č. j. 4 As 23/2003-52

ČESKÁ REPUBLIKA

RO ZS U DE K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce Ing. J. Č., zast. Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, Obilní trh 4, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 28 Ca 156/2001,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále též stěžovatel ) včas podanou kasační stížností napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 28 Ca 156/2001, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2001, č. j. MHMP 198/2001, RZ 2/2001. Stěžovatel se ve své žalobě domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), změněno rozhodnutí bytového odboru Úřadu městského části Praha 13 ze dne 9. 11. 2000, č. j. Byt 1770/00/Vo, ve věci zásahu do pokojného stavu podle ustanovení § 5 občanského zákoníku, tak, že návrh žalobce na obnovení předchozího stavu spočívajícího v uložení povinnosti jeho bývalé manželce zpřístupnit byt č. 48, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v 8. nadzemním patře v P.5 v K. ulici, byl zamítnut. Citované usnesení Městský soud v Praze odůvodnil tím, že podle Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98, Sb. nál. a usn. č. 65/sv. 11, je rozhodování podle § 5 občanského zákoníku příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat za rozhodnutí ve věci občanskoprávní, přičemž jeho předmětem nebylo veřejné subjektivní právo, ale právo soukromé, Městskému soudu v Praze už nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout. Nový procesní postup je upraven zákonem č. 151/2002 Sb., jímž se stanoví v části páté o. s. ř. (§ 244 a násl.), že se svého práva účastníci řízení mohou domáhat návrhem v občanském soudním řízení.

Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že se jako poškozený a účastník řízení obrátil dne 10. 3. 2000 se svým podáním na správní orgán prvního stupně, tj. Místní úřad Městské části Praha 13, přičemž z obsahu tohoto podání mělo být zcela jednoznačně patrno, že vedle poskytnutí ochrany ve smyslu § 5 občanského zákoníku stěžovatel také požadoval, aby bylo prošetřeno, zda jednáním jeho bývalé manželky nedošlo ke spáchání přestupku ve smyslu zákona o přestupcích, čímž mělo dojít k zahájení přestupkového řízení. Povinnost správního orgánu jednat a rozhodnout ve věci spáchání přestupku přitom stěžovatel dovozuje ze znění ustanovení § 19 a 20 správního řádu. Stěžovatel je dále toho názoru, že celým svým postupem se správní orgány obou stupňů dostaly mimo jiné do rozporu se základními zásadami správního řízení, a to zejména se zásadou vyjádřenou v § 3 odst. 3 správního řádu, podle které správní orgány jsou povinny svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci. Stěžovatel, přestože bere na vědomí, že rozhodování podle § 5 občanského zákoníku je případem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občanskoprávních, rozhodování ve věcech přestupků je jednoznačně rozhodováním ve věcech veřejnoprávních a právo stěžovatele účastnit se řízení ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jako poškozený, je právem veřejnoprávní povahy. Stěžovatel se tak domnívá, že řízení před správními orgány vykazovalo ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vady spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon, zvláště pak správní řád, takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K námitce stěžovatele, že správní orgány neprošetřovaly, zda jednání L. Č. (bývalé manželky stěžovatele) nebylo jednáním přestupkovým, žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v případě přezkumu rozhodnutí vydaného v řízení o poskytnutí předběžné ochrany podle § 5 občanského zákoníku je taková námitka naprosto nerozhodná a nemístná. V této souvislosti navíc dodal, že danou námitku jako irelevantní odmítl i Ústavní soud ČR usnesením ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 238/01, kterým odmítl ústavní stížnost žalobce. Z tohoto důvodu žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze z důvodů v kasační stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

V § 68 písm. b) s. ř. s. se stanoví, že žaloba je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle § 46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne návrh, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jimž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.

Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2000, č. j. Byt 1770/00/Vo změnil žalovaný rozhodnutí bytového odboru Úřadu městského části Praha 13 ze dne 9. 11. 2000, č. j. Byt 1770/00/Vo, ve věci zásahu do pokojného stavu podle ustanovení § 5 občanského zákoníku, tak, že návrh žalobce na obnovení předchozího stavu spočívajícího v uložení povinnosti jeho bývalé manželce zpřístupnit byt č. 48, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v 8. nadzemním patře v P. 5 v K. ulici, byl zamítnut. Nejvyšší správní soud souhlasí s kvalifikací posuzovaného právního vztahu učiněnou Městským soudem v Praze, tj. že se jedná o právní věc vyplývající z občanskoprávních vztahů. Ostatně s tímto závěrem se ztotožňuje jak žalovaný, tak stěžovatel. Podstatou právní úpravy v § 5 občanského zákoníků-podle které, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, se lze domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy, který může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav, přičemž tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu-je poskytnutí ochrany především občanským právům a svobodám, tedy ryze soukromým zájmům fyzických a právnických osob, což implikuje použití takových prostředků ochrany, které jsou typické pro soukromoprávní vztahy.

Vzhledem ke shodnému názoru na kvalifikaci rozhodování podle § 5 občanského zákoníku, jakožto činnosti spadající jednoznačně do jurisdikce obecných soudů, nepovažuje zdejší soud za nutné dále rozvádět důvody podporující správnost učiněného závěru soudem nižší instance. Nicméně bylo třeba uvážit o zásadní námitce obsažené v kasační stížnosti týkající se stěžovatelem domnělého řízení o přestupku, které mělo být zahájeno na základě jeho podání ze dne 10. 3. 2000, kdy, podle názoru stěžovatele, správní orgán o tomto návrhu vůbec nejednal a nerozhodl. Neučinil tak ani Městský soud v Praze v napadeném usnesení, ačkoli, jak se zjišťuje z obsahu soudního spisu, stěžovatel na jednání (resp. nečinnost) správního orgánu v soudem posuzované žalobě poukazoval.

Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že účastníci přestupkového řízení mohou být tímto řízením dotčeni na svých veřejných subjektivních právech a tudíž mají nárok ve smyslu § 2 s. ř. s. domáhat se ochrany těchto práv před soudy jednajícími a rozhodujícími ve správním soudnictví. I když stěžovatel neprovedl precizní a výslovnou subsumpci svého návrhu pod konkrétní zákonné ustanovení, z obsahu výše uvedené námitky, která tvořila i jeden ze žalobních bodů v žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného, má zdejší soud za to, že se stěžovatel domáhá u soudu ochrany před nečinností správního orgánu podle § 4 ve spojení s § 79 až 81 s. ř. s.

Podle § 79 odst. 1 ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. V § 80 odst. 1 s. ř. s. se pak dále stanoví, že žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. ochrany před nečinností správního orgánu ve správním soudnictví, v daném případě Městský soud v Praze nemohl o předmětném žalobním bodě rozhodnout, neboť institut soudní ochrany před nečinností správního orgánu, tak jak je upraven v § 79 až 81 s. ř. s., byl zaveden až zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním, který nabyl účinnosti 1. 1. 2003. Soud tak nemůže rozhodovat o žalobních bodech podle právní úpravy, která nebyla platná v době, kdy mělo k stěžovatelem požadovanému jednání a rozhodnutí správního orgánu dojít, protože takovým postupem by byla prolomena zásada zákazu retroaktivity práva, jakožto jednoho ze základních principů právního řádu jako celku. Přestože lze Městskému soudu v Praze vytknout to, že se ve svém usnesení s daným žalobním bodem vůbec nevypořádal, nezakládá takový nedostatek vadu způsobující nezákonnost tohoto usnesení.

V návaznosti na uvedené neshledal Nejvyšší správní soud postup Městského soudu v Praze nezákonným ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když podle § 68 písm. b) s. ř. s., s přiměřeným použitím ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s., návrh žalobce odmítl a zároveň ho poučil o tom, že v posuzované věci se může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci daného usnesení u příslušného okresního (obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení (§ 82 o. s. ř.). Kasační stížnost tak není důvodná a soud ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a správní orgán náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepožadoval (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. 2. 2004

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu