4 Ans 12/2008-96

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZ SU D E K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T. P., zast. Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 8 Ca 45/2008-65,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008, č. j. 8 Ca 45/2008-65, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

Odůvodn ění:

Žalobce (dále též stěžovatel ) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti nečinnosti, jíž se dožadoval, aby Městský soud v Praze (dále také jen městský soud ) uložil žalovanému rozhodnout do tří dnů od právní moci rozsudku o odvolání žalobce ze dne 24. 3. 2006, směřujícímu proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2006, č. j. R 1/2006, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o svobodném přístupu k informacím ).

V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že ve věci rozhodoval znovu poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007-52, zrušil jeho předchozí usnesení ve věci ze dne 29. 5. 2007, č. j. 8 Ca 178/2006-31, v němž žalobu odmítl, poté co shledal, že žalobce označil v žalobě za žalovaného Ministerstvo spravedlnosti, ač o podaném odvolání měl rozhodovat v souladu s § 126 odst. 1 písm. h) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích ), předseda Městského soudu v Praze. V tomto spatřoval soud neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který je důvodem pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v uvedeném zrušovacím rozsudku vyjádřil názor, že Ministerstvo spravedlnosti je v posuzované věci odvolacím orgánem. Městský soud v Praze se v nyní napadeném rozsudku s uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu neztotožnil a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (převážně obecně orientovanou na postavení a poslání soudní moci) opětovně dospěl k závěru, že Ministerstvo spravedlnosti není nadřízeným orgánem předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věcech upravených zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a proto se nelze domáhat ochrany proti namítané nečinnosti vůči němu.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze, ač byl vázán názorem Nejvyššího správního soudu na věcnou legitimaci žalovaného, vysloveným v jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007-52, v nyní napadeném rozsudku svůj právní názor znovu zopakoval a žalobu ze zcela identického důvodu zamítl. To stěžovatel označil za porušení § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), podle něhož je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, a v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) in fine s. ř. s. je proti napadenému rozsudku přípustná kasační stížnost. Dále stěžovatel uvádí, že za těchto okolností je jakákoliv věcná argumentace proti důvodům uváděným městským soudem v napadeném rozsudku nadbytečná, když tomuto soudu a limine nepříslušelo právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem přezkoumávat, ale jeho povinností bylo se jím řídit a v novém rozhodnutí jej reflektovat. Proč nelze přisvědčit ústavněprávním argumentům městského soudu vysvětlil v části V. svých předchozích kasačních stížnostech v obdobných věcech, kdy se Nejvyšší správní soud se s jeho právním názorem ztotožnil.

Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se stěžovatelem, podle něhož se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, ač mu to ukládá § 110 odst. 3 s. ř. s. Dále uvádí, že respektuje právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007-52, podle něhož je podmínka pasivní žalobní legitimace Ministerstva spravedlnosti splněna.

Nejvyšší správní soud u nyní projednávané kasační stížnosti nejprve posoudil formální náležitosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátkou.

Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud při posouzení této věci setrvává na svém posouzení a závěrech, které učinil ve svém předchozím rozsudku v dané věci, tj. v rozsudku ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007-52.

V předchozím posouzení věci Nejvyšší správní soud vyšel, a i nyní vychází, z toho, že poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je v případě, že je povinným subjektem soud, výkonem státní správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují tuto kompetenci do rukou předsedy soudu, coby orgánu vykonávajícího státní správu soudu.

V působnosti předsedy okresního soudu je podle ustanovení § 127 odst. 1 písm. g) zákona o soudech a soudcích zajišťovat poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím.

Klíčovou právní otázkou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatele je určení funkční příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 o neposkytnutí informace, neboť v dané věci je podstatou sporu, zda tímto orgánem je předseda krajského soudu, či Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o soudech a soudcích výslovně neupravuje, kdo je z hlediska funkční příslušnosti kompetentním orgánem pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informace (tj. v tomto případě požadovaného pravomocného rozsudku ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 8 T 93/2002). Podle ustanovení § 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích je v pravomoci předsedy krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že je povinen řídit a kontrolovat výkon státní správy okresních soudů prováděných jejich předsedy. Podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je ústředním orgánem státní správy soudnictví ministerstvo, které také v souladu s ustanovením § 123 odst. 1 písm. e) téhož zákona řídí a kontroluje výkon státní správy prováděný předsedy soudů ve věcech majetku státu a státního rozpočtu a stanoví působnost k výkonu státní správy soudů prováděnému předsedy soudů v ostatních věcech. Zákon o svobodném přístupu k informacím vymezuje v ustanovení § 16 odst. 2 věty první s účinností do dne 22. 3. 2006 odvolací orgán proti rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace tak, že o odvolání rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat.

Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích vyplývá, že předseda krajského soudu se podílí na výkonu státní správy okresních soudů v jeho obvodu mj. i tak, že řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy. Z toho nicméně podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že předseda krajského soudu je nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu , jak definuje odvolací orgán citované ustanovení § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je sice pravdou, že v určitých zákonem stanovených případech plní předseda krajského soudu funkci nadřízeného orgánu státní správy po stránce funkční příslušnosti k instančnímu přezkumu rozhodnutí předsedy okresního soudu. Tak je tomu např. v postupu předsedy krajského soudu v případě posouzení žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (na nevhodné chování soudních osob či narušování důstojnosti v řízení) vyřizované předsedou okresního soudu [§ 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Obecně však nelze z těchto ustanovení zákona dovodit, že by předseda krajského soudu představoval v obecné rovině instančně nadřízený orgán státní správy předsedy okresního soudu. Takový výklad by představoval porušení ústavně zakotvených mezí výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť státní orgán nemůže rozhodovat, pokud mu tuto kompetenci zákon výslovně nesvěřuje.

Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v posuzované věci je třeba dále vyjít i z instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 12. 1999, pro potřeby postupů podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou mj. provedlo dikci § 123 odst. 1 písm. e) zákona o soudech a soudcích (ministerstvo stanoví působnost k výkonu státní správy soudů prováděnému předsedy soudů v ostatních věcech).. V ustanovení § 7 odst. 1 této instrukce je stanoveno, že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu podle § 6 odst. 4 (tj. rozhodnutí, jímž se žádosti o poskytnutí informace, byť i jen zčásti, nevyhovuje) rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti: bylo-li však toto rozhodnutí vydáno vedoucím státním zástupcem, rozhoduje o odvolání proti němu vedoucí státní zástupce vyššího státního zastupitelství. Tento interní předpis je jednoznačným výkladovým vodítkem pro závěr, že o odvolání proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informace rozhoduje ministerstvo

(neb toto nebylo ve smyslu § 123 odst. 1 písm. e/ zákona o soudech a soudcích jako další věc svěřeno předsedům krajských soudů). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že interní normativní instrukce zavazuje pouze podřízené orgány státní správy soudů, a nikoliv soudce při výkonu rozhodovací činnosti. To ovšem neznamená, že by soud při právním posouzení věci neměl přihlédnout k interním pravidlům obsaženým v instrukci ministerstva v případě, že tato pravidla provádí zákon o soudech a soudcích a současně tím řeší i výkladový problém při aplikaci zákonného práva, jak tomu bylo i v tomto případě. Jestliže interní normativní pravidlo k aplikaci § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím v kontextu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, není v rozporu s těmito zákonnými předpisy, pak Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by se takového pravidla neměl přidržet i soud při výkonu moci soudní. Argumentace městského soudu odůvodňující závěr, že kompetentním orgánem státní správy soudů funkčně příslušným k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2 Ministerstvo spravedlnosti není, je z uvedených důvodů nesprávná a vede k chybnému určení pravomoci a příslušnosti odvolacího orgánu.

Pravidla obsažená v citované instrukci jsou sice závazná pouze interně vůči orgánům státní správy podřízeným ministerstvu, které jsou jimi při své činnosti vázány. Přesto však na základě výše uvedené argumentace ve výsledku dává Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že odvolacím orgánem bylo v posuzované věci ministerstvo, a nikoliv předseda krajského soudu, a městský soud měl vzít při svém rozhodování o žalobě daná pravidla obsažená ve směrnici v potaz a dovodit s jejich pomocí příslušnost odvolacího správního orgánu. V této souvislosti se Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku, ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 Ans 7/2007-52, pozastavil nad tím, že městský soud při rozhodování posuzované věci nevycházel ze své recentní judikatury, která v obdobném případu již dovodila v otázce příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informací stejný výkladový závěr, jako Nejvyšší správní soud v této věci (viz blíže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, č. j. 10 Ca 191/2006-22).

Pokud jde o ústavně právní dimenzi této otázky, jíž se napadený rozsudek velmi zevrubně zaobírá, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu, pominout zcela zásadní aspekt věci, totiž zda vůbec lze poskytování informací žadatelům podle zákona o svobodném přístupu k informacím podřadit pod výkon soudní moci. Není-li tomu tak (o čemž je stěžovatel přesvědčen), nelze přiznat relevanci vývodům městského soudu ohledně toho, že by rozhodování Ministerstva spravedlnosti, tedy ústředního orgánu státní správy a součásti moci výkonné, o opravných prostředcích podle zákona o svobodném přístupu k informacím, mohlo jakkoliv zasahovat do nezávislosti soudů ve smyslu těch ústavněprávních principů, které napadený rozsudek in extenso uvádí. Dále Nejvyšší správní soud poznamenává, že jak je zřejmé z ustanovení § 124 odst. 1 písm. e), § 125 odst. 1 písm. e), § 123 odst. 1 písm. l, a § 127 odst. 1 písm. g) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích ) a z ustanovení § 29 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jakož i z příslušných návětí a poznámek pod čarou, poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je zákonem expresiss verbis označeno za výkon státní správy soudů.

Městský soud v Praze se v posuzované věci dopustil chybné aplikace práva a dovodil nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu. Městský soud proto rozhodl ve věci nesprávně, když žalobu zamítl jako nedůvodnou s odkazem na § 81 odst. 3 s. ř. s., protože žalobcem označený žalovaný nemohl vydat rozhodnutí a nemohl být ani nečinným. Současně Městský soud v Praze porušil povinnost respektovat v dalším řízení právní názor vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud tak shledal, že kasační stížnost je důvodná, a napadený rozsudek zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku.

Podle § 110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (zde Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 110 odst. 2 s. ř. s.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu