úvahami o pojmu bezpečná země původu. Formulace pojaté do odůvodnění rozsudku spíše a) (děti ve správním řízení nebyly vůbec slyšeny) z pohledu jejich podřaditelnosti pod pojem pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Takové rozhodnutí je vnitřně rozporné a z tohoto důvodu zcela nesrozumitelné. Nesrozumitelnost takto zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, která rovněž může být samostatným důvodem pro jeho zrušení, stejně jako vada řízení vytčená výše. Nejvyšší správní soud v tomto nedostatku spatřuje naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž musel přihlédnout z úřední povinnosti i přes to, že nebyl stěžovateli v kasační stížnosti uplatněn.

V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, což apriori vylučuje zkoumání důvodnosti jednotlivých bodů kasační stížnosti. Za této situace se k jednotlivým důvodům kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nemůže vyjádřit.

Jelikož zjištěná pochybení krajského soudu jsou takového charakteru, že jeho rozsudek nemůže obstát, Nejvyšší správní soud jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Krajský soud se v dalším řízení v souladu s právě vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) pokusí o odstranění vad žaloby postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., přičemž pokyny budou odpovídat procesní situaci, v níž se stěžovatelé nacházejí a podle jeho výsledku zvolí další procesní kroky. Nové rozhodnutí ve věci bude v odůvodnění odrážet hodnocení důvodnosti jednotlivých žalobních bodů ve vztahu k rozhodovacím důvodům žalovaného správního orgánu, případně k jeho postupu ve správním řízení.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc jsou žadatelé chráněni před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku-takové vízum opravňuje cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně)-ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2005 předsedkyně senátu